ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.2395.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 2395/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců a) J. H., a b) E. H., obou zastoupených advokátem, proti žalované M. č. P., zastoupené advokátem, o určení existence právního vztahu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 170/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2006, č. j. 62 Co 146/2006-215, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se v konečném znění žaloby domáhali vydání rozhodnutí, jímž by bylo určeno, že mezi účastníky existuje vztah kupujících (žalobců) a prodávající (žalované), a to na základě kupní smlouvy sepsané dne 28. 6. 1994 a uzavřené v žalobě specifikovaném znění.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 14. června 2005, č. j. 9 C 170/2004-192, žalobě na určení existence právního vztahu mezi účastníky vyhověl a rozhodl o nákladech řízení. V prvé řadě dospěl k závěru, že žalobci mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř., neboť skutečný stav nemovitostí, které měly být předmětnou smlouvou převedeny, je odlišný od stavu zapsaného v katastru nemovitostí. Vycházel ze zjištění, že text kupní smlouvy koncipovala žalovaná a nepodepsanou listinu s tímto textem zaslala žalobcům. Ti kupní smlouvu podepsali dne 28. 6. 1994 a zaslali zpět žalované. Z písemného záznamu
o jednání mezi žalobci a žalovanou, z výslechu svědků, z korespondence účastníků, z návrhu kupní smlouvy a ze znaleckého posudku vzal soud za prokázané, že účastníci uzavřeli kupní smlouvu, jíž žalovaná na žalobce převedla vlastnické právo k pozemkům parc. č. 1517/6 a 1517/14 v katastrálním území Ruzyně za kupní cenu 399.180,- Kč stanovenou znaleckým posudkem Ing. K. V písemném záznamu vyhotoveném svědkyní E. V. (zaměstnankyní žalované) dne 21. 6. 1995 je uvedeno, že „smlouva byla uzavřena za cenu dle chybně zpracovaného znaleckého posudku“ a nebyla proto předložena příslušnému katastrálnímu úřadu. Žalobcům byly navrženy tři varianty řešení dané situace – 1) aby s žalovanou vedli soudní spor, 2) aby uzavřeli novou kupní smlouvu za cenu dle vyhlášky č. 178/1994 Sb. a ihned uhradili celou kupní cenu, anebo 3) aby uzavřeli novou kupní smlouvu podle uvedené vyhlášky a požádali o možnost splátek kupní ceny. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně uzavřel, že žalobci prokázali, že došlo k uzavření kupní smlouvy, jejíž obsah je uveden v žalobě a odpovídá tomu, co je uvedeno v kopii návrhu, který žalobci podepsali dne 28. 6. 1994. To, že žalovaná změnila názor na výši kupní ceny, nemá vliv na platnost smlouvy, neboť v době jejího uzavírání nebyly ceny převáděných nemovitostí regulovány cenovými předpisy.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. října 2006,
č. j. 62 Co 1462006-215, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení. Po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně dospěl k závěru, že tento sice provedl v posuzované věci dostatek důkazů, učinil z nich ovšem nesprávná skutková zjištění, v jejichž důsledku posoudil věc chybně i po stránce právní. Podle odvolacího soudu vyžaduje-li zákon pro uzavření smlouvy o převodu nemovitostí písemnou formu, je k posouzení její platnosti (resp. určení, zda mezi účastníky smlouvy existuje vztah prodávající a kupujících) nezbytné, aby smluvními stranami podepsaná smlouva byla fyzicky k dispozici a bylo tak možné ověřit, že obsahuje všechny podstatné náležitosti. V posuzované věci není písemně vyhotovená a účastníky podepsaná smlouva k dispozici a žalobci v řízení neprokázali, že jejich návrh smlouvy prodávající vůbec akceptovala, že po doručení návrhu smlouvy žalované nedošlo k jeho úpravám, které by se týkaly podstatných náležitostí smlouvy, ani zda smlouvu podepsala za žalovanou oprávněná osoba. Že došlo k uzavření smlouvy v podobě, která je uvedena v žalobě a ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, není prokázáno ani korespondencí mezi účastníky; z ní totiž nevyplývá obsah smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. V prvé řadě namítají, že odvolací soud vyhodnocením důkazů provedených již soudem prvního stupně dospěl k odlišným skutkovým závěrům, aniž by svědecké důkazy – anebo alespoň některé z nich – opakoval. Žalobci v této souvislosti připomínají, že odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně za předpokladu, že opakuje dokazování popř. dokazování doplní; v opačném případě zatíží řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Srozuměni nejsou ani se závěrem odvolacího soudu, že se jim v řízení nepodařilo prokázat, že došlo k uzavření kupní smlouvy týkající se předmětných pozemků ve znění, které v žalobě uvedli. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že takové tvrzení lze prokázat toliko listinou, a mají za to, že ho prokázali ostatními důkazy. Odkazují zejména na písemný záznam vyhotovený svědkyní V. dne 21. 6. 1995 a na jim adresovaný dopis svědkyně P., z nichž vyplývá, že smlouva ve znění návrhu byla žalovanou podepsána, resp. uzavřena.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami (žalobci) za splnění podmínky jejich advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem.
Žalobci ve svém dovolání odvolacímu soudu v prvé řadě vytýkají, že nepostupoval správně, pokud z provedených důkazů dovodil jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž tyto důkazy zopakoval. Touto námitkou vystihli dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle §213 odst. 1 o. s. ř. není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Není však přípustné, aby pouze na základě přehodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně se odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně, bylo-li čerpáno z výpovědí účastníků a svědků, kteří byli slyšeni
při jednání (srov. např. R 64/1966, R 92/1968). Hodlá-li se odvolací soud odchýlit
od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně
před ním provedeného důkazu, musí tyto důkazy opakovat, příp. dokazování doplnit.
O takový případ se však v dané věci nejedná. K závěru, že předmětná smlouva nebyla účastníky uzavřena, dospěl odvolací soud odlišným hodnocením listinných důkazů (záznamu z jednání ze dne 21. 6. 1995 a z dopisu ze dne 9. 8. 1994), která zopakoval. Zatímco soud prvního stupně právě z nich dovodil, že účastníci smlouvu tvrzeného obsahu uzavřeli, odvolací soud dospěl k závěru, že z provedených důkazů nelze najisto postavit, že účastníci kupní smlouvu tvrzeného obsahu skutečně uzavřeli. Lze uzavřít, že řízení není v uvedeném smyslu zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( §241 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Námitkou brojící proti závěru odvolacího soudu, že se jim v řízení nepodařilo prokázat uzavření kupní smlouvy tvrzeného obsahu, z níž dovozují právní vztah, jehož určení se v tomto řízení domáhají, vystihli žalobci dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 8).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Dovoláním zpochybněný skutkový závěr založil odvolací soud na úvaze, že provedené důkazy dostatečně spolehlivě neosvědčují, že účastníci uzavřeli kupní smlouvu tvrzeného obsahu (v uváděném znění). Žalobci oproti tomu prosazují názor, že existenci takové kupní smlouvy prokazují listinné důkazy. Prvním z nich je písemný záznam z jednání dne 21. 6. 1995 vyhotovený svědkyní V. (zaměstnankyní žalované), v němž se uvádí že kupní smlouva byla uzavřena za cenu chybně zpracovaného znaleckého posudku, a proto ji žalovaná nezaslala k provedení vkladu do katastru nemovitostí, naopak navrhuje způsoby řešení situace, a druhým je jim adresovaný dopis A. P. (zaměstnankyně žalované) ze dne 9. 8. 1994, v němž uvádí, že městská část byla po podpisu kupní a zástavní smlouvy upozorněna na podstatnou vadu smlouvy spočívající ve stanovení kupní ceny a nabízí žalobcům řešení v podobě uzavření nové (jiné) smlouvy. Odvolací soud údaje, které z těchto listin vyplynuly, nepominul, vyhodnotil je a dospěl k závěru, že žalobci tvrzené skutečnosti jimi prokázány nebyly, resp. že získané údaje dostatečně neosvědčují, že účastníci uzavřeli smlouvu tvrzeného obsahu. Nevyplývá z nich totiž spolehlivě, že návrh smlouvy, který žalobci žalované zaslali, podepsala oprávněná osoba žalované, že žalovaná v návrhu nečinila žádné změny, tedy že akceptací návrhu došlo k uzavření kupní smlouvy. Odvolacímu soudu tak nelze vytknout, že pominul nějaké skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a byly současně významné pro věc. V jeho hodnocení listinných důkazů nelze shledat ani logický rozpor. Z obsahu listin vyplývají sice určité indicie, že kupní smlouva mohla být uzavřena, ani jedna ze zmiňovaných listin však nestaví najisto, že uzavřena skutečně byla, tzn. že ji za žalovanou podepsal někdo, kdo k tomu byl oprávněn, a ani jedna z listin nevypovídá o tom, jaký byl obsah případně uzavřené smlouvy. Hodnotící úvahy odvolacího soudu tudíž nejsou nelogické a jeho skutkové závěry je nutné respektovat. Pochybení odvolacího soudu nelze dovozovat jen z toho, že pro žalobce, popř. pro soud prvního stupně, mají zmíněné listinné důkazy jinou vypovídací hodnotu. I když nelze přisvědčit názoru odvolacího soudu, že k prokázání existence smlouvy je bezpodmínečně třeba, aby byla k dispozici listina obsahující její znění, nemění to nic na závěru, že nedovodil-li odvolací soud z provedených důkazů existenci smlouvy, nedošlo tím k naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. Pro úplnost lze snad jen zdůraznit, že žalobě by nebylo možné vyhovět ani tehdy, jestliže by se žalobcům podařilo prokázat, že statutární zástupce žalované jejich návrh smlouvy (bez úprav) skutečně podepsal. K účinnosti akceptace oferty a tím uzavření písemné smlouvy o prodeji nemovitosti nepostačuje pouze písemné prohlášení prodávajícího, jemuž byl návrh smlouvy určen, z něhož by bylo možno dovodit jeho přijetí. Je ještě třeba, aby toto přijetí návrhu - jako vyjádření souhlasu s jeho obsahem - došlo kupujícímu (srov. §43c odst. 2 a §45 odst. 1 obč. zák. a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 1999, sp. zn. 114/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 17/2001, ze dne 26. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1996/2005 uveřejněné v časopise Právní rozhledy 2/2008 či ze dne 15. 2. 2001, a sp. zn. 25 Cdo 368/99, uveřejněné v časopise Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 201).
Lze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů správné a proto dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl
(§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalované podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobcům právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. listopadu 2009
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu