ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1651.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1651/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. ledna 2009 o dovolání, které podal obviněný M. N., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 67 To 214/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 163/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 4. 2008, sp. zn. 2 T 163/2007, byl obviněný M. N. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 9. 2. 2007 v době kolem 04.45 hod. v P., v ulici Ú., před domem č., na tramvajovém ostrůvku stanice Ú. ve směru na S., napadl poškozeného J. H., ke kterému přistoupil, srazil jej na zem, začal jej bít a kopat, a sebral mu blíže nespecifikovaný mobilní telefon značky Nokia“. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §202 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let za současného vyslovení dohledu pracovníka probační a mediační služby. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. H. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 67 To 214/2008, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. odsoudil podle §202 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku připomněl, že v napadeném rozsudku Městského soudu v Praze se konstatuje, že pokud by napadl poškozeného v úmyslu získat svůj mobilní telefon zpět, nelze takové jednání posoudit jako jednání v nutné obraně podle §13 tr. zák., neboť její meze byly překročeny, když nenadálý a poměrně brutální fyzický útok na poškozeného zahrnující i kopy do hlavy, který trval delší dobu, byl zcela zjevně nepřiměřený i v případě, že se (obviněný) domáhal na poškozeném vrácení údajně dříve odcizeného mobilního telefonu. Poté obviněný poznamenal, že možnosti excesu z nutné obrany jsou obecně dvě, buď obrana nebyla provedena v době, kdy útok přímo hrozil nebo trval, anebo jde o mimořádný nepoměr v intenzitě. Vzápětí zdůraznil, že v předmětné věci nedošlo k excesu ani z jedné z výše zmíněných možností. S odkazem na skutková zjištění uvedená v rozsudku soudu prvního stupně upozornil na to, že dotyčný soud uzavřel, že k sebrání telefonu z jeho (obviněného) strany došlo až na závěr celého jednání. Dodal, že v napadeném rozsudku odvolacího soudu tento výrok o vině zůstal nezměněn. Z těchto skutečností dovodil, že jeho obrana byla provedena v situaci, kdy útok na jeho majetek trval. Dále argumentoval, že při stanovení intenzity je nutné v souladu s ustálenou judikaturou každý případ nutné obrany posuzovat komplexně ve všech souvislostech a vždy se zřetelem na všechny konkrétní okolnosti. Akcentoval, že v posuzované trestní věci jednal tak, jak jednal, v situaci, kdy věděl, že poškozený je velmi nebezpečný, neboť mu bylo známo, že poškozený se před tím, než mobilní telefon zcizil, pokusil znásilnit jeho (obviněného) přítelkyni (za což byl poškozený následně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let). Upozornil, že podle ustálené judikatury je nutná obrana vyloučena pouze v případě, kdy je zcela zjevně nepřiměřená, přičemž nepoměr by musel být zcela zjevný, naprosto očividný, mimořádně hrubý, jinak jsou podmínky §13 tr. zák. dodrženy. Následně vyjádřil přesvědčení, že v napadeném rozsudku odvolacího soudu nebylo dostatečným způsobem provedeno komplexní hodnocení celého případu a nebyla vzata dostatečně v potaz nebezpečnost poškozeného, která byla pro jeho (obviněného) jednání rozhodující, a v důsledku této skutečnosti došlo k nesprávnému právnímu posouzení celého jeho jednání jako excesu z nutné obrany.
Uzavřel, že nesouhlasí s výrokem o vině trestným činem výtržnictví, nemůže souhlasit ani s výrokem o uloženém trestu, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ve spojení s předmětným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ve výrocích o vině a uloženém trestu a následně podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). V prvé řadě upozornil, že petit dovolání, jak byl výše reprodukován, není realizovatelný. Pokud by totiž Nejvyšší soud zrušil jak napadený rozsudek soudu druhého stupně, tak jemu předcházející rozsudek soudu nalézacího, neměl by Městský soud v Praze, jemuž je navrhováno přikázat věc k dalšímu řízení, o čem jednat, neboť by neexistovalo rozhodnutí napadené odvoláním. Tento aspekt je však z hlediska obsahu dovolání obviněného podružný.
Rozhodující je podle státního zástupce skutečnost, že obviněný sice formálně důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. svou námitkou obsáhl, jeho argumentům však nelze přisvědčit. Státní zástupce konstatoval, že věcně správný a pregnantní výklad k této námitce zahrnul do odůvodnění svého rozsudku i soud druhého stupně, a na jeho argumentaci lze plně odkázat. Obviněný překročil meze nutné obrany v obou rozhodných hlediscích, tedy jeho exces je třeba posoudit jednak jako extenzivní, ale rovněž jako intenzivní. Obviněný totiž reagoval nečekaným útokem a hrubým násilím vůči poškozenému nikoli v rámci obrany během trvajícího útoku, jak předpokládá ustanovení §13 tr. zák., nýbrž s relativně dlouhým časovým odstupem od chvíle, kdy se měl poškozený zmocnit jeho mobilního telefonu, jenž měl být údajně odcizen družce obviněného, kterou poškozený napadl. V době incidentu mezi obviněným a poškozeným však již útok proti majetku obviněného v žádném případě netrval, neboť pokud by se poškozený skutečně dopustil odcizením mobilního telefonu majetkového deliktu, byl by v době konfliktu již tento delikt dokončen i dokonán a nutná obrana proti němu tudíž nepřipadala v úvahu. Rovněž co do intenzity útoku jednání obviněného zřetelně překročilo účel, jímž mohlo být násilí obviněného motivováno. Očividně se jednalo o pomstu obviněného vůči poškozenému za to, že poškozený předtím násilím vymáhal pohlavní styk na družce obviněného, přičemž dotyčný mobilní telefon byl v daném dění veličinou zcela vedlejší a zanedbatelnou. Nejednalo se tudíž o nutnou obranu přiměřenou povaze útoku (který navíc již ani netrval), nýbrž o nepokryté napadení poškozeného obviněným, přesně jak má na mysli ustanovení §202 odst. 1 tr. zák. v prvním z alternativních znaků, jimiž je v tomto ustanovení popisována objektivní stránka dotyčného trestného činu.
Státní zástupce proto s názorem, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání, navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro přezkumnou činnost ve smyslu ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 67 To 214/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Z těchto hledisek lze podstatu dovolací argumentace obviněného pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ryze formálně podřadit. Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Podle §13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákonem (viz ustanovení §1 tr. zák. blíže rozvedené v dalších ustanoveních trestního zákona), jednáním, jež by jinak bylo trestným činem. Jelikož obránce odvracející útok chrání zájmy, které chrání trestní zákon, nejedná proti účelu tohoto zákona, ale naopak ve shodě s ním. Stav nutné obrany je důvodem vylučujícím nebezpečnost činu pro společnost i jeho protiprávnost. Účelem nutné obrany je umožnit občanům ochranu vlastních zájmů, ale i zájmů jiných osob, společnosti a státu.
Podle platného znění ustanovení §13 tr. zák. nutná obrana předpokládá:
a) odražení přímo hrozícího či trvajícího útoku na zájem chráněný trestním zákonem
b) obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Útokem se rozumí úmyslné jednání člověka (zpravidla konání, příp. též opomenutí) - protiprávní čin, který však nemusí být nutně činem trestným. Útok musí hrozit přímo (tj. bezprostředně) nebo trvat. Podle okolností případu musí tedy být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou, nemusí však být neočekávaný. Útok nesmí být přerušen ani ukončen. Byl-li útok přerušen nebo ukončen a nebezpečí již přímo nehrozí, nepřichází nutná obrana v úvahu. Pokud útok tvoří skutkovou podstatu trestného činu, může útok hrozit přímo již ve stadiu přípravy nebo projevu úmyslu spáchat trestný čin za podmínky, že hrozí bezprostředně. Ukončení útoku není totožné s dokonáním trestného činu. Limitní moment nutné obrany je dán okamžikem, kdy pominulo nebezpečí pro zájmy chráněné trestním zákonem nebo tyto zájmy jsou již porušeny a nehrozí nebezpečí dalších škod. Nutná obrana se proto připouští až do dokončení trestného činu, u trestného činu trvajícího, pokud je protiprávní stav udržován. Proti útoku, který je již dokončen, není nutná obrana přípustná (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon, komentář – díl I., 6., doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck 2004, s. 122, 123).
U nutné obrany není, na rozdíl od krajní nouze podle §14 tr. zák., podmínkou subsidiarita (podmínkou nutné obrany není, že se bránící nemohl vyhnout útoku jinak). Obrana ale nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany je třeba hodnotit především se zřetelem k intenzitě útoku a vlastní obrany, přičemž je zjevné, že obrana musí být, má-li být způsobilá k jistému odvrácení útoku bez rizika pro napadeného, silnější než útok. Nesmí být však zcela zjevně (mimořádně hrubě, naprosto jednoznačně) přehnaná. Je přitom na místě zmínit, že zákonem č. 290/1993 Sb. bylo upraveno znění ustanovení §13 tr. zák. tak, že bylo zdůrazněno posuzování nutné obrany z hlediska subjektivního stavu obránce, tedy jak se mu jevila v době hrozícího nebo trvajícího útoku.
O vybočení z mezí nutné obrany jde tehdy, jestliže sice některé její podmínky byly dány, avšak nebyly dány ve všech směrech. Teorie i praxe rozlišuje exces extenzivní a exces intenzivní.
Exces extenzivní je dán tehdy, jestliže obrana nebyla provedena v době, kdy útok přímo hrozil nebo trval – může jít o obranu předčasnou nebo naopak obranu v době, kdy již útok skončil (jde o exces co do doby zákroku).
Nutná obrana je vyloučena z důvodu tzv. intenzivního excesu tehdy, když čin obránce zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá všem rozhodným okolnostem charakterizujícím způsob útoku (jde o exces co do míry obranného zákroku).
Jak již shora uvedeno, podle skutkových zjištění popsaných v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný „dne 9. 2. 2007 v době kolem 04.45 hod. v P., v ulici Ú., před domem č., na tramvajovém ostrůvku stanice Ú. ve směru na S., napadl poškozeného J. H., ke kterému přistoupil, srazil jej na zem, začal jej bít a kopat, a sebral mu blíže nespecifikovaný mobilní telefon značky Nokia“.
Soud prvního stupně k tomu v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl mimo jiné následující: „Jediným nestranným svědkem v této trestní věci je svědek I. K., který uvedl, že projížděl kolem tramvajového ostrůvku a viděl, jak obžalovaný společně se svědkyní mlátí a kopou do poškozeného J. H., který ležel na zemi. Svědek však neviděl, že by mu byl odcizen jakýkoliv mobilní telefon. Pouze slyšel, že na něho oba dva křičí „vrať mi to“. Tato skutečnost svědčí ve prospěch obžalovaného, že se pravděpodobně jednalo o mobilní telefon obžalovaného nebo svědkyně P. Nespornou skutečností je dále i to, že poškozený předmětného dne utrpěl viditelná zranění, která jsou dokumentována jednak v lékařské zprávě a jednak ve fotodokumentaci ve spise. Proto soud neuvěřil části výpovědi obžalovaného, že do poškozeného pouze strčil a tuto část výpovědi zhodnotil jako účelovou. Současně soud nevěřil výpovědi poškozeného J. H. v té části, že před předmětnou událostí se nijak nezkontaktoval se svědkyní J. P., neboť o tom svědčí rozsudek zdejšího soudu sp. zn. 4 T 155/2007 … provedeným dokazováním se nepodařilo prokázat, zda obžalovaný sebral poškozenému svůj mobilní telefon nebo mobilní telefon poškozeného…“.
Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozsudku shledal, že: „Ze skutkových zjištění soudu I. stupně a z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že obvodní soud po provedení všech dostupných důkazů a po jejich zhodnocení nepovažuje za bezpečně prokázané, že obžalovaný sebral poškozenému právě svůj mobilní telefon. Pokud by přesto obžalovaný fyzicky napadl poškozeného H. v úmyslu získat zpět svůj mobilní telefon, nelze takové jednání posoudit jako jednání v nutné obraně podle §13 tr. zák., neboť její meze byly překročeny. Nenadálý a poměrně brutální fyzický útok na poškozeného zahrnující i kopy do hlavy, který trval po delší dobu, byl zcela zjevně nepřiměřený i v případě, že se obžalovaný domáhal na poškozeném vrácení údajně dříve odcizeného mobilního telefonu obžalovaného.“
V návaznosti na výše rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění soudů nižších stupňů vylučují závěr, že by vůbec byly dány podmínky nutné obrany ve smyslu ustanovení §13 tr. zák. Z těchto zjištění je totiž zřejmé, že obviněný napadením poškozeného neodvracel přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. V prvé řadě je přitom nutno poukázat na to, že skutkové závěry popsané především ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nevyjadřují žádný útok poškozeného na zájem chráněný trestním zákonem.
Dále je třeba ve shodě se státním zástupcem (pro eventualitu, že se poškozený takového jednání dopustil) zdůraznit, že k fyzickému násilí obviněného vůči poškozenému došlo se zřejmým a nepominutelným časovým odstupem od okamžiku, kdy se měl poškozený při pokusu znásilnit přítelkyni obviněného J. P. údajně zmocnit jeho (obviněného) mobilního telefonu, navíc na místě značně vzdáleném od místa tvrzené krádeže. V souvislosti s tím lze připomenout výpověď samotného obviněného, z níž vyplývají následující skutečnosti. Obviněný poté, co se vydal hledat přítelkyni J. P., která ho předtím telefonicky prosila o pomoc, uviděl muže, který utíkal přes ulici (od K.). Následně jej J. P. upozornila, že právě utíkající muž ji před tím napadl a že tento muž má jeho mobilní telefon. To však již dotyčného muže nikde neviděl. Jel tedy i s přítelkyní autem směrem na Ú., kde spatřil poškozeného, jehož dohnal, napadl a sebral mu mobilní telefon. Obdobně situaci popsala svědkyně J. P., která dodala, že k jejímu napadení a odcizení telefonu došlo na S. o.
Nejvyšší soud k tomu zdůrazňuje, že k dodržení základní podmínky nutné obrany – trvání útoku – se vyžaduje, aby obrana byla v těsné (bezprostřední) časové a místní souvislosti s útokem. Pokud se poškozený dopustil odcizení mobilního telefonu, pak v době jeho napadení obviněným byly již zájmy chráněné trestním zákonem porušeny a nebezpečí dalších škod nehrozilo a byl tedy tento tvrzený útok proti majetku obviněného nejen dokonán, ale i ukončen. Je tak na místě uzavřít, že v době násilného jednání obviněného vůči poškozenému již žádný útok poškozeného netrval (ani nehrozil) a nutná obrana tak již nepřipadala v úvahu.
Nejvyšší soud pak přisvědčil závěru odvolacího soudu, že i v případě, že by byl fyzický útok obviněného skutečně motivován snahou získat zpět svůj mobilní telefon (přitom nutno upozornit, že podle závěrů soudů nižších stupňů se nepodařilo prokázat, zda obviněný odňal poškozenému právě svůj mobilní telefon či mobilní telefon poškozeného) nelze takové jednání posoudit jako jednání v nutné obraně, neboť její meze byly překročeny. Správně odvolací soud dovodil, že jednání obviněného, které spočívalo v nenadálém, poměrně brutálním a delší dobu trvajícím fyzickém útoku, při kterém obviněný poškozeného srazil na zem a mimo jiné jej také kopal do hlavy, by i při případném zohlednění obviněným prosazované verze, že jím odvracel útok poškozeného proti svému majetku, bylo nezbytné považovat za obranu zcela zjevně nepřiměřenou. Takové jednání obviněného totiž co do své intenzity a způsobu provedení zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídalo všem rozhodným okolnostem charakterizujícím chování poškozeného v kritické době (v době napadení obviněným), tedy způsob tvrzeného útoku (již pouze pasivní držení údajně odcizeného mobilního telefonu). Okolnosti činu vyplývající z výpovědi svědka I. K., jediného nestranného svědka, dílem též z výpovědí obviněného a svědkyně J. P., totiž, že poškozený se útoku obviněného nijak nebránil a ten (obviněný) přesto ve svém násilném jednání pokračoval, současně vyvracejí obhajobu obviněného, že jednal tak, jak jednal, s vědomím, že poškozený je velmi nebezpečný. Ostatně, situaci dokresluje výpověď jmenované svědkyně, z níž je zřejmé, že poškozený byl v uvedené době vystrašený. Není tak nepřiléhavý závěr státního zástupce, že se v daném případě očividně jednalo o pomstu obviněného vůči poškozenému za to, že poškozený předtím násilím vymáhal pohlavní styk na družce obviněného, přičemž dotyčný mobilní telefon byl v daném dění veličinou zcela vedlejší a zanedbatelnou, a nejednalo se tudíž o nutnou obranu přiměřenou povaze útoku (který navíc již ani netrval), nýbrž o nepokryté napadení poškozeného obviněným.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že jednání obviněného nesplňuje podmínky nutné obrany ve smyslu §13 tr. zák., proto formálně právně relevantní argumentaci obviněného nebylo možno přiznat žádné opodstatnění.
Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud dodává (při respektu k zásadě zákazu reformationis in peius) následující skutečnosti:
Trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
Tento úmyslný trestný čin patří mezi trestné činy hrubě narušující občanské soužití, které jsou upraveny v hlavě páté zvláštní části trestního zákona. Citované zákonné ustanovení chrání klidné soužití občanů proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek.
Jednání obviněného bylo typickou výtržností, obviněný se tohoto jednání dopustil na místě veřejnosti přístupném, přičemž nelze pochybovat o jeho úmyslném zavinění ve smyslu ustanovení §4 písm. a) tr. zák.
Lze tedy akceptovat právní kvalifikaci předmětného skutku jako trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, tak není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. ledna 2009
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý