ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1417.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1417/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2009 dovolání, které podal obviněný P. Š., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 7 To 238/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 5 T 50/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 5 T 50/2008, byl obviněný P. Š. (dále jen „obviněný“) uznán vinným, že
v přesně nezjištěný den v červnu 2007, patrně dne 13. 6. 2007, v P., D., v R. k. O. – N. poškozeného O. S., v úmyslu získat neoprávněně finanční prostředky, bez vědomí a souhlasu Mgr. J. R., nabídl k prodeji její byt v T., S., kdy v souvislosti s tímto předložil plnou moc vystavenou mu Mgr. J. R. a opravňující jej k jejímu zastupování při jednání se státními orgány, soudy, notáři, fyzickými a právnickými osobami, kteroužto plnou moc mu však Mgr. J. R. vystavila pro jiné účely, poté v zastoupení Mgr. J. R. jako její zmocněnec dne 3. 7. 2007 podepsal smlouvu o budoucí kupní smlouvě, dle které se Mgr. J. R. zavázala v budoucnu prodat budoucí kupující M. H., svou bytovou jednotku č. v domě č. pop. a v T., S., včetně příslušných podílů na společných částech budovy a pozemku pod budovou za cenu 690.000,- Kč, kdy v souvislosti s podpisem této smlouvy převzal od poškozeného O. S. nejpozději dne 5. 7. 2007 zálohu na kupní cenu ve výši 200.000,- Kč, poté v zastoupení Mgr. J. R. jako její zmocněnec dne 26. 7. 2007 podepsal kupní smlouvu, dle které Mgr. J. R. jako prodávající prodala M. H. jako kupující výše uvedenou bytovou jednotku a spoluvlastnické podíly na společných částech budovy a pozemku pod budovou za cenu 690.000,- Kč, a takto jednal přesto, že Mgr. J. R. jej k prodeji shora uvedeného bytu a spoluvlastnických podílů na společných částech budovy a pozemku pod budovou ve skutečnosti nezmocnila a o jeho shora uvedeném jednání se dozvěděla až dne 26. 7. 2007, přijetím zálohy na kupní cenu ve výši 200.000,- Kč od poškozeného O. S. tomuto způsobil škodu ve stejné výši.
Takto zjištěný skutek soud prvního stupně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a obviněného odsoudil podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon podle §60a odst. 1 tr. zák. za použití §60a odst. 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků a nad jeho osobou vyslovil dohled. Podle §60a odst. 3 tr. zák. obviněnému uložil povinnost ve zkušební době podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 7 To 238/2009, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu (výroky o vině a trestu) napadl obviněný prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle obviněného bylo jeho jednání, kterého se měl dopustit, ne zcela důsledně hodnoceno. Odvolací soud, byť odmítl formu milostnou, potvrdil existenci vztahu mezi jeho osobou a poškozenou Mgr. J. R. Obviněný podotkl, že za takové situace je zcela přirozené, tj. není rozporuplné, že mezi ním a poškozenou neexistovala žádná smlouva ohledně činnosti při prodeji bytu. Jediným existujícím písemným důkazem o rozsahu jeho oprávnění zastupovat poškozenou byla písemná plná moc. Z tohoto písemného právního úkonu je patrno, že zmocnění (což v rámci hlavního líčení potvrdila i poškozená) je generální, tj. neomezené. V návaznosti na to obviněný namítl, že odvolací soud tuto plnou moc hodnotil odlišně, resp. nikoli v souladu s civilní právní úpravou. V dovolání konstatoval, že plná moc, která je generální, opravňuje zplnomocněného ke všem právním úkonům a není nijak omezena. Tvrzení o tom, že generální plná moc je nějak omezena, označil za nesmysl. Poznamenal, že během celého soudního řízení, ať již v první či druhé instanci, nezaznělo nic o tom, že by byla po vypracování a udělení tato plná moc nějak změněna. Plná moc je odvolatelným právním úkonem a soudy mělo být zjišťováno, zda a jak došlo ze strany Mgr. J. R. k jejímu odvolání. Podle mínění obviněného soudy v daném případě vytvořily z reality nepochopitelný právní rámec, kdy popřely podstatu jednoduchého občanskoprávního úkonu. Skutečnost, že plná moc byla poskytnuta jako generální, byla potvrzena i existencí dalších plných mocí, které však měly jasnou konkretizaci. Podle ustálené judikatury v civilních věcech se při posuzování písemného právního úkonu vychází zásadně z textu dokumentu a ten obsahuje de facto zmocnění ke všem úkonům.
Dále obviněný uvedl, že z celého průběhu události lze vyvodit jednoduchý motiv poškozené, jejímž zájmem bylo zneplatnění platných právních úkonů uzavřených za zprostředkování O. S. Výpověď jmenovaného byla motivována snahou minimalizovat svoji finanční ztrátu či hrozbu takové ztráty. V této souvislosti obviněný poznamenal, že v důkazním řízení spíše očekával, že Mgr. J. R. bude vysvětlovat, proč udělila partnerovi generální plnou moc a nikdy nepřikročila k jejímu písemnému odvolání. Vyslovil názor, že soudy hodnotily důkazy účelově a bez zájmu dopracovat se objektivního závěru. V řízení byly prezentovány dvě verze, jedna poškozené a druhá jeho osobou, přičemž obě strany měly dostat stejný prostor k obhajobě. Podle obviněného zpochybňuje objektivitu soudu fakt, že na poškozenou byl zpracován posudek věrohodnosti a na jeho osobu nikoli. Současně vyslovil přesvědčení, že byl odsouzen za řádný právní úkon, který odpovídá všem občanskoprávním kritériím.
Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí, a to ve výroku o vině i trestu.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Státní zástupce uvedl, že ze skutkových zjištění, jež učinily soudy dříve činné ve věci a jimiž je Nejvyšší soud v dovolacím řízení při uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vázán, plyne, že obviněný měl osobní vztah k Mgr. J. R., které pomohl vyřídit některé její úřední záležitosti. Za tímto účelem mu udělila plné moci, nejprve speciální, posléze generální, přičemž byly vždy dohodnuty konkrétní věci, které měl pro její osobu zařídit. Obviněný následně využil udělenou plnou moc k tomu, že jí ve vztahu k O. S., provozovateli realitní kanceláře, dokladoval údajné zmocnění prodat nemovitost Mgr. J. R. a s jmenovaným sjednal bez vědomí poškozené, která se s obviněným na daném prodeji nedomluvila, smlouvu o budoucí kupní smlouvě týkající se předmětné nemovitosti. Na jejím základě převzal od O. S. jako zálohu na kupní cenu 200.000,- Kč, kterou si ponechal, přičemž celkově měla být vyplacena kupní cena ve výši 690.000,- Kč. Současně bylo zjištěno, že poškozená měla skutečně v úmyslu svoji nemovitost prodat, avšak bez ingerence obviněného (do jisté míry tak postrádá smysl tvrzení obviněného, podle něhož ho údajně požádala o zastupování při prodeji nemovitosti, aby posléze jím sjednané smlouvy zpochybnila).
Podle státního zástupce je zřejmé, že obviněný využil, resp. zneužil plnou moc, která mu byla udělena k jiným účelům, a s její pomocí uvedl v omyl O. S. v tom smyslu, že je zmocněn k prodeji nemovitosti z majetku Mgr. J. R. Jmenovaný, jenž jednal v omylu, vyplatil obviněnému ke své škodě částku 200.000,- Kč, o kterou se tento na jeho úkor obohatil, když celkově měla být vyplacena suma 690.000,- Kč. Popsaným jednáním se obviněný dopustil pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
K dovolacím námitkám státní zástupce podotkl, že je možné akceptovat, že mezi obviněným a Mgr. J. R. nebyla stran zastupování při různých úkonech sjednána žádná písemná smlouva, což ovšem neznamená, že nebyla sjednána smlouva ústní. Taková smlouva, byť ústní, přitom byla předpokladem činnosti obviněného, resp. na jejím podkladě zařizoval pro poškozenou určité úřední věci apod. Podle státního zástupce je nutné zásadně odlišit smlouvu, v této souvislosti patrně smlouvu příkazní, kterou se obviněný jako příkazník zavázal pro Mgr. J. R. jako příkazce obstarat nějakou věc, od plné moci jako jednostranného právního úkonu (jež má mimo jiné i legitimační účinky), kterým jmenovaná udělila obviněnému zmocnění ji zastupovat. Zdůraznil, že skutečnost, že plná moc byla udělena jako generální, nemá z popsaného důvodu takový význam, jaký jí přikládá obviněný. Její udělení samo o sobě neznamená zmocnění zmocněného např. libovolně zcizovat majetek zmocnitele apod. Rozsah a vymezení záležitostí, jež měl obviněný pro Mgr. J. R. zařídit, vyplýval ze zmíněné ústní smlouvy, která, jak vyplynulo z dokazování, žádné pokyny k prodeji nemovitosti nezahrnovala.
Závěrem vyjádření státní zástupce konstatoval, že jednání obviněného bylo posuzováno odpovídajícím způsobem. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska dovolacího soudu vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas, aby i toto jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.].
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní námitky obviněného, jimiž zpochybňuje správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení ve věci provedených důkazů. Tak je tomu v případě, když tvrdí, že soudy hodnotily důkazy účelově, při absenci dopracovat se skutečně objektivního závěru a že na poškozenou Mgr. J. R. byl vypracován znalecký posudek ohledně její věrohodnosti a na jeho osobu nikoliv. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. Současně považuje Nejvyšší soud za potřebné poznamenat, že z velmi podrobného odůvodnění rozsudku Okresního soudu Plzeň – město plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a proč nevyhověl jeho návrhu na provedení dalších důkazů. S učiněnými skutkovými závěry se po provedeném odvolacím řízení ztotožnil v dovoláním napadeném usnesení i Krajský soud v Plzni.
V dovolání obviněný rovněž v podrobnostech konstatuje, že mezi ním a poškozenou neexistovala žádná smlouva ohledně činnosti při prodeji jejího bytu. Jediným existujícím písemným důkazem o rozsahu jeho oprávnění zastupovat poškozenou byla generální plná moc, tzn. neomezená, opravňující zplnomocněného ke všem právním úkonům. Po vypracování a udělení nebyla tato plná moc nijak změněna. Z dovolání vyplývá, že v nesprávném právním posouzení předmětné generální plné moci soudy obviněný shledává, že nespáchal žádný trestný čin. Tato námitka uplatněný důvod dovolání obsahově naplňuje. Nejvyšší soud tudíž posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí vykazují tvrzenou právní vadu.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Z ustanovení §8 odst. 1 tr. zák. vyplývá, že jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Podle §89 odst. 11 tr. zák. platí, že značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč.
Zákon v §4 písm. a) tr. zák. stanoví, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.
Ve stručnosti lze připomenout, že při uvedení někoho v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Využitím omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, pokud neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat a může se týkat i skutečností, které teprve mají nastat; pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, přičemž zákonný znak obohacení jiného je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby nebo skupiny osob (srov. např. rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.). Škoda na cizím majetku představuje jak zmenšení majetku (hodnotu, o kterou byl majetek zmenšen), tak i ušlý zisk (hodnota, o kterou by jinak byl majetek oprávněně zvětšen), přičemž musí být zjištěno, zda pachatel jednal v úmyslu způsobit jiné osobě škodu, a to již v době, kdy se dopustil podvodného jednání.
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Okresního soudu Plzeň – město (viz jejich doslovná citace konstatovaná v úvodu tohoto usnesení) a podrobně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, vyplývá příčinná souvislost mezi omylem poškozeného O. S. (obviněný mu předstíral, že je zmocněn k prodeji bytové jednotky Mgr. J. R.) a jím učiněnou majetkovou dispozicí (uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě, jež se týkala prodeje zmíněné bytové jednotky). Dále je zjevná příčinná souvislost mezi touto dispozicí na straně jedné a škodou, která cizímu majetku bezprostředně hrozila, včetně škody na tomto majetku již způsobené (jmenovanému poškozenému vznikla škoda vyplacením zálohy na kupní cenu ve výši 200.000,- Kč, když celkově měla být vyplacena částka 690.000,- Kč) a obohacením obviněného (přijetím zálohy na kupní cenu ve výši 200.000,- Kč, přičemž jeho obohacení bezprostředně směřovalo k získání celkové finanční částky 690.000,- Kč) na straně druhé. Zjištěný skutek byl soudem prvního stupně oprávněně posouzen jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., a to i s ohledem na ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Toto konstatování je důvodné, neboť obviněný se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvede někoho v omyl a způsobí takovým činem značnou škodu, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo. Z hlediska subjektivní stránky jde v jednání obviněného o přímý úmysl podle §4 písm. a) tr. zák., který zahrnuje všechny znaky objektivní stránky pokusu trestného činu, jímž byl uznán vinným, neboť zjevně chtěl porušit zájem chráněný trestním zákonem. Současně Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že ve smyslu ustanovení §6 písm. a) tr. zák. postačuje k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 3 písm. b) tr. zák. i zavinění z nedbalosti.
S tvrzením obviněného, jak bylo ohledně předmětné plné moci v dovolání prezentováno, nelze souhlasit.
Podle ustanovení §31 odst. 1 obč. zák. platí, že při právním úkonu je možné dát se zastoupit fyzickou nebo právnickou osobou. Zmocnitel udělí za tímto účelem plnou moc zmocněnci, v níž musí být uveden rozsah zmocněncova oprávnění.
Ze skutkových zjištění vyplývá, že Mgr. J. R. dne 29. 3. 2007 jako zmocnitel zmocnila zmocněnce P. Š. k zastupování „při jednání se státními orgány, soudy, notáři, fyzickými a právnickými osobami“ (č. l. 33 spisu; str. 11 rozsudku soudu prvního stupně). Již Okresní soud Plzeň – město na základě v hlavním líčení provedených a zhodnocených důkazů upozornil, že má za prokázané, že „…ústní dohoda mezi Mgr. J. R. a obžalovaným před vystavením písemné plné moci 29. 3. 2007 a i po jejím vystavení, zněla tak, že zmocnění obžalovaného se omezuje toliko pro jednání a činění právních úkonů v souvislosti s vyřizováním pohledávky společnosti T. za Mgr. J. R. spojené s jejím bytem v T., popř. vyřizování dalších “technických“ záležitostí s tímto spojených. V žádném případě však tato ústní dohoda nezahrnovala možnost dispozice s tímto bytem ve smyslu jeho zcizení“ (vše na str. 16 rozsudku). S poukazem na tyto skutečnosti lze souhlasit s Krajským soudem v Plzni, pokud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl: „...plná moc nemá takový charakter, že by opravňovala obžalovaného za Mgr. J. R. uzavírat smlouvy, tím spíše smlouvy o prodeji nemovitostí a přijímat při prodeji nemovitostí za ni plnění“ (str. 3 rozhodnutí). I podle názoru Nejvyššího soudu totiž rozsah a vymezení záležitostí, které měl obviněný pro poškozenou Mgr. J. R. zařídit, vyplýval z ústní dohody (svým charakterem smlouvy příkazní – srov. znění §724 a násl. obč. zák.), jež žádné pokyny k prodeji nemovitosti nezahrnovala, což důvodně zdůrazňuje též státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání. Na základě udělené plné moci, byť generální, nebylo rozhodně možné libovolně zcizovat majetek zmocnitele, jak to v daném případě udělal obviněný.
Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění učiněná v soudním řízení ve věci objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného, jak bylo Okresním soudem Plzeň – město ve výroku o vině aplikováno. Správné právní kvalifikaci skutku, s níž se v odvolacím řízení oprávněně ztotožnil i Krajský soud v Plzni, odpovídá v rozsudečném výroku soudu prvního stupně též použitá právní věta. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů netrpí vadou, kterou obviněný v mimořádném opravném prostředku formálně relevantně uplatnil.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. prosince 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k