ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1609.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1609/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. ledna 2009 o dovolání, které podal obviněný L. M., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 4 To 191/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 173/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 11 T 173/2007, byl obviněný L. M. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „1) dne 2. března 2007 v odpoledních hodinách ve svém bytě v B. na ulici B. slovně a poté i fyzicky napadl svoji přítelkyni J. M., tím způsobem, že na ni křičel, nadával jí a urážel, že je „mrcha“, „špína“, polil ji nápojem, odtáhl ji do ložnice, kde s ní hodil o zem, poté poškozené hodil do obličeje obuví, dále na ni křičel a bil ji pěstí do obličeje i kopáním po těle a poléval ji studenou vodou, pokud se vzepřela, držel ji za krk a tlačil zpět na postel, vysmíval se jí, jak vypadá směšně, přičemž jí během útoku vyhrožoval zabitím a pověšením na lustr, újmou na zdraví nebo životě rodičů a psů poškozené, což vzbudilo v poškozené obavu, že své výhružky uskuteční“.
Dále byl uznán vinným trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „2) dne 14. dubna 2007 v době kolem 24.00 hod. ve svém bytě na ulici B. č. křičel na poškozenou J. M., poté ji povalil, sedl si na poškozenou obkročmo tak, že se nemohla hýbat, přičemž ji opakovaně střídavě přikládal polštář na obličej a držel jej na obličeji poškozené po dobu asi 10 vteřin, dokud kladla aktivní odpor, když se přestala hýbat, polštář zvedal a křičel na poškozenou, verbálně ji napadal, přes polštář pěstí bil poškozenou do hlavy, poté ji chytil za nohu a tahal ji z postele na zem, kde pokračoval v úderech pěstí do hlavy a rukou poškozené, která se aktivně bránila a kopala kolem sebe, přičemž poškodila skleněnou výplň skříňky v pokoji a způsobila si tak řezné poranění bérce levé nohy, které si vyžádalo lékařské ošetření“.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §231 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce (v neprospěch obviněného), rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně. Rozsudkem ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 4 To 191/2008, z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §231 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, pro jehož výkon ho podle §39 odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoli v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozsudek nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který je obsažen v jeho výroku o vině.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že skutky, jejichž spácháním byl uznán vinným, jsou popsány ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozvedeny v jeho odůvodnění tak, že rozhodně nevykazují všechny zákonné znaky trestných činů podle §197a odst. 1 tr. zák. a §231 odst. 1 tr. zák., jak je právně posoudily soudy obou stupňů. Dodal, že odvolací soud uvedenou vadu rozsudku soudu prvního stupně neodstranil, ačkoliv tak měl a mohl učinit, a namísto toho jeho důvodně podané odvolání, v němž na nesprávnost právního posouzení skutků upozorňoval, zamítl. Následně poukázal na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie ze dne 26. 9. 2002 soudní znalkyně MUDr. A. P. a zdůraznil, že je z něho patrno, že sám dobrovolně sděluje orgánům činným v trestním řízení i skutečnosti, které jsou v jeho neprospěch, tedy že je pravdomluvný. S ohledem na tuto skutečnost vyjádřil přesvědčení, že soudy nižších stupňů měly spíše uvěřit jeho verzi popsání okolností proběhnuvších útoků, než aby se přiklonily na stranu poškozené. Dále shledal, že oba soudy rovněž nezohlednily tu skutečnost, že poškozená J. M. se po dobu několika let léčila z důvodu sebepoškozování. Také upozornil, že svědkyně L. S. vypovídala před soudem nepravdivě, když uvedla, že soud projednával jeho fyzické násilí na ní páchané. Akcentoval, že toto jeho údajné konání nebylo nikdy projednáváno před soudem, pouze u komise veřejného pořádku, kde však bylo řízení zastaveno, neboť tvrzení L. S. se ukázalo jako zcela nepravdivé. Prohlásil, že celé trestní řízení proti jeho osobě proběhlo pouze na základě výpovědi poškozené J. M., přičemž tato podle znaleckých posudků v době údajného spáchání trestného činu trpěla duševní poruchou, nebyla schopna vidět věci, lidi a události jako souhrn kvalit, tzn. černobílé vidění světa. Rovněž konstatoval, že soudy nevzaly v potaz, že J. M. se sebepoškodila proto, aby byl (podle jejího názoru) „spravedlivě potrestán“ a že v rozhodujícím okamžiku, tj. v noci ze dne 14. na 15. 4. 2007, se nacházela ve stavu těžké opilosti. Uzavřel, že pokud by celá záležitost zůstala ve stavu, jak jej posoudily oba soudy, dalo by se tím za pravdu poškozené, která tyto negativní dopady na jeho osobu promyšleně předem naplánovala.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 4 To 191/2008, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 11 T 173/2007.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co stručně zrekapitulovala rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu a uplatněný dovolací důvod, uvedla, že v rámci podpory dovolacího důvodu sloužícího k nápravě právních vad rozhodnutí obviněný uplatnil i námitky, které svou povahou neodpovídají požadavku na kvalifikovaný způsob odůvodnění použitého dovolacího důvodu, protože jsou podloženy výhradně skutkovou argumentací. Ačkoli obviněný presentuje, že jeho námitka není orientovaná skutkově, je jeho argumentace k podpoře vytýkaného nesprávného právního posouzení skutku založena převážně na polemice se skutkovými zjištěními soudů, když odmítá rozhodná skutková zjištění soudu, protože podle jeho názoru k nim soud dospěl na základě nesprávného hodnocení provedených důkazů.
Státní zástupkyně ovšem posléze poznamenala, že obviněný relevantně k deklarovanému dovolacímu důvodu namítl, že popis skutků, jimiž byl uznán vinným, nevykazuje všechny zákonné znaky trestného činu podle §197a odst. 1 tr. zák. a trestného činu podle §231 odst. 1 tr. zák. Tyto námitky však shledala zjevně neopodstatněnými. Odcitovala tzv. skutkovou větu uvedenou pod bodem 1) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a konstatovala, že závěr o existenci vyhrožování usmrcením a těžkou újmou na zdraví ve smyslu §197a odst. 1 tr. zák. soud učinil za situace, kdy pachatel ponižováním poškozené, smýkáním, bitím a poléváním vodou vytvořil pro poškozenou vypjatou a psychicky náročnou atmosféru, za které v ní vyhrožování zabitím vyvolalo důvodnou obavu o život. V odůvodnění rozsudku podle ní soud prvého stupně rozvedl okolnosti, za jakých obviněný poškozenou proti její vůli donutil jít, resp. dotáhnul do ložnice a nutil jí zde setrvat. Vzhledem k tomu mělo jednání obviněného ze dne 2. 3. 2007 dvě fáze, přičemž druhá fáze jednání je trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák., ale v první fázi bylo možno uvažovat o jednání právně kvalifikovaném jako trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1, odst. 2 tr. zák., protože čin byl spáchán v úmyslu usnadnit jiný trestný čin.
Následně připomněla skutek, kterým byl obviněný uznán vinným v bodě 2) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu a který byl kvalifikován jako trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti prohlásila, že soud neopomenul hodnotit provedené důkazy jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti a zjistil u obviněného společné charakteristiky partnerského chování, v němž prosazuje za všech okolností svou dominanci i fyzickým nátlakem z banálních až nejasných pohnutek. Upozornila, že násilím (je-li abstrahováno od uvedení oběti do stavu bezbrannosti lstí) je fyzický útok na tělesnou bezpečnost osoby nebo na věc. Je jím tedy použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Vyjádřila přesvědčení, že je zřejmé, že k takovému jednání ze strany obviněného došlo, přičemž obviněný demonstroval svou dominanci zjištěným způsobem proto, že podle skutkového zjištění doplněného v odůvodnění rozsudku, se domáhal na poškozené omluvy za její výroky použité v koupelně. Státní zástupkyně dospěla k závěru, že pokud soud toto násilné působení na vůli poškozené nehodnotil jako primární důvod užitého násilí, ale podle popisu skutku ve skutkové větě bylo pouze prostředkem k omezení volného pohybu poškozené (osobní svobody ve smyslu volného pohybu člověka), pak za této situace bylo jednání obviněného správně kvalifikováno jako trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. Přitom dodala, že z napadeného rozhodnutí i z rozsudku soudu prvního stupně je navíc zřejmé, že soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely z konkrétních skutkových zjištění, která také ve svých rozhodnutích vyložily a odůvodnily a o která následně opřely právní posouzení skutků jako trestných činů podle §197a odst. 1 tr. zák. a podle §231 odst. 1 tr. zák., nelze tudíž dospět k závěru, že mezi takto učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením by existoval extrémní nesoulad.
Uzavřela, že pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. mohl obviněný namítat pouze to, s čím počítá druhá alternativa tohoto zákonného ustanovení, a to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, i když byl v řízení mu předcházejícím dán některý z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jak je patrno ze shora uvedeného, jeho dovolací argumentací dílem nebyl relevantně tento ani jiný z důvodů dovolání uvedených v ust. §265 odst. 1 tr. ř. naplněn, dílem se jednalo o námitky zjevně neopodstatněné.
Z uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro přezkumnou činnost podle §265i odst. 3 tr. ř., či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 4 To 191/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká zvláště nesprávné hodnocení důkazů (jeho výpovědi, výpovědi poškozené J. M., popř. výpovědi svědkyně L. S., znaleckých posudků k posouzení osoby poškozené J. M.) a vadná skutková zjištění [popsaná pod bodem 1) a 2) tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně]. Přitom prosazuje vlastní hodnotící skutkové úvahy (prohlašuje, že ze znaleckého posudku MUDr. A. P. je zřejmé, že je pravdomluvný a v této souvislosti vyjadřuje přesvědčení, že soudy měly uvěřit jeho verzi okolností proběhnuvších útoků, tvrdí, že by měla být zohledněna skutečnost, že poškozená J. M. se po několik let léčila z důvodu sebepoškozování, že v době údajného spáchání trestného činu trpěla duševní poruchou, resp., že v noci ze dne 14. na 15. 4. 2007 se nacházela ve stavu těžké opilosti, popř. argumentuje že svědkyně L. S. vypovídala před soudem nepravdivě) a de facto tvrdí, že se skutků, jak jimi byl uznán vinným, nedopustil. Převážně až sekundárně – z uvedených skutkových (procesních) výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutků jako trestných činů násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. a omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. V tomto směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován především v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze takové námitky pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), potažmo písm. l) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod) podřadit.
Obviněný však také namítl, že skutky, jejichž spácháním byl uznán vinným, jsou popsány ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozvedeny v jeho odůvodnění tak, že rozhodně nevykazují všechny zákonné znaky trestných činů podle §197a odst. 1 tr. zák. a §231 odst. 1 tr. zák. Tuto argumentaci lze sice ryze formálně pod uplatněné dovolací důvody subsumovat, Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu.
Objektem tohoto úmyslného trestného činu je zájem na ochraně jednotlivce proti některým závažným vyhrůžkám. Vyhrožování musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Důvodnou obavou se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Důvodná obava však nemusí vzniknout. Zda je vyhrožování způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu, je třeba posoudit se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze vyhrůžky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu aj. Pokud bylo např. vyhrožování doprovázeno chováním, které ilustrovalo odhodlání pachatele vyhrůžky splnit, bude možno dovodit, že byla způsobilá vzbudit důvodnou obavu srov. přiměřeně viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1187 s.
Jak již shora citováno, ze skutkových zjištění popsaných v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný „slovně a poté i fyzicky napadl svoji přítelkyni J. M., … polil ji nápojem, odtáhl ji do ložnice, kde s ní hodil o zem, poté poškozené hodil do obličeje obuví, dále na ni křičel a bil ji pěstí do obličeje i kopáním po těle a poléval ji studenou vodou, pokud se vzepřela, držel ji za krk a tlačil zpět na postel, vysmíval se jí, … přičemž jí během útoku vyhrožoval zabitím a pověšením na lustr, újmou na zdraví nebo životě rodičů a psů poškozené, což vzbudilo v poškozené obavu, že své výhružky uskuteční“.
V návaznosti na výše rozvedené skutečnosti obecně charakterizující skutkovou podstatu trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. a skutková zjištění soudů nižších stupňů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že shora popsaný skutek vykazuje všechny obligatorní znaky tohoto trestného činu.
Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný poškozené vyhrožoval usmrcením takovým způsobem, že to bylo způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Důvodnost obavy poškozené je zřejmá zejména ze závažnosti obsahu obviněným pronášených výhrůžek a ze skutečnosti, že obviněný popsané výhrůžky ještě umocňoval tím, že poškozenou hrubě fyzicky napadl (jak přiléhavě uvedla státní zástupkyně, obviněný ponižováním poškozené, smýkáním, bitím a poléváním vodou vytvořil pro poškozenou vypjatou a psychicky náročnou atmosféru, za které v ní vyhrožování zabitím vyvolalo důvodnou obavu o život). Ostatně, uvedený závěr dokládá zjištění soudů, že takovou důvodnou obavu v poškozené skutečně vzbudilo.
Za daných okolností je zřejmá i subjektivní stránka – úmyslné zavinění. K subjektivní stránce lze připomenout tolik, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy. Z výše popsaných skutečností objektivní povahy je pak patrné, že obviněný v posuzovaném případě jednal úmyslně, a to ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák.
Trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. spočívá v tom, že pachatel jinému bez oprávnění brání užívat osobní svobody.
Objektem tohoto úmyslného trestného činu je osobní svoboda ve smyslu svobody volného pohybu člověka. Objektivní stránka záleží v tom, že pachatel brání jinému užívat svobodu pohybu, třebas jen na krátkou dobu, je-li bránění nesnadno překonatelné (viz Zhodnocení poznatků o rozhodování soudů o některých trestných činech proti svobodě publikované pod č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Bráněním se tedy rozumí zásah do osobní svobody, jímž se znemožňuje nebo omezuje volný pohyb člověka včetně toho, že se mu brání rozhodovat o svém pohybu.
Je-li zjištěný skutkový stav, z něhož vycházely soudy obou stupňů, posouzen podle zásad vyložených v předchozím odstavci, je jasné, že obviněný se vůči poškozené dopustil jednání, které bylo co do povahy, míry a intenzity tak výrazným zásahem do její osobní svobody, že ho lze spolehlivě označit za omezení osobní svobody, resp. bránění poškozené užívat svobodu pohybu. Poškozenou totiž mimo jiné „povalil, sedl si na poškozenou obkročmo tak, že se nemohla hýbat, přičemž ji opakovaně střídavě přikládal polštář na obličej a držel jej na obličeji poškozené po dobu asi 10 vteřin, dokud kladla aktivní odpor“. Neměla tak možnost pohybu, který by byl výsledkem její vůle. Přitom šlo (ze strany obviněného) o jednání neoprávněné.
I v případě tohoto druhého skutku je pak evidentní úmyslné zavinění, a to ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem a se zřetelem k tomu, že oba skutky vykazovaly potřebný stupeň společenské nebezpečnosti (zřetelně vyšší než nepatrný), nepostupoval nalézací ani odvolací soud v rozporu s trestním zákonem, když kvalifikoval první skutek obviněného jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. a skutek druhý jako trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. Naproti tomu formálně právně relevantní argumentaci obviněného nemohl Nejvyšší soud přiznat žádné opodstatnění [tato argumentace věcně nenaplnila uplatněné (ani jiné) dovolací důvody].
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. ledna 2009
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý