ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1129.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1129/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. listopadu 2009 dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného J. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 8 To 176/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 154/2008, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 8 To 176/2009, a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 2 T 154/2008, zrušují . Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Prostějově přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 2 T 154/2008, byl obviněný J. S. (dále jen „obviněný“) podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, že
dne 23. 4. 2008 v P., D., v prodejně M. J. uzavřel jako dlužník se společností E. s. r. o., se sídlem Č. B., S., smlouvu o úvěru č., v níž záměrně nepravdivě uvedl, že v deseti pravidelných měsíčních splátkách po 1.015,- Kč vrátí úvěr ve výši 9.441,- Kč, ačkoli věděl, že úvěr nebude splácet, načež úvěr, poskytnutý mu na nákup motorové pily, ani částečně nevrátil,
čímž měl (podle obžaloby) spáchat trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená společnost E. s. r. o., se sídlem Č. B., S., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal v neprospěch obviněného odvolání státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Prostějově, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 8 To 176/2009, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Vůči citovanému usnesení Krajského soudu v Brně, a to výroku, kterým bylo zamítnuto odvolání státního zástupce, podala nejvyšší státní zástupkyně (dále též „dovolatelka“) v neprospěch obviněného dovolání. Podle jejího názoru byl naplněn dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. l) alinea druhá tr. ř., neboť tímto usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v §265a odst. 2 písm. b) tr. ř. a v řízení předcházejícím vydání tohoto usnesení soudu druhého stupně byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatelka připomněla, jak ve věci rozhodl Okresní soud v Prostějově a následně o odvolání státního zástupce Krajský soud v Brně, přičemž poukázala i na odůvodnění těchto rozhodnutí. Podle jejího názoru nemůže usnesení krajského soudu obstát, neboť soudy obou stupňů, které předmětnou trestní věc posuzovaly, se při rozhodování náležitě nezabývaly užitou právní kvalifikací jednání obviněného. Je možné sice souhlasit se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, se kterým se ztotožnil i soud druhostupňový, podle kterého obviněný neuváděl při sjednávání úvěrové smlouvy nepravdivé skutečnosti, jelikož v souladu s realitou prezentoval, jaké výše dosahují jeho příjmy, jaký je jeho věk a že je starobním důchodcem. To znamená, že zmíněným jednáním nemohly být naplněny všechny zákonem požadované znaky skutkové podstaty trestného činu podle §250b odst. 1 tr. zák., přičemž vědomost obviněného, že vzhledem ke své finanční situaci nebude schopen své závazky vůči úvěrové společnosti plnit, není zřejmě možné považovat za údaj, který má předmětné hmotně právní ustanovení zvláštní části trestního zákona na mysli.
Za mylný však dovolatelka označila kategorický závěr soudů obou stupňů, že v jednání obviněného není možné spatřovat žádný trestný čin. Namítla, že při rozhodování se soudy nezabývaly tím, zda jeho jednáním nebyly naplněny znaky skutkové podstaty jiného trestného činu, než je úvěrový podvod podle §250b odst. 1 tr. zák. V uvedeném případě bylo namístě skutek obviněného kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., jehož vymezení v zákoně připomněla. Vzhledem ke znění §3 odst. 3 tr. zák. se u trestného činu podle §250 tr. zák. jedná o trestný čin úmyslný, což značí, že všechny znaky skutkové podstaty musí být zahrnuty úmyslným zaviněním pachatele (§4 tr. zák.). V řízení musí být bezpečně zjištěno, v čem pachatel uváděl někoho v omyl nebo využil něčího omylu, případně kterou podstatnou okolnost zamlčel, stejně jako to, jakou dispozicí s určitou majetkovou hodnotou došlo k způsobení škody na cizím majetku, jaká byla výše této škody, a kdo a v jakém rozsahu byl obohacen. Dovolatelka připomněla, že jedním ze znaků, který vyjadřuje podstatu trestného činu podle §250 tr. zák. a odlišuje jej od ostatních majetkových trestných činů, je úmysl pachatele. Pachatel musel mít podvodný úmysl – uvést někoho v omyl nebo využít něčího omylu, a způsobit tak na cizím majetku škodu a sebe nebo jiného obohatit – již v době, kdy uváděl jinou osobu v omyl nebo využíval jejího omylu, případně zamlčel podstatnou okolnost, a kdy docházelo k jeho obohacení či k obohacení jiné osoby.
Ze soudem zjištěného skutkového stavu, a to zejména z výpovědi obviněného zaprotokolované v průběhu přípravného řízení, je podle názoru dovolatelky zřejmé, že obviněný od okamžiku, kdy sjednával předmětnou úvěrovou smlouvu, věděl, že vzhledem ke svým příjmům nebude schopen dostát svému závazku, jež mu vyplýval z úvěrové smlouvy vůči úvěrové společnosti E. s. r. o. Pokud obviněný přesto smlouvu o úvěru uzavřel, učinil tak s vědomím, že peněžní prostředky poskytnuté úvěrovou společností nikdy nevrátí, čímž uvedl tuto společnost v omyl. Proto jednal zjevně úmyslně, jak má na mysli ustanovení §4 písm. a) tr. zák. O existenci podvodného úmyslu na straně obviněného svědčí i další skutkové okolnosti. Např. v úvěrové smlouvě uváděl své trvalé bydliště, ačkoli věděl, že se tam nebude zdržovat (dům byl v dubnu roku 2006 prodán v rámci nařízené exekuce) a následně tam nechodil ani vyzvedávat poštu, čímž se stal pro úvěrovou společnost zcela nekontaktním. Dále šlo o skutečnost, že předmět, na jehož zakoupení byl úvěr poskytnut, neužíval a ihned po jeho zakoupení jej předal třetí osobě. Svým jednáním obviněný způsobil společnosti E. s. r. o. škodu ve výši nejméně 9.441,- Kč, což je nepochybně škodou nikoli nepatrnou, jak má na mysli ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. Podle mínění dovolatelky tímto jednáním naplnil všechny zákonem požadované formální znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák.
S ohledem na skutečnost, že jednání obviněného současně nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák., označila dovolatelka jako nadbytečné úvahy, zda ustanovení o trestném činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. je ve vztahu k ustanovení o trestném činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. ustanovením subsidiárním či speciálním. Dodala, že má-li být skutek trestným činem, musí současně vedle formálních znaků příslušné skutkové podstaty trestného činu vykazovat i potřebný stupeň společenské nebezpečnosti, která je materiální podmínkou trestnosti. Připomněla, že podle ustanovení §3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, přičemž konkrétní zjištěný stupeň nebezpečnosti pro společnost musí být u dospělého pachatele větší než nepatrný. Současně poukázala na znění §3 odst. 4 tr. zák. Konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti nelze exaktně vyjádřit. Tuto okolnost je třeba posuzovat přísně individuálně s přihlédnutím k dalším okolnostem případu. Při úvahách, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost vyšší než nepatrný, popř. malý (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Tzv. podnikatelské riziko na straně poškozené úvěrové společnosti nemůže být okolností, která by snižovala míru společenské nebezpečnosti jednání obviněného pod úroveň, která je předpokládána ustanovením §3 odst. 2 tr. zák. Dovolatelka zdůraznila, že ve smyslu §2 obch. zák., ve znění pozdějších předpisů, se podnikáním rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Hlavním rysem podnikání je podnikatelské riziko a podnikatel musí s riziky podnikání počítat a být schopen se s nimi vyrovnat. Mezi tzv. podnikatelské riziko však nelze zahrnout situaci, kdy se podnikatel a jeho činnost vedená za účelem zisku stane cílem podvodného jednání jiné osoby. Pokud by podnikání mělo riziko takového charakteru snášet, bylo by vyvíjení podnikatelské činnosti zcela bez významu.
V mimořádném opravném prostředku dovolatelka upozornila, že obviněný již v minulosti neplnil své finanční povinnosti řádně a včas, protože dluh, který mu vznikl u zdravotní pojišťovny, byl nakonec uhrazen až poté, kdy mu byl v rámci exekučního řízení prodán dům. Dluh, který jeho osobě v nyní posuzovaném případě u úvěrové společnosti E. s. r. o., vznikl, výrazně (skoro dvojnásobně) přesahuje hranici škody nikoli nepatrné, přičemž do okamžiku pravomocného ukončení trestního řízení nic neuhradil.
Závěrem dovolání nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání konaném s ohledem na ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl:
- podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 8 To 176/2009, i rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 2 T 154/2008, a zrušil i další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
- podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Prostějově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rovněž vyslovila souhlas [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] s konáním neveřejného zasedání i pro případ jiného rozhodnutí.
Obviněný se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. b) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené nejvyšší státní zástupkyní naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
V rámci citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V dovolání nejvyšší státní zástupkyně v podrobnostech vytýká, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v §265a odst. 2 písm. b) tr. ř. a v řízení předcházejícím byl zjištěný skutek nesprávně právně posouzen. Tato námitka uplatněné dovolací důvody obsahově naplňuje.
Protože Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného usnesení, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející včetně právního posouzení skutku, jak je popsán ve výroku v rozsudku Okresního soudu v Prostějově a rozveden v jeho odůvodnění, přičemž dospěl k následujícím závěrům.
Trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé údaje nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Podle §4 písm. a) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.
Ve stručnosti lze připomenout, že za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy. Stanoví-li smlouva, že úvěr lze použít pouze k určitému účelu, může věřitel omezit poskytnutí peněžních prostředků pouze na plnění závazků dlužníka převzatých v souvislosti s tímto účelem. Za nepravdivé se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé skutečnosti důležité pro uzavření úvěrové smlouvy. Za hrubě zkreslené údaje považujeme takové, které mylně nebo neúplně informují o podstatných a důležitých okolnostech pro uzavření úvěrové smlouvy. Úvěrovým podvodem může být i jednání, jímž se dosáhne poskytnutí úvěru bankou v důsledku hrubě zkreslených údajů, které se týkají zejména možné návratnosti úvěru, pokud již při poskytnutí úvěru nebyla jeho návratnost reálná a ani použitý zajišťovací institut nebyl způsobilý zajistit návratnost úvěru. Podstatné údaje zamlčí ten, kdo neuvede při sjednávání úvěrové smlouvy jakékoli údaje, které jsou rozhodující nebo zásadní pro její uzavření.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Okresní soud v Prostějově v souladu se zákonem, když po provedeném dokazování u hlavního líčení dospěl k závěru, že v případě skutku, pro nějž byl obviněný obžalován, nejde o trestný čin a jeho osobu podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby. Ze skutkového zjištění vyplývá, že obviněný při sjednávání úvěrové smlouvy v souladu s realitou prezentoval, jaké výše dosahuje jeho příjem, jaký je jeho věk a že je starobním důchodcem. V tomto směru tudíž neuváděl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje a rovněž podstatné údaje nezamlčel. Současně je však zjevné, že se v úvěrové smlouvě zavázal úvěr prostřednictvím deseti pravidelných měsíčních splátek splatit, ačkoli již v době jejího uzavírání věděl, že úvěr nebude splácet, a ani částečně jej nesplatil. V těchto skutečnostech je potřebné spatřovat naplnění objektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák., neboť obviněný při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje. Zde nelze pominout výpověď obviněného z přípravného řízení, v níž mimo jiné uvedl, že chtěl pro svého známého zakoupit motorovou pilu, kterou se rozhodl pořídit na splátky. Rovněž konstatoval: „Již při sjednávání úvěrové smlouvy jsem si byl vědom toho, že vzhledem k výši svého důchodu nebudu moci úvěr splácet, proto jsem dosud žádnou částku neuhradil“ (č. l. 22 spisu). Z této výpovědi je možno důvodně usuzovat na úmyslné zavinění v činu obviněného [§4 písm. a) tr. zák.] zahrnující všechny znaky objektivní stránky předmětného trestného činu. S jeho tvrzením u hlavního líčení, že si žádný úvěr nevzal (šel pouze E. G. ručit a byl na něj udělán podvod, přičemž pilu má u sebe jmenovaný, který mu také řekl, že bude úvěr splácet), se okresní soud neztotožnil, jak plyne z argumentace na str. 2 rozsudku.
Podle §3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Podle §3 odst. 2 tr. zák. platí, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Nebezpečnost činu pro společnost je tzv. materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Při úvahách, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Naopak, pokud v konkrétním případě nebezpečnost činu pro společnost, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, tj. nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty, nepůjde o trestný čin (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Skutečnosti, které by svou výjimečnou povahou naposledy zmíněný závěr odůvodňovaly, z provedeného dokazování nevyplývají.
Jednání obviněného, jinak osoby, na kterou se hledí, jako by nebyla soudně trestána (k předchozím zahlazeným odsouzením nelze přihlížet), je nebezpečné pro společnost, neboť vyšší formou úmyslného zavinění porušilo zájem chráněný trestním zákonem, pokud jde o sjednávání úvěrových smluv a s tím související ochranu cizího majetku v oblasti úvěrování. Rovněž nelze pominout, že jeho činem byla na cizím majetku způsobena škoda ve výši 9.441,- Kč. Za skutečnost, která by v daném případě snižovala stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost, není možno považovat to, že jako starobní důchodce měl finanční příjem ve výši 5.800,- Kč měsíčně, přičemž úvěrovou smlouvou bylo dohodnuto deset měsíčních splátek po 1015,- Kč, a v čemž okresní soud shledal neodhadnutí podnikatelského rizika společností E. s. r. o. ohledně splácení úvěru.
Předmětný skutek nelze posoudit jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., jak je tvrzeno v dovolání, byť by i byly všechny jeho zákonné znaky naplněny, neboť trestný čin úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. je ve vztahu speciality k trestnému činu podvodu podle §250 tr. zák., což plyne z nauky trestního práva viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck 2004. 1502 s. a rozhodovací praxe soudů.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno důvodně, neboť zmíněný nedostatek v právním posouzení skutku, byť byl v odvolání vytýkán, nebyl v odvolacím řízení napraven. Proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. a za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. (dovolání podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného) zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 8 To 176/2009, a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 2 T 154/2008. Současně zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Prostějově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Úkolem soudu prvního stupně bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu, věc projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit o obžalobě zákonu odpovídající rozhodnutí. Zároveň lze ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. odkázat na právní názor, který v tomto usnesení Nejvyšší soud vyslovil.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť zjištěnou vadu nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. listopadu 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k