ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.3311.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 3311/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. D., zastoupeného advokátkou, proti žalované D. Š., zastoupené advokátem, o stanovení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 11 C 243/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. února 2008, č. j. 12 Co 209/2005-267, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
27. února 2008, č. j. 12 Co 209/2005-267, kterým byl ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 30. listopadu 2004, č. j. 11 C 243/97-224, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá
po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Pojem zásadního významu po právní stránce je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu
do všeobecného kontextu soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v časopise Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelství C. H. Beck, pod označením C 23/1 a C 71/1).
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění §241a odst. 3 o. s. ř.);
při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn.
21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2002, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III ÚS 1970/07).
Přestože žalobce v dovolání avizuje použití dovolacího důvodu uvedeného
v §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř., podstatu jeho dovolacích námitek tvoří výtky týkající se nesprávně a neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Žalobce rekapituluje soudem provedené důkazy, provádí jejich vlastní hodnocení a vyjadřuje přesvědčení, že v řízení prokázal existenci smlouvy o budoucí kupní smlouvě, v níž se žalovaná zavázala převést na něho polovinu nemovitostí, na jejichž nákup finančně přispěl. Pokud je argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) nepochybil ve svých skutkových závěrech a uvěřil jeho tvrzení podpořenému řadou svědeckých výpovědí, musel by návazně dospět i k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že jeho nárok na prohlášení vůle uzavřít kupní smlouvu je po právu. Jinak řečeno, výtka nesprávnosti právního posouzení věci je založena výlučně na kritice správnosti a úplnosti skutkových zjištění. Jak již bylo výše vyloženo, dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít, neboť neslouží k řešení právních otázek, nýbrž k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani dovolací námitky žalobce, že řízení je zatíženo vadami spočívajícími jednak v tom, že soud prvního stupně mu neposkytl poučení podle §118a o. s. ř. a odvolací toto pochybení nenapravil, naopak uzavřel, že soud prvního stupně provedl všechny žalobcem navržené důkazy a dále v tom, že soudy „rozhodovaly o jiném petitu“. Dovolací důvod uvedený §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Vady řízení samy o sobě, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nemohou založit, nejsou-li bezprostředním důsledkem řešení právních otázek procesní povahy, na nichž by napadené rozhodnutí spočívalo (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením
SJ 132/2004, ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, nález Ústavního soudu
ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06 či ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). Navíc - pokud jde o prvou z namítaných vad - lze přisvědčit odvolacímu soudu, že soud prvního stupně nezamítl žalobu proto, že žalobce neunesl důkazní břemeno, aniž přitom provedl potřebné dokazování. Soud prvního stupně naopak provedl rozsáhlé dokazování a po zhodnocení všech provedených důkazů dospěl k závěru, že se jimi žalobci nepodařilo prokázat, že se žalovanou uzavřel smlouvu o budoucí kupní smlouvě. Opodstatněnou není ani námitka, že soudy „rozhodovaly o jiném petitu“. Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou. Citované ustanovení mimo jiné soudu zakazuje, aby žalobci přiznal něco jiného, než požadoval (tedy aby žalovanému uložil jinou než navrhovanou povinnost) nebo aby žalobci přiznal sice požadované plnění, avšak z jiného skutkového základu (z jiného skutku), než který byl předmětem řízení. V posuzovaném případě uplatnil žalobce žalobou nárok na prohlášení vůle žalované uzavřít s ním kupní smlouvu, který dovozoval ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě (§50a obč. zák.). Soudy obou stupňů neshledaly tento nárok po právu a žalobu zamítly. Protože soud prvního stupně přehlédl, že od podání žaloby byl žalobní návrh znějící původně na uložení povinnosti žalované předložit žalobci návrh smlouvy specifikován na uložení povinnosti žalované uzavřít se žalobcem kupní smlouvu (soudní praxe dospěla k závěru, že §50a obč. zák. žádný z uvedených požadavků nebrání), odvolací soud napravil pochybení soudu prvního stupně tím, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně právě v tomto upraveném znění. Rozhodoval však stále v intencích žaloby, tedy nerozhodl o jiném předmětu řízení. Řízení proto není zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Protože dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je – aniž se mohl věcí dále zabývat – podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované, která by jinak měla právo na jejich náhradu, v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. srpna 2009
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu