ECLI:CZ:NS:2009:4.TDO.8.2009.1
sp. zn. 4 Tdo 8/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. ledna 2009 o dovolání obviněného K. F., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. 7 To 185/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 1 T 81/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 1 T 81/2007, byl obviněný K. F. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a odsouzen za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. 9. 2007, sp. zn. 2 T 246/2006, podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 33 měsíců, a to za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. 9. 2007, sp. zn. 2 T 146/2006, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §60a odst. 1 tr. zák. za podmínek uvedených v §58 odst. 1 tr. zák. mu byl uložený výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků s dohledem. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce a člena statutárních orgánů právnických osob na dobu 4 roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozeným M. H., se sídlem T., B., škodu ve výši 106.749,70 Kč, M. D., se sídlem P., škodu ve výši 41.225,50 Kč a V. J., se sídlem T., N. B., škodu ve výši 106.920,- Kč.
Výše uvedeného trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se obviněný K. F. podle skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně dopustil zkráceně tím, že:
I.ač věděl jako jediný společník a jednatel K. S., s.r.o., se sídlem T., O. m., z výsledků hospodaření společnosti, že společnost byla již v průběhu roku 1999 předlužena a nejpozději ke dni 30. 9. 2000 nebyla schopna hradit své závazky, úmyslně vylákal plnění tak, že v době od 7. 1. 2002 do listopadu 2003 ve čtyřech případech podrobně specifikovaných pod body I/1 - 4 výroku o vině výše citovaného rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 1 T 81/2007, objednal od různých firem zboží a služby, které neuhradil nebo uhradil jen z malé části,
II.ač věděl jako fyzická osoba podnikající dle živnostenského zákona K. F. – A. S., T., O. m., z výsledků hospodaření společnosti, že není schopen platit své závazky, úmyslně vylákal plnění tak, že ve dvou případech podrobně specifikovaných pod body II/5 – 6 výroku o vině výše citovaného rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 1 T 81/2007, objednal v březnu roku 2004 a dne 1. 6 2004 od soukromých podnikatelů zboží a práce a faktury neuhradil,
čímž poškozeným uvedeným pod body 1 – 6 výše citovaného rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 1 T 81/2007, způsobil celkovou škodu ve výši 937.351,40 Kč.
Proti uvedenému rozsudku podali obviněný K. F. a poškozený Ing. M. S. odvolání, která Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. 7 To 185/2008, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. 7 To 185/2008, podal následně obviněný K. F. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný ve svém dovolání poukazuje zejména na to, že dle jeho názoru v jeho jednání nelze spatřovat trestnou činnost, neboť nebyla dostatečně prokázána subjektivní stránka trestného činu podvodu. Předmětem trestního řízení bylo nezaplacení faktur za zboží nebo provedené práce, v řízení před soudy prvního i druhého stupně však dle obviněného nebyl prokázán jeho úmysl nezaplatit již v době uzavírání smluv. Za základní nedostatek trestního řízení obviněný považuje okolnost, že příslušný soud nevyslechl jím navrhovaného svědka Ing. D. U., který mohl potvrdit, že byl zavázán rámcovou dohodou ze dne 7. 1. 2002 poskytnout obviněnému na požádání peníze do výše 4.000.000,- Kč v případě jeho finančních potíží. Obviněný dále uvedl, že nezaplacené faktury jsou problematické a s výjimkou tří poškozených bylo jejich nezaplacení postiženo pravomocnými rozsudky v občanskoprávním řízení a že s věřiteli již uzavřel smlouvy o narovnání.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem obviněný ve svém dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. 7 To 185/2008, zrušil a podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí nebo aby sám ve věci v souladu s §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl rozsudkem tak, že obviněného K. F. podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství je toho názoru, že při striktním posuzování by námitky týkající se absence subjektivní stránky trestného činu podvodu s ohledem na formulace použité v textu dovolání nebylo možno pod deklarovaný dovolací důvod obsahově podřadit, s jistou dávkou tolerance však lze tyto námitky považovat za relevantně uplatněné, ale při posuzování jejich důvodnosti je nutno důsledně vycházet ze skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí. Pokud dovolatel uzavíral smlouvy, na jejichž podkladě odebíral zboží a služby „na fakturu“ s vědomím neschopnosti své závazky platit, pak musel být od počátku přinejmenším srozuměn s možností, že dojde ke vzniku škody na majetku dodavatelských subjektů. Námitky týkající se absence subjektivní stránky trestného činu proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství považuje za nedůvodné. Stejně tak považuje za nedůvodnou námitku, podle které se v případech nezaplacených faktur jednalo toliko o obchodněprávní vztah. Další dovolací námitky jsou dle vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu irelevantní. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a aby tak učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Podle platné právní úpravy lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., proto bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud České republiky je v řízení o dovolání povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.
Nejvyšší soud České republiky připomíná, že námitky uváděné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stádiích trestního řízení a jsou zcela identické s námitkami obsaženými v odvolání, přičemž jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly (srov. č. l. 661 - 673 a 721 - 725 spisu). Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného K. F.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Zjištěný skutkový stav věci (§2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci. Tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení). Tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud poté stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
K námitce obviněného, že v jeho jednání nelze spatřovat trestnou činnost, neboť v průběhu řízení nebyla dostatečně prokázána subjektivní stránka trestného činu, Nejvyšší soud České republiky uvádí, že soudy prvního i druhého stupně se touto námitkou zabývaly a dospěly k závěru, že obviněný K. F. musel být přinejmenším srozuměn se skutečností, že nebude schopen platit své závazky.
Trestného činu podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobní tak na cizím majetku značnou škodu. Objektem trestného činu je cizí majetek, přičemž ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Majetkem se rozumí nejen věci, nýbrž i pohledávky a jiná majetková práva. Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného. Pro toho, kdo se obohatí, musí být majetkové zvýhodnění neoprávněné, proto nejde o podvod, jestliže někdo vylákal majetkové plnění, na nějž měl právní nárok.
Z hlediska subjektivní stránky vyžaduje zákon u trestného činu podvodu úmyslné zavinění. K naplnění skutkové podstaty je nezbytné, aby úmysl obviněného zahrnoval všechny znaky jeho objektivní stránky. Podle ustanovení §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a)chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo
b)věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).
Nepřímý úmysl vyžaduje, aby pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění pachatele vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění pak usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, který by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Úmyslné zavinění, byť ve formě nepřímého úmyslu, tedy vždy předpokládá, že si je pachatel alespoň v obecných rysech vědom existence skutečností, patřících pod zákonné znaky daného trestného činu a toto vědomí nevybočuje z rámce daného těmito znaky.
Z provedeného dokazování a po prostudování předmětného spisového materiálu Nejvyšší soud České republiky zjistil, že obviněný K. F. jako jednatel firmy či fyzická podnikající osoba objednával a odebíral zboží za situace, kdy věděl, že s ohledem na své finanční možnosti nebude schopen dostát všem svým závazkům, tedy uzavíral smlouvy, na jejichž podkladě odebíral zboží a služby, s vědomím, že nebude schopen platit své závazky. Je tedy zřejmé, že obviněný musel být od počátku přinejmenším srozuměn s možností, že zboží a služby nebudou ve sjednaných lhůtách či později uhrazeny a že tak dojde ke škodě na cizím majetku, tj. na majetku dodavatelských subjektů. Obviněný tak jednal minimálně v úmyslu nepřímém (§4 písm. b) tr. zák.).
Nejvyšší soud České republiky navíc poznamenává, že minimálně nepřímý úmysl obviněného vyplývá již ze samotné skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně v projednávané trestní věci a rovněž z odůvodnění tohoto rozsudku. Ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně je uvedeno, že obviněný K. F. „ … věděl jako jediný společník a jednatel K. S., s.r.o., ……… z výsledků hospodaření společnosti, že společnost byla již v průběhu roku 1999 předlužena a nejpozději ke dni 30. 9. 2000 nebyla schopna hradit své závazky ……“ a dále „ …… věděl jako fyzická osoba podnikající dle živnostenského zákona K. F. – A. S., T., O. m., z výsledků hospodaření společnosti, že není schopen platit své závazky …….“. Je tedy zřejmé, že obviněný byl přinejmenším srozuměn s možností, že způsobí škodu na majetku dodavatelských subjektů.
Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky je tedy nutno učinit závěr, že obviněný K. F. v daném případě svým jednáním naplnil jak objektivní tak i subjektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., a to v úmyslu minimálně nepřímém ve smyslu ustanovení §4 písm. b) tr. zák., což správně vyplývá i ze skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně.
K námitce obviněného, podle které se v případech nezaplacených faktur jednalo pouze o obchodněprávní vztahy, Nejvyšší soud České republiky uvádí, že pokud jeden z účastníků obchodněprávního vztahu odebírá zboží a služby s tím, že je již od počátku minimálně srozuměn s tím, že za poskytnuté zboží a služby nebude schopen poskytnout odpovídající finanční plnění, pak se již nejedná pouze o obchodněprávní vztah, ale na straně odběratele nastupuje uplatnění trestní odpovědnosti za trestný čin podvodu podle ustanovení §250 tr. zák. I tuto námitku proto Nejvyšší soud České republiky považuje za zjevně neopodstatněnou.
Ostatní námitky, které obviněný uplatnil ve svém dovolání (tj. námitka týkající se neprovedení výslechu svědka Ing. D. U., popř. námitka týkající se problematičnosti nezaplacených faktur), je nutno považovat za námitky čistě skutkové, a tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu zcela irelevantní. Je na místě však připomenout, že svědek Ing. D. U. byl vyslechnut při hlavním líčení dne 7. 1. 2008 (č.l. 636 – 637 spisu).
Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného K. F. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2009
Předseda senátu
JUDr. J. P.