ECLI:CZ:NS:2009:33.ODO.1672.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1672/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně P. I. CZ, s.r.o., proti žalovaným 1) S. S. a 2) I. S., zastoupeným advokátem, o nahrazení prohlášení vůle, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 C 67/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. května 2006, č. j. 8 Co 765/2006-209, ve znění opravného usnesení ze dne 7. srpna 2006, č. j. 8 Co 765/2006-220, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. května 2006, č. j.
8 Co 765/2006-209, ve znění opravného usnesení ze dne 7. srpna 2006, č. j. 8 Co 765/2006-220, v části, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne
16. listopadu 2005, č. j. 7 C 67/2005-160, ve výroku nahrazujícím prohlášení vůle žalovaných k návrhu na vklad vlastnického práva žalobkyně k domu čp. 2459 na parcele st. 92, parcele
st. 92, stavebnímu objektu bez čp. na parcele st. 132, parcele st. 132, parcele 879/1 a parcele 879/5, tj. nemovitostí v k. ú. T., obci Č. B., do katastru nemovitostí, jakož i ve výroku o nákladech odvolacího řízení, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. listopadu 2005, č. j. 7 C 67/2005-160, ve výroku, jímž bylo nahrazeno prohlášení vůle žalovaných k návrhu na vklad vlastnického práva žalobkyně k domu čp. 2459 na parcele st. 92, parcele st. 92, stavebnímu objektu bez čp. na parcele st. 132, parcele st. 132, parcele 879/1 a parcele 879/5, tj. nemovitostí v k. ú. T., obci Č. B., do katastru nemovitostí, a ve výroku o nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení; ve zbývající části se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala, aby soud svým rozhodnutím nahradil projev vůle žalovaných k uzavření kupní smlouvy a k návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle této smlouvy, jejichž obsah učinila součástí žalobního návrhu. Žalobu odůvodnila tím, že dne 13. 2. 2001 uzavřela se žalovanými smlouvu o smlouvě budoucí, podle které měla být do 1. 1. 2005 uzavřena kupní smlouva, jíž by jí žalovaní prodali tam specifikované nemovitosti v katastrálním území T. za kupní cenu 2.000.000,- Kč. Jí ze smlouvy vyplývala rovněž povinnost zajistit žalovaným náhradní bydlení. Přestože své povinnosti splnila, žalovaní s ní kupní smlouvu neuzavřeli.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. listopadu 2005, č. j. 7 C 67/2005-160, žalobě vyhověl a nahradil prohlášení vůle žalovaných k uzavření kupní smlouvy a k návrhu na vklad do katastru nemovitostí ve znění uvedeném dále ve výroku jeho rozhodnutí; současně rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že v letech 1998
až 2000 nabízeli žalovaní prostřednictvím realitní kanceláře k prodeji své nemovitosti zapsané na LV č. 147 v katastrálním území T. za kupní cenu 2.500.000,- Kč; nemovitosti se jim nepodařilo prodat. Dne 13. 2. 2001 uzavřeli účastníci smlouvu o smlouvě budoucí, kterou se žalovaní (jako budoucí prodávající) zavázali žalobkyni (jako budoucí kupující) prodat své nemovitosti zapsané na LV č. 147 v katastrálním území T., a to do 1. 1. 2005 za kupní cenu 2.000.000,- Kč splatnou podle dohodnutého splátkového kalendáře. Smluvní strany se dohodly, že budoucí prodávající (žalovaní) vyklidí předmětné nemovitosti do 28. 2. 2001 a žalobkyně jim zajistí „řádné náhradní bydlení“ s tím, že tato záležitost má být dále řešena samostatnou dohodou. Žalovaní předmětné nemovitosti k uvedenému dni vyklidili a odstěhovali se do nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně, kde bezplatně bydleli do 23. 12. 2004. Následně se odstěhovali do domu ve S. T. u T. S., který zakoupili. Učinili tak za situace, kdy jim žalobkyně nabídla další bydlení ve svém bytě; tuto nabídku žalovaní v srpnu 2005 odmítli, neboť šlo o bydlení za úplatu. Žalobkyně sjednanou kupní cenu ve výši 2.000.000,- Kč žalovaným zaplatila. Žalovaní dne 18. 7. 2005 od smlouvy o budoucí smlouvě odstoupili s tím, že ji uzavřeli omylu za nápadně nevýhodných podmínek. Současně namítali její neurčitost. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně uzavřel, že účastníci uzavřeli platnou smlouvu o budoucí kupní smlouvě; tato smlouva má všechny náležitosti a je z ní patrné, které nemovitosti jsou předmětem prodeje. Ujednání o povinnosti žalobkyně poskytnout žalovaným náhradní bydlení neplatnost této smlouvy nezakládá, neboť jeho konkretizace byla vyhrazena samostatné dohodě. Žalovaní se navíc dobrovolně vystěhovali do nemovitosti žalobkyně, kde jim bylo umožněno bezúplatné bydlení a odkud se následně přestěhovali do vlastní nemovitosti. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba na nahrazení projevu vůle žalovaných k uzavření kupní smlouvy je po právu, neboť žalobkyně zaplatila kupní cenu nemovitostí a žádná další povinnost jí ze smlouvy v souvislosti s koupí nevyplývala. Důvodnou neshledal námitku žalovaných, že od předmětné smlouvy platně odstoupili, neboť byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Sjednané podmínky neposoudil jako nápadně nevýhodné, neboť nemovitosti byly prodány za kupní cenu 2.000.000,- Kč, která v roce 2001 odpovídala ceně reálné. Zohlednil přitom, že v letech 1998 až 2000 se žalovaným nepodařilo nemovitosti prodat za žádanou kupní cenu 2.500.000,- Kč. Přihlédl rovněž ke zjištění, že žalobkyně žalovaným po dobu splácení kupní ceny poskytovala bezplatné bydlení ve vlastním domě. Možnost odstoupení nebyla ve smlouvě sjednána a zákonné důvody pro odstoupení nebyly v daném případě dány. Soud prvního stupně nepřisvědčil ani námitce žalovaných, že smlouva o smlouvě budoucí je neplatná pro neurčitost a pro omyl spočívající v tom, že měli důvod se domnívat, že jim žalobkyně zajistí náhradní bydlení. Zdůraznil, že otázka náhradního bydlení žalovaných měla být podle smlouvy řešena samostatnou smlouvou.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23. května 2006, č. j. 8 Co 765/2006-209, ve znění opravného usnesení ze dne 7. srpna 2006, č. j. 8 Co 765/2006-220, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vycházeje ze stejného skutkového zjištění jako soud prvního stupně, ztotožnil se i s jeho právními závěry. Ani on neshledal důvodnou námitku žalovaných, že smlouva o budoucí kupní smlouvě je neplatná pro neurčitost v označení převáděných nemovitostí. Konstatoval, že nemovitosti byly ve smlouvě individualizovány dostatečně určitě a způsobem, který je nezaměnitelný i pro třetí osoby; pozemky jsou vymezeny uvedením jejich parcelního čísla, obce a katastrálního území, v němž se nacházejí, stavby truhlářské dílny včetně příslušenství jsou uvedeny spolu s pozemky, na kterých se nacházejí a dům je označen číslem popisným. To, že ve smlouvě je uvedeno, že dům je převáděn spolu se stavebním pozemkem č. 92, vyjadřuje, že právě na tomto pozemku dům stojí. Odkaz na geometrický plán, který přesně vymezí tvar parcel při zachování celkové výměry všech parcel a jejich číselného označení, nečiní vymezení nemovitostí neurčitým; všechny předmětné nemovitosti korespondují s jejich označením v článku I. smlouvy, v němž je popsán předmět vlastnického práva budoucích prodávajících při konkretizaci LV, na němž jsou tyto nemovitosti pro katastrální území T. a obec Č. B. zapsány. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce žalovaných, že nebyl splněn závazek žalobkyně poskytnout jim jako ekvivalent také náhradní bydlení. Dospěl k závěru, že ze smlouvy o smlouvě budoucí jednoznačně vyplývá vůle účastníků řešit otázku náhradního bydlení samostatnou dohodou, nikoli vůle vázat na splnění této podmínky účinnost jakéhokoli jiného ujednání ve smlouvě. Povinnost žalovaných vystěhovat se z předmětných nemovitostí
je tak samostatně sjednaným závazkem, jímž nebylo podmíněno uzavření kupní smlouvy. Z žádného ze smluvních ujednání se ani nepodává, že by povinnost žalobkyně poskytnout žalovaným náhradní bydlení měla být odkládací podmínkou pro realizaci budoucí smlouvy. Odvolací soud shodně jako soud prvního stupně rovněž dovodil, že žalovaní neodstoupili
od smlouvy o budoucí kupní smlouvě platně. Skutečnost, že se snažili řešit své dluhy prodejem předmětných nemovitostí již tři roky před podpisem smlouvy o smlouvě budoucí, svědčí o jejich promyšleném a svobodném rozhodnutí. Nelze přitom přehlížet, že tíseň začali tvrdit teprve 4 roky po uzavření smlouvy za situace, kdy jim už byla žalobkyní doplacena kupní cena. Přestože sjednaná kupní cena (2,000.000,- Kč) nekoresponduje s vyhláškovou cenou (cca 4.000.000,- Kč), nelze dovozovat, že smlouva byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. Žalovaným se po dobu tří let nepodařilo nemovitosti prodat za jimi požadovanou cenu 2.500.000,- Kč. Lze proto usuzovat, že tržní cena nemovitostí nekorespondovala s cenou vyhláškovou. Nemovitosti byly navíc zatíženy věcnými břemeny
a zástavními právy. Vyloučen je podle názoru odvolacího soudu i omyl žalovaných ohledně povinnosti žalobkyně zajistit jim náhradní bydlení. Žalovaným se dlouhou dobu nedařilo prodat předmětné nemovitosti bez toho, že by k jimi požadované kupní ceně mělo být dále uvažováno s naturálním plněním v podobě obytné nemovitosti; tvrzení žalovaných o jejich očekávání dalšího plnění ze strany žalobkyně je tudíž nevěrohodné. Povinnost žalobkyně poskytnout ke kupní ceně i naturální plnění ze smlouvy o smlouvě budoucí nevyplývá. Zmíněné úvahy pak vylučují neplatnost smlouvy pro její rozpor s dobrými mravy, když nelze odhlédnout od toho, že žalovaní více než 4 roky jednali v souladu se smluvními ujednáními, zejména na základě smlouvy přijali plnění ve výši 2.000.000,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují ze zásadního právní významu napadeného rozhodnutí. V prvé řadě namítají, že odvolací soud pominul, že výrok rozsudku, jímž soud prvního stupně výslovně „nahrazuje projev vůle žalovaných“, je v rozporu s §161 odst. 3 o. s. ř., neboť správně mělo být žalováno na uložení povinnosti tento úkon učinit. Navíc soudy rozhodly i o nahrazení prohlášení vůle k podání návrhu na vklad vlastnického práva žalobkyně do katastru nemovitostí; takový závazek totiž nikdy nepřevzali. Žalovaní jsou přesvědčeni, že nesprávně byl aplikován §560 obč. zák., který řeší otázku vzájemných závazků. Ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě se žalobkyně zavázala zajistit jim náhradní bydlení. Tento závazek je závazkem synallagmatickým, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že šlo jednoznačně o protiplnění k jejich závazku převést na žalobkyni (tj. kupujícího) vlastnické právo k převáděným nemovitostem. Tento názor podporuje fakt, že oba závazky jsou uvedeny v jediné smlouvě a že povinnost žalobkyně poskytnout jim řádné náhradní bydlení byla do smlouvy vtělena poté, kdy v její původní verzi, podle níž mělo být převáděno méně nemovitostí, zahrnuta nebyla. Odvolací soud však posoudil jejich projev vůle ryze formalisticky, jestliže ze smlouvy nedovodil,
že směřovala k přijetí dalšího naturálního plnění v podobě zajištění náhradního bydlení; žalobkyně měla podle smlouvy o budoucí kupní smlouvě „plnit ještě dále, a to buď doplatek kupní ceny rodinného domku“, přičemž „v tomto směru šlo patrně o další vývoj jednání mezi účastníky“. Žalovaní nejsou nadále srozuměni ani se závěrem, že smlouva o budoucí kupní smlouvě není neplatná pro neurčitost, resp. pro formální závady v označení nemovitostí, které mají být předmětem prodeje. Namítají, že není řádně konkretizován zastavěný pozemek; pokud je ve smlouvě uvedeno, že převáděn má být „dům čp. 2459 s pozemkem st. p. č. 92“ nelze z toho najisto postavit, zda předmětem převodu má být právě jen budova či pozemek. Žalovaní v této souvislosti rovněž připomínají, že v době sepisu smlouvy o budoucí kupní smlouvě nebyl ještě vypracován geometrický plán, kterým mělo být zjištěno, jaký je rozsah zastavěnosti stavebního pozemku parc. č. 132. Ze všech uvedených důvodů navrhli,
aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými subjekty řádně zastoupenými advokátem, zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti.
Vymezuje-li občanský soudní řád – při splnění zákonných podmínek – jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky. V posuzovaném případě rozhodovaly soudy obou stupňů o nahrazení prohlášení vůle žalovaných ke dvěma právním úkonům – k uzavření kupní smlouvy a k podání návrhu
na vklad vlastnického práva žalobkyně podle této smlouvy do katastru nemovitostí.
Protože odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně jak ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nahrazení prohlášení vůle žalovaných k uzavření kupní smlouvy, tak ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nahrazení prohlášení vůle žalovaných k návrhu na vklad vlastnického práva žalobkyně do katastru nemovitostí, lze přípustnost dovolání proti oběma výrokům zvažovat jen v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění §241a odst. 3 o. s. ř.); při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem. Stejně tak k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, jakož i k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Samy o sobě tyto vady – i kdyby byly dány – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že jeho úvahy, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jsou limitovány jen právními otázkami, které dovolatel v dovolání označil, tzn. které výslovně v dovolání zpochybnil a učinil je předmětem dovolacího přezkumu.
Proti rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně nahrazení prohlášení jejich vůle uzavřít kupní smlouvu, vznesli žalovaní několik námitek. S odkazem na shora uvedený výklad je bez významu dovolací námitka, že odvolací soud nesprávně posoudil obsah smlouvy o budoucí kupní smlouvě, jestliže z této smlouvy nedovodil, že vůle smluvních stran směřovala k tomu, že žalobkyně jako budoucí kupující jim jako budoucím prodávajícím vedle sjednané kupní ceny poskytne coby ekvivalent za převáděné nemovitosti ještě naturální plnění v podobě zajištění náhradního bydlení, resp. doplatek na vlastní rodinný domek. I když v souvislosti s touto námitkou žalovaní argumentují nesprávným právním posouzením věci (konkrétně „nesprávnou aplikací §560 obč. zák.“), z obsahového vylíčení této dovolací námitky plyne, že výtky jsou založeny výlučně na kritice správnosti (úplnosti) skutkového zjištění, na němž odvolací soud právní posouzení vybudoval (brojí jimi proti posouzení, k čemu směřovala vůle smluvních stran
a co bylo obsahem smlouvy). Právním posouzením věci je totiž taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva
a povinnosti. Činí-li soud z obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu
§35 odst. 2 obč. zák., zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000,
či jeho rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Dovolací soud nemá důvod se odchylovat od této ustálené judikatury ani v tomto případě. Jestliže žalovaní odvolacímu soudu vytýkají, že nesprávně posoudil závazek žalobkyně zajistit jim náhradní bydlení, argumentací, že vůlí žalobkyně bylo poskytnout jim za převáděné nemovitosti kromě kupní ceny jako ekvivalent i náhradní bydlení, napadli tím správnost skutkových (nikoli právních) závěrů odvolacího soudu a uplatnili tak nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Z dovolací argumentace je zřejmé, že žalovaní formulují vlastní skutková zjištění, jejichž prostřednictvím teprve uplatňují námitku nesprávného právního posouzení věci. Namítají, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech (a vyšel z jejich verze skutku), musel by dospět k odlišnému posouzení věci a to, že žalobkyně nesplnila synallagmatický závazek ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě.
Způsobilou založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. není ani výhrada k postupu odvolacího soudu, který toleroval, že „výrok rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá ustanovení §161 odst. 3 o. s. ř.“, neboť ji lze podřadit toliko dovolacímu důvodu podle 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Jak již bylo shora vyloženo, správnost potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že je řízení eventuelně postiženo takovou vadou, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládá. Nadto zmíněná námitka není ani důvodná. Účinkem rozsudku ukládajícího prohlášení vůle je, že nahrazuje prohlášení vůle povinného účastníka bez dalšího; k právnímu úkonu, k němuž má projev vůle směřovat, dojde však pouze
za předpokladu, že rozsudkem nahrazený projev vůle má všechny náležitosti, které hmotné právo vyžaduje k jeho vzniku (např. ve vztahu ke smlouvám musí obsahovat alespoň všechny jejich podstatné náležitosti). Rozsudek ukládající prohlášení vůle (§161 odst. 3 o. s. ř.)
se nevykonává a nemůže být podkladem pro soudní výkon rozhodnutí. Je tudíž nerozhodné, zda je rozsudek ukládající projev vůle formulován tak, jako v posuzovaném případě nebo tak, že je jím uložena povinnost k plnění spočívající v prohlášení vůle; podstatné je, že obsah smlouvy je uveden ve výroku rozsudku.
Námitkou vystihující přípustný dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. je námitka směřující proti závěru odvolacího soudu, že smlouvu o budoucí kupní smlouvě nelze hodnotit jako neplatnou, neboť předmět budoucího prodeje je v ní specifikován dostatečně určitě. Jak konstatoval dovolací soud již dříve ve svém rozsudku ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1244/99, není účelem smlouvy o smlouvě budoucí vklad vlastnického práva na základě této smlouvy do katastru nemovitostí, nýbrž pouze uzavření budoucí kupní smlouvy, jež musí vyhovovat po obsahové stránce nejen ustanovením občanského zákoníku, ale i katastrálním předpisům. Co se však týče smlouvy o smlouvě budoucí, postačuje, aby předmět této smlouvy byl označen tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným předmětem. Je-li tedy v posuzované smlouvě o smlouvě budoucí předmět prodeje specifikován tak, že se jedná o „dům čp. 2459 s pozemkem stp. č. 92 v k. ú. T., obec Č. B.“, jedná se pro potřeby individualizace předmětu smlouvy o smlouvě budoucí o nezaměnitelné určení domu i pozemku a i třetí osobě musí být s ohledem na použité slovní vyjádření (použití předložky „s“) zřejmé, že předmětem budoucí kupní smlouvy má být jak označený dům, tak i označený pozemek. Skutečnost, že do smlouvy o smlouvě budoucí nebyl zahrnut údaj o rozsahu zastavěnosti pozemku parcelní číslo 132, není důvodem k pochybnostem o tom, že předmětem budoucího převodu má být tento pozemek, na němž stojí dílna, jak je výslovně ve smlouvě uvedeno.
Lze uzavřít, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části nahrazující prohlášení jejich vůle uzavřít se žalobkyní kupní smlouvu, není přípustné a Nejvyšší soud ČR je proto odmítl (§243b odst. 5 věta první
a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Dále se zabýval přípustností dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části nahrazující prohlášení vůle žalovaných k podání návrhu na vklad vlastnického práva žalobkyně k předmětným nemovitostem
do katastru nemovitostí na základě zmíněné kupní smlouvy.
Prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnili žalovaní správnost tohoto rozsudečného výroku námitkou, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, neboť jejich povinnost „podat návrh na vklad“ nevyplývá ani ze smlouvy, ani z právního předpisu. Jelikož tento napadený závěr odvolacího soudu je nesprávný (bylo rozhodnuto v rozporu s hmotným právem), má rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu zásadní právní význam a dovolání žalovaných je v tomto rozsahu přípustné.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
V dané věci žalobkyně svůj nárok na nahrazení prohlášení vůle žalovaných k podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí dovozuje ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě, kterou účastníci uzavřeli 13. 2. 2001.
Podle §50a obč. zák. účastníci se mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech (odst. 1). Nedojde-li do dohodnuté doby k uzavření smlouvy, lze se do jednoho roku domáhat u soudu, aby prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím (odst. 2).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno, že účastníci uzavřeli dne 13. 2. 2001 smlouvu, v níž se zavázali uzavřít spolu v budoucnu kupní smlouvu dohodnutého obsahu. Je třeba přisvědčit námitce žalovaných, že smlouva o budoucí smlouvě je nezavazuje (neobsahuje závazek) k podání návrhu na vklad vlastnického práva žalobkyně podle zamýšlené kupní smlouvy. Povinnost žalovaných podat návrh na vklad vlastnického práva žalobkyně podle zamýšlené kupní smlouvy nevyplývá ani z právního předpisu. K nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí České republiky (dále jen \"katastr\")
se zapisuje vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému břemeni a předkupní právo s účinky věcného práva (§1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů). Zápisem se rozumí vklad (§2 cit. zák. ), záznam (§7 cit. zák.), poznámka (§9 cit. zák.) nebo jejich výmaz. Zápisy mají právní a evidenční účinky podle tohoto zákona. Práva uvedená v §1 odst. 1 cit. zák. se zapisují do katastru nemovitostí zápisem vkladu práva nebo výmazu vkladu práva, pokud tento zákon nestanoví jinak.
Účastníky řízení o povolení vkladu jsou účastníci toho právního úkonu, na jehož podkladě má být zapsáno právo do katastru. Řízení o povolení vkladu je zahájeno dnem doručení písemného návrhu účastníků řízení nebo některého z nich katastrálnímu úřadu. Pokud by tudíž měl být zápis vlastnického práva proveden vkladem, mohla by návrh na povolení vkladu učinit kterákoli ze smluvních stran, tedy jak prodávající, tak kupující.
Práva uvedená v §1 odst. 1 cit. zák., která vznikla, změnila se nebo zanikla ze zákona, rozhodnutím státního orgánu, příklepem licitátora na veřejné dražbě, vydržením, přírůstkem
a zpracováním, se zapisují záznamem údajů na základě listin vyhotovených státními orgány
a jiných listin, které podle zvláštních předpisů potvrzují nebo osvědčují právní vztahy,
do katastru. Práva, která se do katastru zapisují podle §1 odst. 2 na základě zvláštního zákona, se zapisují způsobem obdobným záznamu. Listiny vyhotovené státními orgány a jiné listiny podle odstavce 1 zasílají jejich zhotovitelé katastrálnímu úřadu k provedení záznamu do katastru ve lhůtě do 30 dnů ode dne jejich pravomoci nebo do 30 dnů ode dne jejich vyhotovení (§7 cit. zák.). Protože v posuzovaném případě jde o právo, které vzniklo rozhodnutím státního orgánu (resp. soudním rozhodnutím), provádí se jeho zápis záznamem
a není namístě soudním rozhodnutím nahrazovat prohlášení vůle k podání návrhu na vklad vlastnického práva žalobkyně do katastru nemovitostí. Jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo rozhodnuto o nahrazení prohlášení vůle žalovaných k podání návrhu na vklad vlastnického práva žalobkyně k nemovitostem, které jsou předmětem kupní smlouvy, je jeho rozhodnutí v tomto rozsahu nesprávné a Nejvyšší soud ČR proto rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. v tomto rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Protože důvod, pro který bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil v uvedeném rozsahu rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení budou soudy vázány právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§243d odst. 1 věta první ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2009
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu