ECLI:CZ:NS:2009:33.ODO.1293.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1293/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyň a) J. Ž., zastoupené advokátem, a b) M. H., proti žalované P. v. r. k. spol. s r. o., o zaplacení částky 75.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 240/2005, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2006, č. j. 25 Co 83/2006-117, takto:
I. V řízení bude na místě zemřelé žalobkyně M. H. pokračováno s J. Ž.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2006, č. j. 25 Co 83/2006-117, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhaly po žalované zaplacení částky 112.500,- Kč s příslušenstvím představující část kupní ceny, kterou jim žalovaná nepředala s odůvodněním, že si ji ponechala na smluvní pokutu, na niž jí vznikl nárok v souvislosti s porušením zprostředkovatelské smlouvy žalobkyněmi.
Poté, co žalobkyně vzaly žalobu o zaplacení částky 37.500,- Kč zpět, Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 29. listopadu 2005, č. j. 7 C 240/2005-92, řízení v tomto rozsahu zastavil (§96 o. s. ř.). Následně rozsudkem ze dne 6. prosince 2005, č. j. 7 C 240/2005-95, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyním do tří dnů od právní moci rozsudku částku 75.000,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení z částky 112.500,- Kč od 23. 5. 2005 do 8. 7. 2005 a z částky 75.000,- Kč od 9. 7. 2005 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že účastnice uzavřely dne 29. 10. 2004 smlouvu, jejímž předmětem bylo zprostředkování prodeje nemovitostí žalobkyň (tj. domu čp. 15 se stavební parcelou č. 2221 a pozemkem parc. č. 2222, zapsaných na LV č. 539 pro k. ú. R. u P. - dále jen „nemovitost“) žalovanou minimálně za částku 5,250.000,- Kč. Smlouva byla uzavřena na dobu od 29. 10. 2004 do 30. 6. 2005. V článku II. smlouvy si účastnice sjednaly, že po dobu platnosti smlouvy žalobkyně postupují žalované výhradní oprávnění nemovitost nabízet a jednat ve věci jejího prodeje s tím, že případné kupce budou proto odkazovat přímo na žalovanou a nepovedou jakákoli jednání bez její účasti. Dále se žalobkyně zavázaly, že veškeré zálohy a platby budou poukazovány na běžný účet žalované, které současně udělily plnou moc k vybírání zálohy od kupujícího, k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí a jejích dodatků, kupní smlouvy, k inkasu kupní ceny a k podpisu návrhu na vklad vlastnického práva k nemovitosti do katastru nemovitostí. Žalobkyně se zavázaly, že po dobu platnosti smlouvy neuzavřou s jinou osobou smlouvu o zprostředkování prodeje nemovitosti, že vlastnické právo k ní nepřevedou samy a že zachovají mlčenlivost o výši minimální prodejní ceny a o výši odměny žalované. V článku VI. smlouvy se žalobkyně zavázaly zaplatit žalované smluvní pokutu ve výši 150.000,- Kč pro případ odstoupení od smlouvy, případně jejího porušení v době trvání exkluzivity (viz ustanovení bodu II. smlouvy). Tehdejší zástupce manželů C. (zájemců o koupi nemovitosti) JUDr. P. O. vyzval žalovanou přípisem ze dne 12. 11. 2004 k jednání, jež by vedlo k uzavření kupní smlouvy; s přípisem jí zaslal návrh kupní smlouvy, v níž je jednatel žalované Ing. M. B. označen jako zástupce žalobkyň, a návrh smlouvy o úschově, kterou uzavřel s manžely C. Přípisem ze dne 29. 11. 2004 JUDr. P. O. požádal žalovanou o sdělení stanoviska k návrhu kupní smlouvy s dohodou o úschově doplatku kupní ceny. Žalobkyně J. Ž. v čestném prohlášení ze dne 29. 11. 2004 projevila vůli, aby doplatek kupní ceny ve výši 4,900.000,- Kč byl před podpisem kupní smlouvy a návrhu na vklad vlastnického práva k nemovitosti připsán na účet jednatele žalované. Dne 5. 12. 2004 své čestné prohlášení ze dne 29. 11. 2004 zrušila a obě žalobkyně požádaly žalovanou o připsání doplatku kupní ceny na účet žalobkyně Ž. Kupní smlouvu s manžely C. uzavřela dne 29. 11. 2004 za žalobkyně žalovaná na základě dříve udělené plné moci. Žalovaná přípisem ze dne 25. 1. 2005 oznámila žalobkyním, že v souvislosti s opakovaným porušením zprostředkovatelské smlouvy jim účtuje smluvní pokutu 150.000,- Kč. Ze složené zálohy na kupní cenu si po odečtení odměny za zprostředkování ponechala na smluvní pokutu 112.500,- Kč, z níž poukázala žalobkyním dne 8. 7. 2005 ještě 37.500,- Kč. Zbylou částku 75.000,- Kč dosud žalobkyním nevyplatila. JUDr. P. O., který zastupoval kupující, jednal o prodeji nemovitosti se žalovanou a nikoli se žalobkyněmi, které byly zastoupeny žalovanou, resp. jejím jednatelem. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebylo prokázáno tvrzení žalované, že žalobkyně o prodeji nemovitosti jednaly samostatně bez její účasti a že v rozporu se smluvním ujednáním nebyly finanční prostředky poukázány na účet žalované. Konstatoval, že doplatek kupní ceny byl poukázán na účet žalobkyně Ž. poté, co žalovanou o to žalobkyně požádaly a co žalovaná tuto žádost akceptovala. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastnice uzavřely v souladu s §774 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v pozdějším znění (dále jen „obč. zák.“), zprostředkovatelskou smlouvu, jíž se žalovaná zavázala za sjednanou odměnu zajistit pro žalobkyně uzavření kupní smlouvy. Součástí této smlouvy se stala dohoda účastnic o smluvní pokutě (§544 obč. zák.), kterou se žalobkyně zavázaly žalované zaplatit v případě, že odstoupí od smlouvy nebo poruší v době trvání exkluzivity své závazky uvedené v článku II. smlouvy. Žalovaná spojovala nárok na smluvní pokutu s tvrzeným porušením exkluzivity žalobkyněmi tím, že podaly žalobu v květnu 2005 a zveřejnily tak údaje ze smlouvy před uplynutím sjednané doby, že jednaly o prodeji nemovitosti samy bez její účasti a že doplatek kupní ceny nebyl vyplacen na její účet. Vzhledem k tomu, že se žalované nepodařilo prokázat skutečnosti, na něž byl vázán vznik práva na smluvní pokutu (tedy porušení závazků uvedených v článku II. smlouvy), dovodil soud prvního stupně, že žalované právo na smluvní pokutu nevzniklo a částku 75.000,- Kč zadržuje neoprávněně.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. března 2006, č. j. 25 Co 83/2006-117, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Z listinných důkazů (smlouvy o zprostředkování, plné moci ze dne 29. 10. 2004, smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 9. 11. 2004, kupní smlouvy ze dne 29. 12. 2004, dopisu ze dne 12. 11. 2004, čestných prohlášení ze dne 29. 11. 2004 a 5. 12. 2004, jakož korespondence ze dne 17. 12. 2004, 25. 1. 2005 a 2. 3. 2005), jimiž zopakoval dokazování, narozdíl od soudu prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobkyně samy jednaly o prodeji nemovitosti s potenciálními kupci a tím porušily smluvní ujednání o exkluzivitě. V této souvislosti poukázal na tvrzení samotných žalobkyň v žalobě, že žalovaná, která měla obstarat kupce, žádného neobstarala a že proto samy zveřejnily upoutávku ve smyslu, že prodejem nemovitosti pověřily žalovanou, a že kupující obstarala žalobkyně Ž. Z tohoto zjištění dovodil, že žalované vzniklo v souladu s §544 obč. zák. právo na smluvní pokutu a žalobkyním povinnost jí smluvní pokutu zaplatit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovaly z §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění - dále jen „o. s. ř.“ Označily v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkly, že provedl jen některé důkazy, které v rozporu s §132 o. s. ř. hodnotil bez souvislosti s důkazy dalšími, v důsledku čehož dospěl k nesprávnému skutkovému závěru, že porušily exkluzivitu zprostředkovatelské smlouvy. Namítají nesprávný výklad smlouvy odvolacím soudem, pokud jde o tzv. exkluzivitu. Tu je třeba podle jejich přesvědčení chápat tak, že jejím smyslem je zajistit zprostředkovateli právo na odměnu. Zájemce se zaváže prodat svou nemovitost výlučně prostřednictvím realitní kanceláře, které tím vzniká právo na smluvenou odměnu; odtud také plyne logika sjednané smluvní pokuty za porušení exkluzivity (v případě, že zprostředkovatel neuzavře kupní smlouvu s kupcem, jehož obstará, přijde o odměnu). Jiný výklad smlouvy pokládají za příčící se zdravému rozumu a dobrým mravům ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Připomínají, že kupce nalezly samy a žalovaná, kterou o tom informovaly, s tím souhlasila. Převod vlastnického práva k nemovitosti kupní smlouvou se uskutečnil prostřednictvím žalované, jíž také uhradily sjednanou odměnu ze splátky kupní ceny, která byla žalované kupujícími poukázána. Z uvedených důvodů navrhly rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Po podání dovolání žalobkyně M. H. dne 17. 9. 2006 zemřela. Usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 20 D 877/2006, které nabylo právní moci dne 29. 11. 2006, bylo dědické řízení podle §175h odst. 2 o. s. ř. zastaveno a nepatrný majetek zůstavitelkou zanechaný (3.221,- Kč) byl vydán vypravitelce pohřbu pozůstalé dceři J. Ž.
Podle §107 odst. 1 věty první o. s. ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Podle §107 odst. 2 o. s. ř. jestliže ztratí způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde. „Povahou věci“ se zde rozumí hmotněprávní povaha předmětu řízení (srovnej Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář, I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, 482 s.). Povaha věci pak brání pokračování v řízení zejména tam, kde jde o práva a povinnosti vázané podle hmotného práva na osobu účastníka řízení, kde je určitá skutková podstata podmíněna existencí určitého účastníka řízení, dále tam, kde smrtí účastníka řízení dochází podle hmotného práva k zániku právního vztahu, o nějž v řízení šlo, anebo tam, kde účastník nemá žádného právního nástupce, který by převzal (mohl převzít) právo nebo povinnost, o něž v řízení jde, např. při zastavení dědického řízení podle §175h odst. 1 a 2 o. s. ř.; v těchto případech soud ve smyslu §107 odst. 5 věty první o. s. ř. řízení zastaví, ledaže by zůstavitel zanechal majetek vyšší než nepatrné hodnoty. V rozsudku ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 21 Cdo 857/2004, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 4/2005, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že z pravomocného usnesení o zastavení řízení o dědictví vydaného podle §175h o. s. ř. soud v jiném řízení vychází, jen nebude-li zjištěno, že zůstavitel ve skutečnosti zanechal majetek vyšší než nepatrné hodnoty; v takovém případě nemůže být řízení zastaveno podle §107 odst. 5 o. s. ř.
z důvodu, že zemřelý účastník nemá žádného právního nástupce. Zastaví-li totiž soud pravomocným usnesením řízení o dědictví podle §175h o. s. ř., není tím pro účely jiného řízení ještě závazně stanoveno, že zůstavitel nezanechal majetek nebo že zanechal majetek jen nepatrné hodnoty. V případě, že pravomocné usnesení, kterým bylo řízení o dědictví skončeno, není pro účastníka jiného řízení závazné, nic soudu nebrání, aby pro účely tohoto jiného řízení objasnil, jaký majetek, popřípadě v jaké ceně zůstavitel zanechal a komu svědčí (ze zákona nebo na základě závěti, popřípadě z obou těchto důvodů) dědické právo po zůstaviteli, a aby z tohoto zjištění učinil odpovídající závěry, mimo jiné o tom, zda má být řízení podle §107 odst. 5 o. s. ř. zastaveno nebo zda v něm může být pokračováno a s kým.
V tomto řízení, pro něž není závazné usnesení ze dne 29. 11. 2006, sp. zn.
20 D 877/2006, jímž Okresní soud Praha-západ dědické řízení pro nepatrný majetek zastavil podle §175h odst. 2 o. s. ř., nebylo důvodu odchylovat se od výše prezentovaného právního názoru. Jelikož předmětem řízení je pohledávka zemřelé M. H. a J. Ž. (pozůstalé dcery) za žalovanou ve výši 75.000,- Kč s příslušenstvím, tedy pohledávka vyšší než nepatrné hodnoty, a jako jediný dědic po zemřelé žalobkyni M. H. přichází v úvahu žalobkyně J. Ž. (jak se podává z obsahu spisu Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. 20 D 877/2006), dovolací soud podle §107 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §243c odst. 1 o. s. ř. rozhodl o procesním nástupnictví, jak vyplývá z výroku I. tohoto rozsudku.
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobou
k tomu oprávněnou - účastnicí řízení při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Nejvyšší soud (§10a o. s. ř.) proto napadený rozsudek přezkoumal ve smyslu §242 odst. 1 a 3 o. s. ř.
Žalobkyně v dovolání (podle obsahového vylíčení dovolacích výhrad) nenamítá, že řízení je zatíženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence těchto vad nevyplývá ani z obsahu spisu. Proto se dovolací soud zabýval jen dovolacími důvody, jak byly v dovolání obsahově vymezeny, a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žalobkyně především namítla, že odvolací soud znovu provedl jen některé důkazy, které v rozporu s §132 o. s. ř. hodnotil bez souvislosti s důkazy dalšími, a že dospěl k nesprávnému skutkovému závěru, že žalobkyně porušily exkluzivitu zprostředkovatelské smlouvy. Tyto výhrady vystihují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor (hodnocení odporuje ustanovením §133 až §135 o. s. ř.). Zmíněným dovolacím důvodem lze přitom napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 8).
Odvolací soud svůj právní závěr, že žalované vzniklo ve smyslu §544 odst. 1 obč. zák. právo na smluvní pokutu, založil na skutkovém zjištění, že žalobkyně samy jednaly o prodeji nemovitosti s potenciálními kupci, čímž došlo k porušení exkluzivity sjednané účastnicemi ve zprostředkovatelské smlouvě, na něž byl vázán vznik práva na smluvní pokutu. Svá skutková zjištění čerpal ze smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 9. 11. 2004, z níž zjistil, že žalobkyně sjednaly prodej nemovitosti s manžely C. již dne 9. 11. 2004. Současně přihlédl k tvrzením samotných žalobkyň obsaženým v odůvodnění žaloby, že žalovaná, jíž bylo zadáno obstarání prodeje nemovitosti, nikoho neobstarala. Proto zveřejnily upoutávku v tom smyslu, že prodejem domu pověřily žalovanou, přičemž manžele C. obstarala žalobkyně Ž.
Je třeba přisvědčit žalobkyni, že odvolací soud při hodnocení důkazů nepostupoval v souladu s §132 o. s. ř., podle něhož důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Skutečnost, že žalobkyně sjednaly prodej nemovitosti s manžely C., kterou odvolací soud zjistil ze smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 9. 11. 2004, se totiž z tohoto listinného důkazu nepodává. Z obsahu této smlouvy naopak vyplývá, že ji jménem žalobkyň na základě plné moci ze dne 29. 10. 2004 uzavřel jednatel žalované Ing. M. B., který ji jako jediný za stranu prodávající vlastnoručně podepsal (a jeho podpis byl úředně ověřen). Odvolací soud současně pominul skutečnost, že rovněž kupní smlouvu ze dne 29. 12. 2004 jménem žalobkyň uzavřel jednatel žalované Ing. M. B. s odkazem na tutéž plnou moc, přičemž smlouva je opatřena jeho úředně ověřeným podpisem, a že jménem žalobkyň podal i návrh na vklad vlastnického práva k nemovitosti do katastru nemovitostí. Pokud odvolací soud poukazoval na skutková tvrzení obsažená v žalobě (jež nelze považovat za důkaz, resp. důkazní prostředek), nepřihlédl již ke skutkovým tvrzením žalované obsaženým v jejím vyjádření k žalobě, které došlo soudu prvního stupně dne 26. 9. 2005. V něm žalovaná mimo jiné uvádí, že jednání mezi účastnicemi od uzavření zprostředkovatelské smlouvy do uzavření kupní smlouvy probíhalo standardně a v přátelské atmosféře, že součástí spolupráce byla dohoda o tom, jak bude probíhat nabídková kampaň. Žalobkyně se samy nabídly, že rozdají mezi nejbližší sousedy do jejich poštovních schránek upoutávku žalované (tj. vizitku realitní kanceláře s nabídkou služeb a s textem, že realitní kancelář nabízí k prodeji nemovitost žalobkyň), což se svolením žalované učinily. Rozhodná jednání s kupujícími vedla žalovaná, která připravila smlouvu o smlouvě budoucí, návrh kupní smlouvy, jejíž konečné znění si vyhradil JUDr. O., a návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Obrat v přístupu žalobkyň nastal až v lednu 2005. S tímto tvrzením žalované ve vyjádření koresponduje upoutávka, jejíž stejnopisy na základě dohody účastnic žalobkyně roznesly mezi sousedy. Uvedený tiskopis je v záhlaví opatřen logem a informacemi o obchodní společnosti žalované, obsahuje popis a lokalitu, v níž se nachází k prodeji nabízená nemovitost (bez označení prodávajících), kupní cenu a telefonický kontakt na žalovanou.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnost (že žalobkyně samy jednaly o prodeji nemovitosti), která z provedených důkazů nevyplynula a ani jinak nevyšla najevo, tj. nemá oporu v žádném z provedených důkazů. Za samostatné jednání o prodeji nelze považovat to, že žalobkyně na základě dohody se žalovanou rozšířily prostřednictvím letáků informaci, že žalovaná nabízí k prodeji jejich nemovitost, jak uváděla žalovaná ve vyjádření k žalobě, a tuto okolnost nepochybně měly žalobkyně na mysli, když v žalobě tvrdily, že kupujícího (tímto způsobem) obstaraly samy. Odvolací soud naopak pominul z hlediska vzniku nároku na smluvní pokutu rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány (že žalovaná ve smyslu sjednané exkluzivity zprostředkovala prodej nemovitosti žalobkyň a že jí za to žalobkyně zaplatily sjednanou odměnu).
Právní závěr odvolacího soudu, že žalované vznikl nárok na smluvní pokutu, tak vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tím je naplněn dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2009
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu