ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1194.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1194/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2009 dovolání, které podal obviněný J. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 7 To 139/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 3 T 40/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 3 T 40/2009, byl obviněný J. S. (dále jen „obviněný“) uznán vinným pokusem trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 k §241 odst. 1 tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §241 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené V. z. p. Č. r., se sídlem P., O., IČ:, částku ve výši 1.313,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 7 To 139/2009, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu, a to výrok o vině, napadl obviněný prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V podání obviněný připomněl, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů. Poukázal na vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v zákoně. Konstatoval, že předpokladem existence tohoto dovolacího důvodu je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o právní posouzení skutku nebo hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti, přičemž je mu známo, že dovolací soud je vázán konečným skutkovým zjištěním, které soudy obou stupňů učinily.
Dále obviněný uvedl, že svými dovolacími námitkami zpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, neboť skutek, pro který byl stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů. Poznamenal, že těžiště jeho námitek spočívá v tom, že skutek v tzv. skutkové větě nevykazuje všechny zákonné znaky pokusu trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 k §241 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti odkázal na komentář k trestnímu zákonu, že je nutno odlišovat případy, kdy pachatelovo násilné jednání nesměřovalo k vykonání soulože, ale k donucení ženy, aby strpěla jiné pachatelovy sexuální projevy, např. ohmatávání na prsou či pohlavních orgánech, přičemž takovéto podobné skutky jsou zpravidla kvalifikovány jako trestný čin vydírání podle §235 tr. zák. – viz rozhodnutí č. 17/1982 Sb. rozh. tr. Poznamenal, že trestný čin znásilnění je ve vztahu k trestnému činu vydírání v poměru speciality (rozhodnutí č. 43/1990 Sb. rozh. tr.).
V dovolání obviněný konstatoval, že byl oblečen, poškozená si vybavila, že si snad sundával toliko bundu, ale i to si přesně nepamatuje. Zda si odepínal kalhoty, nevěděla a vůbec se nemohla vyjádřit, zda se svlékal, a co měl oblečeno. Ke své osobě uvedla, že měla oblečeno spodní prádlo a župan. Ten se jí rozvázal, ale zůstal stále oblečený. Obviněný jí pouze sundal spodní kalhotky, ale neví jak. Ve fázi, kdy měla sundané kalhotky ji líbal na obličeji a osahával na přirození. Toto vyplynulo z výpovědi poškozené ze dne 3. 2. 2009. U hlavního líčení uvedla, že ji obviněný osahával, ale neví kde. Při útoku byl oblečen, myslí si, že si rozepínal pásek a kalhoty, tím si však není jistá.
Podle obviněného vyplývá z popsaných skutkových zjištění, že byl oblečen, nedošlo ani k doteku pohlavních orgánů, toliko poškozenou svlékl, ohmatával a líbal. Připomněl, že pohrůžka bezprostředního použití násilí musí směřovat k dosažení soulože nebo jiného obdobného pohlavního styku. Nestačí, kdyby pachatel použil pohrůžku bezprostředního násilí, která směřovala k tomu, aby se poškozená jen svlékla. Komentář k trestnímu zákonu podává, že vykonáním soulože se rozumí spojení pohlavních orgánů muže a ženy. Podle aplikační praxe jen částečné vsunutí pohlavního údu do pohlavního orgánu poškozené se považuje za dokonanou soulož. Při pouhém dotyku pohlavních orgánů by se jednalo o pokus (rozhodnutí č. 6/1984 Sb. rozh. tr.). Obviněný připomněl, že nedošlo k dotyku pohlavních orgánů, skutečně šlo jen o svlékání, líbání a osahávání rukou, a proto soudy obou stupňů pochybily, pokud nekvalifikovaly jeho jednání toliko jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Poznamenal, že byl silně ovlivněn alkoholem, přičemž z jeho obhajoby vyplynulo, že po požití takového množství alkoholu není schopen jakéhokoli pohlavního styku. S ohledem na tato skutková zjištění se nemohl dopustit pokusu trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 k §241 odst. 1 tr. zák., ale pouze trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 7 To 139/2009, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Předseda senátu Okresního soudu ve Frýdku – Místku nechal ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. doručit opis dovolání obviněného Nejvyššímu státnímu zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Dovolací soud však do dne rozhodnutí ve věci písemné vyjádření neobdržel.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Jelikož dovolání je možné podat pouze z důvodů zakotvených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V mimořádném opravném prostředku obviněný v podrobnostech vznáší výhradu, že skutek, jímž byl uznán vinným, nenaplňuje znaky pokusu trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 k §241 odst. 1 tr. zák., ale pouze trestného činu vydírání podle §235 odst. l tr. zák. Tato námitka obsahově uplatněný důvod dovolání naplňuje. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí jsou zatížena tvrzenou právní vadou.
Trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného. Podle §4 písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.
Ve stručnosti lze připomenout, že za násilí ve smyslu §241 odst. 1 tr. zák. se považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a k dosažení soulože nebo jiného obdobného pohlavního styku proti její vůli. V případě pohrůžky bezprostředního násilí je třeba, aby šlo o takovou pohrůžku, z níž je patrno, že násilí bude použito okamžitě, nepodrobí-li se napadená osoba vůli útočníka. Za soulož je třeba pokládat spojení pohlavních orgánů muže a ženy, přičemž postačí, že došlo i jen k částečnému zasunutí pohlavního údu muže do pochvy ženy. Jiným obdobným pohlavním stykem je pohlavní styk, který je způsobem provedení a svou závažností srovnatelný se souloží, přičemž závažnost je třeba hodnotit především z hlediska jeho následků (psychických i fyzických) pro oběť. Z těchto hledisek půjde především o orální pohlavní styk (felaci či cunilinctus) a anální pohlavní styk (coitus analis). O zneužití bezbrannosti půjde tehdy, je-li oběť bez přičinění pachatele v takovém stavu, ve kterém není vzhledem k okolnostem činu schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání (srov. rozhodnutí č. 43/1994-II. Sb. rozh. tr.).
Podle §8 odst. 1 tr. zák. platí, že jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Pokus trestného činu vyžaduje jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, tj. ke způsobení následku, jenž je znakem skutkové podstaty (srov. rozhodnutí č. 43/1958 Sb. rozh. tr.). Pokus trestného činu vyvolává nebezpečí, že k poruše nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem dojde, avšak nikdy se u něj nerozvine příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem požadovaným u dokonaného trestného činu, neboť pachatel tento následek z důvodu absence dokonání deliktu nezpůsobil. Pro posouzení, zda již jde o pokus trestného činu, má význam, zda pachatel již započal odstraňovat překážky v závěrečném stadiu trestné činnosti (např. probourávání se do objektu za účelem krádeže). O pokus půjde i v případě, když pachatel bude působit na hmotný předmět útoku (např. začal rozebírat objemnější věc, aby ji mohl po částech v rámci krádeže odnést). Konečně o pokus půjde i tehdy, když pachatel dospěl ve vývoji trestné činnosti tak daleko, že se nalézá na místě činu (např. ukryt na určitém místě očekává oběť svého loupežného přepadení).
V tzv. skutkové větě, jak je popsána ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu ve Frýdku – Místku, je obviněnému kladeno za vinu, že
dne 11. 12. 2008 v době kolem 8.00 hod. ve F. na ulici L., poté, co poškozená V. M. na zvonění otevřela dveře svého bytu, domnívajíc se, že přichází J. D., přítel její dcery, v úmyslu donutit ji k souloži, uhodil poškozenou pěstí do oblasti levého oka, pak ji uchopil pod krkem a vtlačil do bytu a se slovy: „co si myslí, že to šampaňské koupil jen tak“ a přitom dodal „že si chce užít“, odtáhl poškozenou přes kuchyň do ložnice, tam ji odhodil na postel, sedl si na ni, následně jí stáhl kalhotky, líbal ji a osahával ji po těle a přirození a začal si rozepínat rozparek u kalhot, avšak v té době zazvonil poškozené telefon, která jej volnou rukou aktivovala a volala do něj o pomoc, načež jí telefon vyrazil z ruky, opakovaně ji opět uhodil dlaní do obličeje a z bytu utekl.
Podle názoru Nejvyššího soudu je z citovaného skutkového zjištění evidentní, že obviněný svým jednáním naplnil všechny formální i materiální znaky pokusu trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 k §241 odst. 1 tr. zák.
Soudy obou stupňů věnovaly náležitou pozornost tomu, zda jednání obviněného skutečně směřovalo ke znásilnění poškozené V. M. či nikoli. V této spojitosti již Okresní soud ve Frýdku – Místku v odůvodnění rozsudku ke spáchanému činu mimo jiné uvedl: „Ze shora popsaného jednání obžalovaného (povalení na postel, sundání kalhotek, osahávání přirození, polibky) a z jeho výroku, že si chce užít, má soud za to, že jeho úmysl byl sexuálně motivován. Bylo však otázkou, zda si chtěl tzv. pouze “šáhnout“ či zda měl v úmyslu na poškozené vykonat soulož. Je evidentní že vůči poškozené použil násilí, a to ihned, co otevřela dveře do svého bytu. I poté po celou dobu na poškozenou fyzicky útočil, čemuž se poškozená neúspěšně bránila. V žádném případě jej do bytu nepozvala.“ Prvostupňový soud nastolil otázku: „Co obžalovaný sledoval svým výrokem, že si chce užít, proč jí stáhnul kalhotky, proč jí sahal na přirození a líbal?“ V této souvislosti konstatoval: „…zklamání, že i když v baru hodně utratil a že z toho nic nebude, projevil již před svědkyní G. I když u soudu si poškozená nebyla jistá, zda si chtěl sundat kalhoty, při rekognici zcela jistě uvedla, že si rozepínal rozparek u kalhot. Proč by tak činil, kdyby si chtěl pouze sáhnout na intimní místa poškozené? Svého jednání upustil právě v době, kdy klečí na poškozené, a to jen proto, že se poškozené podařilo přijmout telefonický hovor a zakřičet, že ji přepadl ten, s kým seděla v baru! Musel si být tedy vědom toho, že je “prozrazen“! Ostatně ihned poté byt opustil, avšak poškozenou ještě předtím, zřejmě za trest, opakovaně uhodil.“ Soud prvního stupně rovněž poukázal na to, co obviněný poté dělal, včetně toho, že následující den nešel do zaměstnání, ačkoliv absence u jeho osoby nebyly zvykem. Současně zdůraznil: „Ze způsobu útoku obžalovaného, z jeho chování a slovního projevu má soud za to, že na poškozené chtěl vykonat soulož. Proč by jinak šahal na intimní místa poškozené, líbal ji, sundával kalhotky a rozepínal si rozparek u kalhot a přitom uváděl, že šampaňské nekupoval jen tak a že si chce užít? K souloži pak nedošlo pouze pro neočekávaný telefonický hovor“ (vše na str. 7 rozsudku okresního soudu). S těmito skutkovými závěry se v napadeném usnesení ztotožnil i Krajský soud v Ostravě, jak je zřejmé z argumentace na str. 2 a 3 rozhodnutí.
Nejvyšší soudu konstatuje, že jednání obviněného, které bylo nepochybně pro společnost nebezpečné (s ohledem zejména na význam dotčeného zájmu chráněného trestním zákonem, způsob provedení činu, vyšší formu úmyslného zavinění a trestní minulost obviněného včetně toho, že jde o speciálního recidivistu) bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. (došlo k odstraňování rozhodných překážek, a to za použití fyzického násilí k odhození poškozené na postel a sedu na ní, ke stažení kalhotek u její osoby a k rozepínání kalhot obviněného) a jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo (jako důsledek volání poškozené o pomoc). Obviněný naplnil všechny zákonné znaky pokusu tohoto trestného činu, který spáchal ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák., neboť jeho protiprávní jednání bylo očividně chtěné. Z hlediska aplikovaného právního posouzení není podstatné, že nedošlo k dotyku pohlavních orgánů. Okolnost, že v době činu byl silně ovlivněn alkoholem, nemůže obviněného zbavit trestní odpovědnosti, a ani ji snížit. Podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, který plně akceptoval soud prvního stupně, byl obviněný „schopen rozpoznat společenskou nebezpečnost svého jednání, schopnost toto jednání ovládat byla podstatně snížena, nikoliv vymizena. Snížení ovládací složky bylo způsobeno výlučně prostou alkoholovou opilostí středně těžkého stupně.“ Příčetnost, jako podmínka trestní odpovědnosti, byla u obviněného zachována (str. 7 rozsudku).
Konstatované právní posouzení skutku shledal v odvolacím řízení důvodně správným Krajský soud v Ostravě. Dovolací námitku obviněného, která byla formálně relevantně vznesena, tudíž nelze akceptovat. Jelikož v mimořádném opravném prostředku nebyla uplatněna žádná výhrada vůči právnímu posouzení skutku ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu ve Frýdku – Místku i jako trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., tak v tomto směru dovolací soud napadená rozhodnutí neposuzoval.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. října 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k