ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.3991.2008.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně J. P., zastoupené advokátkou, proti žalované E. P., zastoupené advokátkou, o určení vlastnického práva a o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 5 C 41/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 5. 2008, č.j. 17 Co 55/2008-86, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.307,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám
advokátky.
Odůvodnění:
Žalobkyně napadla dovoláním v záhlaví citovaný rozsudek, jímž krajský soud
ve věci samé potvrdil rozsudek ze dne 10. 10. 2007, č.j. 5 C 41/2007-51, kterým okresní soud zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí označených nemovitostí v katastrálním území L., a uložení povinnosti žalované tyto nemovitosti vyklidit.
Dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona
č. 7/2009 Sb., dále jen „o.s.ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť hodnocením v dovolání obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř).
Dovolatelka prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. napadá závěr odvolacího soudu, že v řízení zjištěné chování žalované vůči ní nelze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Řešení této otázky však postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť úvaha, zda chování obdarovaného lze hodnotit jako chování hrubě porušující dobré mravy, se odvíjí
od posouzení všech zvláštností každého případu individuálně, a závěry v konkrétním případě tak lze jen velmi obtížně zobecnit. Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, který je významný z hlediska aplikace §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), podal Nejvyšší soud
ve svých rozhodnutích již opakovaně a vyjádřil se též obecně i k aplikovatelnosti §630 obč. zák. tak, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného pochybnosti o kolizi
s dobrými mravy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn.
29 Odo 228/2000, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98). Odvolací soud rozhodl v intencích uvedeného výkladu.
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení
§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátkou v dovolacím řízení. Výši odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, §2, §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1, věty první, vyhlášky č. 484/2000 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, tj. částkou 5.000,- Kč. Součástí nákladů je dále paušální částka náhrady za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč
(§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a náhrada
za 19 % daň z přidané hodnoty ve výši 1.007,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 16. prosince 2009
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu