ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.310.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 310/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně České republiky-Ú. p. z. s. v. v. m., proti žalovaným 1) I. U., a 2) J. U., o zaplacení příslušenství z částky 130.000,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 1351/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. června 2006, č. j. 17 Co 37/2006-79, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. června 2006, č. j. 17 Co 37/2006-79, v části, jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 7. listopadu 2005, č. j. 4 C 1351/2005-49, ve výroku ohledně 10 % úroku z prodlení z částky 130.000,- Kč za dobu od 16. 9. 2000 do 15. 4. 2004, 7 % úroku z prodlení z částky 130.000,- Kč za dobu od 16. 4. 2004 do 5. 2. 2006 a 10 % úroku z prodlení z částky 130.000,- Kč za dobu od 6. 2. 2006 do 8. 2. 2006, se zrušuje a v tomuto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
7. listopadu 2005, č. j. 4 C 1351/2005-49 uložil žalovaným povinnost společně
a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 130.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 16. 9. 2000 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaní uzavřeli dne 16. 8. 1990 s Okresním národním výborem ve Znojmě smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu ve výši 130.000,- Kč (dále jen „smlouva“), v níž se zavázali provést výstavbu rodinného domku na pozemku parc. č. 458/2 v k. ú. H. K. a stavbu dokončit tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do deseti let ode dne uzavření smlouvy. Jelikož tuto povinnost nesplnili, vyzvala je žalobkyně dne 5. 3. 2004 ke vrácení státního příspěvku ve lhůtě do 15. 4. 2004. Jejich povinností bylo - s odkazem na čl. 6 smlouvy - poskytnutý příspěvek vrátit do 15. 9. 2000, a protože tak neučinili, jsou od 16. 9. 2000 v prodlení; žalobkyni tak náleží mimo jistiny též úrok z prodlení od uvedeného dne až do zaplacení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. června 2006, č. j. 17 Co 37/2006-79, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o částce 130.000,- Kč zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.). V části týkající se příslušenství rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 3 % úrok z prodlení z částky 130.000,- Kč od 16. 4. 2004 do 5. 2. 2006. Ohledně 10 % úroku z prodlení z částky 130.000,- Kč za dobu od 16. 9. 2000
do 15. 4. 2004, 7 % úroku z prodlení z částky 130.000,- Kč za dobu od 16. 4. 2004
do 5. 2. 2006 a 10 % úroku z prodlení z částky 130.000,- Kč za dobu od 6. 2. 2006
do 8. 2. 2006, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Jelikož žalovaní spornou částku poukázali žalobkyni dne 6. 2. 2006 formou poštovní peněžní poukázky, vzala žalobkyně žalobu
co do částky 130.000,- Kč zpět, a odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku o této částce zrušil a řízení zastavil. Předmětem řízení tak zůstaly jen úroky z prodlení ve výši 10 % z částky 130.000,- Kč za dobu od 16. 9. 2000 do 8. 2. 2006. Shodně se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaní porušili podmínky smlouvy tím, že příspěvek použili na výstavbu jiného rodinného domu (nikoli v k. ú. H. K., nýbrž v k. ú. S.) a stavbu, na kterou byl příspěvek poskytnut, nedokončili tak, aby do deseti let od uzavření smlouvy byla zkolaudována. Protože podle odvolacího soudu nebyla dohodnuta splatnost vrácení poskytnutého příspěvku, měli jej vrátit den poté, co o jeho vrácení byli požádáni. S přihlédnutím k dodatečně poskytnuté lhůtě k vrácení se dnem 16. 4. 2004 dostali do prodlení. Z tohoto důvodu má žalobkyně právo na úroky z prodlení až od 16. 4. 2004; výše úroku z prodlení odpovídá dvojnásobku diskontní sazby podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. k prvnímu dni prodlení. S odkazem na §567 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), podle něhož plní-li dlužník peněžitý dluh prostřednictvím pošty nebo peněžního ústavu, je dluh splněn okamžikem, kdy byla částka poukázána, není-li dohodnuto jinak, odvolací soud dovodil, že žalobkyni úrok z prodlení náleží jen do 5. 2. 2006, neboť žalovaní dne 6. 2. 2006 dluh prostřednictvím pošty uhradili.
V dovolání proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu částečně zamítl, žalobkyně (dále též „dovolatelka“) odvolacímu soudu vytýká nesprávný závěr, že splatnost vrácení příspěvku nebyla dohodnuta a žalovaní
se proto dostali do prodlení až marným uplynutím lhůty určené žalobkyní k jeho vrácení, tj. dnem 16. 4. 2004. Na základě čl. 6 smlouvy se žalovaní zavázali splnit podmínky, na než bylo poskytnutí příspěvku vázáno, do 16. 8. 2000 a po uplynutí 30 dnů, tedy 16. 9. 2000 se dostali do prodlení s jeho vrácením. Odvolací soud chybně s odkazem na §567 odst. 2 obč. zák. ve znění platném do 31. 12. 2002 stanovil okamžik splnění závazku žalovaných, když za rozhodný den považoval odeslání částky prostřednictvím pošty. Podle §567 odst. 2 obč. zák. ve znění platném od 1. 1. 2003 plní-li dlužník peněžitý dluh prostřednictvím peněžního ústavu nebo provozovatele poštovních služeb, je dluh splněn připsáním částky na účet věřitele vedený u peněžního ústavu nebo vyplacením částky věřiteli v hotovosti, není-li dohodnuto jinak. Žalobkyni byla sporná částka připsána na účet až 8. 2. 2006 a odvolací soud proto nesprávně požadavek na zaplacení úroků z prodlení za dny 6. 2. 2006 až 8. 2. 2006 zamítl.
Ze shora uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího v napadené části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Ačkoliv žalobkyně výslovně uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) výhradou vůči existenci dohody o splatnosti závazku vrátit příspěvek na individuální bytovou výstavbu uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000). Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002, formuloval dovolací soud názor, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje právní závěry.
Žalobkyně dovoláním zpochybnila správnost skutkového zjištění, že ve smlouvě o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu ze dne 16. 8. 1990 nebyla dohodnuta splatnost závazku vrátit příspěvek v případě, že ve lhůtě 10ti let
ode dne uzavření smlouvy nenabude právní moci příslušné kolaudační rozhodnutí.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaného nakladatelstvím C.H.Beck, Svazku 1, pod č. C 8).
Pro vyřešení otázky splatnosti závazku vrátit poskytnutý státní příspěvek, bylo stěžejní zjištění, zda ve smlouvě ze dne 16. 8. 1990 bylo dohodnuto, ke kterému okamžiku vznikne žalovaným povinnost vrátit příspěvek, pokud poruší povinnost získat pravomocné kolaudační rozhodnutí do 10ti let od uzavření smlouvy. Odvolací soud dospěl k závěru, že splatnost tohoto závazku nebyla dohodnuta, a povinnost žalovaných vrátit příspěvek nastala až na základě výzvy podle §563 obč. zák. S tímto skutkovým závěrem se nelze ztotožnit.
Jestliže se žalovaní zavázali v článku 6 smlouvy, že při nedodržení některé z podmínek uvedených v odst. 3 a 4 smlouvy a v případě, že před uplynutím doby stanovené v odst. 4 smlouvy přestanou být vlastníky rodinného domku, … tuto skutečnost národnímu výboru neprodleně oznámit a příspěvek … vrátit, pak nelze než dovodit, že tímto způsobem byl smluvně dohodnut okamžik, ke kterému jim vznikla povinnost uvedený příspěvek vrátit. Tímto okamžikem je den, kdy došlo k porušení povinnosti získat pravomocné kolaudační rozhodnutí rodinného domu, na jehož výstavbu byl podmíněně nenávratný státní příspěvek (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2005, sp. zn. 33 Odo 905/2005) získán. Závěr odvolacího soudu, že splatnost závazku vrátit příspěvek nebyla smluvnímu stranami dohodnuta, není proto správný a dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. byl naplněn.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §567 obč. zák. ve znění platném od 1. 1. 2003 plní-li dlužník peněžitý dluh prostřednictvím peněžního ústavu nebo provozovatele poštovních služeb, je dluh splněn připsáním částky na účet věřitele vedený u peněžního ústavu nebo vyplacením částky věřiteli v hotovosti, není-li dohodnuto jinak.
Odvolací soud sice v otázce splnění závazku žalovaných aplikoval §567 odst. 2 obč. zák., avšak přesto, že žalovaní zaslali spornou částku poštou až 6. 2. 2006 (místo smluvně dohodnutého dne), zánik závazku nesprávně poměřoval citovaným ustanovením občanského zákoníku ve znění platném do 31. 12. 2002. Do uvedeného data platilo, že (nebylo-li dohodnuto jinak) dluh byl splněn – pokud byla doručovaná částka věřiteli skutečně doručena - již okamžikem, kdy byla peněžní částka poukázána (přijata k odeslání) na poště nebo u peněžního ústavu, i přesto, že se plnění věřiteli dostalo až později. Zákonem č. 125/2002 Sb. účinným od 1. 1. 2003 byla do oblasti občanskoprávních vztahů inkorporována zásada donosnosti dluhu, již dříve upravená pro oblast obchodněprávních vztahů v §339 odst. 2 obchodního zákoníku, znamenající, že peněžitý dluh plněný prostřednictvím peněžního ústavu nebo pošty je považován
za splněný teprve okamžikem připsání doručované částky na účet věřiteli nebo jejím vyplacením věřiteli v hotovosti. V situaci, kdy žalovaní zaslali spornou jistinu poštou dne 6. 2. 2006, bylo namístě posuzovat zánik jejich závazku podle právní úpravy platné k okamžiku poskytnutí tohoto plnění. Chybně proto odvolací soud posoudil okamžik zániku závazku (a délku prodlení) podle právní úpravy platné do 31. 12. 2002, ačkoliv plnění na sporný závazek bylo žalovanými poskytnuto až za účinnosti zákona č. 125/2002 Sb.
Dovolatelce se tak rovněž prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. podařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí. Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než napadený rozsudek podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Václav D u d a , v. r.
předseda senátu