ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.3405.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 3405/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce V. K., zastoupeného advokátem, proti žalované I.. J., zastoupené advokátem, o zaplacení 89.268,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 56/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. března 2007, č. j. 20 Co 53/2007-108, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
29. března 2007, č. j. 20 Co 53/2007-108, kterým byl v odvoláním napadeném rozsahu potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. listopadu 2006, č. j.
13 C 56/2005-88, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska kritérií §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění §241a odst. 3 o. s. ř.). Při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci) musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem.
Přestože žalovaná v dovolání avizuje použití dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.; podstatu jejích dovolacích námitek totiž tvoří výtky týkající se nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí, a zda o ně může opřít svá skutková zjištění
(tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Je nadále přesvědčena, že v řízení prokázala, že se s žalobcem dohodla, že mu za zhotovení střešního pláště na garáži zaplatí (a to včetně materiálu) maximálně 70.000,- Kč, a tuto částku také řádně na podkladě zálohové faktury uhradila. Vytýká soudům, že věrohodnou shledaly skutkovou verzi žalobce, přestože jeho tvrzení nebyla konsistentní a nekorespondovala se svědeckou výpovědí Z. V., a že neuvěřily jejímu tvrzení, že smluvenou cenu díla zcela uhradila a že Z. V. zmocnila výhradně k tomu, aby dohlédl na kvalitu prováděných prací, nikoli však k tomu, aby namísto ní jednal s dodavateli. Pochybení odvolacího soudu spatřuje i v tom, že ponechal bez odezvy, že žalobce při sjednávání zakázky nevystavil písemné potvrzení o přijetí objednávky, čímž ji jako spotřebitele poškodil, neboť se dostala do důkazní nouze co se týče ujednání o ceně. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud - stejně jako před ním soud prvního stupně - nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět i k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že žalobci sjednanou cenu díla nedluží.
Jak již bylo výše vyloženo, dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít, neboť neslouží k řešení právních otázek, nýbrž k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
K dovolacímu přezkumu byla předestřena rovněž otázka, zda žalobou uplatněný výkon práva na plnění podle smlouvy o dílo je v daném případě v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.; v této souvislosti žalovaná zdůrazňuje, že se „stala obětí své důvěry v dané slovo“ a že „má nyní pykat za to, že se ničeho protiprávního nedopustila, ale měla předjímat, že v případě sporu bude těžko prokazovat obsah ústních jednání“. Touto otázkou se však odvolací soud nezabýval, a to zjevně proto, že okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že výkon práva žalobce je
v rozporu s dobrými mravy, nebyly žalovanou v řízení tvrzeny, natož prokázány. Jestliže odvolací soud zjištěný skutkový stav ustanovením §3 odst. 1 obč. zák. nepoměřoval a žádný závěr v tomto směru neučinil, nemůže být logicky vzato ani podroben dovolacímu přezkumu. Krom toho řešení otázky aplikovatelnosti §3 odst. 1 obč. zák. postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, a nebylo by tudíž ani způsobilé založit zásadní právní význam napadeného rozsudku. Úvaha soudu, zda lze výkon práva odepřít pro jeho rozpor s dobrými mravy, se totiž odvíjí
od posouzení zcela jedinečných skutkových okolností daného případu, jež lze jen obtížně zobecnit. Výklad pojmu „dobré mravy“ ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. podal Nejvyšší soud opakovaně v celé řadě svých rozhodnutí (namátkou lze uvést např. rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, nebo ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, a ze dne
16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005).
Lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný a dovolací soud je – aniž se mohl věcí dále zabývat – podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci, který by jinak měl právo na jejich náhradu, v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. června 2009
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu