ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1043.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1043/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2009 dovolání, které podal obviněný V. J., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2009, sp. zn. 7 To 117/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 328/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2009, sp. zn. 89 T 328/2008, byl obviněný V. J. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným, že
dne 15. ledna 2008 vystupoval dle plné moci jako osoba oprávněná jednat za společnost C., s. r. o., IČ:, se sídlem P., L., uzavřel ve společnosti E. P., se sídlem B., D., se společností Č., a. s., IČ:, se sídlem P., N. P., úvěrovou smlouvu č. na poskytnutí úvěru ve výši 1.000.000,- Kč za účelem nákupu vozidla zn. VW Phaeton 6,0 W10, přičemž při uzavírání úvěrové smlouvy a seznámení s obchodními podmínkami uvedl nepravdivé údaje o hospodaření obchodní společnosti C., s. r. o., a to že vlastní kapitál společnosti činí 7.072.000,- Kč, hospodářský výsledek po zdanění je 5.122.000,- Kč, krátkodobé pohledávky jsou 3.047.000,- Kč, cizí zdroje jsou 142.000,- Kč, výnosy činí 1.850.000,- Kč. Tyto skutečnosti však byly nepravdivé, neboť v době uzavírání úvěrové smlouvy obchodní společnost C., s. r. o., nevyvíjela již žádnou činnost, neměla žádný vlastní majetek, neměla žádné krátkodobé pohledávky, nedisponovala cizími zdroji a již několik zdaňovacích období před uzavřením úvěrové smlouvy nevytvořila žádný zisk. Následně převzal vozidlo, neuhradil žádnou měsíční splátku, čímž společnosti Č., a. s., se sídlem P., N. P., způsobil škodu ve výši 1.000.000,- Kč.
Takto zjištěný skutek soud prvního stupně kvalifikoval jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. a obviněného odsoudil podle §250b odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená obchodní společnost Č., a. s., IČ:, se sídlem na P., P., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2009, sp. zn. 7 To 117/2009, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu (výroky o vině a trestu) napadl obviněný prostřednictvím obhájkyně dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení“.
Obviněný konstatoval, že byl odsouzen za jiné jednání, než které bylo popsáno v obžalobě, čímž došlo k porušení zásady zachování totožnosti skutku. Současně namítl, že v řízení nebylo prokázáno, že skutek, jímž byl uznán vinným, byl spáchán jeho osobou. Bez důvodných pochybností totiž nebylo prokázáno, že to byl právě on, kdo měl při uzavírání úvěrové smlouvy uvést nepravdivé údaje o hospodaření společnosti C., s. r. o.
V případě námitky, že byl odsouzen za jiné jednání, než které bylo popsáno v obžalobě, obviněný poukázal na skutek, který mu za vinu kladla obžaloba a na skutek, jímž byl následně uznán vinným rozsudkem městského soudu. Uvedl, že pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že se nedopustil jednání spočívající v úmyslném předložení nepravdivé plné moci, neboť nebylo prokázáno, že by v době udělení plné moci a uzavírání úvěrové smlouvy věděl o tom, že jeho otec V. J. st. již není jednatelem společnosti C., s. r. o., měl jej podle §226 písm. b) tr. ř. zprostit obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Jelikož tak neučinil prvostupňový soud, měl tak učinit odvolací soud.
Dále obviněný namítl, že žádným přímým důkazem nebylo v řízení bez důvodných pochybností prokázáno, že skutek, jímž byl uznán vinným, byl spáchán jeho osobou, a že to byl on, kdo měl při uzavírání úvěrové smlouvy uvést nepravdivé údaje o hospodaření společnosti C., s. r. o. Nebyl vyslechnut žádný svědek, který by byl u toho, když měl při uzavírání úvěrové smlouvy předkládat nepravdivé údaje o hospodaření společnosti C., s. r. o. K tomuto závěru dospěl prvostupňový soud pouze na základě domněnky svědka J. N., který uvedl, že obviněný musel předkládat doklady o hospodářské situaci C., s. r. o. Jestli toto skutečně udělal, to z výpovědi svědka nevyplývá. Pokud svědek E. J. (dříve P.) vypověděl, že jeho zaměstnanec by si uvedené údaje nevymyslel, je to pouze jeho domněnkou, která však neprokazuje, že dovolatel doložil nepravdivé údaje. Svědek se ani nezmínil, o kterého zaměstnance se mělo jednat. Navíc smlouva byla uzavírána přímo s E. J.; žádný jeho zaměstnanec smlouvu neuzavíral. V tomto směru obviněný shledal výpověď jmenovaného svědka nevěrohodnou. Zopakoval, že zprostředkování úvěru si přímo domluvil s E. J., který ho ujistil, že v případě uhrazení akontace (byla sjednána ve vysoké částce 800.000,- Kč v poměru k čerpanému úvěru ve výši 1.000.000,- Kč), není potřeba dokládat žádné výsledky o hospodaření společnosti. Byl proto překvapen, pokud se u hlavního líčení dozvěděl, že tyto údaje jsou uvedeny v listinách, které se týkají poskytnutého úvěru.
V dovolání obviněný též vytkl soudům obou stupňů, že se v odůvodnění rozhodnutí nevypořádaly se skutečností, že krátce po převzetí vozidla, kdy toto bylo z důvodu poruchy dovezeno do autorizovaného servisu, zjistil, že on sám byl „podveden“, neboť uzavřenou úvěrovou smlouvou bylo financováno vozidlo VW Phaeton 6,0 W10, rok výroby 2005, ale podle zjištění autorizovaného servisu byl první prodej tohoto vozidla proveden již 17. 1. 2003. V této souvislosti poukázal na to, že při poskytování úvěru na koupi automobilu je běžnou praxí, že si úvěrující banka ověří podle evidenčního čísla VIN, zda se nejedná o odcizené vozidlo a ověřuje si tím i rok jeho výroby. Podle obviněného je zřejmé, že ze strany prodávajícího byl dodán falešný technický průkaz a zkresleny údaje o vozidle. Po tomto zjištění se rozhodl, že nebude hradit sjednané splátky, neboť kdyby při uzavření úvěrové smlouvy věděl, že za 1.800.000,- Kč převezme vozidlo pět let staré, nikdy by úvěrovou smlouvu neuzavřel a nesložil by akontaci 800.000,- Kč. Proto je v pozici podvedeného především jeho osoba. Nemá 800.000,- Kč a ani automobil, přičemž byl uznán vinným ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu. S těmito okolnostmi, tj. že byla zaplacena zmíněná akontace a že jeho úmysl neplatit splátky nastal až po uzavření úvěrové smlouvy, v návaznosti na zjištěné nepravdivé údaje, se soudy obou stupňů nevypořádaly. Obviněný zopakoval, že nebylo prokázáno, že to byl on, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje o hospodaření společnosti C., s. r. o.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu napadené usnesení odvolacího soudu a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která připomněla obviněným uplatněné námitky.
Státní zástupkyně konstatovala, že výtku obviněného, která se týká nezachování totožnosti skutku popsaného v obžalobě se skutkem ve výroku o vině, nelze podřadit pod žádný z taxativně vymezených dovolacích důvodů. Svou povahou nemůže odpovídat namítané nesprávnosti (hmotně) právního posouzení skutku, a proto není způsobilá k věcnému projednání. Nad rámec řízení o dovolání státní zástupkyně v podrobnostech poukázala na to, jak je totožnost skutku vymezena soudní judikaturou (viz rozhodnutí č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). Současně upozornila, že porovnáním skutku ve znělce obžaloby se skutkem ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, lze dospět k závěru, že nedošlo k takovým změnám, aby byla porušena procesní zásada totožnosti skutku. V tomto směru proto nelze souhlasit s názorem dovolatele.
Dále státní zástupkyně uvedla, že ani ohledně druhé námitky obviněný nepostupoval způsobem, který by odpovídal věcnému naplnění namítané nesprávnosti právního posouzení skutku, a to v podobě, jak byl zjištěn a ustálen před soudy obou stupňů, a na jehož podkladě došlo k uznání jeho viny. Mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou námitky skutkové povahy, jejichž prostřednictvím se dovolatel snaží docílit odlišného hodnocení provedených důkazů v porovnání se způsobem výkonu této hodnotící činnosti na úrovni obou soudů. Dovolání se nemůže opírat o výtky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění při jejich interpretaci dovodily (což v daném případě činí obviněný). V opačném případě by dovolací soud sloužil jako třetí zákonnému dvojinstančnímu soudnímu systému odporující soudní stupeň s neomezenou přezkumnou pravomocí. Proto nelze v řízení o dovolání přihlížet k námitkám proti skutkovým zjištěním.
Smysl a význam námitky nesprávného právního posouzení skutku by dovolatel respektoval, pokud by v návaznosti na popsaný skutek, jak plyne z rozsudečného výroku o jeho vině, namítl, že skutkové okolnosti odporují přisouzenému způsobu jejich právního posouzení. Výtky obviněného jsou však omezeny toliko na polemiku o tom, zda výpovědi svědků J. N. a E. J. jsou natolik věrohodné, aby z hlediska míry své vypovídací hodnoty mohly být spolehlivým podkladem závěru o vině, a tudíž vybočují z rámce dovolacího důvodu, jak byl výše specifikován.
Zásah do skutkových zjištění by byl namístě pouze ve výjimečném případě, za splnění podmínky extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. O takový extrémní rozpor by se jednalo pouze tehdy, jestliže by na provedené důkazy nenavazovaly skutkové závěry, které by byly odrazem jejich skutečného obsahu tak, aby se nacházely v logické jednotě s ním a splňovaly podmínku zjištěného skutkového stavu bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 věta první tr. ř.). Státní zástupkyně zdůraznila, že v posuzovaném případě tomu tak není, neboť skutková zjištění se nacházejí ve stavu obsahové návaznosti na provedené důkazy. Z výpovědi svědka J. N., který předmětný případ řešil až v souvislosti s neplacením sjednaných leasingových splátek, jednoznačně vyplynulo, že u výše úvěru nad 300.000,- Kč by bez doložených pozitivních hospodářských výsledků obchodní společnosti, a to v postavení budoucího leasingového nájemce, nedošlo ke smluvnímu koncensu ze strany poškozeného leasingového pronajímatele. K jejich obsahu se vyjádřila svědkyně Ing. M. V., jež z titulu své statutární pozice v obchodní společnosti C., s. r. o., uvedla, že tento subjekt již od roku 2000 nevykonával žádnou činnost a že na daňových přiznáních byly vyznačeny pouze nuly. K předloženým listinám ohledně výše vlastního kapitálu, dosažených výnosů a hospodářského stavu po zdanění, konstatovala, že jsou nepravdivé. Její údaje byly bezezbytku potvrzeny na úrovni správce daní, jakož i správce pojistného na sociální a zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Za stavu, kdy výmaz osoby V. J. jako jednatele C., s. r. o., byl v obchodním rejstříku proveden až s desetiletým zpožděním (v průběhu roku 2008), nelze dovolateli vytýkat, že si byl vědom nepravdivosti plné moci, kterou jej při sjednávání úvěrové smlouvy vybavil jeho otec (jak vyplývalo z podané obžaloby). Podle státní zástupkyně jsou však konstatované důkazy zcela postačující k vyvození odpovědnosti obviněného za vědomě nepravdivé údaje při sjednávání úvěrové smlouvy, pod jejichž vlivem došlo k uzavření její leasingové varianty a k poskytnutí úvěrových finančních prostředků ve výši 1.000.000,- Kč. Přitom výpověď svědka E. J. (dříve P.) je okrajového důkazního významu, neboť popisuje okolnosti, za kterých došlo prostřednictvím poškozené leasingové společnosti Č., a. s., k převodu vlastnictví k jeho osobnímu vozu na obviněného, takže výtky o nevěrohodnosti tohoto svědka nemohou ovlivnit rozsah a kvalitu skutkových zjištění, jež jsou rozhodná pro přijetí závěru o vině v přisouzeném směru.
Rovněž argumentaci obviněného o tom, že až po převzetí předmětného motorového vozidla do své dispozice se rozhodl leasingové splátky nehradit, a to v důsledku tvrzeného podvodu ze strany prodávajícího E. J. ohledně stáří a technického stavu automobilu, vybočuje podle státní zástupkyně z rámce přisouzeného jednání. Dotýká se totiž okolností, které nastaly po dokonání trestného činu úvěrového podvodu, a které nemohou být v příčinné souvislosti s trestným následkem, jenž spočívá ve způsobení značné škody ve smyslu §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. Ten nastal již poskytnutím úvěrových finančních prostředků v přisouzené výši, kterých bylo použito na úhradu sjednané kupní ceny ve prospěch prodávajícího subjektu. Proto nelze odvolacímu soudu vytýkat, že se s touto námitkou požadovaným způsobem nevypořádal.
S ohledem na popsané skutečnosti státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl a rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyslovila souhlas [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí dovolacího soudu, než jsou uvedena v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Předně je nutno uvést, že pod žádný z dovolacích důvodů nelze podřadit ryze procesní námitku obviněného, že nebyla zachována totožnost skutku, pro který jednak byla na jeho osobu podána obžaloba a jednak byl rozsudkem prvostupňového soudu odsouzen. Nejvyšší soud však považuje za potřebné připomenout, že totožnost skutku neznamená naprostou shodu mezi skutkem, jak je např. popsán v obžalobě a v rozsudku. Na základě výsledků dokazování provedeného soudem mohou některé skutečnosti odpadnout a jiné naopak přibýt. Skutek, který je předmětem trestního řízení, soud projednává v celé šíři. Proto přihlíží i ke změnám skutkového stavu, k nimž při projednávání věci před soudem došlo. Totožnost skutku je v trestním řízení zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (srov. rozhodnutí č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.).
Porovná-li se skutek, v němž je jednání obviněného popsáno, a to v obžalobě státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 1 Zt 447/2008 (č. l. 203 spisu) a v rozsudku soudu prvního stupně (č. l. 327-328 spisu), nelze souhlasit s dovoláním, že by došlo k takovým změnám, aby byla porušena totožnost skutku.
V rámci citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní námitky obviněného, pokud tvrdí, že v provedeném řízení nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že spáchal skutek, jímž byl uznán vinným a že při uzavírání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje o hospodaření společnosti C., s. r. o. Současně shledává jako nevěrohodnou výpověď svědka E. J. (dříve P.) a vznáší výhradu vůči výpovědi svědka J. N. Nutno zdůraznit, že tyto výtky, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně hodnocení ve věci provedených důkazů. Jak již bylo výše řečeno, v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. To platí i pro námitku obviněného, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s tím, že sám byl podveden ohledně úvěrovou smlouvou financovaného vozidla, včetně tvrzení, že z tohoto důvodu se rozhodl nehradit sjednané splátky.
V dovolání obviněný nenamítá, že předmětný skutek (viz jeho doslovná citace výše), s nímž se ztotožnil i odvolací soud, byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují výlučně vůči konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Městský soud v Brně (následně též Krajský soud v Brně) učinil právní závěr, že svým jednáním popsaným ve výroku rozsudku naplnil všechny zákonné znaky trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák.
Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
O takový případ se však v posuzované věci zjevně nejedná. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. S učiněnými závěry se po provedeném odvolacím řízení ztotožnil i Krajský soud v Brně, který v napadeném usnesení na str. 2 mimo jiné uvedl: „…trestná činnost obžalovaného byla prokázána výpověďmi svědků, jimiž se podrobně zabývá odůvodnění napadeného rozsudku. Jde zejména o svědky J. N., M. V. a E. J. Jejich svědecké výpovědi jsou pak podporovány listinnými důkazy, na něž opět podrobně poukazuje odůvodnění napadeného rozsudku. Není tak pochyb o tom, že to byl obžalovaný, kdo předkládal falešné údaje o ekonomické situaci společnosti C., s. r. o. Na základě těchto nepravdivých údajů pak mu byl poskytnut úvěr.“
Nejvyšší soud považuje za potřebné připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou tvrzeny vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. prosince 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k