ECLI:CZ:NS:2009:4.TDO.1076.2009.1
sp. zn. 4 Tdo 1076/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném 22. října 2009 o dovolání, které podal obviněný R. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2009, sp. zn. 3 To 887/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 T 186/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání R. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. 10 T 186/2006, byl obviněný R. Č. (dále jen „obviněný“), uznán vinným trestným činem vydírání dle §235 odst. 1 tr. zák., který podle skutkových zjištění spáchal společně se spoluobviněným D. P., tím, že „po předchozí společné dohodě a za vzájemné součinnosti dne 12. 7. 2006 v době kolem 11.30 hodin v O. – P. na ul. M. K. v opravně hudebních nástrojů v prostoru suterénu K. d. „P.“, jakmile jim poškozený T. B., v reakci na klepání otevřel dveře opravny, tohoto nejprve násilím zatlačili dovnitř a přinutili posadit se na křeslo, neprodleně uzamkli dveře provozovny a poté jej pod pohrůžkou újmy na zdraví a ublížení jeho rodině, poté, co jim dobrovolně vypsal a podepsal směnku na částku 140.000,- Kč, donutili vypsat a podepsat další směnku na částku 280.000,- Kč a dále výpůjční list“, a trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kterého se s výše jmenovaným spoluobviněným dopustil tím, že „téhož dne bezprostředně po shora popsaném jednání a za udržování pocitu bezprostředního ohrožení a obavy o vlastní zdraví a bezpečí v O. – P. na ul. M. K. v opravně hudebních nástrojů v prostoru suterénu K. d. „P.“, z provozovny vynesli 1 ks houslí poškozené M. P. v blíže neurčené hodnotě, 1 ks houslí poškozeného A. T. v blíže neurčené hodnotě, 6 ks houslí zn. Il Boemo v celkové hodnotě cca 90.000,- Kč, 1 ks houslí zn. Schönbach v hodnotě cca 5.000,- Kč, 1 ks violoncello nezjištěné značky nenalakované v hodnotě cca 20.000,- Kč, 14 ks smyčců zn. Stentor 1264X v celkové hodnotě cca 21.000,- Kč, 1 ks houslí zn. Stentor Konzervatorista s obalem a smyčcem v celkové hodnotě cca 7.900,- Kč, mobilní telefon zn. Sony Ericsson blíže nezjištěného typu v hodnotě 1.500,- Kč, a notebook zn. Acer Aspire 1426 v hodnotě 12.500,- Kč, přičemž takto zde poškozeného zadržovali asi do 13.00 hod.“. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Zároveň bylo obviněnému uloženo společně a nerozdílně se spoluobviněným D. P. zaplatit na náhradě škody poškozenému T. B. částku ve výši 39.000,00 Kč. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Rozsudkem soudu prvního stupně byl dále obviněný společně se spoluobviněným D. P. dle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn pro skutek uvedený pod bodem 2) podané obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 5 ZT 369/2006, podle níž měli spáchat trestný čin vydírání dle §235 odst. 1 tr. zák., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 1. 2009, sp. zn. 3 To 887/2008, z podnětu odvolání obviněných R. Č. a D. P. rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil v odsuzující části ve výroku o vině, trestu a náhradě škody, a za podmínek ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. nově uznal oba obviněné shodně vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož se měli podle skutkových zjištění dopustit společně tím, že „po předchozí společné dohodě a za vzájemné součinnosti, v úmyslu dosáhnout úhrady dluhu T. B. vůči obžalovanému R. Č., dne 12. 7. 2006 kolem 11.30 hodin v O. – P. na ul. M. K., v opravně hudebních nástrojů, v prostoru suterénu K. d. P., provozované T. B., poté, co jim poškozený T. B. v reakci na klepání na dveře provozovnu otevřel, ho chytil obžalovaný D. P. za oděv pod krkem, zatlačil ho dovnitř místnosti, přinutil ho posadit se do křesla, vzápětí vstoupil do provozovny i obžalovaný R. Č., který za sebou ihned uzamkl dveře a poté, pod pohrůžkou rozbití hudebních nástrojů, které si současně oba prohlíželi, a ublížení na zdraví jemu a jeho rodině, kdy mu současně obžalovaný R. Č. sdělil, že si zjistil, kde jeho rodina bydlí, což v něm vzbudilo úzkost a vyvolalo strach, ho přinutili vypsat směnku na částku 280.000,- Kč a dále i zápůjční list na hudební nástroje, a to 1 ks houslí zn. Johann Kulík, Prague 1865, v hodnotě asi 150.000,- kč, 1 ks houslí zn. Ambrosius Bogner Vienae 1795 v hodnotě asi 20.000,- Kč, 6 ks nových houslí zn. Il Boemo v celkové hodnotě asi 90.000,- Kč, 1 ks houslí zn. Schönbach v hodnotě asi 5.000,- Kč, 1 ks violoncella nezjištěné značky, nenalakovaného, v hodnotě asi 20.000,- Kč, 14 ks smyčců zn. Stentor 1264X v celkové hodnotě asi 21.000,- Kč a 1 ks houslí zn. Stentor Konzervatorista s obalem a smyčcem v celkové hodnotě cca 7.900,- Kč, které bezprostředně poté obžalovaný D. P. nadvakrát odnesl z dílny do auta tak, že s výjimkou jeho odchodu a příchodu, zůstávaly vždy dveře zamčené, což v T. B. pocit strachu a úzkosti i nadále udržovalo“. Za tento trestný čin byli obvinění R. Č. a D. P. shodně odsouzeni podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon jim byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Zároveň jim bylo uloženo společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozenému T. B. částku ve výši 25.000,- Kč, ve zbytku nároku na náhradu škody byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, stejně jako další poškození. Ve zbývající části zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2009, sp. zn. 3 To 887/2008, podal obviněný R. Č. prostřednictvím svého obhájce včas dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že skutek popsaný ve výroku odvolacího soudu je nesprávně kvalifikován jako trestný čin loupeže podle §234 tr. zák., zatímco správně by měl být podřazen pod ustanovení §235 tr. zák. jako vydírání.
Podle obviněného z popisu skutku v tzv. skutkové větě rozsudku nevyplývá naplnění znaku trestného činu loupeže spočívající v použití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí, resp. že zde chybí prvek bezprostřednosti. U loupeže se musí jednat o pohrůžku bezprostředního násilí, ta ale nebyla nijak vyjádřena vůči poškozenému, ba naopak ze spojení pohrůžky násilí vůči poškozenému a jeho rodině (která nebyla na místě přítomna) plyne, že o pohrůžku bezprostředního násilí nešlo. Navíc zde chybí i úmysl se cizí věci zmocnit (není zde užití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci), toliko úmysl dosáhnout úhrady dluhu a donutit poškozeného, aby něco konal (vypsal směnku, zápůjční list) a strpěl (vstup odsouzených). Skutek nepopisuje užití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí ani v souvislosti s odnesením hudebních nástrojů, kdy „jednak k žádnému užití násilí ani pohrůžek nedošlo a jednak i proto, že odnosem hudebních nástrojů (jakožto zástav) byla plněna dohoda, kterou nezpochybňoval ani sám poškozený (nástroje měly sloužit jako zástava, přičemž do 14-ti dnů měly být vyplaceny, jinak propadaly)“. V této souvislosti obviněný namítá nesprávnou formulaci skutku, neboť skutková věta hovoří o pohrůžce „ublížení na zdraví“, což je pojem právní, který v popisu skutku nemá místo, stejně jako např. „pohrůžka násilí“. V závěru poukázal na dvě existují verze o průběhu setkání mezi poškozeným a obviněným, které se liší „v kvalifikačních momentech“. Uvedl, že za situace, kdy verze obviněného není nijak nelogická a uceleně popisuje průběh událostí, a soud se přesto přiklonil k verzi poškozeného, aniž by se vypořádal se všemi okolnosti, které podlamují věrohodnost obviněného, je takový postup soudu „libovůlí překračující hranice volného hodnocení důkazů“.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek zrušil.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zrekapituloval dovolací námitky obviněného, uvedl, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vznášet pochybnost o správnosti skutkových zjištění či argumentovat o přesvědčivosti a důkazní podloženosti úvah soudů obsažených v odůvodnění jejich rozhodnutí. Z tohoto důvodu shledal námitky týkající se postupu soudu v otázce dokazování a nesprávného posouzení skutkových okolností věci jako nepodřaditelné pod obviněným uplatněný dovolací důvod. Zároveň uvedl, že v dané věci se nejedná ani o extrémní nesoulad mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů. Námitku nesprávné kvalifikace skutku coby trestného činu loupeže dle §234 tr. zák. státní zástupce zhodnotil jako relevantní. Uvedl však, že v daném případě se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou. Z výroku o vině rozsudku odvolacího soudu je dle státního zástupce zřejmé, že obviněný ve vzájemné součinnosti se spoluobviněným P. činili na poškozeného nátlak prostřednictvím násilí, když spoluobviněný P. chytil poškozeného za oděv pod krkem, zatlačil jej dovnitř místnosti a přinutil jej posadit se do křesla. Dále je též zřejmé, že činili na poškozeného nátlak i prostřednictvím výhružek bezprostředního násilí, a to fyzickým násilím vůči samotnému poškozenému i jeho rodině, kdy obviněný poškozenému sdělil, že si zjistil, kde bydlí jeho rodina, a konečně i prostřednictvím pohrůžky jiné těžké újmy, konkrétně pohrůžkou rozbití hudebních nástrojů, které si oba obvinění prohlíželi, a to vše s úmyslem donutit poškozeného nejdříve vypsat směnku a zápůjční list na hudební nástroje, a následně se hudebních nástrojů zmocnit.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2009, sp. zn. 3 To 887/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. Č. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Dovolací soud je tak v rámci řízení o dovolání vázán skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy nižších stupňů. Z tohoto důvodu nelze brát zřetel na ty skutkové námitky obviněného, jimiž vytýká soudu neúplné důkazní řízení a nesprávné hodnocení důkazů (kdy se obviněný domáhá především toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným v úvahu přicházejícím způsobem maje za to, že jedinými přímými důkazy byly toliko výpovědi zúčastněných, a další důkazy, nepřímé, nepodporovaly dle jeho názoru verzi poškozeného o nic víc než verzi odsouzených), dále vadná skutková zjištění (namítá existenci dvou verzí událostí, které se výrazně liší právě v „kvalifikačních momentech“ s odkazem na osobu poškozeného, který “prokazatelně opakovaně lhal“) a kvalitu přezkumné činnosti odvolacího soudu, především pak porušení zákonných pravidel platných pro hodnocení důkazů (zejména námitka nedodržení zásady „in dubio pro reo“ a překročení hranice volného hodnocení důkazů). Tímto obviněný zároveň prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a naznačuje vlastní verzi skutkového stavu věci.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován z podstatné části v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že ve zmíněném směru dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Vzhledem k výše rozvedeným teoretickým východiskům nelze naznačené námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval zejména z tvrzené neúplnosti důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný formálně neuplatnil a svojí argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Ostravě, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Přímým usvědčujícím důkazem byla svědecká výpověď poškozeného, kterou soudy hodnotily jako věrohodnou, neboť byla podporována dalšími byt\' nepřímými důkazy (zejména svědecká výpověď svědkyně S. B.). Na tomto podkladě soudy považovaly za vyvrácenou obhajobu, kterou obvinění zakládali na tvrzení, že se jednalo o úhradu dluhu, kdy hudební nástroje měly sloužit jako zástava tohoto dluhu, přičemž měly být do 14-ti dnů vyplaceny. Svůj postup soudy vysvětlily logickým, přehledným a náležitě zdůvodněným způsobem, při němž nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). To, že obvinění se s tímto hodnocením důkazů neztotožňují a že nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem a podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněných zasahoval do skutkových zjištění soudů obou stupňů.
Povinností Nejvyššího soudu je zabývat se právním posouzením skutku za předpokladu, že obviněný uplatnil právní námitky. Za námitku právního charakteru je nutno považovat námitku obviněného, že skutek popsaný ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu nevykazuje všechny znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a to konkrétně znak použití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí, a jako takový měl být podřazen pod ustanovení §235 tr. zák. jako trestný čin vydírání.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl.
Podle §9 odst. 2 tr. zák. platí, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou a více osob, odpovídá každá z nich jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
Z dikce ustanovení §235 odst. 1 tr. zák. vyplývá, že vydíráním se rozumí nucení jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy, aby něco konal, opominul nebo strpěl.
Z dikce ustanovení §234 odst. 1 tr. zák. vyplývá, že objektivní stránka trestného činu loupeže je naplněna použitím násilí nebo pohrůžky násilí jakožto prostředků k překonání nebo zamezení kladného nebo očekávaného odporu napadené osoby, a to v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn. Zmocněním se rozumí převedení faktické moci nad věcí z oprávněné osoby na pachatele, tedy, že pachatel svým jednáním docílí možnosti s věcí bude nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl do daného okamžiku ve své moci.
Trestný čin loupeže tak představuje situaci, kdy pachatel jedná v úmyslu zmocnit se cizí věci v bezprostřední časové návaznosti na užité násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí. Jestliže pachatel užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu donutit poškozeného, aby mu vydal věc v budoucnu, jde o trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák.
Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného, kdy však není podmínkou, že napadený musí klást odpor. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Pohrůžka může být vyjádřena i konkludentním jednáním (např. obstoupením napadeného, napřahováním k úderu či zatínáním pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí). Hrozba bezprostředního násilí může směřovat k tomu, že toto násilí, kterým je hrozeno, bude použito proti životu, zdraví nebo majetku jiné osoby než napadeného (např. jeho rodině). Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tedy předcházet zmocnění se věci.
Z popisu skutku ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že obviněný R. Č. ve vzájemné součinnosti s obviněným D. P. činili na poškozeného T. B. nátlak prostřednictvím násilí (kdy spoluobviněný D. P. chytil poškozeného za oděv pod krkem, zatlačil jej dovnitř místnosti a přinutil jej posadit se do křesla) a též prostřednictvím výhrůžek bezprostředního násilí (kdy obviněný vyhrožoval poškozenému ublížením na zdraví jemu a jeho rodině i rozbitím hudebních nástrojů v dílně). Podle obviněného je bezprostřednost takovéto hrozby vyloučena, neboť pohrůžka bezprostředního násilí nebyla nijak vyjádřena vůči poškozenému, navíc rodina poškozeného nebyla na místě přítomna, tudíž zde chybí znak bezprostřednosti takové hrozby. Této námitce obviněného nelze přisvědčit, neboť šlo o hrozbu směřující vůči poškozenému a jeho rodině, což v poškozeném najisto muselo vzbuzovat úzkost a vyvolat strach. Poškozený tak byl vystaven reálné obavě, že hrozící násilí může být uskutečněno kdykoliv bez ohledu na to, kde a v jakém čase obviněný poškozenému vyhrožoval. Násilí a pohrůžka bezprostředního násilí, coby prostředků ke zmocnění se cizí věci, tj. hudebních nástrojů, předcházely samotnému jejich zmocnění. Právní kvalifikace skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. je proto správná.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. října 2009
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a