ECLI:CZ:NS:2009:5.TDO.1469.2008.1
sp. zn. 5 Tdo 1469/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. května 2009 o dovoláních, která podali obvinění Ing. P. B. a Ing. K. M. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. 4 To 26/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 5/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. P. B. a Ing. K. M. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 40 T 5/2007, byli obvinění Ing. P. B. a Ing. K. M. uznáni vinnými trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., za který byl každému z nich uložen podle téhož ustanovení za použití §53 odst. 1, 3 tr. zák. peněžitý trest ve výši 200.000,- Kč a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyly peněžité tresty vykonány, stanovil městský soud každému z obviněných podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců (bod I. výroku o vině). Pod bodem II. výroku o vině soud podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněné Ing. P. B. a Ing. K. M. obžaloby pro skutky, kvalifikované v obžalobě jako dílčí útoky pokračujícího trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák.
Proti citovanému rozsudku podali odvolání oba obvinění a poškozená společnost G., v. o. s., v likvidaci. Na podkladě těchto odvolání Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. 4 To 26/2008, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v odsuzující části (bod I. výroku o vině) a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné Ing. P. B. a Ing. K. M. uznal vinnými trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., za který každého z obviněných odsoudil podle §128 odst. 2 tr. zák. a §53 odst. 1, 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 200.000,- Kč. Pro případ, že by uložené peněžité tresty nebyly ve stanovené lhůtě vykonány, stanovil podle §54 odst. 3 tr. ř. každému z obviněných náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Současně vrchní soud podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou společnost G., v. o. s., v likvidaci, s částí jejího nároku na náhradu škody způsobené jednáním popsaným ve výroku o vině na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 3 tr. ř. tuto poškozenou společnost odkázal s částí nároku na náhradu škody, jež měla být způsobena jednáním popsaným ve zprošťujícím výroku rozsudku soudu prvního stupně, na řízení ve věcech občanskoprávních.
Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze napadli obvinění Ing. P. B. a Ing. K. M. ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. dovoláním podaným společným obhájcem JUDr. J. K. Oba dovolatelé přitom odkázali na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tj. že proti obviněným bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
V odůvodnění podání ze dne 20. 9. 2008 dovolatelé pouze stručně poukázali na to, že nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozsudek soudu prvního stupně byly vydány bez ohledu na promlčení trestního stíhání. Vyslovili přesvědčení, že již před vyhlášením rozsudku městského soudu zanikla trestnost činu uplynutím promlčecí doby podle ustanovení §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. Trestní stíhání proto oba obvinění označili za nepřípustné ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) tr. zák. a mělo být zastaveno. Podrobnější argumenty pro své tvrzení obvinění neuplatnili, avizovali však doplnění dovolání ve lhůtě dvaceti dní. Ze spisového materiálu je ale zřejmé, že se tak nestalo. Obsahem jejich mimořádného opravného prostředku nebyl ani návrh, jak by měl Nejvyšší soud v dovolacím řízení rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovoláním obviněných, což učinila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce považoval jedinou námitku uplatněnou dovolateli za právně relevantní a také za opodstatněnou. Domníval se, že v důsledku nedostatečného vyjádření podstatných náležitostí ve sdělení obvinění ze dne 30. 11. 1998 nemělo trestní stíhání obviněných konané na podkladě vadného zahájení zákonný důvod, stejně tak úkony po něm následující, tudíž nemohl nastat účinek přerušení běhu promlčecí doby. Poukázal přitom na porušení čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy, v důsledku čehož nemohlo mít uvedené zahájení trestního stíhání ani další úkony orgánů činných v trestním řízení za následek přerušení běhu promlčecí lhůty. Pětiletá promlčecí doba tak podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uplynula dne 29. 12. 2002. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], v zákonné lhůtě na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a nedostatek petitu Nejvyšší soud nepovažoval za natolik závažný, aby podání nesplňovala základní podmínky ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze uplatnit v případech, kdy nastal některý z obligatorních důvodů (§11 odst. 1, 4 tr. ř. a §11a tr. ř.), pro něž nelze zahájit trestní stíhání, popř. bylo-li již zahájeno, je třeba je zastavit, avšak příslušný orgán činný v trestním řízení vydal namísto rozhodnutí o zastavení trestního stíhání rozhodnutí jiné, jež bylo pro obviněného méně příznivé. Zásadní podmínkou tedy je, že se musí jednat o nepřípustnost trestního stíhání založenou na důvodech vyjmenovaných v ustanoveních §11 odst. 1 tr. ř. nebo §11a tr. ř., poněvadž pouze na tomto místě procesní předpis obsahuje taxativní výčet důvodů nepřípustnosti trestního stíhání. Protože obvinění odvozovali nepřípustnost trestního stíhání z důvodu promlčení uvedeného pod písmenem b) odstavce 1 §11 tr. zák., jejich argumentace, byť značně strohá, odpovídala formálně deklarovanému dovolacímu důvodu, avšak Nejvyšší soud ji posoudil jako nedůvodnou.
Námitku o promlčení trestního stíhání uplatnili obvinění již v rámci svého odvolání. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozhodnutí podrobně vysvětlil, jaké úvahy jej vedly k závěru o správnosti pokračování v trestním řízení, neboť promlčení trestního stíhání obou obviněných v důsledku přerušení běhu promlčecí doby nenastalo (viz str. 13 až 17 rozsudku odvolacího soudu). Ke konkrétním úvahám tohoto soudu nemá dovolací soud v podstatě žádné výhrady a naprosto se s nimi ztotožnil.
Soud druhého stupně poměrně podrobně popsal i časový sled jednotlivých úkonů a rozhodnutí ve věci vydaných, jež měly zásadní význam pro posouzení námitky týkající se promlčení trestního stíhání uplatněné oběma obviněnými. V posuzované věci není spornou otázka určení počátku běhu promlčení doby. Trestní zákon sice nestanoví jasně okamžik, od kterého začíná promlčecí doba běžet, ale soudní praxe i právní nauka se shodují v tom, že počátek promlčení je určen okamžikem dokonání trestného činu, u trestných činů pokračujících, trvajících a hromadných pak okamžikem ukončení trestné činnosti. Pokud je však znakem skutkové podstaty trestného činu účinek, resp. těžší účinek, určí se počátek promlčecí doby až od vzniku takového účinku.
V dané věci bylo trestní stíhání obou obviněných zahájeno sdělením obvinění ze dne 30. 11. 1998 (až novela trestního řádu provedená zákonem č. 261/2001 Sb. nahradila tento způsob tzv. neformálního zahájení trestního stíhání povinností policejního orgánu rozhodnout usnesením, proti němuž je přípustná stížnost), a to pro skutek spočívající v podstatě v tom, že obvinění jako jednatelé, resp. společníci společnosti G., v. o. s., (prodávající) uzavřeli jménem této společnosti se společností G., s. r. o., (kupující), již rovněž oba ve stejném postavení zastupovali, kupní smlouvu týkající se specifikovaných nemovitostí, přičemž dohodnutá kupní cena byla výrazně podhodnocena, čímž opatřili prospěch velkého rozsahu společnosti G., s. r. o. Pro tento skutek kvalifikovaný jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. byla na oba obviněné podána obžaloba dne 25. 5. 2000. V rámci prvního vrácení věci státnímu zástupci k došetření bylo mj. soudy požadováno doplnění dokazování v tom směru, zda se oba obvinění nedopustili v rámci podnikání ve jmenovaných společnostech ještě dalšího protiprávního jednání, což se nakonec potvrdilo a dne 5. 4. 2000 pak bylo vydáno usnesení podle §160 odst. 1, 5 tr. ř., kterým došlo k rozšíření trestního stíhání obou obviněných o další skutky kvalifikované podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. a pro skutek kvalifikovaný podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Pro veškerou trestnou činnost obviněných pak byla dne 13. 7. 2005 podána u Městského soudu v Praze obžaloba. Následně dne 13. 10. 2005 rozhodl Městský soud v Praze o vrácení věci k došetření a jeho rozhodnutí potvrdil i odvolací soud. Důvody pro své rozhodnutí spatřovaly soudy především ve vadách v popisu skutků, jimiž bylo zatíženo rozhodnutí policejního komisaře o rozšíření trestního stíhání obviněných ze dne 5. 4. 2004, a nebyly dostatečně napraveny ani v podané obžalobě a ani v odůvodnění obou rozhodnutí. Podle názoru soudů jednotlivé smlouvy, jež obvinění uzavírali jménem uvedených obchodních společností, v nichž současně působili, a jež byly úkorné ve vztahu k jedné z nich a naopak přinesly prospěch druhé ze společností, nebyly v popisu skutku dostatečným způsobem specifikovány. Pokud jde o první skutek, pro který bylo oběma obviněným sděleno obvinění dne 30. 11. 1998, spočívající v prodeji a koupi nemovitostí, soudy v jeho popisu postrádaly pouze vyjádření okolností spočívajících ve shodném předmětu činnosti obou obchodních společností. V novém usnesení o zahájení trestního stíhání obviněných ze dne 17. 1. 2007 policejní orgán popsal podrobněji jednotlivé smluvní akty uzavírané obviněnými na úkor společnosti G., v. o. s., a skutek, ohledně něhož bylo původně obviněným sděleno obvinění, převzal v totožném znění, přičemž shodnost předmětu činnosti nebyla opět výslovně v jeho popisu vyjádřena a to ani v následně podané obžalobě, kterou však již soud prvního stupně přijal, konal hlavní líčení a teprve ve svém odsuzujícím rozsudku doplnil v příslušné části výroku o vině údaje týkající se předmětu činnosti obou obchodních společností. Již tato skutečnost v podstatě znamená, že Městský soud v Praze nepřikládal absenci označení předmětu činnosti v popisu skutku týkajícího se převodu nemovitostí zásadní význam, neboť vyjádření skutkových okolností ve sdělení obvinění bylo beze změny přejato i do nového usnesení o zahájení trestního stíhání z ledna 2007.
V dané věci tedy není pochyb, že obvinění se měli trestné činnosti dopustit v průběhu roku 1997, a to uzavřením celkem šestnácti smluv, přičemž poslední z nich je ze dne 29. 12. 1997. V průběhu trestního řízení byla původní právní kvalifikace skutku zmírněna a obvinění tak byli odsouzeni pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. K dokončení tohoto pokračujícího trestného činu došlo tudíž v uvedený den v měsíci prosinci roku 1997. Trestní stíhání pro jeden skutek, resp. z pohledu hmotného práva jeden z útoků pokračujícího trestného činu, bylo zahájeno dne 20. a 29. 12. 1998, kdy byl obviněným doručen záznam o sdělení obvinění. U trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. činí horní hranice trestní sazby tři roky (vyjádřené v odstavci jedna citovaného zákonného ustanovení). Podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. zaniká trestnost takového činu uplynutím promlčecí doby pěti let.
Zásadní pro vyřešení otázky přípustnosti trestního stíhání obviněných je to, zda uvedené sdělení obvinění, jehož účinky nastaly v prosinci roku následujícího po dokončení trestného činu, případně po něm následující úkony policejního orgánu, státního zástupce a soudů, způsobily přerušení běhu promlčecí doby ve smyslu ustanovení §67 odst. 3 písm. a) tr. zák.
Již Vrchní soud v Praze správně vyjádřil názor, že u pokračujících trestných činů nastávají účinky přerušení běhu promlčecí doby sdělením obvinění (podle platné právní úpravy rozhodnutím o zahájení trestního stíhání), byť jen pro některý z jednotlivých útoků, jimiž je takový trestný čin spáchán. Tento závěr přijala soudní praxe a Nejvyšší soud jej vyjádřil ve svém rozhodnutí publikovaném pod č. 10/2008 Sb. rozh. tr. Hlavní teze uvedeného judikátu totiž vychází již z vrchním soudem zmíněné hmotně právní povahy institutu promlčení trestního stíhání. I moderní právní nauka ve shodě s historickým vývojem zavádění tohoto institutu do moderního evropského práva, (srov. např. Josef Sedláček, Promlčení dle trestního práva, Praha, tiskem J. Otty – nákladem vlastním, 1892), je založena na tom, že k potrestání pachatele protiprávního jednání by mělo dojít v době co nejkratší po jeho spáchání. Zákonem stanovená promlčecí doba tak v podstatě vymezuje čas, po jehož marném uplynutí dochází k zániku trestnosti činu, tj. zaniká trestní odpovědnost pachatele trestného činu. Hmotně právní povaha tohoto institutu spočívá právě v zániku zájmu, popř. potřeby trestně postihovat pachatele trestného činu a plyne z principu generální a individuální prevence (blíže Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 587, nebo Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D. Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha. Nakladatelství Orac. 2003, str. 423). Již rozlišení promlčecí doby podle výše zákonné trestní sazby uvedené v ustanovení §67 odst. 1 tr. zák. v podstatě vyjadřuje postupné snižování zájmu i potřeby společnosti postihovat trestné činy uplynutím času a charakterizuje tím hmotně právní pojetí tohoto institutu. Právě vůli postihnout čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, projevuje příslušný orgán ve svém rozhodnutí o zahájení trestního stíhání podle ustanovení §160 tr. ř. (do 31. 12. 2001 oznámením sdělení obvinění), jakož i dalšími úkony směřujícími k trestnímu stíhání konkrétního pachatele pro konkrétní skutek. Tyto úkony činí jak policejní orgán, tak státní zástupce či soud. Správně za takové úkony označil vrchní soud ty, jež fakticky směřují k trestnímu stíhání konkrétního pachatele.
Dovolací soud pouze podotýká, že úvahy vrchního soudu jsou zcela v souladu s konstantní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2006, sp. zn. 4 Tz 189/2005, uveřejněný pod č. 878 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, svazek 24/2006, nebo č. 24/1972 Sb. rozh. tr.). Na tomto místě lze zdůraznit přístup Nejvyššího soudu vyplývající z citovaného rozhodnutí, že k účinku přerušení promlčení ve smyslu §67 odst. 3 písm. a) tr. zák. mohou vést jen ty úkony orgánů činných v trestním řízení, které byly učiněny až po zahájení trestního stíhání a které se skutečně týkají trestního stíhání pachatele. Demonstrativně pak Nejvyšší soud ve shora citovaném rozsudku ze dne 1. 2. 2006 uvedl úkony jako předvedení obviněného k výslechu, vydání příkazu k zatčení, usnesení o zastavení trestního stíhání, usnesení o odnětí a přikázání věci (k těmto úkonům srovnej též rozhodnutí č. 39/1984 Sb. rozh. tr.), usnesení o spojení věcí apod.
Pro posouzení otázky možnosti některých úkonů orgánů činných v trestním řízení mít za následek (způsobit) přerušení promlčení ve smyslu ustanovení §67 odst. 3 písm. a) tr. zák. je tedy zásadní, zda představují skutečný projev vůle státu na potrestání konkrétního pachatele konkrétního skutku naplňujícího znaky určitého trestného činu. Není přitom podmínkou, aby takové úkony byly prosty jakékoli procesní vady (byť je to žádoucí).
Jiná situace by nastala v případě tzv. nicotnosti právního úkonu, s nímž by mohl být spojen účinek přerušení promlčení. Nicotný úkon (v literatuře také uváděn pod pojmy jako nulitní či zdánlivý akt, pa-akt, nullita, absolutní zmatečnost, neexistence, naprostá neplatnost) nemá žádné právní účinky, hledí se na něj jako by neexistoval. Takovýto krajní důsledek či sankce za vadu právního úkonu považuje i právní teorie soukromého práva za výjimečný a namístě tam, kde to výslovně stanoví zákon, anebo to vyplývá ze smyslu a účelu určitého zákonného ustanovení (srov. např. Mgr. Jaroslav Salač: „K problematice rozporu právního úkonu se zákonem ve světle §39 občanského zákoníku“, Právní rozhledy 10/1997, nakladatelství C. H. Beck, Praha). Také praxe civilních soudů omezila úvahy o nicotnosti soudního rozhodnutí pouze na případy, kdy soud při svém rozhodování zjevně vybočil z mezí své pravomoci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 657/2003, uveřejněný pod č. 1915 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, Praha, svazek 25/2004).
Ačkoli stanovisko zastávané v soukromém právu není z hlediska trestně právní úpravy zavazující, vypovídá o skutečně výjimečných případech, kdy je možné nepřiznat právnímu úkonu žádný právně relevantní účinek, jak se v podstatě domáhali obvinění Ing. P. B. a Ing. K. M., pokud podle jejich názoru sdělení obvinění ze dne 30. 11. 1998 nezakládalo důvod pro přerušení trestního stíhání.
Nejvyšší soud dále připomíná, že tomuto úkonu bylo v rámci druhého rozhodnutí o vrácení věci k došetření městským soudem vytčeno, že popis skutku neobsahuje shodný předmět činnosti obou dotčených obchodních společností. Jinak byl skutek charakterizován všemi podstatnými okolnostmi, jež vyjadřovaly znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. a které jsou rozhodné pro zachování totožnosti skutku. Nakonec ani v obžalobě, jež se stala podkladem pro odsuzující rozhodnutí obviněných, nebyla shodnost předmětu činnosti obchodních společností G., v. o. s., a G., s. r. o., definována a tento nedostatek napravil až soud prvního stupně v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Je tudíž zcela evidentní, že ani tento soud nepřikládal původně vytčenému nedostatku v popisu skutku ve sdělení obvinění takový význam, jež by mohl vyvolat pochybnost o „zákonnosti“ sdělení obvinění z 30. 11. 1998 ohledně prvního z následně žalovaných útoků pokračujícího trestného činu, které se naprosto shodovalo se zněním této součásti protiprávního jednání v popisu usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 17. 1. 2007. Současně je nutné dodat, že stejný nebo podobný předmět činnosti podniků nebo organizací, jako jedna ze zákonných podmínek naplnění znaků skutkové podstaty podle §128 odst. 2 tr. zák., je dán objektivními okolnostmi, které nejsou závislé na činnosti policejního orgánu rozhodujícího o zahájení trestního stíhání, či stupni objasněnosti protiprávního jednání. Jedná se o okolnost snadno ověřitelnou z veřejného zdroje – Obchodního rejstříku, a pokud na počátku trestního stíhání tato objektivně existující skutečnost není zahrnuta do popisu skutku, z něhož je pachatel obviněn, nemůže takový nedostatek způsobit nezákonnost rozhodnutí (dříve opatření) o zahájení trestního stíhání, naopak je nutné jej posoudit podle jeho obsahu i formy jako úkon, jehož následkem dochází k přerušení běhu promlčecí lhůty.
V posuzovaném případě navíc v průběhu trestního řízení nebylo sdělení obvinění ze dne 30. 11. 1998 státním zástupcem jako nesprávné či nezákonné zrušeno /viz §174 odst. 2 písm. e) tr. ř./ a pro takový postup nebyl ani důvod. Dokonce ani v případě, kdy rozhodnutí bude zatíženo procesní vadou, nelze vyloučit jeho hmotně právní účinky. Nejvyšší soud např. v již citovaném rozhodnutí č. 24/1972 Sb. rozh. tr. přiznal účinek přerušení promlčení i úkonu soudu (usnesení samosoudce o zastavení trestního stíhání), přestože byl stižen procesními vadami a později bylo ohledně jeho vydání vysloveno porušení zákona a usnesení bylo v řízení o mimořádném opravném prostředku zrušeno. Zásadním pro přiznání účinku přerušení běhu promlčecí doby, byla povaha tohoto rozhodnutí soudu, které Nejvyšší soud jednoznačně posoudil jako úkon směřující k trestnímu stíhání. Jinými slovy Nejvyšší soud přiznal právní relevanci rozhodnutí, přestože jeho výsledek označil za nesprávný.
Tento výklad soudní praxe je ve shodě s právní teorií, která obecně rozlišuje vady, jimiž může být zatíženo rozhodování orgánů činných v trestním řízení, zásadně na vady skutkové, právní a vady procesního postupu, přičemž v konkrétním případě může jít o kombinaci více nebo všech uvedených vad. V každé skupině těchto vad především v rámci opravného řízení v trestních věcech, je nutné rozlišit vady podstatné, které závažným způsobem porušují zákon a vedou zpravidla ke zrušení takového rozhodnutí. Může se však jednat rovněž o vady nepodstatné, které sice nejsou žádoucí a neměly se stát, ale které nemají zásadní vliv na správnost rozhodnutí. (Srov. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 2. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, 1287 s. a Dagmar Císařová, Jaroslav Fenyk a kolektiv, Trestní právo procesní, 4. aktualizované a přepracované vydání, Linde Praha, a. s., 2006, 503, 504 s.)
Ani státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podaným dovoláním neuvedl konkrétní vadu takového významu, jež by vyloučila jakýkoli účinek původního opatření policejního orgánu o sdělení obvinění. Vycházel totiž z názoru soudů obou stupňů vyjádřených ve druhém rozhodnutí o vrácení věci k došetření, resp. v rozhodnutí o opravném prostředku proti usnesení soudu prvního stupně, které označily předmětné sdělení obvinění za neúplné z hlediska znaků skutkové podstaty a individualizace skutku. Z tohoto závěru pak dovodil své přesvědčení o tom, že trestní stíhání obviněných nemělo zákonný podklad a způsobilo tak porušení ústavně garantovaných práv obviněných.
V této souvislosti Nejvyšší soud pouze připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 554/03, v němž Ústavní soud poměrně přehledným způsobem vysvětluje svůj názor k otázce přípustnosti ingerence do rozhodování orgánů činných v přípravném řízení, kdy možnost zásahu do přípravního řízení Ústavním soudem je nutné vykládat přísně restriktivním způsobem. V citovaném rozhodnutí Ústavní soud připustil možnost přezkumu z hlediska dodržení ústavně zaručených práv stěžovatelů v případě stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, přičemž i takový případ (nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. III. ÚS 511/02) je možný pouze v situaci materiálního a zjevného odepření spravedlnosti. Pokud jde o popis skutku v rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, Ústavní soud uvedl, že musí vykazovat náležitosti požadované trestním řádem, tj. aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, osobu, vůči níž rozhodnutí směřuje, dále zákonné označení trestného činu, který je ve skutku spatřován a z odůvodnění takového rozhodnutí musí vyplývat skutečnosti, jimiž je obvinění podloženo. Současně zdůraznil, že v době rozhodování podle §160 odst. 1 tr. ř. nelze po orgánech činných v trestním řízení požadovat natolik vyčerpávající vyjádření všech skutkových okolností, jež předmětný trestný čin charakterizují. Ústavní soud dodal, že trestná činnost v tomto stadiu trestního řízení nemusí, ani nemůže, být prokázána a ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě a v šíři, jako je tomu např. u podané obžaloby. Na trestní věc obviněných nedopadá ani případ, o němž rozhodoval Ústavní soud nálezem ze dne 7. 2. 2002, sp. zn. III. ÚS 356/01, týkající se možnosti soudu rozhodovat jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu. V této věci totiž došlo k odsouzení obviněného pro pokračující trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., přičemž ohledně druhého ve výroku o vině popsaného útoku, nebyla na obviněného podána obžaloba, dokonce pro něj nebylo ani sděleno obvinění. Nebyl tak určen předmět řízení a Ústavní soud konstatoval porušení zásady řádného zákonného procesu vyjádřené v čl. 8 odst. 2 Listiny a §2 odst. 1 tr. ř. včetně práva na výkon obhajovacích práv. Je tak zřejmé, že Ústavní soud při zkoumání rozhodování v rámci přípravného řízení z pohledu ústavními zákony garantovaných práv jednotlivců považuje zahájení trestního řízení za primární procesní předpoklad nezbytný k tomu, aby trestní stíhání bylo v konkrétní věci zahájeno a nadále vedeno. Formulace jednotlivých znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu ve skutku tak v této fázi trestního řízení nemusí zahrnovat naprosto všechny okolnosti charakterizující trestný čin, nýbrž postačí základní skutečnosti vymezující daný skutek tak, aby nemohl být zaměněn s jiným.
Lze shrnout, že základní smysl a účel důvodů přerušení promlčení byl v předmětné trestní věci sdělením obvinění podle §160 odst. 1 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001 naplněn. Policejní orgán (tedy orgán se zákonem určenou pravomocí) zcela jasně vyjádřil vážnou vůli státu vystavit obviněné Ing. P. B. a Ing. K. M. trestnímu postihu pro skutek, jenž byl náležitým způsobem konkretizován tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným skutkem. V důsledku tohoto úkonu bylo evidentně trestní stíhání obou obviněných zahájeno ještě před uplynutím promlčecí doby pěti roků a vada v nedostatečném vyjádření všech znaků příslušné skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. tuto skutečnost nemohla zvrátit.
Nakonec je možné uvést, že se ani nejednalo o situaci, kdy by trestní stíhání bylo zahájeno účelově s jediným záměrem, a to zabránit promlčení trestního stíhání pouhým formálním úkonem, aniž by orgány činné v trestním řízení měly k dispozici potřebné podklady pro takový postup, chtěly by jím pouze zabránit promlčení činu, aniž by konaly jakékoli další úkony směřující k objasnění a stíhání konkrétního pachatele pro konkrétní skutek. Ve věci obviněných Ing. P. B. a Ing. K. M. bylo zahájeno trestní stíhání evidentně na podkladě výsledků řádně vedeného vyšetřování. Jak zjistil dovolací soud, trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestné činnosti podal Ing. P. P. koncem ledna roku 1998. K objasnění věci byly poté až do 30. 11. téhož roku řádně činěny úkony jako např. přibrání znalce v oboru stavebnictví za účelem zjištění hodnoty nemovitosti (usnesení o přibrání znalce na č. l. 13 spisu), výslech obviněných (viz č. l. 109 a násl., resp. 132 a násl.) a shromažďovány byly také listinné důkazy. Trestní řízení se tak řádně vyvíjelo a teprve na základě náležitého prověřování skutečností nasvědčujících spáchání trestného činu policejní orgán přistoupil ke sdělení obvinění dovolatelům. Je proto namístě na toto sdělení pohlížet jako na z hlediska trestního práva hmotného relevantní akt, byť byl posléze označený za vadný.
Dovolatelé ve svém mimořádném opravném prostředku v podstatě neuvedli žádné argumenty, které by mohly zvrátit jinak správné a logické úvahy odvolacího soudu při právním posuzování otázky promlčení trestního stíhání obviněných. Soud druhého stupně věnoval náležitou pozornost naplnění podmínek případného zániku trestnosti obviněných, důvodům přerušení běhu promlčecí doby a své hodnotící závěry logickým způsobem odůvodnil. Názor Vrchního soudu v Praze je navíc plně v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolací soud proto neshledal v předmětné trestní věci porušení ustanovení hmotného práva a zjistil, že důvod dovolání předpokládaný ustanovením §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. není dán. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. května 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová