ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1265.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1265/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2009 o dovolání, které podal obviněný A. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 9 To 217/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 133/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 2. 2009, sp. zn. 52 T 133/2008, byl obviněný A. M. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 30. 3. 2007 v době mezi 09.50 a 10.00 hodin v P., N. P., naproti domu čp. poté, kdy byl strážníkem M. p. poškozeným J. S., vyzván k předložení dokladů pro podezření ze spáchání dopravního přestupku, toto bezdůvodně odmítl, a i přes snahu strážníka pokračovat v řešení přestupku nasedl do svého vozidla zn. Mercedes Benz černé barvy, nastartoval, nasměroval řízení vozidla doleva a vozidlem tak vědomě vyjel přímo na strážníka M. p. poškozeného J. S., stojícího ve směru výjezdu vozidla, čímž jej přímo ohrozil levým předním nárazníkem, a svého počínání obžalovaný zanechal až poté, kdy se strážník dostal na kapotu vozidla, z níž následně sklouzl při zacouvání obžalovaného“. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §155 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti uhradit poškozené V., se sídlem P., N. P., škodu ve výši 640,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. S., bytem A., Š., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 9 To 217/2008, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť „dne 30. 3. 2007 v době mezi 09.50 a 10.00 hodin v P., N. P., naproti domu čp. poté, kdy byl strážníkem M. p. poškozeným J. S., vyzván k předložení dokladů pro podezření ze spáchání dopravního přestupku, toto bezdůvodně odmítl, a i přes snahu strážníka pokračovat v řešení přestupku nasedl do svého vozidla zn. Mercedes Benz černé barvy, nastartoval, nasměroval řízení vozidla doleva a vozidlem tak vědomě vyjel přímo na strážníka M. p. p. J. S., stojícího ve směru výjezdu vozidla, čímž jej přímo ohrozil levým předním nárazníkem, a svého počínání obžalovaný zanechal až poté, kdy se strážník dostal na kapotu vozidla, z níž následně sklouzl při zacouvání obžalovaného“, a podle §155 odst. 1 tr. zák. ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněného zavázal k povinnosti uhradit poškozené V., se sídlem P., N. P., škodu ve výši 640,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozeného J. S., bytem A., Š., odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
V této souvislosti je na místě poznamenat, že oba soudy předmětnou trestní věc obviněného projednávaly a rozhodovaly již po druhé, neboť jejich předchozí rozhodnutí ve věci byla k dovolání obviněného zrušena usnesením Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 6 Tdo 1288/2008, když Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je třeba, aby soudy nižších stupňů po zevrubnějším hodnocení důkazů precizovaly svá skutková zjištění a ta po pečlivém právním posouzení přiléhavě právně kvalifikovaly.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že skutek tak, jak je popsán ve výroku Městského soudu v Praze, není možné podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť z popisu skutku nelze dovodit naplnění všech znaků trestného činu, když zejména není jednoznačně zřejmé, že se měl dopustit násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele, resp. jakého násilí se měl dopustit. V této souvislosti označil část výroku soudu o tom, že se strážník dostal na kapotu vozidla, za zcela irelevantní, přitom odkázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu o jeho předcházejícím dovolání. Prohlásil, že za násilí je nutno považovat pouze použití fyzické síly k působení na vůli člověka s cílem překonat kladený odpor nebo očekávaný odpor anebo mu zamezit a vyjádřil přesvědčení, že popis skutku konstatující, že nasměroval řízení vozidla doleva a vozidlem vědomě vyjel přímo na strážníka, stojícího ve směru výjezdu vozidla, čímž jej přímo ohrozil levým předním nárazníkem, není dostatečně určitý a jednoznačný tak, aby bylo možné jeho jednání podřadit pod pojem násilí. Podle jeho slov v něm totiž zcela chybí, jakým způsobem mělo být zasaženo do osobní integrity údajného poškozeného, která část jeho těla měla být ohrožena či zasažena jeho vozidlem, v jaké vzdálenosti se údajný poškozený od jeho vozidla nacházel, jakož i to, zda údajný poškozený musel učinit nějaké pohyby k tomu, aby se vyhnul střetu s jeho vozidlem. Také argumentoval, že z popisu skutku není vůbec zřejmé, že by se ho údajný poškozený při výkonu své pravomoci pokusil předvést či použít donucovacích prostředků. Konstatoval, že skutečnost, že pouze neposlechl výzvy údajného poškozeného k předložení dokladů a pokusil se odjet svým vozidlem, aniž by údajný poškozený použil některé ze svých dalších zákonem stanovených oprávnění (tedy zejména předvedení či donucovací prostředky), nemůže být interpretována tak, že při pokusu odjet svým vozidlem jednal v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele.
Pokud jde o výrok o náhradě škody, zdůraznil, že popis skutku neuvádí nic o tom, že by skutečně protiprávně zasáhl do tělesné integrity údajného poškozeného a že by tedy svým zaviněným protiprávním jednáním způsobil údajnému poškozenému (resp. V.) škodu na zdraví, která by vyžadovala lékařskou péči. Připomněl, že část popisu skutku - a svého počínání obžalovaný zanechal až poté, kdy se strážník dostal na kapotu vozidla, z níž následně sklouzl při zacouvání obžalovaného - je z hlediska posouzení jeho zaviněné odpovědnosti za to, že se údajný poškozený dostal na kapotu vozidla, zcela irelevantní, neboť to byl údajný poškozený, kdo na kapotu vozidla sám naskočil, což je patrné i z videozáznamu (pokud by ovšem tento videozáznam byl soudem řádně interpretován, a to i za součinnosti osob s odbornými znalostmi). Dodal, že soudu byl předložen i zpomalený videozáznam, ze kterého je dění zřejmé.
Dále namítl, že při rozhodování Městského soudu v Praze došlo k porušení zákazu reformationis in peius, protože v popisu skutku před tím, než ve věci rozhodoval poprvé Nejvyšší soud, bylo ve výroku soudu jednoznačně uvedeno, že údajný poškozený stál vedle přední části vozidla na straně řidiče. Při novém rozhodování však Obvodní soud pro Prahu 4 a také Městský soud v Praze již z popisu skutku tento údaj vypustily, aniž by došlo k provedení jakýchkoli nových důkazů. Shledal, že touto změnou popisu skutku bylo jednoznačně zhoršeno jeho postavení, neboť je samozřejmě rozdíl mezí tím, je-li mu kladeno za vinu, že vyjížděl vozidlem na údajného poškozeného stojícího ve směru vozidla, a tím, že vyjížděl vozidlem na údajného poškozeného stojícího ve směru výjezdu vozidla vedle přední části vozidla na straně řidiče. Podle jeho názoru byl zákaz reformationis in peius porušen též tím, že byl rozsudkem Městského soudu v Praze uznán vinným ze spáchání dokonaného trestného činu, ačkoli Nejvyšším soudem zrušený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 jej odsuzoval za pokus trestného činu.
V závěru svého dovolání Městskému soudu v Praze vytkl, že se vůbec nevypořádal s materiální stránkou trestného činu, tedy s otázkou, zda-li jeho jednání dosahovalo takové intenzity společenské nebezpečnosti, aby mohlo být posuzováno jako trestný čin.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 9 To 217/2008, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 2. 2009, sp. zn. 52 T 133/2008, zrušil.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že námitky obviněného jsou v celé jejich šíři způsobilé naplnit jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Následně prohlásil, že námitky obviněného, s výjimkou výhrady proti výroku o náhradě škody, shledává zjevně neopodstatněnými a v plné šíři se ztotožňuje s obsahem odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně. Z důkazní situace, jak ji zjistil soud nalézací, je totiž evidentní, že obviněný naprosto ignoroval opakované výzvy strážníka městské policie, aby předložil doklady pro podezření ze spáchání dopravního přestupku, tj. pokyny vydané v souladu se zákonem při výkonu pravomoci veřejného činitele, a v úmyslu se jim nepodrobit nastoupil do vozidla, nastartoval ho a úmyslnou jízdou přímo strážníka, který stál evidentně ve směru jízdy jeho vozidla, ohrožoval. Zdůraznil, že ze způsobu chování obviněného a z toho, jak se tělo strážníka ocitlo na kapotě jeho vozidla, je patrné, že nešlo o „běžné“ jednání, k nimž začasté dochází ze strany osob protivících se obdobným zákrokům policistů, nýbrž že se jedná o jednání zvýšeně společensky nebezpečné nad míru a stupeň odpovídající společenské nebezpečnosti přestupku. Takovéto jednání podle státního zástupce dosahuje bezesporu společenské nebezpečnosti trestného činu, svým způsobem, použitím prostředků a zvýšeným rizikem pro zdraví veřejného činitele, nerušenost jehož výkonu pravomoci je objektem daného trestného činu.
Také konstatoval, že za porušení zákazu reformace in peius nelze v žádném případě považovat izolovaně tu skutečnost, že stávajícím rozsudkem soudu druhého stupně byl obviněný odsouzen pro dokonaný trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák., ačkoli byl předtím odsouzen pro uvedený trestný čin podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., rozhodnutími, k jejichž zrušení došlo v předchozím řízení výhradně z podnětu jeho řádného a mimořádného opravného prostředku. Otázku porušení zmíněného zákazu k horšímu je totiž třeba hodnotit v celém obsahu rozsudku a jeho následků pro obviněného. Státní zástupce vyslovil názor, že napadeným rozhodnutím naopak došlo k výrazné změně ve prospěch obviněného, a tedy se nejedná o porušení zákazu reformace in peius (k tomu viz též str. 6 - 8 odůvodnění napadeného rozsudku).
Jak již bylo shora zmíněno, za jedinou důvodnou výhradu z dovolání obviněného státní zástupce označil tu, jíž brojí proti výroku podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti k náhradě škody poškozené V.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání konaném podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. postupem podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 9 To 217/2008, ve vadné části, kterou je výrok podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněného uhradit poškozené V., se sídlem P., N. P., škodu ve výši 640,- Kč, současně též, aby zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265m odst. 2 tr. ř. a podle §265 tr. ř. odkázal tohoto poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především shledal, že dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 9 To 217/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Námitky obviněného v tom smyslu, že v jeho případě došlo k porušení zásady zákazu reformationis in peius, pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a ani pod žádný další, ze zákonem taxativně stanovených dovolacích důvodů) nespadají, neboť se nejedná o námitky hmotně právní, ale o námitky procesního charakteru.
Nejvyšší soud k tomu nicméně obiter dictum uvádí, že podle §259 odst. 4 tr. ř. platí, že v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného; ve výroku o náhradě škody tak může učinit též na pokladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody. Přitom zákaz změny k horšímu ve smyslu §259 odst. 4 tr. ř. nebrání odvolacímu soudu v tom, aby z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obviněného doplnil ve výroku svého rozsudku (§259 odst. 3 tr. ř.) popis rozhodných skutkových zjištění tak, aby v něm byly obsaženy též skutečnosti vyjadřující zákonem požadované znaky skutkové podstaty toho trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným již rozsudkem soudu prvního stupně, které soud prvního stupně sice vzal za prokázané, avšak výslovně je neuvedl ve výrokové části rozsudku. Jestliže se v takovém případě doplnění popisu skutku neprojeví zpřísněním jeho právní kvalifikace, zvětšením rozsahu a závažnosti následků apod., pak se tím nijak nezhoršuje postavení obviněného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, publikované pod č. 38/2006 Sb. rozh. tr.)
V návaznosti na dovolací argumentaci obviněného je třeba v první řadě konstatovat, že úprava popisu skutku, kterou po předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu o mimořádném opravném prostředku obviněného provedl soud druhé instance, se nedotkla jeho podstaty, ale znamenala toliko formulační upřesnění jeho popisu. Za další, nelze než přisvědčit státnímu zástupci, že otázku porušení zákazu reformationis in peius je nutno hodnotit komplexně, v celém obsahu rozsudku a jeho následků pro obviněného. Za porušení zákazu reformationis in peius není možno považovat samu o sobě tu skutečnost, že stávajícím rozsudkem odvolacího soudu byl obviněný odsouzen pro dokonaný trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák., ačkoliv byl před tím uznán vinným uvedeným trestným činem podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud uzavírá, že v daném případě se o porušení zákazu reformationis in peius nejedná, neboť k reálnému zhoršení postavení obviněného nedošlo. Naopak, napadeným rozhodnutím soudu druhého stupně se postavení obviněného (oproti jeho postavení před tím, než v posuzované trestní věci poprvé rozhodoval Nejvyšší soud) změnilo výrazně v jeho prospěch, a to nejen z pohledu výroku o vině, ale i výroku o trestu.
Pokud by tedy byla obsahem dovolání pouze tato námitka, nezbylo by Nejvyššímu soudu než dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud ovšem konstatuje, že další námitky obsažené v mimořádném opravném prostředku obviněného byly z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněny relevantně. Nejvyšší soud ale shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele.
Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně nerušeného výkonu pravomoci veřejného činitele. Předmětem ochrany je jednotlivec, nositel pravomoci veřejného činitele.
Veřejným činitelem podle §89 odst. 9 tr. zák. se rozumí (mimo jiné) příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena.
Jak již Nejvyšší soud uvedl ve svém předchozím rozhodnutí, strážník městské policie Jiří Souček nepochybně jednal a vystupoval jako veřejný činitel ve smyslu §89 odst. 9 tr. zák., neboť se podílel na plnění úkolů společnosti a státu a používal přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za splnění těchto úkolů svěřena (projednával s obviněným dopravní přestupek, jehož se měl tento dopustit, přičemž jej opakovaně vyzýval k předložení jeho dokladů). V tomto smyslu požíval ochrany poskytované mj. ustanovením §155 tr. zák.
Násilím se rozumí použití fyzické síly k působení na vůli člověka s cílem překonat kladený odpor nebo očekávaný odpor anebo mu zamezit. Násilím je (mimo jiné) jednání proti tělu napadeného, při němž je použito fyzické síly, nevyžaduje se však, aby takovýmto jednáním bylo způsobeno ublížení na zdraví (srov. rozhodnutí č. 22/1966 Sb. rozh. tr.). Pachatel přitom musí jednat s úmyslem ovlivnit výkon pravomoci veřejného činitele (úmysl pachatele musí směřovat k tomu, aby napadený veřejný činitel buď svou pravomoc vůbec nevykonal, nebo ji vykonal jinak, než ji zamýšlel vykonat předtím, než došlo k použití násilí).
Na tomto místě není od věci znovu připomenout, že ze skutkových zjištění popsaných v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně se podává, že obviněný: „…poté, kdy byl strážníkem M. p. poškozeným J. S. … vyzván k předložení dokladů pro podezření ze spáchání dopravního přestupku, toto bezdůvodně odmítl, a i přes snahu strážníka pokračovat v řešení přestupku nasedl do svého vozidla zn. Mercedes Benz … nastartoval, nasměroval řízení vozidla doleva a vozidlem tak vědomě vyjel přímo na strážníka M. p. poškozeného J. S., stojícího ve směru výjezdu vozidla, čímž jej přímo ohrozil levým předním nárazníkem, …“.
Nejvyšší soud k tomu poznamenává, že uvedl-li obviněný do pohybu takový hmotný předmět, jakým je osobní motorové vozidlo, přímo proti tělu strážníka městské policie J. S., pak toto jednání obviněného, i přes skutečnost, že nedošlo k intenzivnějšímu nárazu vozidla do jmenovaného strážníka, lze nepochybně považovat za užití násilí ve smyslu §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. (viz přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 36/1976-I Sb. rozh. tr.).
Přitom popis jednání, jehož se podle skutkových závěrů soudu první a druhé instance obviněný poté, kdy byl strážníkem městské policie J. S. v souvislosti s podezřením ze spáchání dopravního přestupku vyzván k předložení dokladů, dopustil, je z hlediska shora rozvedeného pojmu násilí dostatečně konkrétní a již vyjadřuje charakter i intenzitu útoku obviněného.
V této souvislosti Nejvyšší soud dodává, že pozice poškozeného ve vztahu k vozidlu obviněného byla již nalézacím a odvolacím soudem dostatečně vymezena (tyto zjišťují, že obviněný vyjel přímo na strážníka městské policie J. S. stojícího ve směru výjezdu vozidla) a že též způsob, jakým byl poškozený jednáním obviněného ohrožen, byl v rozhodnutích soudů nižších stupňů dostatečně konkretizován (soudy uzavírají, že v důsledku jednání obviněného byl strážník městské policie J. S. přímo ohrožen levým předním nárazníkem vozidla obviněného).
Podle názoru Nejvyššího soudu tak lze učiněná skutková zjištění ve vztahu k objektivní stránce skutkové podstaty trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. označit za přiléhavá, dostatečně konkrétní a výstižná.
Po subjektivní stránce je trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. úmyslným trestným činem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha :C.H.Beck, 2004 47-52 s.).
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy. Závěr o úmyslu tak lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů zřetelně plyne též úmyslné zavinění obviněného, a to ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák., zahrnující jednání, následek (účinek) i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Je totiž zjevné, že obviněný jednal tak, jak je popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně, vědomě, cíleně a záměrně právě proto, aby působil na výkon pravomoci veřejného činitele, přesněji, aby výkonu pravomoci veřejného činitele zabránil (obviněný ignoroval výzvy strážníka městské policie k předložení dokladů v souvislosti s podezřením ze spáchání dopravního přestupku, tj. pokyny vydané v souladu se zákonem při výkonu pravomoci veřejného činitele, a s cílem vyhnout se projednání tohoto dopravního přestupku nastoupil do svého vozidla, nastartoval ho a úmyslně s ním vyjel přímo na strážníka městské policie stojícího ve směru jízdy vozidla).
Pro právní kvalifikaci přitom není rozhodné, že z popisu skutku nevyplývá, že by se poškozený při výkonu své pravomoci pokusil obviněného předvést či použít donucovacích prostředků. Podstatné je, že poškozený konal a vystupoval jako veřejný činitel (viz shora) a právě v souvislosti s tím – v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele (de facto výkonu této pravomoci zabránit) obviněný jednal.
K námitce týkající se materiální stránky trestného činu lze v obecné rovině uvést následující skutečnosti. Podle ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. není čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Tato zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že některá jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky některé skutkové podstaty. Kritéria hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou uvedena v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a jsou předmětem objasňování v rámci zjišťování skutkového stavu věci podle §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.
Otázka výkladu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. je řešena v současné judikatuře, přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.
Tyto skutečnosti je třeba vztáhnout na předmětný (zjištěný) skutek. Nutno pak konstatovat, že jednání obviněného je charakterizováno okolnostmi, jež vylučují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák., že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům této trestné činnosti. Naopak, s ohledem na konkrétní okolnosti zjištěného skutku (především vzhledem ke způsobu provedení činu - obviněný útočil vůči veřejnému činiteli osobním motorovým vozidlem) nelze odvolacímu soudu vytýkat závěr o jeho vyšší než nepatrné společenské nebezpečnosti.
K námitkám, jež obviněný vztáhl k výroku o náhradě škody, pak Nejvyšší soud poznamenává následující.
Je možno přisvědčit obviněnému, že tzv. skutková věta výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu neuvádí nic o tom, že by svým jednáním způsobil škodu na zdraví strážníka městské policie J. S. Současně je však nutno zdůraznit, že způsobení škody na zdraví či jiné škody není zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák., a proto nemusí být z hlediska výroku o náhradě škody v popisu skutku ve výroku o vině výslovně vyjádřeno. Tato skutečnost tedy nebrání tomu, aby bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody (viz rozhodnutí č. 41/2002-I Sb. rozh. tr.). V daném případě jsou tak dostatečným podkladem pro výrok o povinnosti obviněného nahradit podle §228 odst. 1 tr. ř. poškozené V. z. p. Č. r. škodu ve výši 640,- Kč skutková zjištění soudů nižších stupňů obsažená v odůvodnění jejich rozhodnutí (viz zejména rozsudek nalézacího soudu str. 8 odst. druhý), podle nichž poškozený strážník městské policie J. S. byl nucen vyhledat lékařské ošetření v příčinné souvislosti s jednáním obviněného („pokud by obžalovaný nejednal, jak popsáno výše, nedošlo by ani ke zranění poškozeného“), přičemž náklady tohoto vyšetření uhradila V. z. p., jež se řádně připojila se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. prosince 2009
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý