ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.5040.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 5040/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně V. R., s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalované W. H. R., s. r. o., zastoupené advokátkou, o zaplacení 278.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 287/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2008, č. j. 28 Co 108/2008-100, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2008,
č. j. 28 Co 108/2008-100, kterým byl potvrzen rozsudek pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. listopadu 2007, č. j. 11 C 287/2007-79, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř).
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění §241a odst. 3 o. s. ř.). Při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci) musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2002, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006 a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III ÚS 1970/07).
Bez významu jsou tudíž dovolací námitky, že odvolací soud vycházel z nesprávného zjištění, že usnesení soudu prvního stupně obsahující výzvu podle §114b o. s. ř. bylo doručeno žalované, neboť ve skutečnosti - přes údaje obsažené na doručence - bylo doručeno jiné právnické osobě, která sídlí na téže adrese.
Přípustný dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. vystihuje pouze dovolací námitka, že v posuzovaném případě nebyly splněny podmínky pro postup podle §114b odst. 5 o. s. ř.
Nejvyšší soud se již ve svém rozsudku ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, zabýval výkladem ustanovení §114b o. s. ř., konkrétně revidoval postup, kdy soud rozhodl o věci rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. v případě, kdy se žalovaný po výzvě podle §114b o. s. ř. bez vážného důvodu nevyjádřil sice včas (ve stanovené lhůtě), ale ještě před vydáním rozsudku pro uznání. Dospěl k závěru, že má-li se za řízení ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. za to, že žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu. Jestliže žalovaný podal vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k vyjádření vydaném podle §114b odst. 1 o. s. ř., nenastane fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě jen tehdy, jestliže prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal (§114b odst. 5 o. s. ř.). Tyto závěry je na místě respektovat i v posuzovaném případě, kdy žalovaná, která podala odpor proti platebnímu rozkazu dne 29. 8. 2006, se po výzvě soudu podle §114b o. s. ř., která jí byla doručena 22. 9. 2006, vyjádřila ve věci samé k žalobě teprve ve svém podání ze dne 25. 10. 2006, aniž prokázala, že jí v podání vyjádření bránil vážný důvod, resp. aniž soudu takový vážný důvod ve stanovené lhůtě sdělila. Že nešlo o tak vážný důvod, který by žalované zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělila, že u ní tento důvod nastal, lze dovozovat již ze samotného faktu, že se k věci vyjádřila již tři dny po skončení lhůty k vyjádření i z obsahu tohoto vyjádření.
Protože odvolací soud rozhodl v intencích závěrů dovolacího soudu, je jeho rozhodnutí správné a závěry, na nichž založil své rozhodnutí, jej nemohou činit zásadně právně významným. Dovolací soud proto dovolání žalované odmítl, neboť směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný (§243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalované právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. srpna 2009
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu