ECLI:CZ:NS:2009:33.ODO.1713.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1713/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Z. T., zastoupeného advokátem, proti žalované E. S., o zaplacení částky 70.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 165/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2006, č. j. 51 Co 168/2006-89, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2006, č. j. 51 Co 168/2006-89,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. ledna 2006, č. j. 13 C 165/2004-66,
se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 70.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že spolu s manželkou H. T. uzavřeli se žalovanou a jejím manželem M. S. dne 27. 6. 1997 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod chaty na stavební parcele č. 19 a stavební parcely č. 19 zapsaných na LV č. 94 pro k. ú. V. Přes ujištění žalované a jejího syna M. S. nebyla předmětem převodu předzahrádka-pozemek parc. č. 421/9 o výměře 177 m² v k. ú. V. Poté, co tuto skutečnost dodatečně zjistil, uzavřeli s manželkou dne 14. 5. 1999 kupní smlouvu, jíž obec S. na ně převedla vlastnické právo k předzahrádce. V souvislosti s touto koupí vynaložili částku 70.000,- Kč, kterou žalovaná dne 28. 9. 2002 uznala písemně za svůj dluh; dosud jej však neuhradila.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 9. června 2004, č. j. 13 C 165/2004-22, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 70.000,- Kč se 4 % úrokem z prodlení od 30. 9. 2002 do zaplacení (výrok I.), žalobu o zaplacení 4 % úroků z prodlení z částky 70.000,- Kč za období od 29. 8. 2002 do 28. 9. 2002 zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Na základě skutečností zjištěných provedeným dokazováním dovodil, že žalovaná dne 28. 9. 2002 v souladu s §558 obč. zák. písemně uznala vůči žalobci dluh ve výši 70.000,- Kč, které žalobce zaplatil v souvislosti s dodatečnou koupí pozemku 421/9 (resp. 421/2), jenž měl být součástí převodu vlastnického práva k nemovitostem na základě kupní smlouvy ze dne 27. 6. 1997.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. května 2005, č. j. 51 Co 162/2005-45, odvolání žalované proti zamítavému výroku II. rozsudku soudu prvního stupně odmítl a ve vyhovujícím výroku I. o věci samé a v nákladovém výroku III. jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud mimo jiné vytkl soudu prvního stupně, že nezjišťoval, z jakého závazku měla žalovaná uznat dluh, že se nezabýval tím, zda byl dluh v době uznání promlčen a zda byl M. S. oprávněn jednat za žalovanou před i po uzavření smlouvy, a že nevysvětlil, proč neprovedl navrhované důkazy výslechy svědků A. Z. a M. S.
Soud prvního stupně po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 16. ledna 2006, č. j. 13 C 165/2004-66, zamítl žalobu o zaplacení částky 70.000,- Kč s úroky z prodlení ročně
ve výši 4 % ode dne 29. 8. 2002 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 16. června 2006, č. j. 51 Co 168/2006-89, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že manželé M. a E. S. (prodávající) uzavřeli dne 27. 6. 1997 s manželi Z. a H. T. (kupujícími) kupní smlouvu ve znění jejího dodatku č. 1 z téhož dne, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva ke stavební parcele č. 19 a na ní stojícímu rodinnému domu, zapsaných na LV č. 94 pro k. ú. V., obec S. (dále jen „nemovitosti“), za kupní cenu 300.000,- Kč. Vklad vlastnického práva žalobce a jeho manželky byl Katastrálním úřadem P. zapsán dne 21. 1. 1998 s právními účinky vkladu ke dni 1. 7. 1997. Žalovaná
a její manžel spolu s převáděnými nemovitostmi užívali od roku 1983 na základě smlouvy uzavřené s obcí S. část pozemku parc. č. 421/2 k. ú. V. (dále jen „předzahrádka“), kterou jim obec umožnila oplotit. Žalobce si před uzavřením kupní smlouvy převáděné nemovitosti prohlédl; o koupi s ním jednal na základě ústního pověření syn prodávajících M. S., který jej neubezpečoval, že předmětem převodu je též předzahrádka. M. S. v potvrzení ze dne 4. 8. 1997, které podepsal spolu se žalobcem, uvedl, že se pokusí zajistit pro žalobce převod předzahrádky na náklady prodávajícího do 30. 11. 1997. V řízení nebylo prokázáno, že k tomu byl prodávajícími, resp. žalovanou zmocněn. Protože příslib nesplnil, žalobce následně dne 14. 5. 1999 uzavřel s obcí S. kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k pozemku parc. č. 421/9 v k. ú. V. o výměře 177 m² (vzniklého geometrickým oddělením
od pozemku parc. č. 421/2) a ke studni nacházející se na tomto pozemku za kupní cenu 61.318,- Kč. Žalobce v souvislosti s tímto převodem uhradil včetně kupní ceny 70.000,- Kč. Již před tím dne 16. 2. 1999 podepsal M. S. prohlášení, v němž se zavázal zaplatit veškeré náklady spojené s koupí pozemku parc. č. 421/9 o výměře 177 m2 v k. ú. V. s tím, že částku 60.000,- Kč uhradí po prodeji rodinného domu ve S. Dne 8. 5. 1999 vystavil na řad žalobce směnku na částku 70.000,- Kč s datem splatnosti 24. 5. 1999. Žalovaná uznala písemně dne 28. 9. 2002 dluh vůči žalobci ve výši 70.000,- Kč odpovídající částce, kterou žalobce zaplatil za pozemek parc. č. 421/9 nacházející se před rodinným domem č. 14 ve V., a to za nezbytné úkony spojené s převodem pozemku do vlastnictví žalobce. Žalovaná dluh uznala v souvislosti s příslibem žalobce prodat jí a její rodině zpět nemovitosti s předzahrádkou. V listině o uznání dluhu se tak zavázala částku 70.000,- Kč zaplatit jen pro případ zpětného prodeje nemovitostí žalobcem jí a její rodině.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) dovodil, že prohlášení podepsané synem žalované M. S. ml. dne 4. 8. 1997 nemohlo žalovanou zavazovat, neboť synovi neudělila plnou moc k vyřizování úkonů týkajících se kupní smlouvy a následného zajištění předzahrádky (§31 a násl. obč. zák.), a že i vystavení směnky je bez významu z hlediska platební povinnosti žalované. Současně dospěl k závěru, že uznání dluhu ve výši 70.000,- Kč podepsané žalovanou dne 28. 9. 2002 nelze považovat za platné uznání závazku ve smyslu §558 a §39 obč. zák., neboť žalovaná uznala neexistující závazek. Z její výpovědi a výslechu svědka M. S. vzal odvolací soud za prokázáno, že žalovaná měla žalobci částku 70.000,- Kč zaplatit v případě, že od něho koupí zpět nemovitosti (včetně předzahrádky pořízené žalobcem za 70.000,- Kč). Žalobce však na žalovanou nemovitosti s předzahrádkou nepřevedl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., a označil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3. o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost právního závěru, že uznání dluhu žalovanou dne 28. 9. 2002 je neplatné. Závěr, že žalovaná uznala dluh za podmínky, že jí prodá nemovitosti zpět (tedy že uznala neexistující dluh), z písemného uznání dluhu nevyplývá. Tvrzení žalované a svědka M. S., že jednotlivá potvrzení a směnku podepsali ve snaze odkoupit nemovitosti (včetně předzahrádky) zpět, není pravdivé. Odkazuje především na časový sled jednotlivých úkonů. Svědek podepsal potvrzení a vystavil směnku ještě předtím, než žalobce s manželkou nemovitosti nabyli; o zpětném převodu proto nemohlo být v tu dobu uvažováno. Soudy vyšly pouze z výpovědí žalované a svědka M. S. a zcela pominuly listinné důkazy, které s těmito výpověďmi nekorespondují. Nesouhlasí ani se závěrem, že M. S. nebyl zmocněn k úkonům a jednáním za žalovanou a jejího manžela. Sama žalovaná dne 9. 6. 2004 ve své účastnické výpovědi před soudem prvního stupně uvedla, že její syn byl k jednání ústně zmocněn. Uznáním dluhu žalovaná potvrdila, že respektuje předešlé úkony svého syna v této věci. Žalobce z těchto důvodů navrhl rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění - dále opět jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., se zaměřil na posouzení otázky, zda je též důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout též k vadám uvedeným
v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Protože žalobce v dovolání žádnou z uvedených vad nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud jen uplatněnými dovolacími důvody, jak je žalobce závazně po obsahové stránce vylíčil.
Žalobce prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci, především zpochybnil právní závěr odvolacího soudu, že uznání dluhu žalovanou dne 28. 9. 2002 je neplatné, neboť žalovaná uznala dluh, který jí měl vzniknout teprve v případě, že na ni žalobce převede zpět nemovitosti včetně předzahrádky.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §558 obč. zák. uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek, jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení.
Podle §40 odst. 1 obč. zák. neplatný je právní úkon, nebyl-li učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků.
Uznání dluhu je samostatným zajišťovacím institutem; zajišťovací funkci plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Uznání dluhu je jednostranný právní úkon dlužníka adresovaný věřiteli. Kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§34 a násl. obč. zák.) je k jeho platnosti třeba písemná forma, vyjádření příslibu zaplatit dluh a uvedení důvodu dluhu a jeho výše, nebo-li, má-li mít písemné uznání práva dlužníkem právní důsledky uvedené v §558 obč. zák., je nutné, aby bylo uznáno právo jak co do důvodu, tak co do výše, přičemž pokud jde o uznání práva co do důvodu, nemusí sice být tento důvod vždy v listině obsahující uznání práva uveden výslovně, ale musí být jednoznačně dovoditelný z jiné listiny, na níž je v listině o uznání dluhu výslovný odkaz. Stejně tak uznání práva co do jeho výše musí být vyjádřeno tak, aby výše byla objektivně určitelná.
Protože uznání dluhu je právním úkonem, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma (§40 odst. 1 obč. zák.), musí být určitost projevu vůle uznat dluh co do důvodu a výše dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že dlužníku, který jednostranný právní úkon učinil, příp. věřiteli, kterému byl tento úkon adresován, byl jasný jak důvod uznávaného dluhu, tak jeho výše, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob.
Jazykové vyjádření právního úkonu lze sice vykládat prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu), interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. ale nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle. Použití zákonných výkladových pravidel směřuje vždy pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který účastník učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl úkon činěn (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 507/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, /dále jen „Soubor“/, pod označením C 1065/15).
Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná v písemnosti ze dne 28. 9. 2002 uznala dluh, který jí měl vzniknout teprve v případě zpětného prodeje nemovitostí s předzahrádkou žalobcem, pominul výše uvedené zásady výkladu obsahu projevu vůle zachyceného v listině. V listině ze dne 28. 9. 2002 podepsané žalovanou (a žalobcem) označené jako uznání dluhu se totiž uvádí, že žalovaná uznává dluh ve výši 70.000,- Kč, které zaplatil žalobce za pozemek parc. č. 421/9 nacházejícím se před rodinným domkem č. 14 ve V. a za nezbytné úkony spojené s převodem pozemku do jeho osobního vlastnictví. Uznání dluhu je činěno ve vazbě na potvrzení o přijetí celé částky za nemovitost ze dne 4. 8. 1997, kterou manželé S. prodávali manželům T., na závazek ze dne 16. 2. 1999 (osobně sepsaný M. S.) a na směnku ze dne
8. 5. 1999 vystavenou M. S. na 70.000,- Kč. V listině o uznání je dále uvedeno, že M. S. byl zmocněn svými rodiči ke všem věcem spojeným s jednáním o prodeji nemovitosti a že žalovaná bude dluh splácet podle splátkového kalendáře. V potvrzení ze dne 4. 8. 1997, na něž žalovaná v uznání dluhu výslovně odkazuje, M. S. potvrdil, že od žalobce postupně převzal na smluvenou kupní cenu za prodej nemovitostí částku 300.000,- Kč s tím, že v této ceně je zahrnuta i hodnota (části) pozemku parc. č. 421/2 před rodinným domkem. Tento pozemek bude převeden na manžele T. na náklady prodávajících do 30. 11. 1997. V dalším potvrzení ze dne 16. 2. 1999 (zmiňovaném v uznání dluhu žalovanou) se pak M. S. zavázal žalobci zaplatit veškeré náklady spojené s částí pozemku parc. č. 421/2 o výměře 177 ve V., který byl zahrnut do kupní ceny za celou nemovitost, tj. za rodinný domek a před ním se nacházející část pozemku 421/2. Ve směnce vystavené dne 8. 5. 1999 je uvedeno, že M. S. zaplatí na řad žalobce do 24. 5. 1999 částku 70.000,- Kč. Směnka obsahuje poznámku,
že je vystavena v souvislosti s prohlášením pana S. ze dne 16. 2. 1999 a okolností následných. Jazykové vyjádření obsahu uznání dluhu žalovanou ze dne 28. 9. 2002, jakož i obsahu písemných potvrzení a směnky, na něž žalovaná v uznání dluhu odkazuje, je jednoznačné; lze je vyložit jen tak, že projev vůle žalované směřoval k uznání dluhu, který jí vznikl tím, že převzala od žalobce kupní cenu ve výši 300.000,- Kč, jež v sobě zahrnovala i cenu za pozemek parc. č. 421/9, který však žalobce (a jeho manželka) od žalované a jejího manžela kupní smlouvou ze dne 27. 6. 1997 nenabyli. Jinými slovy řečeno, žalovaná uznala, že se s manželem na úkor žalobce a jeho manželky bezdůvodně obohatili převzetím částky 70.000,- Kč za pozemek, který nebyl předmětem převodu vlastnického práva (§451 obč. zák.). Protože pojmy použité k jazykovému vyjádření obsahu písemného uznání dluhu jsou natolik zřetelné, nelze z nich ani s přihlédnutím k tvrzené vůli žalované usuzovat na její záměr uznat dluh, který měl teprve vzniknout v případě zpětného prodeje nemovitostí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, uveřejněný v Souboru pod C 686/9).
Protože žalovaná písemně uznala dluh vůči žalobci co do důvodu i výše s příslibem jej vrátit, nastala ve smyslu §558 obč. zák. vyvratitelná právní domněnka existence dluhu v době jeho uznání a na žalovanou přešlo důkazní břemeno ohledně prokázání neexistence dluhu. V procesní rovině se tak uplatní zásada vyjádřená v §133 o. s. ř., podle níž dokud není prokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá (třeba i závažná) pochybnost o tom, zda skutečnost v právní domněnce stanovená existuje, nestačí k tomu, aby nebyla považovaná za prokázanou (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 32 Odo 1160/2003, uveřejněný v Souboru pod C 2736/2004, rozsudek ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 32 Cdo 633/2000, uveřejněný v časopise Obchodní právo, ročník 2001, číslo 7, str. 20, a rozsudek ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 113/2003).
Z právě uvedeného vyplývá, že odvolací soud vyložil projev vůle žalované obsažený v uznání závazku ze dne 28. 9. 2002 v rozporu s jeho jazykovým projevem, jak je v této listině zachycen; dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl žalobcem užit opodstatněně.
Námitky žalobce, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) při zjišťování skutkového stavu věci vyšel pouze z výpovědí žalované a svědka M. S. a zcela pominul listinné důkazy, vystihují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Jeho prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod míří na pochybení spočívající ve vadnosti skutkového zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování mimo jiné tehdy, neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo protože soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, anebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor.
V posuzované věci rozhodl odvolací soud na podkladě zjištění, že žalovaná uznala neexistující dluh, který měl vzniknout teprve v případě, že na ni žalobce převede nemovitosti včetně předzahrádky. Toto zjištění čerpal z výpovědí žalované a svědka M. S., jimž bez dalšího uvěřil; vyhodnotil je jako věrohodné, ačkoli jejich tvrzení nekorespondují s obsahem listinných důkazů, jež sami vyhotovili, resp. podepsali (potvrzení ze dne 4. 8. 1997, 16. 2. 1999, směnka vystavená dne 8. 5. 1999 a uznání dluhu ze dne 28. 9. 2002). Tyto důkazy pominul a nijak je nehodnotil (z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, resp. věrohodnosti) a poznatky vyplývající z jednotlivých provedených důkazů vůbec nekonfrontoval. Odvolací soud tak v rozporu s §132 o. s. ř. nehodnotil důkazy jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti. Lze přisvědčit žalobci, že odvolací soud některé rozhodné skutečnosti zcela pominul. Zejména nevzal v úvahu, že žalovaná v listině o uznání dluhu dne 28. 9. 2002 svým podpisem potvrdila, že dluží žalobci 70.000,- Kč, které zaplatil
za pozemek parc. č. 421/9 nacházející se před rodinným domkem č. 14 ve V. a za nezbytné úkony spojené s převodem pozemku do jeho vlastnictví, že odkázala na jednotlivá potvrzení a směnku a že přislíbila tuto částku žalobci zaplatit ve splátkách. Nepřihlédl ani k tomu, že svědek M. S. opakovaně v písemných dokumentech potvrdil skutečnost, že žalobce zaplatil kupní cenu 300.000,- Kč i za pozemek parc. č. 421/9, k jehož převodu však kupní smlouvou uzavřenou dne 27. 6. 1997 nedošlo.
Z řečeného plyne, že rovněž dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. je naplněn.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, byl ve stejném rozsahu zrušen
i tento rozsudek a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení bude soud prvního stupně (případně soud odvolací) vázán právním názorem, který dovolací soud v tomto rozsudku vyslovil. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř., §243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. března 2009
JUDr. Blanka M o u d r á , v. r.
předsedkyně senátu