ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.925.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 925/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce V. Ř., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 73.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C 225/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2007, č. j. 28 Co 796/2007-400, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 7. června 2004, č. j. 6 C 225/99-303, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 73.000,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 2. 4. 1999 do zaplacení (výrok I.), žalobu o zaplacení 3 % úroku z prodlení z částky 73.000,- Kč od 2. 4. 1999 do zaplacení a částky 62.000,- Kč s 15 % úrokem z prodlení od 2. 4. 1999 do zaplacení zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III., IV. a V.).
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. listopadu 2007, č. j. 28 Co 796/2007-400, rozsudek soudu prvního stupně v žalobě vyhovujícím výroku a v nákladových výrocích potvrdil; současně rozhodl o nákladech dovolacího a odvolacího řízení (jeho rozsudek ze dne 9. listopadu 2004, č. j. 28 Co 407/2004-338, ve znění opravného usnesení ze dne 31. ledna 2005, č. j. 28 Co 407/2004-349, Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. září 2007, č. j. 26 Odo 1564/2005-378, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení).
Dovolání, které žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (odvolací soud potvrdil v pořadí první ve věci vydané rozhodnutí soudu prvního stupně) a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
I když žalovaný v dovolání vyjadřuje názor, že napadený rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, z obsahu samotného dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, a s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl (vytýká odvolacímu soudu, že pominul příkré rozpory v závěrech znaleckých posudků vypracovaných znalci J. K. a J. Š. a že vyšel bez bližšího odůvodnění ze znaleckého posudku, jehož závěry byly v jeho neprospěch; polemizuje se skutkovým závěrem, že předmětem prodeje byl automobil po havárii, a namítá, že žalobci prodal automobil za nižší cenu, než byla jeho hodnota). Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům soudy obou stupňů přihlížely a jak provedené důkazy hodnotily, a také výhrada, že soudy nepřihlédly ke všem okolnostem, které jsou podle jeho názoru pro posouzení věci významné. V dovolání předestírá odlišné skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že žalobce nemá právo na slevu z kupní ceny). Tím nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalovaného tudíž nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., ale dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož použití je v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněná v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004 a SJ 130/2006).
Ani výtka, že odvolací soud neprovedl navržený důkaz revizním znaleckým posudkem a kupní smlouvou uzavřenou mezi žalobcem a třetí osobou, není z hlediska přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. relevantní, neboť je uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., k němuž dovolací soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné. Nadto tato tvrzená vada řízení nemůže být otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., neboť nejde bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu, a postrádá potřebný judikatorní přesah (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. srpna 2009
JUDr. Blanka M o u d r á , v. r.
předsedkyně senátu