ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.2866.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 2866/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně I. H., zastoupené advokátem, proti žalované A., s. r. o., zastoupené advokátem, o zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 187/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2007, č. j. 16 Co 558/2006-148, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3. prosince 2003, č. j. 18 C 187/2002-94, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 100.000,- Kč s 8,5 % úrokem z prodlení od 3. 8. 2001 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. dubna 2004, č. j. 35 Co 98/2004-120, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 20. června 2006, č. j. 33 Odo 1012/2004-138, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 30. ledna 2007, č. j. 16 Co 558/2006-148, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před odvolacím i dovolacím soudem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném před 1. 4. 2005 (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle
§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé
po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum je otevřen pouze pro posouzení otázek právních, ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (§241a odst. 3 o. s. ř.), je zcela vyloučeno, a proto je dovolací soud povinen převzít skutkový stav zjištěný odvolacím soudem.
Námitkou, že senát odvolacího soudu, který věc projednal a rozhodl napadeným rozsudkem, byl nesprávně obsazen, neboť předchozím rozsudkem ze dne 23. dubna 2004, č. j. 35 Co 98/2004-120, zrušeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2006, č. j. 33 Odo 1012/2004-138, rozhodl ve věci senát v jiném složení, uplatnila žalovaná zmatečnost podle §229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. Pomíjí však přitom,
že ke zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/
a §229 odst. 3 o. s. ř. (jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají. K posouzení jejich důvodnosti slouží žaloby pro zmatečnost (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002,
sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod R 32/2003).
Výhrady žalované, že rozsudek odvolacího soudu je nepřesvědčivý a nekonzistentní s jeho předchozím zrušeným rozhodnutím, že odvolací soud pochybil, jestliže při pochybnostech o správnosti soudem prvního stupně zjištěných skutečnostech nezopakoval dokazování podle §213 o. s. ř., naplňují dovolací důvod podle §241a
odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Těmito námitkami však žalovaná neotevírá žádnou otázku zásadního právního významu, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.; posouzení, zda je určité řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, postrádá hlavní atribut zásadního právního významu podle §237 odst. 3 o. s. ř., a to jeho judikatorní přesah (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 804/07, nebo ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07).
Polemika žalované s hodnocením jednotlivých důkazů soudem prvního stupně, k němuž neměl odvolací soud žádné připomínky z hlediska zásad logického myšlení a korektnosti provedeného dokazování, je podřaditelná jedině dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož uplatnění je zde vyloučeno (jak bylo výše předznamenáno).
Jelikož dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, dovolacímu soudu nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobkyni nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by měla vůči žalované právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. června 2009
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu