ECLI:CZ:NS:2009:4.TDO.919.2009.1
sp. zn. 4 Tdo 919/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 22. října 2009 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný L. V., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. 10 To 81/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 2 T 143/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 17. 9. 2008, sp. zn. 2 T 143/2008, byl obviněný L. V. uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že „v obci O., okres N., dne 15. 6. 2008 kolem 01.30 hodin řídil po předchozím požití alkoholických nápojů, když v jeho krvi bylo dechovou zkouškou přístrojem D. zjištěno 1.65 g/kg alkoholu, osobní motorové vozidlo tov. zn. VW Passat, přičemž byl kontrolován hlídkou Policie ČR, Obvodního oddělení Poděbrady“. Za to byl obviněný L. V. odsouzen podle §201 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Rovněž byl obviněnému podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let.
Proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 17. 9. 2008 podal obviněný odvolání (č. l. 47 a 64). O tomto odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. 10 To 81/2009, a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného L. V. jako nedůvodné zamítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný L. V. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s odůvodněním, že „rozhodnutí trpí vadami ve věci samé, neboť stav nebyl řádně správně právně posouzen“. Obviněný namítl, že byl odsouzen na základě dechové zkoušky, jejíž výsledek je toliko orientační a nemusí odpovídat skutečné hladině alkoholu v krvi, resp. nemůže být jediným podkladem pro rozhodování o případném přestupku či dokonce trestném činu. Pro zjištění hladiny alkoholu v krvi je nutno dodržet postup, který je „nezpochybnitelný, zcela jasný, průkazný a objektivní“, resp. který je uveden ve „Věstníku Ministerstva zdravotnictví ČR č. 7/2006 ze září 2006“ s tím, že stanovení hladiny etanolu v krvi pro orgány činné v trestním řízení je možno provádět toliko specifickou metodou plynové chromatografie, která je nezastupitelná, přičemž takto získaný výsledek je třeba ověřit, a to vždy ve specializovaných toxikologických laboratořích. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu ČR (sp. zn. 8 As 11/2007) obviněný dále uvedl, že v případě pozitivní dechové zkoušky je automaticky povinností podrobit se lékařskému vyšetření s alternativou odběru krve či moči, a ačkoliv obviněný požadoval odběr krve, nebylo mu vyhověno a byl toliko odvezen na služebnu k sepsání protokolu, a nikoli do nemocnice k odběru, jak požadoval, čímž došlo k pochybení ze strany policie. Obviněný dále namítl, že byl odsouzen i na základě výslechu policisty J., který s ním sepisoval úřední záznam, přičemž na okolnosti dechové zkoušky si policista vzpomněl, ale na odebrání řidičského průkazu nikoli, což dle obviněného do současné doby není vyřešeno a nezabýval se tím ani soud, ačkoli měl. Obviněný je tak přesvědčen, že byla aplikována nesprávná právní posouzení a je toho názoru, že se nejedná o trestný čin, či dokonce toliko přestupek.
Ze shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. 10 To 81/2009, ve spojení s rozhodnutím Okresního soudu v Nymburce ze dne 17. 9. 2008, zrušil.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co stručně připomněl rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu a zrekapituloval dovolací námitky obviněného, uvedl, že obviněný toliko opakuje námitky, které již uvedl ve svém odvolání, a jimiž se soud druhého stupně dostatečně zabýval, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Uvedl, že tvrzení obviněného o tom, že mu byl odmítnut odběr krve ke zkoušce na alkohol, se neopírá o žádný ze soudu dostupných důkazů, obviněný v řízení nevypovídal, k provedeným důkazům se nevyjádřil a z výpovědi zakročujícího policisty vyplynulo, že obviněný odběr krve odmítl. Neztotožnil se se stanoviskem obviněného, že v obdobných případech je nezbytné přesně stanovit množství alkoholu v krvi, jelikož, jak uvedl státní zástupce, trestní odpovědnost pachatele se neodvozuje od nějaké konkrétní hladiny alkoholu v jeho krvi v době činu, ale z důkazně zjištěné neschopnosti bezpečně ovládat vozidlo, kterémužto pravidlu napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení vyhovují.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného L. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. 10 To 81/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným L. V. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
V rámci výše citovaného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z těchto důvodů je nutno označit za irelevantní výhrady obviněného, pokud v podrobnostech zpochybňuje správnost a úplnost skutkových zjištění učiněných v soudním řízení. Jak již bylo výše řečeno, v uvedeném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.
Nad rámec podaného dovolání považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že zákon v §89 odst. 2 větě první tr. ř. mimo jiné stanoví, že za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Jelikož obviněný odmítl v průběhu trestního stíhání vypovídat, a to nejen v rámci přípravného líčení ze dne 19. 6. 2008, ale i v rámci hlavního líčení dne 17. 9. 2008, soud hodnotil toliko důkazy, které měl k dispozici. K výpovědi svědka R. J. se obviněný nevyjádřil a svědkovu výpověď nijak nerozporoval. Protokol o dechové zkoušce, který obsahuje jak záznam o výsledku dechové zkoušky s naměřenou hodnotou 1,65 g/kg alkoholu tak záznam potvrzující bezvadnost předmětného měřícího přístroje, sice obviněný odmítl podepsat, ale podstoupení dechové zkoušky jako takové nijak nepopíral. Z důkazu lékařskou zprávou zubního lékaře MUDr. S. nevyplynuly žádné relevantní skutečnosti. Obviněný sám žádnou obhajobu neuplatnil, nijak se nevyjádřil k prováděným důkazům, a ani nenavrhl jiné důkazy k provedení. Nelze než přisvědčit závěru odvolacího soudu, že důkazy, které měl soud prvního stupně k dispozici, byly řádně provedeny.
V dovolání obviněný rovněž vytýká, že soud aplikoval nesprávná právní posouzení a jednání obviněného nelze kvalifikovat jako trestný čin.
Námitku, že ve skutkové větě popsané jednání není trestným činem, resp. že nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu, lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nicméně, ačkoli obviněný namítá, že ve skutkové větě uvedené jednání není trestným činem, činí tak způsobem neregulérním. Pokud v dovolání namítá, že ve skutkové větě uvedené jednání není trestným činem, ve svém důsledku namítá, že skutkový stav, který zjistily soudy obou stupňů, neodpovídá tomu, jak je uvedené jednání označeno v trestním zákoně za trestné činy. V daném případě je však nesporné, že ačkoli obviněný v dovolání deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení jeho jednání, jak bylo zjištěno soudy nižších stupňů, žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil pouze námitky skutkové (viz. výše), jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil.
Z těchto důvodů je obviněným námitka, že ve skutkové větě popsané jednání není trestným činem, v důsledku uplatněna na procesním a nikoli hmotně právním základě, a z tohoto důvodu ji pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K výše uvedenému závěru Nejvyšší soud podotýká:
Trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo, byť i z nedbalosti, vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku.
Zákon v §89 odst. 10 tr. zák. stanoví, že návykovou látkou se rozumí alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování.
Podle §4 písm. a) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.
Při posuzování otázky, zda jde o stav vylučující způsobilost, je nutno přihlížet zejména k tomu, jaké zaměstnání nebo činnost pachatel pod vlivem návykové látky vykonával. Podle poznatků lékařské vědy není žádný řidič motorového vozidla (tj. ani nadprůměrně disponovaný) schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg. Zaměstnáním nebo jinou činností se rozumí takové zaměstnání nebo činnost, jejíž bezpečný výkon vyžaduje soustředěnou pozornost a schopnost správně vnímat a pohotově reagovat na vznikající situaci, přičemž i menší oslabení těchto schopností vlivem návykové látky vyvolává možnost ohrožení chráněných zájmů určitého rozsahu a intenzity (ohrožení života nebo zdraví lidí, tj. více osob, nebo možnost vzniku značné škody na majetku). Řízení motorového vozidla řidičem, který požil určité množství alkoholu, je nutno považovat za činnost ve smyslu ustanovení §201 tr. zák., poněvadž možnost ohrožení chráněných zájmů vyplývá již z povahy vozidla, které svou hmotností a motorickou silou může způsobit závažné destrukční účinky. Právě tato povaha motorových vozidel způsobuje, že následky dopravních nehod v silničním provozu jsou zpravidla závažné, přičemž je jim úměrná i zákonem předpokládaná intenzita ohrožení (srov. rozhodnutí č. I/1966 Sb. rozh. tr.). Ohrožení nemusí být bezprostřední a konkrétní (srov. rozhodnutí č. I/1966 a č. 62/1967 Sb. rozh. tr.). Nastává i v případě, když výkon zaměstnání nebo jiné činnosti byl zatím bez závad. Při řízení motorového vozidla nastává již při zahájení jízdy a podobně je tomu i při ostatních činnostech.
Z tzv. skutkové věty, jak je popsána ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Nymburce, plyne, že předmětného dne v obci O. a po předchozím požití alkoholických nápojů obviněný řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. VW Passat, přičemž byl kontrolován hlídkou Policie ČR, kdy dechovou zkouškou mu byla naměřena hladina alkoholu v dechu 1,65 g/kg.
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně mimo jiné konstatoval: „Jednání obviněného je kromě výpovědi tohoto svědka prokazováno dalšími důkazy, a to úředním záznamem, který sepsal slyšený svědek R. J., z kterého se zjišťuje, že skutečné lékařské vyšetření na odběr krve či moči odmítl“. Současně prvostupňový soud uvedl: „Z protokolu o dechové zkoušce, která ke založena ve spise, je zřejmé, že výsledek zkoušky je 1,65 g/kg alkoholu. Je zde také záznam, že obviněný odmítl protokol o dechové zkoušce podepsat.“
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Okresní soud v Nymburce (následně v odvolacím řízení Krajský soud v Praze) v rozporu s trestním zákonem, když skutek, popsaný v rozsudečném výroku a podrobněji rozvedený v jeho odůvodnění, kvalifikoval jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. l tr. zák. Ze skutkových zjištění je evidentní, že obviněný L. V. vykonával činnost – řízení motorového vozidla, jejíž bezpečný výkon vyžadoval soustředěnou pozornost a schopnost správně vnímat a pohotově reagovat na konkrétní dopravní situaci, přičemž tato způsobilost byla u jeho osoby vlivem návykové látky (požitého alkoholu) vyloučena, čímž mohl ohrozit život nebo zdraví nebo způsobit značnou škodu na majetku.
Podle dlouhodobě konstantní rozhodovací praxe se o „stav vylučující způsobilost“ v případě řidiče motorového vozidla jedná tehdy, jestliže hladina alkoholu v řidičově krvi dosáhla alespoň 1,00 g/kg.
K naměřené hladině alkoholu soud prvního stupně uvedl, že: „…v krvi bylo zjištěno 1,65 g/kg alkoholu, kdy toto množství alkoholu je již možno hodnotit jako střední opilost a toto množství alkoholu zcela zřejmě vylučuje bezpečné řízení motorového vozidla“. Odvolací soud následně dané rozvedl a konstatoval, že „jde o hodnotu natolik převyšující hraniční hodnotu jednoho promile, že ani případná nepřesnost měření nemůže být podstatná. V takovém stavu alkoholové opojenosti je vyloučeno řádné a bezpečné řízení motorového vozidla“. S daným závěrem obou soudů se Nejvyšší soud ztotožnil.
Nejvyšší soud může zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Bylo-li při kontrolní zkoušce hladiny alkoholu v krvi přístrojem D. zjištěno 1.65 g/kg alkoholu krvi a o stav vylučující způsobilost v případě řidiče motorového vozidla se jedná tehdy, jestliže hladina alkoholu v řidičově krvi dosáhla alespoň 1,00 g/kg, jedná se o natolik odlišné hodnoty, že extrémní nesoulad je v dané věci vyloučen. Navíc z protokolu o dechové zkoušce (č. l. 8) se podává, že použitý přístroj byl v pořádku, řádně kalibrován a přezkoušen. Skutková zjištění soudů tak mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy.
Nejvyšší soud k výše uvedenému podotýká, že trestní řád i trestní zákon nestanoví žádná pravidla, jakým způsobem má být prokazováno, že pachatel trestného činu podle §201 odst. 1 tr. zák. se nacházel ve „stavu vylučujícím způsobilost“. Závěr o tom, že řidič motorového vozidla se nacházel ve „stavu vylučujícím způsobilost“, lze v zásadě učinit i v případě, že odběr a vyšetření krve se vůbec nepodařilo provést.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. října 2009
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a