ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.3436.2007.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce S. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému F. H., zastoupenému advokátem, o zaplacení 153.008,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 13 C 259/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. března 2007, č. j. 13 Co 3/2007-148, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 10.270,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. března 2007, č. j. 13 Co 3/2007-148, kterým byl ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu
v Chebu ze dne 15. listopadu 2006, č. j. 13 C 259/2004-121, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/
o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze
pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání – jak vyplývá z jeho obsahu – byl však uplatněn výlučně dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. mířící
na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci. Podstatu dovolacích námitek totiž tvoří výtky týkající se nesprávně a neúplně zjištěného skutkového stavu věci,
resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění
(tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Žalobce je totiž přesvědčen, že v řízení bylo prokázáno, že smlouvu
o dílo uzavřel s žalovaným a nikoli se Společenstvím vlastníků bytových jednotek T., které žalovaný zastupoval, že to byl žalovaný, kdo objednal provedení prací a byl osobně zavázán k jejich zaplacení. Zdůrazňuje přitom, že nebylo jeho povinností jako zhotovitele díla obstarat si příslušná stavební povolení, aby mu „bylo zřejmé, kdo s ním ohledně uzavření dané smlouvy jedná“. Je-li argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) nepochybil ve svých skutkových závěrech a uvěřil jeho tvrzení, že to byl žalovaný, kdo objednal provedení prací a byl osobně zavázán k plnění závazků ze smlouvy o dílo, musel by návazně dospět
i k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že je povinností žalovaného doplatit mu cenu díla. Jinak řečeno, výtka nesprávnosti právního posouzení věci
je založena výlučně na kritice správnosti a úplnosti skutkových zjištění. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít, neboť neslouží k řešení právních otázek, nýbrž k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází
ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani dovolací námitky žalobce, že řízení
je zatíženo vadami spočívajícími v tom, že soudy mu neposkytly poučení podle §5
a §118a o. s. ř. a omezily se na konstatování, že se dostal do důkazní nouze. Dovolací důvod uvedený §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Vady řízení samy o sobě, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nemohou založit, nejsou-li bezprostředním důsledkem řešení právních otázek procesní povahy, na nichž by napadené rozhodnutí spočívalo (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné
v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, ze dne 23. 8. 2006, sp. zn.
29 Cdo 962/2006, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06 či ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). Navíc výtka žalobce není opodstatněná. Soud prvního stupně nezamítl jeho žalobu proto, že neunesl důkazní břemeno, aniž přitom provedl potřebné dokazování. Vázán právním názorem odvolacího soudu, postupoval podle §118a
o. s. ř., vyzval žalovaného, aby označil důkazy k prokázání svého obranného tvrzení,
že s žalobcem nejednal jménem svým, nýbrž jménem společenství vlastníků bytových jednotek a že žalobce o tom věděl. Nato provedl rozsáhlé dokazování a po zhodnocení všech provedených důkazů dospěl k závěru, že se jimi žalobci nepodařilo prokázat,
že (ústní) smlouvu o dílo uzavřel se žalovaným a že žalovaný naopak prokázal, že tuto smlouvu uzavřel jménem právnické osoby. Odvolací soud převzal skutkové závěry soudu prvního stupně a nad jejich rámec připomněl, že žalobce měl vědomost o vzniku společenství vlastníků bytových jednotek a žalovaného ve své korespondenci označoval za jeho pověřeného zástupce. Závěry, z nichž oba soudy vycházely, podpořil odvolací soud úvahou, že žalobce se ocitl se svým tvrzením, že žalovaný objednával práce vlastním jménem a pro sebe, v důkazní nouzi proto, že si jako podnikatel nepočínal obezřetně, když neuzavřel písemnou smlouvu o dílo, ani písemnou objednávku.
Protože dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je – aniž se mohl věcí dále zabývat – podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady, které mu vznikly
v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 8.330,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 4.
ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky
č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění)
a z částky 1.640,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen
z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. prosince 2009
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu