ECLI:CZ:NS:2009:4.TDO.1326.2009.1
sp. zn. 4 Tdo 1326/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 11. 2009 o dovolání obviněného M. D., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2009, sp. zn. 13 To 141/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 1 T 195/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. D. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 1 T 195/2007, byl obviněný M. D. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., kteréhož se měl dopustit tím, že „dne 21. 9. 2005 uzavřel jako jednatel společnosti D. A. , s. r. o., se sídlem L., okr. B., v P. v autobazaru A.Z. C., s. r. o., na adrese P., L. o., se společností G. M. A., a. s., se sídlem P., V., kterou zastupovala společnost A.Z. C., s. r. o, se sídlem P., L. o., leasingovou smlouvu na předmět leasingu vozidlo Mercedes SLK Roadster, v pořizovací hodnotě 760.800,- Kč včetně DPH, a při podpisu leasingové smlouvy byl seznámen s obchodními podmínkami, kdy vlastnické právo k předmětu leasingu přechází na zákazníka až úplným zaplacením kupní ceny a kdy jakékoliv nakládání s předmětem leasingu je bez písemného souhlasu pronajímatele nepřípustné, a předmět leasingu si převzal dne 21. 9. 2005 a následně dne 30. 9. 2005 předmět leasingu předal Ing. V. S., trvale bytem V., okr. B., a to i přes skutečnost, že neměl písemný souhlas k nakládání s předmětem leasingu od společnosti G. M. A., s. r. o, jako vlastníka předmětu leasingu, kterého tím zbavil dispozičního práva k předmětu leasingu a následným předáním předmětu leasingu dalším osobám jak on, tak i společnost G. M. A., s. r. o., ztratili svou dispozici k předmětu leasingu a způsobil tak společnosti G. M. A., s. r. o., škodu ve výši 541.597,40 Kč“. Za uvedený trestný čin byl odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále bylo obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uloženo nahradit poškozené G. M. A., s. r. o., škodu ve výši 446.441,- Kč.
Proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Berouně podal obviněný odvolání. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 6. 2009, sp. zn. 13 To 141/2009, napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. ve věci znovu rozhodl tak, že obviněného M. D. uznal vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jehož se dopustil tím, že „dne 21. 9. 2005 uzavřel jako jednatel společnosti D. A. , s. r. o., se sídlem L., okr. B., v P. v autobazaru A.Z. C., s. r. o., na adrese P., L. o., se společností G. M. A., a. s., se sídlem P., V., kterou zastupovala společnost A.Z. C., s. r. o, se sídlem P., L. o., leasingovou smlouvu na předmět leasingu vozidlo Mercedes SLK Roadster v pořizovací hodnotě 760.800,- Kč včetně DPH, a přesto, že při podpisu leasingové smlouvy byl seznámen s obchodními podmínkami, kdy vlastnické právo k předmětu leasingu přechází na zákazníka až úplným zaplacením kupní ceny a kdy jakékoliv nakládání s předmětem leasingu je bez písemného souhlasu pronajímatele nepřípustné, a předmět leasingu si dne 21. 9. 2005 převzal a následně dne 30. 9. 2005 vozidlo předal Ing. V. S., sám přestal leasingové splátky splácet, ty za něj byly hrazeny jinou osobou v pobočkách G. M. A., a. s., v B., vozidlo neužíval a byl nejméně srozuměn s tím, že vozidlo užívá jiná osoba jménem R. D., což vyjádřil nejméně tím, že nahlásil dne 17. 1. 2006 pojistnou událost, kdy jako řidiče vozidla R. D. uvedl, včetně jeho rodného čísla, přičemž ani následně společnosti G. M. A., a. s., neavizoval, že vozidlo nemá ve své dispozici, naopak zaplatil ještě dne 6. 6. 2006 poslední leasingovou splátku v době, kdy vozidlo prokazatelně neměl v dispozici, čímž zbavil společnost G. M. A., a. s., dispozičního práva k předmětu leasingu a způsobil tak uvedené společnosti škodu ve výši 541.597,40 Kč“. Za tento trestný čin byl odvolacím soudem odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále bylo obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uloženo nahradit poškozené G. M. A., s. r. o., škodu ve výši 446.441,- Kč.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že v daném případě nebyla naplněna skutková podstata trestného činu zpronevěry, neboť zde nebyl dán úmysl v rozporu s leasingovou smlouvou převést předmět leasingu na jinou osobu, ani obviněný s předmětem leasingu nenakládal tak, že by si předmět leasingu přisvojil. Obviněný trval na tom, že s předmětem leasingu neoprávněně nemanipuloval, předmět leasingu toliko předal do opravy, aniž by měl vědomost o tom, že se vozidlo dostane na trvalo z jeho dispozice. Od převzetí vozidla do opravy Ing. S. obviněný opakovaně urgoval dokončení opravy a vrácení vozidla. Zdůraznil, že jakýkoli převod leasingové smlouvy byl vždy zamýšlen jako legální postup, který by vždy schvalovala leasingová společnost.
Dále uvedl, že leasingovou smlouvu uzavřel na základě žádosti svého známého Ing. S. s tím, že až se zlepší finanční situace Ing. S., tak tento převede se souhlasem leasingové společnosti leasingovou smlouvu k předmětnému vozidlu na sebe. Z tohoto důvodu byly také splátky spláceny nikoli firmou D. A., s. r. o., ale Ing. S. Dne 30. 9. 2005 předal Ing. S. předmětné vozidlo do opravy, s kteroužto však i přes pravidelné urgence Ing. S. otálel. O dané záležitosti informoval zástupce leasingové společnosti A.Z. C., s. r. o., dopisem ze dne 27. 11. 2005. Ing. S. mu na přelomu roku 2005/2006 oznámil, že na převodu leasingové smlouvy již nemá zájem, nicméně navrhl převést předmětné vozidlo na R. D., jemuž také bylo bez jeho vědomí předáno. Jelikož neměl zájem předmětné vozidlo užívat, sepsal na základě podnětu Ing. S. žádost vůči leasingové společnosti na provedení změny v leasingové smlouvě, a to dne 25. 11. 2005, načež ji Ing. S. předal s tím, aby ji podepsal i R. D. coby nový příjemce. Následně byl v lednu 2006 Ing. S. informován o tom, že v souvislosti s opravou se uskutečnila zkušební jízda na S., při které bylo předmětné vozidlo vykradeno. Tuto událost nahlásil leasingové společnosti i pojišťovně s tím, že předmětné vozidlo měl řídit právě R. D. Zdůraznil, že si byl jist, že po této pojistné události se vozidlo dostane zpět do jeho držení nebo do dispozice leasingové společnosti či alespoň pojišťovny ke zjištění rozsahu poškození. Toto se však nestalo a byl toliko v červnu 2006 leasingovou společností upozorněn, že nebyla uhrazena poslední splátka. Tuto splátku uhradil poté, co několikrát urgoval Ing. S., který přestal svůj závazek plnit.
Obviněný z výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zopakoval průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že byť námitky dovolatele směřují především ke zpochybnění subjektivní stránky trestného činu, vycházejí z odlišného skutkového stavu, než jaký je popsán ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Uvedl, že obviněný opomněl, že leasingovou smlouvu uzavřel s vědomím, že předmět leasingu není určen pro něho, čímž obcházel podmínky leasingové smlouvy, kteroužto tak uzavřel s mentální výhradou směřující k reálnému vlastnictví předmětu leasingu jinou osobou. Působení obviněného v uvažovaném „převodu“ leasingové smlouvy označil jako pozici „bílého koně“ s tím, že taktéž faktické držení předmětu leasingu jinou osobou muselo být obviněnému zřejmé, jelikož vyjma první a poslední splátky, byly tyto hrazeny reálným držitelem (uživatelem) vozidla. Námitky obviněného shledal státní zástupce nerelevantními, popis skutku v napadeném rozhodnutí je dle jeho názoru v souladu s výsledky dokazování, zatímco skutková východiska námitek obviněného se od tohoto stavu zásadně liší. Dovolacím důvodem dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze napadat znění skutkové věty a skutkové závěry vůbec, ani rozsah dokazování a způsob hodnocení důkazů soudem. Z těchto důvodů nelze dle vyjádření státního zástupce námitky obviněného pod jím uplatněný dovolací důvod podřadit.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. D. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v §265b odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2009, sp. zn. 13 To 141/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. D. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Skutková východiska námitek obviněného se od těchto stabilizovaných skutkových zjištěních zásadně odlišují. Výhrady obviněného ve skutečnosti směřují nikoli proti právnímu posouzení skutku, nýbrž proti skutku jako takovému. Jelikož je dovolací soud v rámci řízení o dovolání vázán skutkovými zjištěními, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, nelze z tohoto důvodu brát zřetel na námitky obviněného, jimiž vytýká soudu vadná skutková zjištění (a implicitně tedy i neúplné důkazní řízení a nesprávné hodnocení důkazů). Namítá-li tedy obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., činí způsobem neregulérním, neboť na místo námitek zakotvených ve stabilizovaných skutkových zjištěních vyjádřených v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, prosazuje vlastní skutkovou verzi událostí a vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedenému šetření a následnému dokazování.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že ve zmíněném směru dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Vzhledem k výše rozvedeným teoretickým východiskům nelze naznačené námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval zejména z tvrzených vadných skutkových zjištění, a tedy i neúplnosti důkazního řízení a nesprávného hodnocení důkazů, přičemž nabízel vlastní skutkovou verzi událostí, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný formálně neuplatnil a svojí argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Berouně, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. listopadu 2009
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a