ECLI:CZ:NS:2009:5.TDO.990.2009.1
sp. zn. 5 Tdo 990/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2009 o dovolání obviněného Ing. M. Z., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 23. 3. 2009, sp. zn. 68 To 311/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 4 T 194/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. M. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 4 T 194/2004, byl obviněný Ing. M. Z. uznán vinným ze spáchání tří trestných činů zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák., kterých se měl dopustit jednáním popsaným pod body 1) až 3) výroku o vině tohoto rozsudku, podle nichž v podstatě jako jediný jednatel společnosti L. H. S., s. r. o., která měla více věřitelů a po delší dobu nebyla schopna řádně plnit své splatné závazky, přičemž její reálná ekonomická situace k 31. 12. 1998 a dále po celou dobu roku 1999 odpovídala stavu úpadku ve formě předlužení a platební neschopnosti s neuhrazenými závazky v celkové výši 65.978.000,- Kč (z toho závazky po splatnosti ve výši 48.170.000,- Kč), a dále její reálná ekonomická situace k 31. 12. 1999 a dále až do dne podání návrhu na konkurs ke dni 14. 8. 2000 odpovídala stavu úpadku ve formě předlužení a platební neschopnosti s neuhrazenými závazky v celkové výši 55.063.000,- Kč (z toho závazky po splatnosti ve výši 43.089.000,- Kč),
1) dne 21. 6. 1999 uzavřel se svoji manželkou K. Z. dohodu o vzájemném započtení pohledávek, kdy předmětem pohledávky L. H. S., s. r. o., byl nárok na zaplacení peněžní částky ve výši 831.128,- Kč, představující část z celkové neuhrazené ceny za komisní prodej zboží dodaného K. Z., přičemž tato pohledávka byla započtena se závazkem v totožné výši vzniklým z titulu nesplacené půjčky v částce 50.400 USD společnosti L. H. S., s. r. o., poskytnuté podle smlouvy ze dne 3. 3. 1997 s dodatkem ze dne 1. 1. 1998 B. Z., postoupeného na K. Z., přičemž tímto svým jednáním spočívajícím v přednostním vyrovnání závazku vůči příbuzensky spřízněné osobě způsobil v neprospěch ve výroku uvedených věřitelů škodu ve výši 800.068,- Kč,
2) na základě výdajových pokladních dokladů ze dne 26. 10. 1999, ze dne 11. 11. 1999 a ze dne 17. 12. 1999 provedl jednak hotovostní výplatu půjčky včetně úroků ve prospěch své manželky K. Z. ve výši 536.000,- Kč a jednak hotovostní výplaty dalších finančních prostředků Ing. M. Z. z titulu jím poskytnutých půjček v částkách 599.994,70 Kč a 400.000,- Kč a tohoto přednostního vyrovnání závazků společnosti L. H. S., s. r. o., se dopustil, aniž by, byť částečně, vyrovnal oprávněné nároky ostatních věřitelů uvedených ve výroku a tím způsobil v neprospěch ve výroku uvedených věřitelů škodu ve výši 1.519.981,- Kč,
3) dne 19. 5. 2000 uzavřel se svoji manželkou K. Z. dohodu o vzájemném započtení pohledávek, kdy předmětem pohledávky L. H. S., s. r. o., byl nárok na zaplacení peněžní částky ve výši 746.863,- Kč, představující část z celkové neuhrazené ceny za komisní prodej zboží dodaného K. Z., přičemž tato pohledávka byla započtena se závazkem v totožné výši vzniklým z titulu nesplacené půjčky v částce 50.400 USD společnosti L. H. S., s. r. o., poskytnuté podle smlouvy ze dne 3. 3. 1997 s dodatkem ze dne 1. 1. 1998 B. Z., postoupeného na K. Z., přičemž tímto svým jednáním spočívajícím v přednostním vyrovnání závazku vůči příbuzensky spřízněné osobě způsobil v neprospěch ve výroku uvedených věřitelů škodu ve výši 733.918,- Kč,
Za tyto trestné činy byl obviněnému Ing. M. Z. uložen podle §256a odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let a 6 měsíců. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč. Pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě peněžitý trest vykonán, mu byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození A-T.,a. s., B., s. r. o. a I. L. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného, rozhodl usnesením ze dne 23. 3. 2009, sp. zn. 68 To 311/2008, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného Ing. M. Z. jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 23. 3. 2009, sp. zn. 68 To 311/2008, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 4 T 194/2004, podal obviněný Ing. M. Z. prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti odsuzujícímu rozsudku. V podrobnostech dovolatel nejprve shrnul své námitky, které uplatňoval v předchozích fázích trestního řízení, přičemž zdůraznil, že od počátku nepopíral, že postupoval způsobem, který je uveden ve výrokové části rozsudku, ale měl za to, že se nejedná o trestný čin, a jeho zásadní výhrady se vztahovaly k hodnocení provedených důkazů ze strany obou soudů, které na jeho jednání pohlíželi z pozice ekonomického vývoje v dalších deseti letech a izolovaně od dalšího podnikání. Posléze uvedl, že pro právní hodnocení trestné činnosti, která je mu vytýkána, je podstatné, zda tři útoky uvedené v rozsudku mají být považovány za jeden pokračující trestný čin spáchaný více útoky, nebo zda se jedná o tři samostatné trestné činy. Okresní soud ve svém rozsudku dovodil, že se jedná ve všech třech případech o tři samostatné trestné činy, neboť absentuje blízká časová souvislost. S tímto závěrem souhlasí i dovolatel a nad rámec poznamenává, že u bodu 2 není zachován ani stejný způsob provedení činu jako jeden ze znaků pokračujícího trestného činu.
Dále má dovolatel za to, že okresní soud se nedostatečně zabýval materiální stránkou trestného činu v těchto bodech, a proto dospěl k chybnému závěru, že se jedná o trestný čin. Soudy obou stupňů se ve svém rozhodnutí zabývaly hodnocením materiální stránky pouze okrajově, kdy v rozhodnutí nalézacího soudu je tomuto věnován pouze jeden odstavec a v rozhodnutí soudu odvolacího zůstalo naplnění tohoto znaku skutkové podstaty souzeného trestného činu prakticky bez povšimnutí.
Ke skutku 1 obviněný namítl, že sice došlo k oboustrannému vzájemnému zápočtu pohledávek dohodou, avšak v situaci, kdy za několik dnů mohla být pohledávka věřitelky C. Z. započtena jejím jednostranným právním úkonem, proti kterému by se obviněný nemohl nijak bránit. K této okolnosti soudy rozhodující ve věci uvedly, že pokud by k této situaci došlo, musel by pak obviněný jako jednatel dlužníka vzít tuto skutečnost na vědomí a nemohl by být za ni jakkoli trestněprávně postižen. U bodu 3 rozsudku nalézacího soudu je absence materiální stránky ještě zřetelnější, neboť vzájemnou dohodou byl započten již dávno splatný závazek a také zde mohla věřitelka bez jakýchkoli potíží pohledávku jednostranně započíst. Dovolatel namítl, že jeho postupem nebyla věřitelům způsobena jakákoliv škoda, nebyly zmařeny jejich nároky, nebylo sníženo jejich uspokojení v později probíhajícím konkursním řízení a tento postup neměl jiné negativní důsledky jak pro společnost L. H. S., s. r. o., tak pro jakýkoli zúčastněný subjekt. Tak by tomu bylo pouze v případě, že by k prohlášení konkursu na firmu L. H. S., s. r. o., došlo v mezidobí od 2. 6. 1999 do splatnosti započítávaného závazku, tedy do 30. 6. 1999. To podle dovolatele znamená, že uzavření příslušných dohod o započtení vzájemných pohledávek bylo jen technickou záležitostí a nemohlo se jednat o trestný čin z důvodu absence společenské nebezpečnosti, která je obligatorním znakem souzeného trestného činu. Proto je obviněný přesvědčen, že měl být zproštěn obžaloby ohledně bodů 1 a 3 i z důvodů právních, nikoli jen skutkových, a to právě s ohledem na nepřítomnost materiální stránky. Ve světle této argumentace pak obviněný uvedl ke skutku pod bodem 2 výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, že toto jednání bylo původně předmětem jiného trestního řízení, obžaloba pro tento skutek byla podána až dne 6. 4. 2006 a s ostatními činy byla spojena na základě usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 28. 5. 2007, č. j. 4 T 52/2006-517. Trestní stíhání pro toto jednání bylo zahájeno usnesením Policie ČR, OŘ Přerov, ze dne 5. 5. 2005, ČTS: ORPR-130/OHK-2005, které bylo obviněnému doručeno dne 6. 5. 2005, toto jednání je právně kvalifikováno jako trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák., u kterého zákon stanoví trestní sazbu odnětí svobody na 6 měsíců až 3 léta. Trestnost takového činu zaniká podle trestního zákona po uplynutí promlčecí doby v délce 5 let. Pokud se obviněný tedy dopustil vytýkaného jednání ve dnech 26. 10. 1999, 11. 11. 1999 a 17. 12. 1999, pak pětiletá promlčecí lhůta uplynula dne 17. 12. 2004. Pokud tedy bylo usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému doručeno až dne 6. 5. 2005, pak v této době uplynula promlčecí doba a trestnost tohoto činu zanikla. Dovolatel pak upřesnil, že vychází z toho, že jeho jednání uvedené pod bodem 3 rozsudku okresního soudu není vzhledem k absenci materiálního znaku trestným činem, a soudy proto měly uzavřít, že odvolatel se po datu 17. 1. 1999 nedopustil již žádného dalšího trestného činu.
V závěru dovolání obviněný Ing. M. Z. navrhl, aby dovolací soud ve smyslu §265k tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 23. 3. 2009, č. j. 68 To 311/2008-727, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, aby věc znovu projednal a rozhodl. Dále ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) a §265h odst. 2 tr. ř. zdůraznil, že nesouhlasí s projednáním jeho dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného Ing. M. Z. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil v tom smyslu, že pokud jde o argumentaci obviněného, předloženou v dovolání, je nutné ji posuzovat v návaznosti na skutková zjištění, učiněná soudy činnými dříve ve věci. To především značí, že nelze zásadním, obviněným požadovaným způsobem, zohlednit jinou variantu průběhu skutkového děje, která mohla v případě delšího vyčkávání zejména věřitelky (avšak i obviněného) s určitými právními úkony nastat, avšak nenastala. Konkrétní aspekty skutku, resp. skutků, je potom namístě (byť jejich podstata musí být vyjádřena přímo ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku) vyvozovat i z podrobnějších závěrů soudů obou stupňů, popsaných v odůvodněních jejich rozhodnutí. Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu je potom zřejmé, že obviněný své jednání směřoval k účelovému a cílenému vyvedení majetku z dispozice společnosti ve svůj prospěch, resp. ve prospěch své manželky, když teprve poté (po realizaci tohoto záměru) podal návrh na prohlášení konkursu. Zmíněný soud současně dovodil, že podstatou předmětného jednání tudíž nebyla žádná technická záležitost, která by měla rozhodný význam při posouzení materiální stránky trestných činů zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák., jimiž byl obviněný shledán vinným. Současně je nutné zohlednit, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. S ohledem na učiněná skutková zjištění a závěry soudní praxe mám za to, že posuzované skutky nijak nevybočují z rámce běžných obdobných případů a není na místě dovodit jeho zvlášť nízkou společenskou nebezpečnost, nedosahující hranice stanovené v §3 odst. 2 tr. zák. Státní zástupce proto dovodil, že právní posouzení skutků popsaných pod body 1. a 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně bylo učiněno správně a bez vad, a to bez ohledu na to, že k jejich spáchání došlo v rámci obchodně právních vztahů (což je navíc u zmíněného trestného činu v zásadě pravidlem). V návaznosti na toto konstatování není zjevně namístě akceptovat ani námitku obviněného, týkající se údajného zániku trestnosti trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák., jehož se měl dopustit jednáním popsaným pod bodem 2. téhož výroku, a to pro uplynutí promlčecí lhůty. Na okraj státní zástupce doplnil, že zmíněnou námitku obviněný ani neopřel o relevantní dovolací důvod, kterým v daném případě měl být důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Argumentaci obviněného popsanou v dovolání z výše uvedených důvodů shledal státní zástupce v celém rozsahu zjevně neopodstatněnou a podané dovolání navrhl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Rovněž souhlasil, aby Nejvyšší soud České republiky učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a to i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu České republiky podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) i l) tr. ř. byly uplatněny v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil ve spojení s důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného. V této souvislosti je však také nutné ještě poznamenat, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, nelze učinit.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však obviněný Ing. M. Z. vznesl jako první právně relevantní námitku, spočívající v nedostatku materiální stránky v jeho jednání, konkrétně pak namítl, že prakticky ohledně bodů 1) a 2) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu sice uzavřel s C. Z. dohodu o vzájemném zápočtu zde specifikovaných pohledávek, avšak požadovaný stupeň nebezpečnosti zde nemůže být dán již s ohledem na to, že pokud by k uzavření dohody nedošlo, C. Z. mohla ohledně předmětných započtených pohledávek kdykoliv učinit jednostranný právní úkon, jehož obsahem by bylo jednostranné započtení jejích pohledávek vůči společnosti L. H. S.,s. r. o., na pohledávky této společnosti vůči ní. Z této možnosti tedy dovolatel dovodil, že jeho postupem nebyla věřitelům způsobena jakákoliv škoda, nebyly zmařeny jejich nároky, nebylo sníženo jejich uspokojení v později probíhajícím konkursním řízení a tento postup neměl jiné negativní důsledky jak pro společnost L. H. S., s. r. o., tak pro jakýkoli zúčastněný subjekt. Tak by tomu bylo pouze v případě, že by k prohlášení konkursu na firmu L. H. S., s. r. o., došlo v mezidobí od 2. 6. 1999 do splatnosti započítávaného závazku, tedy do 30. 6. 1999. Uzavření příslušných dohod o započtení vzájemných pohledávek bylo jen technickou záležitostí a nemohlo se jednat o trestný čin z důvodu absence společenské nebezpečnosti. Proto je obviněný přesvědčen, že měl být zproštěn obžaloby ohledně bodů 1) a 3) i z důvodů právních, nikoli jen skutkových, a to právě s ohledem na nepřítomnost materiální stránky.
Trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák. spáchá ten, kdo jako dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, zmaří, byť i jen částečně, uspokojení svého věřitele tím, že zvýhodní jiného věřitele. Podle odstavce 2 bude pak pachatel potrestán tehdy, jestliže způsobí takovým činem značnou škodu.
Podle ustanovení §3 odst. 1 tr. zák. trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Podle odstavce 2 téhož ustanovení pak čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Dále podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Okolnosti spoluurčující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, jsou zde uvedeny pouze příkladmo, prakticky však tento výčet, vzhledem k tomu, že některé z okolností jsou uvedeny velmi obecně, kryje v podstatě všechny v úvahu přicházející kritéria, na nichž společenská nebezpečnost závisí. Ustanovení §3 odst. 4 tr. zák., jež vyžaduje hodnotit konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, má podstatný význam nejen pro úvahu, zda jde vůbec o trestný čin, ale rozhodujícím způsobem zasahuje i do úvah o tom, zda jde o trestný čin závažnějšího nebo méně závažného charakteru (srovnej R 33/1962).
Soud první instance se k této otázce vyjádřil zejména na straně 26 a 27 odůvodnění svého rozhodnutí, kde konstatoval, že na jednání obviněného nahlíží jako na jednání vedené úmyslem způsobit škodu ostatním věřitelům výše uvedené společnosti při detailní znalosti ekonomické a finanční situace společnosti v posuzovaném období, ačkoliv obviněný v rámci své obhajoby hovořil o tom, že uzavření příslušných dohod o započtení vzájemných pohledávek mezi společností L. H. S., s. r. o., a jeho manželkou chápal pouze jako technickou záležitost, pak na jednání obviněného popsaná pod body 1) a 3) výrokové části rozsudku nelze nahlížet izolovaně a bez souvislostí s jednáním obviněného popsaným pod bodem 2) výrokové části rozsudku. Právě při vědomí toho, že obviněný na podzim roku 1999 opakovaně vyplácel z majetkové dispozice společnosti L. H. S.,s. r. o., nemalé finanční prostředky ve prospěch své manželky a sebe sama jako věřitelů této společnosti, ačkoliv si byl vědom toho, že společnost L. H. S., s. r. o., je v daném období výrazně insolventní a předlužená a není schopná hradit veškeré splatné závazky vůči věřitelům, přičemž zde nejde o započtení vzájemných pohledávek jako u jednání 1) a 3), je třeba na veškerá jednání obviněného ve dnech 21. 6. 1999, 26. 10. 1999, 11. 11. 1999, 17. 12. 1999 a 19. 5. 2000 nahlížet jako na záměrné postupné vyvádění majetku z majetkové dispozice společnosti L. H. S., s. r. o., ve prospěch obviněného a spřízněné osoby, to vše za situace, kdy obviněný věděl, že návratnost jimi vynaložených finančních prostředků je reálně ohrožena v důsledku neustále se zhoršující finanční situace společnosti. Uzavření v pořadí druhé dohody o započtení vzájemných pohledávek mezi společností L. H. S., s. r. o., a manželkou obviněného pak následuje po neoprávněné výplatě finančních prostředků ve dnech 26. 10. 1999, 11. 11. 1999, 17. 12. 1999, soud tedy neuvěřil tomu, že šlo v podání obviněného jen o technickou záležitost, pakliže uzavřel jménem společnosti L. H. S., s. r. o., uvedenou dohodu.
Odvolací soud se k totožné námitce obviněného vyjádřil zejména na straně 4 odůvodnění svého usnesení, kde se ztotožnil se závěry nalézacího soudu a k tomu uvedl, že okresní soud správně neuvěřil obhajobě obviněného, že v případě dohod o započtení vzájemných pohledávek mezi uvedenou společností a jeho manželkou šlo pouze o technickou záležitost. V žádném případě nelze přijmout odvolací námitku obviněného, že nalézací soud nevzal v tomto ohledu v potaz celou řadu skutečností a důkazy, které obviněného vyviňují a zaujal tak skutkový závěr zcela účelově a subjektivně v neprospěch obviněného, aby dokázal, že jeho původní právní názor je správný.
Nejvyšší soud tedy z napadených rozhodnutí soudů první i druhé instance zjistil, že soudy se stupněm nebezpečnosti jednání obviněného náležitě zabývaly a především Okresní soud v Přerově v této souvislosti uvedl, že se jeho závěry opírají o výpověď samotného obviněného, listinné důkazy, prokazující skutečnosti ohledně existence a výše půjčených částek a doby vzniku předmětných závazků, jakož i jejich vzájemných započtení. Ohledně finanční situace ve společnosti pak soud vycházel zejména ze znaleckého posudku znalkyně z oboru ekonomika, odvětví ekonomická odvětví různá, specializace ekonomická a finanční analýza, doc. Ing. I. V., Ph. D., a dále nezanedbatelným důkazem byl též i výslech svědkyně Ing. J. V., která pracovala do května 1997 v předmětné společnosti na pozici účetní. Odvolací soud se s jeho závěry naprosto ztotožnil a Nejvyšší soud taktéž nemá, co by v tomto ohledu napadeným rozhodnutím vytknul. Námitka obviněného včetně té části, v níž dovozuje k uvedeným skutečnostem nedostatek naplnění materiálního znaku, je tak v celém rozsahu nedůvodná. Pokud obviněný namítá, že se soud prvního stupně dostatečně nezabýval materiální stránkou daného jednání, o kterém obviněný uvádí, že šlo jen o technickou záležitost, nelze přehlédnout celkové hodnocení konkrétních rozhodných skutečností, jimiž se zabýval soud prvního stupně, který přesvědčivě dovodil, že společnost L. H. S.,s. r. o., byla již v době jednání pod bodem 1) v úpadku, o čemž obviněný věděl. O tomto závěru svědčí komplex důkazů, na které nalézací soud poukázal v odůvodnění svého rozsudku, včetně již zmíněných znaleckých posudků znalkyň D. M. i Doc. Ing. I. V., Ph. D. a opakovaných upozornění auditora Ing. J. K. zejména v její zprávě ze dne 2. 9. 1998. Za této situace podle správného závěru nalézacího soudu obviněný jednoznačně dohodou o vzájemném započtení pohledávek upřednostnil svou manželku K. Z., v důsledku čehož došlo ke zmenšení majetku společnosti upotřebitelného k uspokojení všech ostatních věřitelů, neboť tato nemusela do majetku společnosti L. H. S.,s. r. o., převést peněžní částku ve výši 831.128,- Kč představující část z celkové neuhrazené ceny za komisní prodej zboží jí dodaného, a tak došlo k upřednostnění jednoho věřitele na úkor věřitelů ostatních (blíže str. 12 až 13 rozsudku soudu prvního stupně). Stejné závěry platí i ohledně jednání pod bodem 3) výrokové části rozsudku, kdy obviněný opět přistoupil k uzavření dohody o vzájemné zápočtu pohledávek za situace, když byl již delší dobu v úpadku, kdy se soud náležitě vypořádal i s obhajobou obviněného, že se stav společnosti L. H. S., s. r. o., zlepšoval, přičemž dospěl k závěru opačnému, neboť i v tomto případě došlo ke zmenšení majetku této společnosti upotřebitelného k uspokojení všech ostatních věřitelů, poněvadž manželka obviněného K. Z. nemusela do majetku společnosti převést peněžní částku ve výši 746.863,- Kč představující část z celkové neuhrazené ceny za komisní prodej zboží jí dodaného, a tak došlo znovu k upřednostnění jednoho věřitele na úkor věřitelů ostatních. Obviněnému i v tomto případě muselo být zřejmé, že při respektování zásady poměrného uspokojení všech věřitelů společnosti L. H. S., s. r. o., by jeho manželka C. Z. neobdržela od společnosti plnění odpovídající nominální hodnotě její pohledávky, která na ni byla postoupena B. Z., nýbrž její poměrnou část (blíže viz str. 13 rozsudku). Právě vzhledem k těmto skutečnostem, jestliže obviněný jednal v přímém úmyslu zvýhodnit svou manželku na úkor ostatních věřitelů za stavu, kdy byla společnost L. H. S., s. r. o., dlouhodobě v úpadkovém stavu, jeho jednáním byla způsobena škoda uvedená ve výroku po vině pod bodem 1) ve výši 800.068,- Kč a pod bodem 3) ve výši 733.918,- Kč (k jejímu stanovení srov. str. 24 až 26 rozsudku nalézacího soudu), a to i s přihlédnutím k tomu, že se nejednalo jen o ojedinělé jednání, ale toto jednání mělo v návaznosti na úpadkový stav společnosti L. H. S., s. r. o., vzájemnou souvislost obou uvedených jednání, a to i s jednáním pod bodem 2) výrokové části rozsudku nalézacího soudu, u kterého obviněný ani materiální stránku nenapadl, kdy předmětem bylo vyvádění majetku ze společnosti L. H. S., s. r. o., byť se jinak jednalo o tři samostatné trestné činy, je třeba spatřovat naplnění materiální stránky ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. (§3 odst. 1, 2, 4 tr. zák.) jak u trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák., spáchaného skutkem pod bodem 1), tak i u trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák., spáchaného skutkem pod bodem 3).
Pokud dovolatel namítl, že s ohledem na jím uplatněný nedostatek materiální stránky souzeného trestného činu v jemu za vinu kladeném jednání je nutno považovat jednání pod bodem 3) rozsudku okresního soudu za jednání, které není trestným činem a proto s ohledem na uplynutí promlčecí lhůty zanikla i trestnost jednání uvedeného pod bodem 2) výroku o vině, pak s ohledem na výše uvedené závěry soudů obou stupňů, se kterými se bez výhrad Nejvyšší soud ztotožnil a na rozhodné okolnosti týkající se materiální stránky uvedených trestných činů zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák. (body 1 a 3) i znovu poukázal, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že z povahy věci a v návaznosti na shora uvedené závěry je nedůvodná i tato poslední námitka obviněného. Navíc, již několikrát se s totožnou námitkou soudy v předcházejícím trestním řízení vypořádaly. Takto zejména nalézací soud na straně 23 a 24 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že sice je pravdou, že trestní stíhání pro toto jednání bylo zahájeno usnesením Policie ČR, OŘ Přerov, ze dne 5. 5. 2005, ČTS: ORPR-130/OHK-2005, které bylo obviněnému doručeno dne 6. 5. 2005, toto jednání je právně kvalifikováno jako trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák., u kterého zákon stanoví trestní sazbu odnětí svobody na 6 měsíců až 3 léta a trestnost takového činu zaniká podle trestního zákona po uplynutí promlčecí doby v délce 5 let. Nicméně, v souladu s ustanovením §67 odst. 3 písm. b) tr. zák. došlo dnem 19. 5. 2000, kdy bylo spácháno jednání popsané pod bodem 3) výrokové části rozsudku, k přerušení této promlčecí doby, když současně postupem podle §67 odst. 4 tr. zák. začala tímto okamžikem běžet nová promlčecí doba jednání popsaného pod bodem 2) výroku o vině v trvání 5 let, která měla skončit dnem 19. 5. 2005. Pakliže došlo k převzetí usnesení o zahájení trestního stíhání obviněným dne 6. 5. 2005, nemohlo dojít k promlčení jednání popsaného pod bodem 2) výroku o vině.
Nejvyšší soud se s ohledem na výše uvedené naprosto ztotožňuje se závěry jak okresního, tak i krajského soudu, neboť je z jejich rozhodnutí zřejmé, že se otázkou naplnění materiálního znaku souzených trestných činů zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák. zabývaly a ve svém rozhodnutí zejména nalézací soud uvedl dostatečně konkrétní okolnosti, které ho vedly k závěru, že společenská nebezpečnost jednání dovolatele je vyšší než nepatrná, přičemž navíc byl dán i materiální znak ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu odst. 2 §256a tr. zák.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného Ing. M. Z. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2009
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.