ECLI:CZ:NS:2009:5.TDO.1067.2009.1
sp. zn. 5 Tdo 1067/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy prof. JUDr. Pavla Šámala, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Púryho a JUDr. Blanky Roušalové projednal ve veřejném zasedání konaném dne 21. října 2009 dovolání obviněného JUDr. J. V., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 14 To 19/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 T 40/2008, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 14 To 19/2009, ve výroku pod bodem II., jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného, a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 3. 10. 2008, sp. zn. 3 T 40/2008, v bodě II., ve výroku o vině, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., ve výroku o trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem a trestu zákazu činnosti.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 tr. ř. se znovu rozhoduje tak, že
obviněný
JUDr. J. V.,
se uznává vinným, že
jako osoba samostatně výdělečně činná, fyzická osoba bez zaměstnanců podnikající pod názvem JUDr. J. V., s místem podnikání T., s odkazem na živnostenské oprávnění vydané Městským úřadem, obecným živnostenským úřadem v Táboře dne 11. 9. 1992 ve volné živnosti obchodní činnost – nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, uzavřel:
1. dne 15. 7. 2002 v K. n. V. s obchodní společností F., s. r. o., se sídlem v K. n. V., Smlouvu o pracovní výpomoci na dobu neurčitou, jejímž předmětem bylo poskytování pracovníků obviněného na pracovní výpomoc do provozu uvedené obchodní společnosti, a na základě této smlouvy prostřednictvím faktur vydaných pod čísly A45/04, A39/04, A19/04, A11/05, A15/04, A02/04, A01/2004, A055/03, A049/03, A043/03, A029/03, A24/03, A018/03, A013/03 a A035/03 v období od 2. 5. 2003 do 2. 11. 2004 vyúčtoval za poskytnutí služeb v souladu se shora uvedenou smlouvou částku 1.996.280,- Kč s určeným způsobem platby přes bankovní účet vedený u Č. s., a. s., na jméno J. R.,a účet vedený u V. B. CZ, a. s., na osobu obviněného, přičemž nárokované částky byly požadovaným způsobem obviněnému společností F., s. r. o., uhrazeny,
2. dne 6. 12. 2004 v P. se společností d., s. r. o., se sídlem P.,Smlouvu o pracovní výpomoci na dobu neurčitou, na základě níž se zavázal poskytovat uvedené obchodní společnosti pracovníky na pracovní výpomoc v pomocných pracích na pracovišti uvedené obchodní společnosti v P., K. ulici, a na základě této smlouvy prostřednictvím faktur vydaných pod čísly A26/05, A25/05, A24/05, A22/05, A19/05, A17/05, A15/05, A9/05, A06/05 a A01/05 v období od 5. 1. 2005 do 6. 10. 2005 vyúčtoval za služby poskytnuté v souladu s uvedenou smlouvou finanční částku 1.016.225,- Kč, s určeným způsobem platby přes bankovní účet vedený u Č. s., a. s., na jméno J. R., přičemž obviněným nárokované platby byly společností d., s. r. o., v plné výši uhrazeny,
3. v přesně nezjištěné době počátkem roku 2005 v P. se společností N. s., s. r. o., se sídlem N., T. B., Smlouvu o pracovní výpomoci na dobu neurčitou, na základě níž se zavázal poskytovat uvedené obchodní společnosti pracovníky na pracovní výpomoc v pomocných pracích v provozu organizace v P. – Š., a na základě této smlouvy prostřednictvím čtyř faktur vydaných v období od 4. 2. 2005 do 4. 5. 2005 pod č. 6, 11, A15/05 a A16/05 nárokoval za poskytnuté služby zčásti bezhotovostním převodem finančních prostředků přes účet vedený u Č. s., a. s., na jméno J. R. a účet vedený u Č. o. b., a. s., na jméno R. Z., a z části výplatou hotovostních finančních prostředků, finanční částku celkem 433.886,- Kč, a tato mu byla požadovaným způsobem společností N. s., s. r. o., v plné výši uhrazena,
když takto zprostředkoval zaměstnání pro nejméně 16 zjištěných osob, z toho nejméně 10 státních občanů zemí bývalého Sovětského svazu, a to přesto, že neměl povolení ke zprostředkování zaměstnání ve smyslu §4 odst. 1, 2, §5a odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších změn a doplnění, a v době od 1. 10. 2004 podle §14 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, s odkazem na související ustanovení §55 a následující a §89 a následující citovaného zákona.
t e d y neoprávněně ve větším rozsahu provozoval jiné výdělečné podnikání,
č í m ž s p á c h a l
trestný čin neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1 tr. zák.
a z a t o se o d s u z u j e
podle §118 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti (6) měsíců.
Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. se obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odkládá na zkušební dobu jednoho (1) roku.
Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. se obviněnému dále ukládá trest zákazu činnosti spočívající v zákazu živnostenského podnikání ve volných živnostech nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a zprostředkování obchodu a služeb na dobu jednoho (1) roku.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 10 T 23/2007, byl obviněný JUDr. J. V. uznán vinným trestným činem neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil tím, že jako osoba samostatně výdělečně činná, fyzická osoba bez zaměstnanců podnikající pod názvem JUDr. J. V., s místem podnikání T., s odkazem na živnostenské oprávnění vydané Městským úřadem, obecným živnostenským úřadem v Táboře dne 11. 9. 1992 ve volné živnosti obchodní činnost – nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, uzavřel:
1. dne 15. 7. 2002 v K. n. V. s obchodní společností F., s. r. o., se sídlem v K. n. V., Smlouvu o pracovní výpomoci na dobu neurčitou, jejímž předmětem bylo poskytování pracovníků obviněného na pracovní výpomoc do provozu uvedené obchodní společnosti, a na základě této smlouvy prostřednictvím faktur vydaných pod čísly A45/04, A39/04, A19/04, A11/05, A15/04, A02/04, A01/2004, A055/03, A049/03, A043/03, A029/03, A24/03, A018/03, A013/03 a A035/03 v období od 2. 5. 2003 do 2. 11. 2004 vyúčtoval za poskytnutí služeb v souladu se shora uvedenou smlouvou částku 1.996.280,- Kč s určeným způsobem platby skrze bankovní účet vedený u Č. s., a. s., na jméno J. R., a účet vedený u V. B. CZ, a. s., na osobu obviněného, přičemž nárokované částky byly požadovaným způsobem obviněnému společností F,, s. r. o., uhrazeny,
2. dne 6. 12. 2004 v P. se společností d., s. r. o., se sídlem P., Smlouvu o pracovní výpomoci na dobu neurčitou, na základě níž se zavázal poskytovat uvedené obchodní společnosti pracovníky na pracovní výpomoc v pomocných pracích na pracovišti uvedené obchodní společnosti v P., K. ulici, a na základě této smlouvy prostřednictvím faktur vydaných pod čísly A26/05, A25/05, A24/05, A22/05, A19/05, A17/05, A15/05, A9/05, A06/05 a A01/05 v období od 5. 1. 2005 do 6. 10. 2005 vyúčtoval za služby poskytnuté v souladu s uvedenou smlouvou finanční částku 1.016.225,- Kč, s určeným způsobem platby skrze bankovní účet vedený u Č. s., a. s., na jméno J. R., přičemž obviněným nárokované platby byly společností d., s. r. o., v plné výši uhrazeny,
3. dne 12. 5. 2003 v P. se společností N., s. r. o., se sídlem P. – S., Smlouvu o poskytování služeb, jejíž platnost byla dodatky prodloužena, a v období od 12. 5. 2003 do 31. 12. 2005 se na základě této smlouvy zavázal uvedené obchodní společnosti v sídle její provozovny poskytovat pracovníky k provedení služeb specifikovaných v článku I. smlouvy, a na základě této prostřednictvím faktur vydaných v období od 5. 6. 2003 do 1. 10. 2005 pod čísly A32/05, A36/05, A31/05, A20/05, A16/05, A14/05, A05/05, A01/05, A51/04, A46/04, A40/04, A35/04, A29/04, A25/04, A16/04, A14/04, A09/04, A07/04, A03/04, A056/03, A050/03, A045/03, A036/03, A031/03, A025/03, A023/03 a A019/03 vyúčtoval za služby poskytnuté v souladu s uvedenou smlouvou částku 2.756.291,- Kč a tato mu požadovaným způsobem úhrady skrze účet vedený u Č. s., a. s., na jména Z. G., a. s., účet vedený u Č. o. b., a. s., na jméno R. Z., účet vedený u Č. s., a. s., na jméno J. R., účet vedený u Ž. b., a. s., na jméno J. R. a účtu vedeného u V. B. CZ, a. s., na jméno obviněného, byla společností N., s. r. o., v plné výši uhrazena,
4. dne 30. 12. 2003 v P. se společností N. C. R., s. r. o., se sídlem P. – S., Smlouvu o poskytování služeb, jejíž platnost byla prodloužena dodatky z 30. 12. 2003 a 31. 12. 2004, na základě níž se zavázal uvedené obchodní společnosti v sídle její provozovny poskytovat pracovníky k provedení služeb specifikovaných v článku I. smlouvy a na základě této prostřednictvím faktur vydaných v období od 5. 6. 2003 do 7. 10. 2005 pod čísly A20/03, A26/03, A30/03, A37/03, A39/03, A44/03, A51/03, A52/03, A57/03, A58/03, A4/04, A2/04, A6/04, A5/04, A10/04, A11/04, A13/04, A12/04, A18/04, A17/04, A22/04, A21/04, A23/04, A28/04, A26/04, A27/04, A32/04, A31/04, A33/04, A36/04, A38/04, A37/04, A42/04, A41/04, A43/04, A44/04, A49/04, A50/04, A47/04, A48/04, A53/04, A52/04, A54/04, A02/05, A03/05, A04/05, A08/05, A06/05, A07/05, A12/05, A13/05, A11/05, A17/05, A18/05, A19/05, A21/05, A22/05, A23/05, A26/05, A27/05, A25/05, A29/05, A30/05, A28/05, A35/05, A34/05, A33/05, A38/05, A37/05, A39/05, A42/05, A43/05 a A41/05, vyúčtoval za služby poskytnuté v souladu s uvedenou smlouvou finanční částku celkem 12.935.304,- Kč s určeným způsobem platby skrze bankovní účet vedený u V. B. CZ, a. s., na jméno obviněného, dále účet vedený u Ž. b., a. s., na jméno J. R., účet vedený u Č. s., a. s., na jméno J. R., účet vedený u Č. o. b., a. s., na jméno Z. G., s. r. o., a účet vedený u Č. s., a. s., na jméno Z. G., s. r. o., přičemž obviněným nárokované platby mu byly společností N. C. R., s. r. o., požadovaným způsobem a v plné výši uhrazeny,
5. v přesně nezjištěné době počátkem roku 2005 v P. se společností N. s., s. r. o., se sídlem N., T. B., Smlouvu o pracovní výpomoci na dobu neurčitou, na základě níž se zavázal poskytovat uvedené obchodní společnosti pracovníky na pracovní výpomoc v pomocných pracích v provozu organizace v P. – Š., a na základě této smlouvy prostřednictvím čtyř faktur vydaných v období od 4. 2. 2005 do 4. 5. 2005 pod č. 6, 11, A15/05 a A16/05 nárokoval za poskytnuté služby zčásti bezhotovostním převodem finančních prostředků skrze účet vedený u Č. s., a. s., na jména J. R. a účet vedený u Č. o. b., a. s., na jméno R. Z., a z části výplatou hotovostních finančních prostředků, finanční částku celkem 433.886,- Kč, a tato mu byla požadovaným způsobem společností N. s., s. r. o., v plné výši uhrazena,
když takto zprostředkoval zaměstnání pro nejméně 42 zjištěných státních občanů zemí bývalého Sovětského svazu, a to přesto, že neměl povolení ke zprostředkování zaměstnání ve smyslu §4 odst. 1, 2, §5a odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších změn a doplnění, a v době od 1. 10. 2004 podle §14 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, s odkazem na související ustanovení §55 a následující a §89 a následující citovaného zákona, přičemž za práci jiného zúčtoval shora uvedeným subjektům a od těchto převzal finanční částku ve výši nejméně 19.137.986,- Kč, když k jednání s těmito pracovníky využíval nejméně jedné dosud neustanovené osoby.
Za tento trestný čin byl obviněný JUDr. J. V. odsouzen podle §118 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Dále byl obviněnému uložen podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu živnostenského podnikání ve volných živnostech nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a zprostředkování obchodu a služeb na dobu 3 let. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému taktéž uložen peněžitý trest ve výši 200.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by jím nebyl peněžitý trest vykonán ve stanovené lhůtě, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců.
Uvedený rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný JUDr. J. V. odvoláním, o němž Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozhodl usnesením ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 14 To 239/2007, tak, že odvolání obviněného JUDr. J. V. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 14 To 239/2007, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 10 T 23/2007, podal obviněný JUDr. J. V. dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesením ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. 5 Tdo 527/2008, tak, že z jeho podnětu podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 14 To 239/2007, a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 10 T 23/2007, i všechny další rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud Okresnímu soudu v Táboře přikázal, aby věc znovu rozhodl a projednal.
V novém řízení bylo rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 3. 10. 2008, sp. zn. 3 T 40/2008, podle §223 odst. 1 tr. ř. z důvodu podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. trestní stíhání obviněného JUDr. J. V. zastaveno pro skutek spočívající v tom, že jako osoba samostatně výdělečně činná, fyzická osoba bez zaměstnanců podnikající pod názvem JUDr. J. V., s místem podnikání T., s odkazem na živnostenské oprávnění vydané Městským úřadem, obecným živnostenským úřadem v Táboře dne 11. 9. 1992 ve volné živnosti obchodní činnost – nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, uzavřel:
1) dne 12. 5. 2003 v P. se společností N., s. r. o., se sídlem P. – S., Smlouvu o poskytování služeb, jejíž platnost byla dodatky prodloužena, a v období od 12. 5. 2003 do 31. 12. 2005 se na základě této smlouvy zavázal uvedené obchodní společnosti v sídle její provozovny poskytovat pracovníky k provedení služeb specifikovaných v článku I. smlouvy, a na základě této prostřednictvím faktur vydaných v období od 5. 6. 2003 do 1. 10. 2005 pod čísly A32/05, A36/05, A31/05, A20/05, A16/05, A14/05, A05/05, A01/05, A51/04, A46/04, A40/04, A35/04, A29/04, A25/04, A16/04, A14/04, A09/04, A07/04, A03/04, A056/03, A050/03, A045/03, A036/03, A031/03, A025/03, A023/03 a A019/03 vyúčtoval za služby poskytnuté v souladu s uvedenou smlouvou částku 2.756.291,- Kč a tato mu požadovaným způsobem úhrady skrze účet vedený u Č. s. , a. s., na jména Z. G., a. s., účet vedený u Č. o. b., a. s., na jméno R. Z., účet vedený u Č. s., a. s., na jméno J. R., účet vedený u Ž. b., a. s., na jméno J. R. a účtu vedeného u V. B. CZ, a. s., na jméno obviněného, byla společností N., s. r. o., v plné výši uhrazena,
2) dne 30. 12. 2003 v P. se společností N. C. R., s. r. o., se sídlem P. – S., Smlouvu o poskytování služeb, jejíž platnost byla prodloužena dodatky z 30. 12. 2003 a 31. 12. 2004, na základě níž se zavázal uvedené obchodní společnosti v sídle její provozovny poskytovat pracovníky k provedení služeb specifikovaných v článku I. smlouvy a na základě této prostřednictvím faktur vydaných v období od 5. 6. 2003 do 7. 10. 2005 pod čísly A20/03, A26/03, A30/03, A37/03, A39/03, A44/03, A51/03, A52/03, A57/03, A58/03, A4/04, A2/04, A6/04, A5/04, A10/04, A11/04, A13/04, A12/04, A18/04, A17/04, A22/04, A21/04, A23/04, A28/04, A26/04, A27/04, A32/04, A31/04, A33/04, A36/04, A38/04, A37/04, A42/04, A41/04, A43/04, A44/04, A49/04, A50/04, A47/04, A48/04, A53/04, A52/04, A54/04, A02/05, A03/05, A04/05, A08/05, A06/05, A07/05, A12/05, A13/05, A11/05, A17/05, A18/05, A19/05, A21/05, A22/05, A23/05, A26/05, A27/05, A25/05, A29/05, A30/05, A28/05, A35/05, A34/05, A33/05, A38/05, A37/05, A39/05, A42/05, A43/05 a A41/05, vyúčtoval za služby poskytnuté v souladu s uvedenou smlouvou finanční částku celkem 12.935.304,- Kč s určeným způsobem platby skrze bankovní účet vedený u V. B. CZ, a. s., na jméno obviněného, dále účet vedený u Ž. b., a. s., na jméno J. R., účet vedený u Č. s., a. s., na jméno J. R., účet vedený u Č. o. b., a. s., na jméno Z. G., s. r. o., a účet vedený u Č. s., a. s., na jméno Z. G., s. r. o., přičemž obviněným nárokované platby mu byly společností N. C. R., s. r. o., požadovaným způsobem a v plné výši uhrazeny,
když takto zprostředkoval zaměstnání pro nejméně 42 zjištěných státních občanů zemí bývalého Sovětského svazu, a to přesto, že neměl povolení ke zprostředkování zaměstnání ve smyslu §4 odst. 1, 2, §5a odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších změn a doplnění, a v době od 1. 10. 2004 podle §14 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, s odkazem na související ustanovení §55 a následující a §89 a následující citovaného zákona, když k jednání s těmito pracovníky využíval nejméně jedné dosud neustanovené osoby, a za práci jiných zúčtoval shora u vedeným subjektům částku ve výši nejméně 15.629.190,- Kč,
v čemž byl obžalobou státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Táboře ze dne 1. 2. 2007, č. j. ZT 651/2006-25, spatřován trestný čin neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák.,
neboť tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Dále byl obviněný JUDr. J. V. uznán vinným trestným činem neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil tím, že jako osoba samostatně výdělečně činná, fyzická osoba bez zaměstnanců podnikající pod názvem JUDr. J. V., s místem podnikání T., s odkazem na živnostenské oprávnění vydané Městským úřadem, obecným živnostenským úřadem v Táboře dne 11. 9. 1992 ve volné živnosti obchodní činnost – nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, uzavřel:
1) dne 15. 7. 2002 v K. n. V. s obchodní společností F., s. r. o., se sídlem v K. n. V., Smlouvu o pracovní výpomoci na dobu neurčitou, jejímž předmětem byl poskytování pracovníků obviněného na pracovní výpomoc do provozu uvedené obchodní společnosti, a na základě této smlouvy prostřednictvím faktur vydaných pod čísly A45/04, A39/04, A19/04, A11/05, A15/04, A02/04, A01/2004, A055/03, A049/03, A043/03, A029/03, A24/03, A018/03, A013/03 a A035/03 v období od 2. 5. 2003 do 2. 11. 2004 vyúčtoval za poskytnutí služeb v souladu se shora uvedenou smlouvou částku 1.996.280,- Kč s určeným způsobem platby skrze bankovní účet vedený u Č. s., a. s., na jméno J. R. a účet vedený u V. B. CZ, a. s., na osobu obviněného, přičemž nárokované částky byly požadovaným způsobem obviněnému společností F., s. r. o., uhrazeny,
2) dne 6. 12. 2004 v P. se společností d., s. r. o., se sídlem P., Smlouvu o pracovní výpomoci na dobu neurčitou, na základě níž se zavázal poskytovat uvedené obchodní společnosti pracovníky na pracovní výpomoc v pomocných pracích na pracovišti uvedené obchodní společnosti v P., K. ulici, a na základě této smlouvy prostřednictvím faktur vydaných pod čísly A26/05, A25/05, A24/05, A22/05, A19/05, A17/05, A15/05, A9/05, A06/05 a A01/05 v období od 5. 1. 2005 do 6. 10. 2005 vyúčtoval za služby poskytnuté v souladu s uvedenou smlouvou finanční částku 1.016.225,- Kč, s určeným způsobem platby skrze bankovní účet vedený u Č. s., a. s., na jméno J. R., přičemž obviněným nárokované platby byly společností d., s. r. o., v plné výši uhrazeny,
3) v přesně nezjištěné době počátkem roku 2005 v P. se společností N. s., s. r. o., se sídlem N., T. B., Smlouvu o pracovní výpomoci na dobu neurčitou, na základě níž se zavázal poskytovat uvedené obchodní společnosti pracovníky na pracovní výpomoc v pomocných pracích v provozu organizace v P. – Š., a na základě této smlouvy prostřednictvím čtyř faktur vydaných v období od 4. 2. 2005 do 4. 5. 2005 pod č. 6, 11, A15/05 a A16/05 nárokoval za poskytnuté služby zčásti bezhotovostním převodem finančních prostředků skrze účet vedený u Č. s., a. s., na jména J. R. a účet vedený u Č. o. b., a. s., na jméno R. Z., a z části výplatou hotovostních finančních prostředků, finanční částku celkem 433.886,- Kč, a tato mu byla požadovaným způsobem společností N. s., s. r. o., v plné výši uhrazena,
když takto zprostředkoval zaměstnání pro nejméně 16 zjištěných osob, z toho nejméně 10 státních občanů zemí bývalého Sovětského svazu, a to přesto, že neměl povolení ke zprostředkování zaměstnání ve smyslu §4 odst. 1, 2, §5a odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších změn a doplnění, a v době od 1. 10. 2004 podle §14 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, s odkazem na související ustanovení §55 a následující a §89 a následující citovaného zákona, když k jednání s těmito pracovníky využíval nejméně jedné dosud neustanovené osoby.
Za tento trestný čin byl obviněný JUDr. J. V. odsouzen podle §118 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 24 měsíců. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu živnostenského podnikání ve volných živnostech nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a zprostředkování obchodu a služeb na dobu 3 roků.
Tento rozsudek napadli obviněný a státní zástupkyně ve prospěch obviněného odvoláními, o nichž Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozhodl usnesením ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 14 To 19/2009, tak, že pod bodem I. k odvolání státní zástupkyně podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodu §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v bodě I. Podle §223 odst. 1 tr. ř. z důvodu podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. pak znovu trestní stíhání obviněného JUDr. J. V. zastavil pro skutek spočívající v tom, že jako osoba samostatně výdělečně činná, fyzická osoba bez zaměstnanců podnikající pod názvem JUDr. J. V., s místem podnikání T., s odkazem na živnostenské oprávnění vydané Městským úřadem, obecným živnostenským úřadem v Táboře dne 11. 9. 1992 ve volné živnosti obchodní činnost – nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, uzavřel:
1. dne 12. 5. 2003 v P. se společností N., s. r. o., se sídlem P. – S., Smlouvu o poskytování služeb, jejíž platnost byla dodatky prodloužena, a v období od 12. 5. 2003 do 31. 12. 2005 se na základě této smlouvy zavázal uvedené obchodní společnosti v sídle její provozovny poskytovat pracovníky k provedení služeb specifikovaných v článku I. smlouvy, a na základě této prostřednictvím faktur vydaných v období od 5. 6. 2003 do 1. 10. 2005 pod čísly A32/05, A36/05, A31/05, A20/05, A16/05, A14/05, A05/05, A01/05, A51/04, A46/04, A40/04, A35/04, A29/04, A25/04, A16/04, A14/04, A09/04, A07/04, A03/04, A056/03, A050/03, A045/03, A036/03, A031/03, A025/03, A023/03 a A019/03 vyúčtoval za služby poskytnuté v souladu s uvedenou smlouvou částku 2.756.291,- Kč a tato mu požadovaným způsobem úhrady skrze účet vedený u Č. s., a. s., na jména Z. G., a. s., účet vedený u Č. o. b., a. s., na jméno R. Z., účet vedený u Č. s., a. s., na jméno J. R., účet vedený u Ž. b., a. s., na jméno J. R.a účtu vedeného u V. B. CZ, a. s., na jméno obviněného, byla společností N., s. r. o., v plné výši uhrazena,
2. dne 30. 12. 2003 v P. se společností N. C. R., s. r. o., se sídlem P. – S., Smlouvu o poskytování služeb, jejíž platnost byla prodloužena dodatky z 30. 12. 2003 a 31. 12. 2004, na základě níž se zavázal uvedené obchodní společnosti v sídle její provozovny poskytovat pracovníky k provedení služeb specifikovaných v článku I. smlouvy a na základě této prostřednictvím faktur vydaných v období od 5. 6. 2003 do 7. 10. 2005 pod čísly A20/03, A26/03, A30/03, A37/03, A39/03, A44/03, A51/03, A52/03, A57/03, A58/03, A4/04, A2/04, A6/04, A5/04, A10/04, A11/04, A13/04, A12/04, A18/04, A17/04, A22/04, A21/04, A23/04, A28/04, A26/04, A27/04, A32/04, A31/04, A33/04, A36/04, A38/04, A37/04, A42/04, A41/04, A43/04, A44/04, A49/04, A50/04, A47/04, A48/04, A53/04, A52/04, A54/04, A02/05, A03/05, A04/05, A08/05, A06/05, A07/05, A12/05, A13/05, A11/05, A17/05, A18/05, A19/05, A21/05, A22/05, A23/05, A26/05, A27/05, A25/05, A29/05, A30/05, A28/05, A35/05, A34/05, A33/05, A38/05, A37/05, A39/05, A42/05, A43/05 a A41/05, vyúčtoval za služby poskytnuté v souladu s uvedenou smlouvou finanční částku celkem 12.935.304, Kč s určeným způsobem platby skrze bankovní účet vedený u V. B. CZ, a. s., na jméno obviněného, dále účet vedený u Ž. b., a. s., na jméno J. R., účet vedený u Č. s., a. s., na jméno J. R., účet vedený u Č. o. b., a. s., na jméno Z. G., s. r. o., a účet vedený u Č. s., a. s., na jméno Z. G., s. r. o., přičemž obviněným nárokované platby mu byly společností N. C. R., s. r. o., požadovaným způsobem a v plné výši uhrazeny,
když takto zprostředkoval zaměstnání pro nejméně 42 zjištěných státních občanů zemí bývalého Sovětského svazu, a to přesto, že neměl povolení ke zprostředkování zaměstnání ve smyslu §4 odst. 1, 2, §5a odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších změn a doplnění, a v době od 1. 10. 2004 podle §14 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, s odkazem na související ustanovení §55 a následující a §89 a následující citovaného zákona, když k jednání s těmito pracovníky využíval nejméně jedné dosud neustanovené osoby, a za práci jiných zúčtoval shora uvedeným subjektům částku ve výši nejméně 15.629.190,- Kč,
v čemž byly obžalobou státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Táboře ze dne 1. 2. 2007, č. j. ZT 651/2006-25, spatřovány dílčí útoky pokračujícího trestného činu neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák.,
neboť tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Pod bodem II. pak odvolací soud odvolání obviněného, směřující do bodu II. napadeného rozsudku jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 3. 10. 2008, sp. zn. 3 T 40/2008, podal obviněný JUDr. J. V. prostřednictvím obhájkyně Mgr. A. V. opět dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení proti jeho osobě a shodně se svým předchozím dovoláním v této věci poukázal v jeho první části na to, že zejména na základě vlastního výkladu předpisů upravujících zprostředkování, zaměstnání a dalších právních předpisů, jakož zčásti i na základě jím dovozené a požadované změny skutkových zjištění (námitka, že všech 16 osob, kterým bylo zprostředkováno zaměstnání, nebylo konkretizováno, identifikováno a vyslechnuto) nelze souzený skutek vůbec považovat za trestný čin. Dále dovolatel zpochybňuje, stejně jako v předchozím mimořádném opravném prostředku, existenci zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §118 odst. 2 písm. a) tr. zák., který spočívá v použití jiného jako pracovní síly, přičemž i v tomto směru se z větší části opírá o jiná skutková zjištění, než k jakým dospěly soudy v napadených rozhodnutích.
Nově ve srovnání se svým předchozím dovoláním se dovolatel v další části podrobně zaměřil na otázku pokračování v trestném činu ve smyslu ustanovení §89 odst. 3 tr. zák. K předmětnému zákonnému ustanovení a uvádí, že pokud soud hodnotí jeho jednání jako trestný čin podle §118 odst. 2 tr. zák., pak se musí zabývat otázkou, zda jde o jeden skutek či skutků několik, když mezníkem ukončujícím skutek při pokračování je sdělení obvinění. Dovolatel z odůvodnění obžaloby i rozhodnutí nalézacího soudu v tomto směru dovodil, že státní zástupkyně i nalézací soud posuzovaly celý skutkový děj jako jeden skutek. Tento stav je podle dovolatele nutno promítnout i z toho hlediska, zda takto posouzený skutek nespadá pod důvod nepřípustnosti trestního stíhání s ohledem na zastavení dílčích útoků pod body 3. a 4. dřívějšího odsuzujícího rozsudku. Pokud by však soud hodnotil jednotlivé dílčí útoky samostatně, musel by dojít k závěru, že jednotlivé dílčí útoky nejsou podřaditelné pod ustanovení §118 odst. 1 tr. zák., když neoprávněné provozování činnosti v tomto ustanovení popsané, jímž pachatel dosahuje příjmy srovnatelné s příjmy z pracovního poměru s běžným výdělkem, se děje ve větším rozsahu, jen když je vykonáváno po dobu nejméně šesti měsíců. V této souvislosti dovolatel poukazuje na rozhodnutí publikované pod R 5/1996. Z těchto důvodů pak podle dovolatele nemůže žádný z dílčích útoků naplňovat formální znaky trestného činu podle §118 odst.1 tr. zák., neboť nalézací soud hodnotil celý děj jako jeden skutek.
Oproti argumentaci ve svém předchozím dovolání nově dovolatel dále namítl, že ze strany soudů obou stupňů nebyla věnována pozornost ani posouzení stupně nebezpečnosti pro společnost. Ve vztahu k obsahu ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. obviněný uvedl, že jeho činnost byla v souladu s potřebami firem, které potřebovaly pracovníky na nekvalifikovanou práci nebo pro ně naopak práci neměly. Nešlo o zneužívání pracovních sil k vlastnímu obohacení, když pracovníci dostávali mzdu vyšší nežli je státem uznaná minimální mzda. Nebyl prokázán jediný nepříznivý dopad činnosti obviněného, následkem byl pouze prospěch vyjádřený v provedených výkonech a zdanitelných tržbách firem.
V závěru svého dovolání obviněný JUDr. J.V. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř., §265l odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 14 To 19/2009, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 3. 10. 2008, sp. zn. 3 T 40/2008, a současně podle §265m odst. 1 tr. ř. a §223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a v čl. 4 odst. 1 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb., trestní stíhání obviněného JUDr. J. V. pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. zastavil.
Nejvyšší státní zástupce, jemuž bylo dovolání obviněného JUDr. J. V. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil v tom smyslu, že ve svém dřívějším usnesení ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. 5 Tdo 527/2008, vyslovil Nejvyšší soud ČR jednoznačný právní závěr, že jednání obviněného JUDr. V. spočívající ve zprostředkování zaměstnání bez povolení vydaného ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 1/1999 Sb., o zaměstnanosti, a poté zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, vykazovalo znaky trestného činu neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud taktéž jednoznačně dovodil, že v předmětné trestní věci byl formálně naplněn znak používání jiného jako pracovní síly ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty podle §118 odst. 2 písm. a) trestního zákona (viz zejména str. 9 až 10 usnesení). V rámci nového projednání věci pak nedošlo k takovým změnám ve skutkových zjištěních, pro které by výše uvedené názory Nejvyššího soudu pozbyly svoji závaznosti. Námitkami, ve kterých podatel na podkladě vlastního výkladu právních předpisů k dané problematice se vztahujících a též na podkladě skutkových námitek namítá absenci formálních znaků trestného činu podle §118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., se proto blíže nezabývá a odkazuje na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.
K námitkám týkajícím se problematiky pokračování trestného činu a otázky materiálního znaku trestného činu uvedl státní zástupce, že Nejvyšší soud ČR ve výše citovaném usnesení vyslovil právní názor, že dřívější rozhodnutí ve správním řízení vytvořilo překážku rei iudicatae toliko pro dílčí útoky uvedené původně pod body 3) a 4) výroku o vině z odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 10 T 23/2007. Výslovně přitom zdůraznil, že dílčích útoků uvedených původně pod body 1), 2), 5) výroku o vině se tato překážka netýká s ohledem na ustanovení §12 odst. 2 tr. ř. Z tohoto právního názoru současně vyplývá, že dovolací soud považoval souzený skutek za pokračující trestný čin ve smyslu ustanovení §89 odst. 3 tr. zák. Tento právní názor byl a je závazný pro soudy nižších stupňů i pro samotný dovolací soud, a proto se dále státní zástupce nezabývá námitkami dovolatele, pokud tento na základě úvah o tom, zda šlo o jeden či několik skutků, vznáší pochybnosti, zda celý skutek nespadá pod důvod nepřípustno sti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř.
Státní zástupce dodal, že podmínky pokračování podle §89 odst. 3 tr. zák. zůstávají zachovány i po odpadnutí dvou dílčích útoků. Mezi uzavřením jednotlivých „Smluv o pracovní výpomoci“ (zejména pokud jde o útoky 1/ a 2/ výroku o vině) sice byly značné časové odstupy, na druhé straně samotné zprostředkování zaměstnanců pro jednotlivé firmy zajisté trvalo delší dobu a nebylo záležitostí jediného dne, kdy byla smlouva uzavřena; např. za zprostředkování uvedené pod bodem 1) výroku o vině, kdy smlouva byla uzavřena dne 15. 7. 2002, bylo dovolateli placeno ještě v listopadu r. 2004. I při omezení rozsahu trestné činnosti získal obviněný trestnou činností částku cca 3,5 milionu korun a u jednotlivých dílčích útoků činil zisk obviněného řádově minimálně několik set tisíc korun. Tyto okolnosti v souvislosti s dobou, po kterou byla trestná činnost páchána, podle jeho názoru nepochybně zakládají znak „většího rozsahu“ neoprávněného podnikání ve smyslu ustanovení §118 odst. 1 tr. zák. Dále k výše uvedenému podotknul, že trestní stíhání dovolatele bylo zahájeno až dne 6. 11. 2006, a ustanovení §12 odst. 11 tr. ř. se proto v předmětné trestní věci nemohlo uplatnit.
Za částečně důvodné však státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství považoval námitky týkající se materiálního znaku trestného činu, byť i v tomto směru se dovolatel uchyluje k některým skutkovým tvrzením, která nemají plnou oporu v soudy učiněných skutkových zjištěních.
Sám nalézací soud totiž konstatoval, že dílčí útoky, pro které bylo trestní stíhání zastaveno, byly skutky nejzávažnějšími jak z hlediska počtu osob, které obviněný dodal, tak z hlediska objemu inkasovaných finančních prostředků, který v důsledku odpadnutí těchto útoků klesl téměř na pětinu. Tyto okolnosti ovšem dovolací soud zohlednil toliko při úvahách o trestu. Podle názoru státního zástupce ovšem nejsou tyto okolnosti takového charakteru, aby z nich bylo možno dovodit absenci materiálního znaku trestného činu ve smyslu ust. §3 odst. 2 tr. zák. v tomto směru pro stručnost odkázal na dosud plně použitelné závěry uvedené v rozhodnutí pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr.
Uvedené okolnosti ovšem také nemohou být bez vlivu na posuzování podmínek pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty podle §88 odst. 1 tr. zák. Po omezení rozsahu pokračující trestné činnosti lze konstatovat, že trestná činnost, pro kterou byl dovolatel pravomocně odsouzen, spočívala ve zjednání nejméně šestnácti pracovníků pro tři firmy v časovém období cca dva a půl roku. Za této situace nelze učinit přesvědčivý závěr, že by využívání jiného jako pracovní síly umožnilo dovolateli dosáhnout výrazného zvýšení zisku z neoprávněného podnikání nebo že by mu jinak vytvořilo výrazně příznivější podmínky pro provozování neoprávněné výdělečné činnosti, a takovéto okolnosti ze skutkových zjištění ani nevyplývají. Za této situace pak taktéž nelze učinit závěr, že využívání jedné osoby jako pracovní síly by podstatně zvyšovalo stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, jak to má na mysli ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., a přichází v úvahu posoudit skutek toliko podle základní skutkové podstaty podle ustanovení §118 odst. 1 tr. zák.
Přitom bude nutno při posuzování trestní odpovědnosti pachatele samozřejmě vycházet z práva platného v době spáchání činu, resp. za určitých okolností z práva platného v době rozhodování soudu. Při posuzování stupně nebezpečnosti činu pro společnost však nelze zcela abstrahovat od okolnosti, že ustanovení §251 trestního zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 o trestném činu neoprávněného podnikání již neobsahuje kvalifikovanou skutkovou podstatu, jejímž znakem by bylo využívání cizí pracovní síly. Zákonodárce tedy i v současné době považoval za nutné zachování trestnosti neoprávněného podnikání, zaměstnávání jiného při takovém podnikání však již nepovažoval za okolnost vyžadující zpřísnění trestního postihu.
V závěru svého vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 5. 3. 2009 sp. zn. 14 To 19/2009 ve výroku, kterým bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti odsuzujícímu výroku z rozsudku soudu I. stupně, a aby uvedenému soudu podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř. Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují uplatněný dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
Dříve než se Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265i odst. 3 tr. ř. mohl zabývat přezkoumáním zákonnosti a odůvodněnosti těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízením napadené části rozhodnutí předcházejícím, zkoumal, zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, což je důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal.
Obviněný JUDr. J. V. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného týkajícím se odlišného hodnocení důkazů a z nich vyplývajících odlišných skutkových okolností případu ze strany obviněného.
Na počátku svého dovolání obviněný uplatnil své námitky proti právní kvalifikaci jeho jednání jako celku podle §118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., kdy namítl, že je soudy nesprávně právně posouzeno, že obviněný by neměl požadované živnostenské oprávnění. V tomto směru citoval a sám dále interpretoval příslušná ustanovení zákonných předpisů z oblasti pracovního práva, o něž se opírali soudy obou stupňů, a konstatoval, že ve skutečnosti obviněný pro osoby, které pracovaly ve společnosti I.-T., s. r. o., nehledal zaměstnání, nýbrž na základě dohody s jejich zaměstnavatelem byly dočasně přiděleny k výkonu práce jiné právnické osobě podle §38 odst. 4 zákoníku práce. Uvedené osoby podle dovolatele rovněž nebyly vyhledávány jako zaměstnanci pro jiné zaměstnavatele. V tomto směru dovolatel zpochybnil výpovědi některých svědků, zejména svědka J. Ve skutečnosti tedy nemohlo jít o žádný trestný čin. Dále v této části dovolání také obviněný namítá že všech 16 osob, kterým bylo zprostředkováno zaměstnání, nebylo personifikováno a vyslechnuto, tudíž je soudy neměly považovat za osoby zjištěné. Dále dovolatel zpochybnil skutkový závěr soudu o tom, že svědek P. D. nemohl podepsat a ani nepodepsal komisionářskou smlouvu, neboť podle dovolatele není pravdou, že by se tato osoba v rozhodné době nenacházela na území České republiky.
Tyto námitky jsou v zásadě námitkami skutkové povahy, když se dovolatel v rámci nich v podstatě domáhá, aby nižší soudy hodnotily provedené důkazy jiným způsobem než učinily. V této souvislosti je však také nutné ještě poznamenat, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, nelze učinit, jak nakonec Nejvyšší soud již konstatoval ve svém předchozím shora citovaném usnesení, na které v tomto směru odkazuje.
V rámci první právně relevantní skupiny námitek tak dovolatel namítal prakticky stejná pochybení soudů nižších instancí, jako v případě jím podaného předchozího dovolání, přičemž pokud Nejvyšší soud pomine námitky zpochybňující soudy provedená skutková zjištění a nezpůsobilé naplnit obviněným tvrzený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vyjádřil se dovolací soud k ostatním právně relevantním námitkám výše zmíněným již ve svém předchozím usnesení ze dne 3. 6. 2008 sp. zn. 5 Tdo 527/2008, a nyní na toto své rozhodnutí jen ve stručnosti poukazuje.
Předně zde vyslovil Nejvyšší soud ČR právní závěr, že jednání obviněného JUDr. J. V. spočívající ve zprostředkování zaměstnání bez povolení vydaného ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 1/1999 Sb., o zaměstnanosti, a později zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, vykazovalo znaky trestného činu neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1 tr. zák. Trestný čin neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo neoprávněně ve větším rozsahu poskytuje služby nebo provozuje výrobní nebo jiné výdělečné podnikání. Neoprávněného podnikání se dopouští každý, kdo poskytuje služby nebo provozuje výrobní nebo jiné výdělečné podnikání v rozporu nejen se živnostenským zákonem, ale i v rozporu s jinými právními předpisy, které stanoví podmínky pro jeho provozování, v tomto konkrétním případě zprostředkoval zaměstnání přesto, že neměl povolení ke zprostředkování zaměstnání ve smyslu §4 odst. 1, 2, §5a odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších změn a doplnění, a v době od 1. 10. 2004 podle §14 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb. o zaměstnanosti, s odkazem na související ustanovení §55 a následující a §89 a následující citovaného zákona. Nejvyšší soud již dříve zdůraznil, že ač se obviněný zde opětovně hájí tím, že s žádným z předmětných pracovníků neměl uzavřenou pracovní smlouvu či obdobnou dohodu a tudíž je nemohl zaměstnávat, je v této věci třeba vycházet z provedeného dokazování, z něhož vyplynulo, že obviněný vystupoval jako osoba, která se v uvedených smlouvách se společnostmi využívajícími jejích služeb spočívajících v poskytování pracovníků k provedení určitých služeb, pracovní výpomoci v pomocných či jiných pracích zavázala mít nad těmito pracovníky dozor. Pokud dále obviněný namítl, že závěr o tom, že by se zavázal mít nad pracovníky dozor, je v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, protože v žádné ze smluv není o „dozoru“ ani zmínka, pak Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dohled vyplývá například z Komisionářské smlouvy se společností I. – T., s. r. o., založené na č. l. 38 trestního spisu, kde se hned ve druhém článku této smlouvy obviněný „zavazuje, že pro komitenta zařídí (mimo jiné) po celou dobu trvání této smlouvy možnost pracovní činnosti pro zaměstnance komitenta“. Dále z článku 3 vyplývá obviněnému jako komisionáři povinnost průběžně informovat komitenta, tedy společnost I.-T., s. r. o., o postupu vyřizování záležitosti a v článku 4 pak je uvedeno, že „komisionář je oprávněn použít k zařízení záležitosti i jiných osob. Bude-li tomu tak, odpovídá komitentovi za řádné zařízení záležitosti v plném rozsahu komisionář.“ Jak je patrno z výše uvedeného, konstatování nejen Nejvyššího soudu ohledně toho, že obviněný se zavázal mít nad zaměstnanci dozor, rozhodně nelze považovat za nesouladné se skutkovým stavem či případným právním posouzením, neboť dovolatel převzal povinnost informovat o vyřízení „záležitosti“, kterou bylo právě sjednávání práce pro osoby, zmiňované již ve skutkové větě výroku o vině, a v určitých případech se dovolatel zavázal i převzít zodpovědnost za řádné vyřízení této záležitosti. Je tedy zcela zřejmé, že to byl dovolatel, který měl mít na starosti veškeré organizační záležitosti spojené s hledáním práce pro údajné zaměstnance společnosti I.-T., s. r. o., měl být o průběhu jejich zaměstnávání informován a měl být za řádnou realizaci smluveného jednání taktéž zodpovědný. V tomto ohledu tedy jsou všechny výše uvedené námitky dovolatele nedůvodné a Nejvyšší soud se v této části plně ztotožňuje se závěry nalézacího i odvolacího soudu, obsaženými v jejich dovoláním napadených rozhodnutích.
Další právně relevantní námitka dovolatele se týkala otázky pokračování v trestném činu ve smyslu ustanovení §89 odst. 3 tr. zák. Obviněný v podrobnostech namítl, že pokud soud hodnotí jeho jednání jako trestný čin podle §118 odst. 2 tr. zák., pak se musí zabývat otázkou, zda jde o jeden skutek či skutků několik, když mezníkem ukončujícím skutek při pokračování je sdělení obvinění. Podle jeho názoru státní zástupkyně i nalézací soud posuzovaly celý skutkový děj jako jeden skutek.
Nejvyšší soud ve svém předchozím výše citovaném usnesení vyslovil právní názor, že dřívější rozhodnutí ve správním řízení vytvořilo překážku rei iudicatae pouze pro dílčí útoky uvedené původně pod body 3. a 4. výroku o vině z původního odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 7. 2007 sp. zn. 10 T 23/2007. Výslovně při tom zdůraznil, že dílčích útoků uvedených původně pod body 1., 2., 5. výroku o vině se tato překážka netýká s ohledem na ustanovení §12 odst. 2 tr. ř. Z tohoto právního názoru také zcela jasně vyplývá, že již v předchozím řízení považoval souzený skutek za pokračující trestný čin ve smyslu ustanovení §89 odst. 3 tr. zák. a tento právní názor byl a je závazný pro soudy nižších stupňů, které se jím také řídily. Jak správně podotýká ve svém vyjádření i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, podmínky pokračování podle §89 odst. 3 tr. zák. zůstávají zachovány i po odpadnutí dvou zmiňovaných dílčích útoků. Mezi uzavřením jednotlivých „Smluv o pracovní výpomoci“ (zejména pokud jde o útoky 1. a 2. výroku o vině) sice byly delší časové odstupy, na druhé straně samotné zprostředkování zaměstnanců pro jednotlivé firmy trvalo delší dobu a nebylo záležitostí jediného dne, kdy byla smlouva uzavřena. Například za zprostředkování uvedené pod bodem 1. výroku o vině, kdy smlouva byla uzavřena dne 15. 7. 2002, bylo dovolateli placeno ještě v listopadu r. 2004. I při omezení rozsahu trestné činnosti získal obviněný trestnou činností částku přibližně tři a půl milionu korun a u jednotlivých dílčích útoků činil zisk obviněného minimálně několik set tisíc korun. Tyto okolnosti v souvislosti s dobou, po kterou byla trestná činnost páchána, nepochybně zakládají znak „většího rozsahu“ neoprávněného podnikání ve smyslu ustanovení §118 odst. 1 tr. zák. Vzhledem k tomu, že trestní stíhání dovolatele bylo zahájeno až dne 6. 11. 2006, ustanovení §12 odst. 11 tr. ř. se proto v předmětné trestní věci nemohlo uplatnit. Z těchto důvodů je i tato námitka dovolatele nedůvodná.
Jinak tomu ovšem je v případě další právně relevantní námitky dovolatele, kterou Nejvyšší soud shledal důvodnou a která spočívá v tom, že ze strany soudů obou stupňů nebyla věnována náležitá pozornost posouzení stupně nebezpečnosti posuzovaného činu pro společnost, zejména z hlediska naplnění tohoto znaku u kvalifikované skutkové podstaty souzeného trestného činu podle §118 odst. 2 písm. a) tr. zák., a to ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud po přezkoumání obou napadených rozhodnutí a spisového materiálu zjistil, že materiální stránkou věci ve vztahu k naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu neoprávněného podnikání podle §118 odst. 2 písm. a) tr. zák. se oba shora uvedené soudy zabývaly, byť velmi stručně, po předchozím zrušení rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšším soudem.
Soud prvního stupně na straně 15 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že ohledně stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost musel zohlednit skutečnost, že ohledně skutků pod bodem 3. a 4. obžaloby bylo trestní stíhání zastaveno, přičemž zde šlo o skutky nejzávažnější, jak pokud jde o počet osob, které v těchto případech obviněný dodal, tak pokud jde o objem prostředků inkasovaných odběratelskými společnostmi. Za situace, kdy posuzovaný příjem ze skutků, pro něž obviněného uznal soud vinným, byl více než pětkrát nižší, osobní poměry obviněného, zejména pohledávky za jeho osobou, jsou z finančního hlediska eugenicky řečeno „problematické“, nepovažuje soud za nutné ukládat peněžitý trest a společenskou nebezpečnost jednání obviněného se rozhodl zohlednit ve výroku o podmíněně uloženém trestu odnětí svobody a zákazu činnosti. K další osobě, kterou měl obviněný použít jako pracovní sílu, pak nalézací soud uvedl na straně 14 odůvodnění rozsudku, že chybějící mezičlánek mezi obviněným a těmito pracovníky byl právě neztotožněný muž ve věku kolem 40 let, který byl při uzavírání smluv s odběratelskými společnostmi a zajišťoval kontakt s takto zaměstnanými osobami. I za situace, kdy nalézací soud není oprávněn obviněného uznat vinným z trestných činů uvedených pod body 3. a 4. obžaloby, má soud za to, že formální znaky §118 odst. 1 tr. zák. obviněný naplnil, když svoje podnikání provozoval po delší dobu (minimálně od roku 2002) a ve větším rozsahu, když jeho rukama prošlo minimálně 3.358.386,- Kč. Pokud jde o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu nedovoleného podnikání ve smyslu §118 odst. 2 tr. zák., soud první instance uvedl, že zcela jistě došlo k naplnění znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu prostřednictvím další osoby, a to výše zmíněného blíže neustanoveného muže ve věku kolem 40 let, který byl při uzavírání smluv s odběratelskými společnostmi a zajišťoval kontakt s takto zaměstnanými osobami.
Odvolací soud na straně 12 odůvodnění svého usnesení pouze stručně zmínil, že nelze přistoupit na tvrzení obviněného, že se soud nezabýval v dostatečné míře konkrétní společenskou nebezpečností jeho jednání. Naopak, podle odvolacího soudu učinil soud první instance vše, aby o protiprávním jednání obviněného vymezeném pod bodem II. rozsudku rozhodl v souladu se zákonem.
Podle §3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně, tedy pokud je naplněna jeho formální stránka. Kromě toho musí být naplněna daná skutková podstata i po stránce materiální, jak to stanoví §3 odst. 2 tr. zák., tedy stupeň nebezpečnosti činu pro společnost musí být větší než nepatrný, aby se v případě určitého jednání jednalo o trestný čin. V návaznosti na to pak ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. stanoví, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené závěry soudů obou stupňů stran podstatného zvýšení stupně nebezpečnosti pro společnost tím, že obviněný při svém jednání použil další osoby, dospěl k závěru, že ačkoli zejména nalézací soud konstatoval, že v souvislosti se zastavením trestního stíhání ve vztahu ke dvěma dílčím útokům je třeba zohlednit to, že se jednalo o skutky nejzávažnější jak z hlediska počtu osob, které obviněný dodal, tak z hlediska objemu inkasovaných finančních prostředků, který v důsledku odpadnutí těchto útoků klesl téměř na pětinu, správně i přes výše zmíněné okolnosti usoudil, že tyto okolnosti nejsou takového charakteru, aby z nich bylo možno dovodit absenci materiálního znaku trestného činu ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. Nicméně ohledně okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby a tím tedy v případě dovolatele aplikaci ustanovení §118 odst. 2 písm. a) tr. zák., a to v návaznosti na §88 odst. 1 tr. zák. již oba uvedené soudy nepostupovaly správně, neboť přes naplnění formálních znaků kvalifikované skutkové podstaty podle §118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. zcela pominuly naplnění též znaku materiálního ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Ve vztahu k použití jiného jako pracovní síly v souvislosti se souzeným trestným činem šlo podle skutkových zjištění nalézacího soudu o neztotožněného muže ve věku kolem 40 let, který byl při uzavírání smluv s odběratelskými společnostmi a zajišťoval kontakt s takto zaměstnanými osobami. Jak však Nejvyšší soud ze spisového materiálu zjistil, oproti situaci, která zde byla při rozhodování o předchozím mimořádném opravném prostředku dovolatele, vystupoval tento muž ohledně třech dílčích útoků pod bodem 1 až 3 výroku o vině, za které byl obviněný JUDr. J. V. uznán vinným, podle svědeckých výpovědí pouze u sjednání předmětných smluv se společností N. s., s. r. o. Svědek R. S. v této souvislosti na č. l. 1042 ve spise vypověděl, že když se s obviněným setkali u podpisu, tak obviněný tam byl s nějakým pánem, o kterém řekl, že přivede zaměstnance na daný termín. Stavbu hlídal technik a ten, který měl zaměstnance hlídat, tam byl jednou, víckrát ho svědek neviděl. Ostatní svědci, kteří vypovídali o přítomnosti uvedené osoby, se vyjadřovali k jeho přítomnosti, pokud jde o dílčí útoky, pro které bylo trestní stíhání zastaveno (zejména svědek D. V. – č. l. 1044). Nejvyšší soud navíc zdůrazňuje, že trestná činnost, pro kterou byl dovolatel pravomocně odsouzen, spočívala ve zjednání nejméně šestnácti pracovníků pro tři firmy v časovém období cca dva a půl roku. V návaznosti na to pak vzhledem k zmenšení celkového rozsahu trestné činnosti a snížení objemu finančních prostředků nelze již učinit přesvědčivý závěr, že by využívání jiného jako pracovní síly prokazatelně jen u jediného dílčího útoku pod bodem 3. výroku o vině, který měl navíc nejmenší rozsah, umožnilo dovolateli dosáhnout výrazného zvýšení zisku z neoprávněného podnikání nebo že by mu jinak vytvořilo výrazně příznivější podmínky pro provozování neoprávněné výdělečné činnosti, když takovéto okolnosti ze skutkových zjištění ani nevyplývají. Za této situace pak nelze uzavřít, že by využívání jedné osoby jako pracovní síly s přihlédnutím ke všem ostatním okolnostem případu podstatně zvyšovalo stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, jak to má na mysli ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., a proto je na místě posoudit ve výroku tohoto rozsudku uvedený skutek pouze podle základní skutkové podstaty trestného činu neoprávněného podnikání ve smyslu ustanovení §118 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud tedy shledal ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. podané dovolání obviněného JUDr. J. V. důvodným a ze všech výše uvedených důvodů z podnětu dovolání obviněného podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 14 To 19/2009, ve výroku pod bodem II., jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného, a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 3. 10. 2008, sp. zn. 3 T 40/2008, v bodě II., ve výroku o vině, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., ve výroku o trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem a trestu zákazu činnosti. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V návaznosti na to Nejvyšší soud na základě úplně a správně zjištěného skutkového stavu již soudem prvního stupně, který byl náležitě přezkoumán odvolacím soudem, znovu ve věci podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl, a uznal obviněného JUDr. J. V. vinným trestným činem neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil shora uvedenými dílčími útoky pod body 1. až 3. výroku o vině, jež tvoří jeden pokračující skutek.
Dále se Nejvyšší soud zabýval okolnostmi rozhodnými pro stanovení druhu a výměry trestu, který je třeba obviněnému JUDr. J. V. za trestný čin neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1 tr. zák. uložit. Přitom přihlížel ke všem zákonným hlediskům rozhodným pro druh a výměru trestu ve smyslu §23 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. zák. Z hlediska stanovení druhu trestu a jeho výměry Nejvyšší soud vycházel již ze skutečností, které ve svých rozhodnutích hodnotily již nalézací soud a odvolací soud, a proto na jejich odůvodnění v zásadě pro stručnost odkazuje, a to zejména pokud jde o nižší rozsah trestné činnosti, jak ho podrobně rozebral v odůvodnění svého rozsudku nalézací soud (viz str. 15 až 16 tohoto rozsudku). V tomto směru zvláště přihlédl k rozsahu trestné činnosti, který vyplývá zejména z délky doby páchání trestné činnosti, která trvala cca dva a půl roku a z celkového objemu finančních prostředků, které byly vyplaceny obviněnému JUDr. J. V., jejichž výše se již blížila třem a půl milionu korun, byť samozřejmě z této částky byly vypláceny i mzdy nejméně 16 pracovníkům, jimž neoprávněně zprostředkoval zaměstnání. Zde je možno odkázat i na to, co bylo uvedeno již výše ve vztahu k možnosti naplnění či nenaplnění materiální stránky jak trestného činu samotného, tak i okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, s ohledem na mírnější právní kvalifikaci jednání obviněného poté, co Nejvyšší soud dospěl k závěru, že materiální znak ve vztahu k okolnosti rozhodné pro použití vyšší trestní sazby nebyl naplněn. Nejvyšší soud shledal na straně obviněného několik polehčujících okolností. Při posuzování osoby obviněného vycházel Nejvyšší soud z toho, že zejména z opisu z evidence Rejstříku trestů vyplynulo, že obviněný nebyl v minulosti trestán, ze zpráv z místa jeho trvalého i faktického bydliště pak lze uzavřít, že obviněný nebyl projednáván pro žádný přestupek ani nejsou známy jiné negativní zprávy o jeho pověsti. V důsledku toho obviněnému JUDr. J. V. Nejvyšší soud uložil podle §118 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody na šest měsíců, tedy v polovině zákonné trestní sazby uvedené v §118 odst. 1 tr. zák., čímž jsou vyjádřeny všechny zmíněné přitěžující i polehčující okolnosti. Vzhledem k řádnému způsobu života před spácháním trestného činu, ale v zásadě i po jeho spáchání, když nejsou známy v tomto směru žádné negativní okolnosti, rozhodl Nejvyšší soud současně podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. o podmíněném odkladu tohoto trestu odnětí svobody na zkušební dobu jednoho roku, který náležitě vyjadřuje všechny zmíněné okolnosti případu a je odpovídající i osobě obviněného. Dále Nejvyšší soud obviněnému J. V. podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložil také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu živnostenského podnikání ve volných živnostech nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a zprostředkování obchodu a služeb na dobu jednoho roku. Přitom přihlížel k tomu, že obviněný JUDr. J. V. zneužil svého živnostenského oprávnění, které zní na obchodní činnost nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, neboť s odkazem na toto živnostenské oprávnění uzavíral jednak komisionářskou smlouvu (č. l. 38 až 40 spisu), jednak smlouvy mezi ním a odběrateli pracovních sil (č. l. 162, 182 až 183, 191 a násl. spisu). Dopustil se tedy posuzované trestné činnosti nejen v souvislosti se zprostředkovatelskou činností, ke které nebyl oprávněn, ale zároveň v návaznosti na uvedené živnostenské oprávnění, které sice znělo na jinou živnostenskou činnost, což však bylo pochopitelné, neboť posuzovaného jednání se dopustil neoprávněně. Nelze ani přehlédnout, že obviněný právě s odkazem na toto živnostenské oprávnění vystupoval jako podnikatel, který je oprávněn uzavírat takové smlouvy, prokazoval se svým identifikačním číslem, a proto je třeba vyslovit i trest zákazu činnosti v rozsahu, jak již učinil soud prvního stupně, byť s ohledem na shora uvedené skutečnosti v kratší výměře jednoho roku. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné poznamenat, že si je vědom toho, že vymezení trestu zákazu činnosti, zejména pokud jde o nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, je nyní v návaznosti na §25 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, nikoli zcela odpovídající současnému vymezení obchodní ži vnosti volné, která je nyní nazvána jako velkoobchod a maloobchod (srov. bod 48 Přílohy 4 k zákonu č. 455/1991 Sb. a bod č. 48 Přílohy č. 4 k nařízení vlády č. 278/2008 Sb., o obsahových náplních jednotlivých živnosti). Přesto však toto vymezení trestu zákazu činnosti ve vztahu k tomuto trestu v rozsudku nalézacího soudu nezměnil, neboť při porovnání obsahu obchodních živností podle nové a předchozí právní úpravy (srov. §33 a §34 zák. č. 455/1991 Sb., ve znění v době páchání posuzované trestné činnosti a body č. 73 až 79 přílohy č. 4 k nařízení vlády č. 469/2000 Sb., kterým se stanoví obsahové náplně jednotlivých živností) by taková změna zřejmě znamenala změnu rozsahu vymezení zákazu činnosti, přičemž nelze přehlédnout, že dovolání podal obviněný JUDr. J. V. samozřejmě jen ve svůj prospěch. Přestože při poměrně velkém snížení délky trestu zákazu činnosti ze tří let na jeden rok by takové rozšíření zákazu činnosti nemuselo znamenat porušení zákazu reformationis in peius (zákazu změny k horšímu vyplývajícího z §265p odst. 1 a §265s odst. 2 tr. ř.), považoval ho Nejvyšší soud za nevhodné s ohledem na to, že v zásadě zmírňoval uložené tresty odnětí svobody s podmíněným odkladem a zákazu činnosti, s přihlédnutím k tomu, že obviněný byl tímto rozsudkem odsouzen jen pro trestný čin neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1 tr. zák., tedy nikoli již za okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle odst. 2 písm. a) tr. zák., jak bylo jeho jednání posuzováno v předcházejícím řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2009
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.