ECLI:CZ:NS:2009:5.TDO.748.2009.1
sp. zn. 5 Tdo 748/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 7. 2009 o dovolání obviněného R. M., roz. W., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 7 To 167/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 41 T 27/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. M., roz. W., odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 11. 2007, sp. zn. 41 T 27/2006, byl obviněný R. M. uznán vinným trestným činem porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák. a trestným činem porušování průmyslových práv podle §151 tr. zák., které spáchal tím, že dne 8. 11. 2005 v Praze 6, na letišti R. po příletu leteckou linkou z Hongkongu použil ke vstupu na území České republiky takzvané zelené zóny označené „nic k proclení“, přičemž měl ve svých zavazadlech příslušenství k mobilním telefonům Nokia označené ochrannou známkou Nokia a chráněné průmyslovým vzorem, jímž přísluší výhradní právo společnosti N. C. se sdílem K., E., F., které použitím východu označeného „nic k proclení“ ve smyslu č. l. 233 a 234 odst. 2 nařízení komise č. 2454/93 vstoupilo na území ČR, a to:
1. 96 ks krytů na mobilní telefon Nokia 3410,
2. 40 ks krytů na mobilní telefon Nokia 5210,
3. 50 ks krytů na mobilní telefon Nokia 6210,
4. 100 ks krytů na mobilní telefon Nokia 8210,
5. 51 ks krytů na mobilní telefon Nokia 6310,
6. 10 ks krytů na mobilní telefon Nokia 3510,
7. 38 ks krytů na mobilní telefon Nokia 3100,
8. 15 ks krytů na mobilní telefon Nokia 7260,
9. 15 ks krytů na mobilní telefon Nokia 3220,
10. 10 ks krytů na mobilní telefon Nokia 6230,
11. 57 ks krytů na mobilní telefon Nokia 6230i,
12. 40 ks krytů na mobilní telefon Nokia 8310,
13. 30 ks krytů na mobilní telefon Nokia 6600,
14. 6 ks krytů na mobilní telefon Nokia 6670,
15. 6 ks krytů na mobilní telefon Nokia 7610,
16. 5 ks krytů na mobilní telefon Nokia 5140,
17. 15 ks krytů na mobilní telefon Nokia 6030,
18. 10 ks krytů na mobilní telefon Nokia 6020,
19. 15 ks krytů na mobilní telefon Nokia 5140i,
20. 6 ks krytů na mobilní telefon Nokia 6100,
21. 14 ks krytů na mobilní telefon Nokia 3310,
22. 40 ks krytů na mobilní telefon Nokia blíže nezjištěného typu II.,
23. 102 ks šňůrek na krk různých barev s označením Nokia k mobilnímu telefonu Nokia,
24. 54 ks klávesnic k mobilním telefonům Nokia,
přičemž toto zboží dovezl přesto, že k tomuto neměl souhlas vlastníka ochranné známky a průmyslového vzoru N. C. se sídlem K., E., F., a věděl, že se jedná o zboží ochrannou známkou neoprávněně označené, neboť je nezakoupil ve značkové prodejně a při dovozu je zatajil, čímž porušil ustanovení §8 odst. 1, 2, 3 písm. c) zákona č. 441/2003 Sb., a §12 a §19 zákona č. 207/2000 Sb.
Za tento trestný čin byl obviněnému uložen podle §150 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost N. C. se sídlem K., E., F., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Městský soud v Praze, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného, rozhodl rozsudkem ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 7 To 167/2008, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek k odvolání státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 zrušil pouze ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému R. M. při nezměněném výroku o vině trestnými činy porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák. a porušování průmyslových práv podle §151 tr. zák. uložil podle §150 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. mu výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu dále uložil trest propadnutí věci
1. 96 ks krytů na mobilní telefon Nokia 3410,
2. 40 ks krytů na mobilní telefon Nokia 5210,
3. 50 ks krytů na mobilní telefon Nokia 6210,
4. 100 ks krytů na mobilní telefon Nokia 8210,
5. 51 ks krytů na mobilní telefon Nokia 6310,
6. 10 ks krytů na mobilní telefon Nokia 3510,
7. 38 ks krytů na mobilní telefon Nokia 3100,
8. 15 ks krytů na mobilní telefon Nokia 7260,
9. 15 ks krytů na mobilní telefon Nokia 3220,
10. 10 ks krytů na mobilní telefon Nokia 6230,
11. 57 ks krytů na mobilní telefon Nokia 6230i,
12. 40 ks krytů na mobilní telefon Nokia 8310,
13. 30 ks krytů na mobilní telefon Nokia 6600,
14. 6 ks krytů na mobilní telefon Nokia 6670,
15. 6 ks krytů na mobilní telefon Nokia 7610,
16. 5 ks krytů na mobilní telefon Nokia 5140,
17. 15 ks krytů na mobilní telefon Nokia 6030,
18. 10 ks krytů na mobilní telefon Nokia 6020,
19. 15 ks krytů na mobilní telefon Nokia 5140i,
20. 6 ks krytů na mobilní telefon Nokia 6100,
21. 14 ks krytů na mobilní telefon Nokia 3310,
22. 40 ks krytů na mobilní telefon Nokia blíže nezjištěného typu II.,
23. 102 ks šňůrek na krk různých barev s označením Nokia k mobilnímu telefonu Nokia,
24. 54 ks klávesnic k mobilním telefonům Nokia.
Odvolání obviněného R. M. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změny.
Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 7 To 167/2008, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 11. 2007, sp. zn. 41 T 27/2007, podal obviněný R. M. prostřednictvím obhájce JUDr. P. K. dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V podrobnostech dovolatel uvedl, že soud prvního stupně rozhodl na základě nesprávných skutkových závěrů, na jejichž podkladě dospěl posléze i k nesprávným právním závěrům. Zejména nalézací soud prováděl dokazování o tom, zda se dovolatel pohyboval v červené či zelené zóně, což je pro posouzení jednání obviněného zcela zbytečné a irelevantní. I když dovolatel procházel zelenou zónou jen proto, že v červené zóně nikdo nebyl, a nesouhlasí se závěry nalézacího soudu v tomto směru, není to podstatné, neboť není stíhán za žádný celní delikt. Naopak, nalézací soud zamítl důkazní návrhy obviněného a vycházel jen ze závěrů znalce, a to jen z těch, které byly pro osobu obviněného nepříznivé. Například zcela pominul, že znalec výslovně uvedl, že pravost výrobku by byl po předložení housingů schopen zjistit jen v případě, že by měl šupleru. Jak pak lze dospět k závěru, že dovolatel naplnil skutkovou podstatu souzeného trestného činu po stránce subjektivní, když ani znalec nebyl schopen posoudit pravost výrobků. Již ve znělce obžaloby bylo uvedeno, že dovolatel věděl, že zboží je neoprávněně označené. Avšak dovolatel namítá, že tuto skutečnost nevěděl a jeho obhajoba v tomto směru nebyla vyvrácena. Dále bylo převzato tvrzení, že nezakoupil zboží ve značkové prodejně, avšak ani toto nebylo v průběhu řízení žádným způsobem prokázáno a státní zástupce jej ničím nedoložil. Soud první instance dále obsáhle dovozuje, jak obviněný procházel tou kterou zónou, což považuje obviněný za zcela zbytečné, a povrchně se zabývá hodnocením jednání, které bylo obviněnému kladeno za vinu, přičemž zcela pominul, jakým způsobem dospěl k závěru o naplnění souzených trestných činů. Jen stroze soud uvádí, že výpovědí znalce V. B. bylo prokázáno, že věci uvedené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, jsou plagiáty.
Pokud se týče poškozené společnosti, považuje dovolatel za přinejmenším zarážející, že tato společnost požadovala v adhezním řízení zaplacení škody, která jí vůbec nevznikla. K odvolacímu řízení obviněný namítl, že Městský soud v Praze převzal bez dalšího závěry soudu prvního stupně, avšak navíc uvedl, že již samotný fakt, že jel obviněný nakupovat do Hongkongu, svědčí o tom, že tam jel nakupovat plagiáty. V písemné formě pak odvolací soud svůj závěr odůvodnil tím, že lze použít i zcela elementární výklad chování obviněného, kdy opravdu není logické, aby letěl nakupovat originální výrobky do Hongkongu. Tento závěr podle dovolatele svědčí o ničím nepodložených tvrzeních soudu, že v Hongkongu nelze koupit originální výrobky, což je tvrzení nepravdivé, alarmující a hrubě poškozující obchodní vztahy s Hongkongem. Jde o absolutní neznalost místních poměrů v zemi, která požívá zvláštního administrativního režimu a právě na tomto území se tvrdě dodržují práva duševního vlastnictví. V příloze dovolání pak obviněný přiložil přílohu Hospodářských novin z května 2008, kde si lze přečíst o obchodních strategiích tohoto obchodního centra, které je i významným obchodním partnerem České republiky.
Rovněž tak i závěry soudu o dovolatelově ironickém jednání a nevhodných poznámkách jsou závěry, které nemají oporu v provedeném dokazování a jsou jen ničím nepodloženým vývodem.
V závěru dovolání obviněný R. M. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadená rozhodnutí zrušil a zprostil jej obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného R. M. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila v tom smyslu, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku neuplatnil ani jednu právně relevantní námitku, která by nesměřovala do skutkových zjištění a do odůvodnění rozhodnutí soudů obou instancí. Dokonce i námitku o nedostatku úmyslu v jeho jednání podmiňuje dovolatel odlišným hodnocením ve věci pořízených důkazů. Státní zástupkyně v tomto směru dále podotkla, že mezi hodnocením důkazů tak, jak byly provedeny soudem prvního stupně a s nimiž odvolací soud vyjádřil souhlas, pokud se týká zavinění obviněného, a právním závěrem o jeho vině trestnými činy porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák. a porušování průmyslových práv podle §151 tr. zák. nejsou žádné rozpory a závěr o vině z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a předmětné dovolání odmítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného, zejména pokud měl obviněný za to, že není dostatečně zjištěný skutkový stav a že soud prvního stupně taktéž nepostupoval zcela v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. V této souvislosti je však nutné ještě poznamenat, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02). Jen pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že pokud obviněný ve svých námitkách napadl znalecký posudek i výpověď znalce Ing. V. B. s odkazem na to, že i znalec sám měl u hlavního líčení problémy specifikovat výrobek předložený obhájcem ohledně jeho originality, pak je třeba shodně s odvolacím soudem poukázat na řádné závěry soudu prvního stupně vycházející z obsahu znaleckého posudku tohoto znalce, založeného ve spise na č. l. 67 a následující, ve kterém bylo předmětné zboží dovážené dovolatelem po řádném znaleckém zkoumání označeno za plagiáty. Znalec přitom poukázal zejména na nízkou dílenskou a řemeslnou úroveň zpracování těchto plagiátů, rozdílnou velikost do sebe zapadajících dílů, jiné osazení a provedení detailů i jiný, byť velikostně podobný typ písma. K tomu znalec ještě na závěr podotkl, že běžný spotřebitel na první pohled nic nepozná. Nejvyšší soud k tomu dále dodává, že obviněnému nebylo kladeno za vinu, že by měl na první pohled poznat, že se jedná o falzifikáty, pokud by mu tyto někdo nabízel jako originální výrobky, nýbrž je mu kladeno za vinu, že od počátku věděl, že jde o falzifikáty, a s tím je také dovezl do České republiky, na což soudy usuzovaly z naprosto jiných, níže zmiňovaných, skutečností, než by bylo posouzení předmětného zboží pouhým okem laika. Dále, pokud obviněný poukazuje na ničím nepodložené závěry nalézacího i odvolacího soudu ohledně ironických a nevhodných poznámek při komunikaci s pracovníkem Celního úřadu na letišti, pak Nejvyšší soud nemůže, než odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, kdy právě tyto soudy měly takové závěry podloženy jednak svědeckou výpovědí svědka Z. J., a jednak i bezprostředním kontaktem s osobou obviněného. V poslední řadě, pokud obviněný ve značné části svého mimořádného opravného prostředku poukazoval na poškozování dobrých obchodních vztahů s Hongkongem poznámkou odvolacího soudu obsaženou v odůvodnění jeho rozhodnutí, že „... opravdu není logické, aby (obviněný) letěl nakupovat originální výrobky Nokia do Hongkongu“, pak Nejvyšší soud musí zdůraznit, že s ohledem na další okolnosti, o které zejména nalézací soud opřel svůj závěr o vině obviněného R. M. shora uvedenými trestnými činy, je třeba uvést, že z ní žádné narušování obchodních vztahů s Hongkongem nevyplývá, poněvadž hodnotí chování obviněného a nikoli, zda lze či nelze v Hongkongu koupit originální výrobky. V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu a ve shora rozvedených úvahách k jednotlivým námitkám uplatněným obviněným v dovolání, nelze učinit.
V rámci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však obviněný R. M. mimo již uvedených skutkových námitek také uplatnil právně relevantní námitku, spočívající v nedostatku subjektivní stránky v jeho jednání, konkrétně pak namítl, že neměl v úmyslu projít při východu z letiště zelenou zónou, pouze tímto směrem šel, neboť u východu červenou zónou nikdo z celníků nebyl. Navíc nevěděl, že jde v případě jím dovezeného zboží o plagiáty, když i soudní znalec nebyl schopen pohledem pravost výrobků posoudit. Proto nelze v jednání obviněného spatřovat naplněnou subjektivní stránku trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák., ani subjektivní stránku trestného činu porušování průmyslových práv podle §151 tr. zák.
Trestný čin porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo doveze, vyveze nebo uvede do oběhu výrobky nebo služby neoprávněně označované ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému, nebo známkou snadno s ní zaměnitelnou. Trestný čin porušování průmyslových práv podle §151 tr. zák. spáchá ten, kdo neoprávněně zasáhne do práv k chráněnému vynálezu, průmyslovému vzoru, užitnému vzoru nebo topografii polovodičového výrobku. Oba tyto trestné činy jsou trestnými činy úmyslnými, přičemž ve smyslu §4 tr. zák. pro naplnění jejich skutkové podstaty postačí jednání, kterého se pachatel dopustí v úmyslu nepřímém. Konkrétně tedy ve smyslu §4 písm. a), b) tr. zák., je trestný čin spáchán úmyslně, pokud obviněný chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Soud první instance se k této otázce vyjádřil zejména na straně 5 odůvodnění svého rozhodnutí. V předchozí pasáži rozhodnutí uvedl, že vycházel zejména ze svědecké výpovědi Z. J., zaměstnance celního úřadu na Letišti Ruzyně, z výpovědi a znaleckého posudku znalce z oboru ekonomika, elektronika a spoje, odvětví telekomunikační technika, mobilní telefony a příslušenství, z listinných důkazů založených ve spise a také ze zprávy Celního úřadu Praha Ruzyně ze dne 2. 7. 2007, č. j. 6521/07/194100-10. Posléze na uvedené straně odůvodnění svého rozhodnutí k naplnění subjektivní stránky souzených trestných činů nalézací soud konstatoval, že z jednání obviněného bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný jasně procházel zelenou zónou a svědek Z. J. musel za obviněným jít a požádat ho o předložení pasu. Obviněný dále sám vypověděl, že to nebylo poprvé, co přivážel věci z Hongkongu, neboť tam jezdil často za účelem nákupu věcí pro servisy. Obviněný má zkušenosti s proclíváním zboží, na letišti nebyl poprvé. Oba východy, jak zelená zóna, tak i zóna červená, jsou na letišti viditelně označeny, navíc je zde i informační tabule, jak postupovat při proclívání zboží. Soud tvrzení obviněného, že zboží nakoupil u prodejců, kteří byli označeni nápisem Nokia, považuje rovněž za účelové s cílem vyvinit se, neboť minimálně při placení faktur ke zboží si obviněný musel být vědom toho, že se nejedná o originálního prodejce Nokia.
Soud odvolací se pak na straně 3 a 4 odůvodnění svého usnesení zabýval totožnou námitkou obviněného a konstatoval, že logicky lze dovodit z chování obviněného na letišti, že si nepochybně byl vědom i vzhledem ke svým dřívějším cestám do zahraničí v souvislosti s nákupem různých komponentů a materiálu, toho, že celní orgány jsou velmi zdatnými, pokud jde o odhalování plagiátů a neoficiálních výrobků, a vzhledem k rozsahu dovezeného zboží, které měl uloženo ve svých zavazadlech, by styk s těmito orgány nebyl pro něj příjemný. O tom svědčí i fotodokumentace, ze které je jednoznačně patrno, že v zavazadlech obviněného se v podstatě nic jiného než shora uvedené komponenty nevyskytovalo. Soud druhé instance dále v tomto smyslu poukázal na to, že obviněný přiletěl pravidelnou linkou Hongkong – Curich – Praha. Z výpovědi svědka Z. J., který přímo s obviněným na letišti hovořil a vyzval ho ke kontrole zavazadel, jednoznačně vyplynulo, že obviněný procházel zelenou zónou a na jeho dotaz, zda má něco k proclení, uvedl, že „doufá, že nic k proclení nemá“. V tomto smyslu nemůže obstát ani obhajoba obviněného, že v červené zóně nebyl žádný celník přítomen, ani obhajoba v tom smyslu, že do zelené zóny se šel jen zeptat, jak má postupovat při proclívání. Ze spisu je patrno, že jeho rozhovor se svědkem Z. J. byl víceméně na úrovni ironie. Pokud jde o pokladní doklady či faktury, které byly obviněným poskytnuty a které jsou založeny ve spise, je třeba uvést, že sám obviněný argumentoval již na letišti, že se jedná o doklady, které si u něho zapomněli jeho kamarádi. Žádné konkrétní důkazy o nákupu předmětných výrobků ve značkové prodejně nepředložil a je třeba konstatovat, že časově skutečně předmětné účtenky nekorespondují s příletem obviněného do České republiky. Odvolací soud měl tedy s ohledem na výše uvedené za to, že nalézací soud se zcela správně vypořádal s výpovědí a obhajobou obviněného.
Nejvyšší soud k výše uvedenému shrnutí závěrů soudů obou instancí uvádí, že i přes stručnost odůvodnění jejich rozhodnutí z nich zcela jasně vyplynulo, že obviněný se dopustil jednání, uvedeného ve skutkové větě výroku o vině zcela záměrně s vědomím, že jednak do České republiky dovezl zboží, které je falzifikátem originálních výrobků, a jednak, že se chtěl vyhnout s tímto zbožím kontrole Celního úřadu právě z toho důvodu, aby nevyšlo najevo, že se v jeho zavazadlech nachází falzifikáty výše zmiňovaného zboží. Jak již konstatovaly soudy obou nižších stupňů rozhodující ve věci, tvrzení obviněného, že zelenou zónou, označenou jako „nic k proclení“, procházel pouze proto, že v červené zóně se nenacházel žádný příslušný pracovník celního úřadu a že se šel pouze zeptat, jak postupovat při proclívání věcí, je vyvrácena již výpovědí svědka Z. J., který pracoval právě v letištní části zelené zóny a který jako první obviněného zastavil a jemuž obviněný výslovně řekl, že doufá, že nic k proclení nemá. Ani jeden z výše uvedených soudů o věrohodnosti tohoto svědka nepochyboval a ani Nejvyšší soud nemá důvod jeho výpovědi nevěřit. Dále dovolací soud poukazuje v této souvislosti na to, že obviněný v rozporu se svým tvrzením ohledně nevědomosti o postupu při proclívání zboží naopak již z minulosti měl, a to i podle vlastních slov, několikeré zkušenosti, kdy za účelem nákupu komponentů pro servisy byl v Hongkongu několikrát. Postup v celním prostoru za situace, pokud by měl zboží naopak k proclení, musel tedy dovolatel znát již jen na základě výše uvedeného faktu, přičemž nelze ani pominout skutečnost, že v prostoru, kde se obviněný při východu z letiště pohyboval ještě předtím, než se měl rozhodnout, zda projde zelenou či červenou zónou, se nacházely řádně označené a viditelné informační cedule, a že není ani pravdou, že by tam nebyli příslušní celníci, když obě zóny byly obsazeny společnou pracovní skupinou ze sedmi celníků, z nichž jedním z nich byl svědek Z. J., přičemž uvedené zóny byly obsazeny nepřetržitě po celou dobu denní směny (viz č. l. 188 spisu). Přestože obviněný není stíhán pro klasický celní delikt, svědčí jeho uvedené chování podrobně popsané oběma soudy pro správnost jejich závěru, že si byl vědom toho, že přiváží do České republiky zboží neoprávněně označené ochrannou známkou Nokia a chráněné průmyslovým vzorem, neboť nechtěl, aby toto bylo při případné kontrole zjištěno. Dovodily-li tedy oba soudy na základě těchto skutečností u obviněného úmysl podle §4 tr. zák. ve vztahu k oběma skutkovým podstatám (srov. zejména str. 4 rozsudku odvolacího soudu), nelze jim ničeho vytknout. Právní kvalifikace takového jednání i z hlediska subjektivní stránky, jak ji provedl soud první instance, a se kterou se ztotožnil i odvolací soud, jenž závěry soudu prvního stupně ještě rozvedl a doplnil, je v tomto případě tedy zcela přiléhavá a správná a Nejvyšší soud s ohledem na výše citovaná odůvodnění napadených rozhodnutí soudu první a druhé instance nemá, co by k nim již dodal, přičemž se zcela ztotožňuje se závěry těchto soudů. Správně totiž odvolací soud poukázal na to že u §150 odst. 1 tr. zák. se úmysl musí vztahovat i na pachatelovo vědomí, že jde o ochrannou známku, o čemž v případě značky Nokia nevznikají žádné pochybnosti. Navíc v případě tohoto ustanovení jde o normu s blanketní dispozicí, která odkazuje na zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů, což pak má význam z hlediska znalosti tohoto zákona, která se u obviněného nevyžaduje, neboť se zde uplatní zásada neznalost zákona neomlouvá (srov. jen pokud jde normy s blanketní dispozicí přiměřeně č. 9/1997 Sb. rozh. tr. i název oddílu čtvrtého, hlavy druhé trestního zákona – Trestné činy proti předpisům o nekalé soutěži, o ochranných známkách, chráněných vzorech a vynálezech a proti autorskému právu ….). V návaznosti na to pak zejména odvolací soud zdůraznil, že pokud jde o skutkovou podstatu trestného činu porušování průmyslových práv podle §151 tr. zák. musí úmysl zahrnovat i tu skutečnost, že jde o neoprávněné využití některého z těchto průmyslových práv, v tomto případě práv k průmyslovému vzoru, a proto musí být k němu prokázán alespoň eventuální úmysl ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. Tyto právní závěry obou uvedených soudů jsou zcela v souladu s uznávanou literaturou i judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud ze všech těchto důvodů souhlasí s odůvodněním subjektivní stránky obou trestných činů obviněného R. M. ze strany obou soudů, a to ohledně úmyslu obviněného R. M. ve vztahu k tomu, že do České republiky dovezl ve svých zavazadlech falzifikáty značkového zboží uvedené ve skutkové větě výroku o vině a taktéž, že se pokusil zcela vědomě s tímto zbožím projít při východu z letiště východem přes zelenou zónu, jíž mohou použít pouze cestující, kteří nemají nic k proclení, neboť se snažil tím dovážené zboží utajit a nechtěl, aby došlo k prohlídce jeho zavazadel, zvláště když k tomuto zboží neměl potřebné doklady. Toto jeho jednání bylo pak v zásadě správně popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 11. 2007, sp. zn. 41 T 27/2006, potvrzeným posléze i rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 7 To 167/2008, který pouze k odvolání státního zástupce, pokud jde o trest propadnutí věci, pozměnil výrok o trestu, který byl uložen obviněnému R. M. nalézacím soudem. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, jakož i na ně navazující závěry odvolacího soudu, jsou proto v případě obviněného R. M. zcela jednoznačné a nepochybně svědčí o jeho vině v rozsahu, v němž byl uznán vinným shora uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 11. 2007, sp. zn. 41 T 27/2006, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 7 To 167/2008.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 7 To 167/2008, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 11. 2007, sp. zn. 41 T 27/2006, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze ve svém rozsudku potvrdil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání rozsudku nalézacího soudu jen k odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému R. M. při nezměněném výroku o vině trestnými činy porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák. a porušování průmyslových práv podle §151 tr. zák. nově uložil podle §150 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. shora uvedený úhrnný trest, zatímco odvolání obviněného zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného R. M. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. července 2009
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.