ECLI:CZ:NS:2009:4.TDO.920.2009.1
sp. zn. 4 Tdo 920/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. září 2009 o dovolání obviněného A. O., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 4. 2009, sp. zn. 10 To 123/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 100/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. 2. 2009, sp. zn. 6 T 100/2008, byl obviněný A. O. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 18. 1. 2008 v době od 19.20 hod. do 19.30 hod. v N. B., okr. H. K., na t. Č. v prostoru před barem D., požadoval po poškozeném L. P., vydání finanční hotovosti ve výši 200,- Kč, přičemž poškozeného uchopil pro zdůraznění svého požadavku za rozepnutou bundu v horní části těla a poté, když poškozený utekl přes ulici do prodejny, poškozenému ve dveřích prodejny vyhrožoval fyzickým násilím a znovu jej uchopil za oděv a snažil se ho vytáhnout z prodejny ven.
Za uvedené jednání byl obviněný A. O. odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 16. 4. 2009, sp. zn. 10 To 123/2009, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 4. 2009, sp. zn. 10 To 123/2009, podal následně obviněný A. O. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný ve svém dovolání poukazuje na to, že jednání, které je mu kladeno za vinu, od počátku vyšetřování popíral s tím, že pouhé uchopení poškozeného za bundu, k čemuž nebylo třeba vyvinout žádnou fyzickou sílu, nelze považovat za násilí ve smyslu znaku skutkové podstaty trestného činu loupeže podle ustanovení §234 odst. 1 tr. zák. a že rovněž nepronesl žádnou pohrůžku, která by poškozeného nutila k vydání peněz. Za násilí nelze podle obviněného považovat ani to, že obviněného P. uchopil za bundu, když vcházel do prodejny, neboť toto bylo údajně v jiné souvislosti (reakce na urážlivý výrok proti jeho osobě), než v souvislosti s vymáháním peněz. Obviněný je toho názoru, že v průběhu trestního řízení nebylo prokázáno, že by se dopustil žalovaného trestného činu, že lehké uchopení za oděv není možno považovat za násilí či pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. K osobě poškozeného P. obviněný uvedl, že se s ním sice zná ze základní školy, avšak od té doby se s ním nestýkal, dne 18. 1. 2008 se s ním sešel v restauraci náhodně a o jeho mentální úrovni nic bližšího nevěděl. Dle názoru obviněného v důsledku absence znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže – tj. násilí či pohrůžky bezprostředního násilí – nelze v jeho jednání spatřovat trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 4. 2009, sp. zn. 10 To 123/2009, zrušil a sám ve věci rozhodl podle §265m odst. 1 tr. ř. tak, že obviněného podle §226 písm. a) tr. ř. předmětné obžaloby zprostí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Dle platné právní úpravy lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., proto bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud České republiky je v řízení o dovolání povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.
Nejvyšší soud České republiky připomíná, že námitky uváděné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. B., svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného A. O.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Zjištěný skutkový stav věci (§2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení), tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud poté stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
K námitce obviněného, že v jeho jednání nelze spatřovat trestný čin loupeže podle ustanovení §234 odst. 1 tr. zák., neboť v průběhu řízení nebyla dostatečně prokázána objektivní stránka daného trestného činu, Nejvyšší soud České republiky uvádí, že z provedeného dokazování a jeho zhodnocení je zcela zřejmé, že obviněný hodlal od poškozeného získat částku 200,- Kč a použil přitom násilí a pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, konkrétně uvedené hotovosti poškozeného.
Trestného činu loupeže podle ustanovení §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí, nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Trestný čin loupeže má dva objekty – jednak je to osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky násilí jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného a není přitom podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. nápřah k úderu, apod.).
V daném případě je třeba zdůraznit, že za násilí je třeba považovat již takové počínání pachatele, při kterém pachatel například tím, že věcí cloumá, překonává odpor napadeného, které věc svírá a snaží se klást odpor.
Nejvyšší soud z předloženého spisového materiálu zjistil, že v průběhu řízení bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný na poškozeného působil násilím a pohrůžkou bezprostředního násilí v úmyslu získat od něho finanční hotovost, když poškozeného držel za rozevřenou část bundy a vyžadoval po něm peníze způsobem, který v poškozeném evidentně vyvolával strach. Obviněný vyžadoval po poškozeném vydání hotovosti, přičemž poškozený mu své peníze odmítal vydat, proto obviněný uchopil poškozeného za bundu, aby dodal svým požadavkům větší důraz. O charakteru jednání obviněného jako pohrůžky bezprostředního násilí vypovídá chování obviněného poté, co poškozený odběhl za svědky K. a T. ke zmiňované prodejně. Obviněný sice poškozeného pravděpodobně z důvodu překvapení z přítomnosti jmenovaných svědků na chvíli pustil, ale v zápětí se za ním vydal a tahal ho za bundu ze dveří prodejny ven a křičel na něj (vyhrožoval), že si na něj počká, a to zjevně v úmyslu dokonat svůj záměr zmocnit se jeho hotovosti. V průběhu trestního řízení bylo tedy prokázáno, že úmyslem obviněného bylo získat od poškozeného finanční hotovost a za tímto účelem neváhal použít proti poškozenému důraznějšího jednání a výhrůžek (vyhrožoval poškozenému, že si na něj počká). V průběhu trestního řízení vyšlo najevo, že poškozený obviněnému peníze dobrovolně vydat nechtěl a dle svědeckých výpovědí zejména svědkyně K. a svědka T. byly u poškozeného zřetelné projevy strachu vyvolané jednáním obviněného.
Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky je tedy nutno učinit závěr, že obviněný A. O. v daném případě svým jednáním naplnil jak objektivní tak i subjektivní stránku trestného činu loupeže podle ustanovení §234 odst. 1 tr. zák., což správně vyplývá i ze skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně.
Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného A. O. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. září 2009
Předseda senátu:
JUDr. J. P.