ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.20.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 20/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2009 dovolání, které podal obviněný P. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 12 To 45/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 17/2006, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 47 T 17/2006, byl obviněný P. S. uznán vinným, že
jako jediný jednatel a společník společnosti R., s. r. o., IČ, se sídlem v P., M., ve snaze vylákat od factoringových společností finanční prostředky:
1) dne 22. 12. 2003 uzavřel se společností O., a. s., IČ, smlouvu o factoringové spolupráci, na jejímž základě se zavázal sjednaným způsobem postupovat společnosti O., a. s., za úplatu existující pohledávky vůči svým odběratelům, a v rámci této smlouvy pak nabídl společnosti O., a. s., prostřednictvím nabídkového listu ze dne 12. 1. 2004 k postoupení tyto údajné pohledávky:
- pohledávku za Ing. T. H. ve výši 515.097,- Kč, kterou doložil fakturou č.
- pohledávku za společností S. P., spol. s r. o., ve výši 680.444,- Kč, kterou doložil fakturou č.
- pohledávku za společností I. A., s. r. o, ve výši 730.524,- Kč, kterou doložil fakturou č. –
- pohledávku za J. M. ve výši 632.381,- Kč, kterou doložil fakturou č.
a dále pak prostřednictvím nabídkového listu ze dne 26. 1. 2006 tyto údajné pohledávky:
- pohledávku za P. H. S. s. ve výši 558.760,- Kč, kterou doložil fakturou č.
- pohledávku za společností S. P., spol. s r. o., ve výši 330.620,- Kč, kterou doložil fakturou č.
- pohledávku za společností E. I., s. r. o., ve výši 559.614,- Kč, kterou doložil fakturou č.;
- pohledávku za J. M. ve výši 384.056,- Kč, kterou doložil fakturou č.
- pohledávku za společností S. P., s. r. o., ve výši 501.420,- Kč, kterou doložil fakturou č.
- pohledávku za M. H. ve výši 624.396,- Kč, kterou doložil fakturou č. ačkoliv těmto osobám fakturované plnění ve skutečnosti neposkytnul, tyto pohledávky tedy vůbec nevznikly a ani nebyly nikdy uhrazeny, na základě takto předstíraných pohledávek si pak nechal převést od společnosti O., a. s., na bankovní účet své společnosti č. jako zálohu na cenu (úplatu) za postoupení pohledávek dne 2. 1. 2004 částku 1.304.887,- Kč, dne 14. 1. 2004 částku ve výši 354.627,- Kč, dne 14. 1. 2004 částku ve výši 473.699,- Kč a dne 15. 1. 2004 částku ve výši 918.977,- Kč, celkem způsobil tak škodu ve výši 3.052.190,- Kč společnosti O., a. s.;
2) uzavřel dne 11. 3. 2004 se společností L. F., a. s. (nyní N. F., a. s.), IČ:, smlouvu o provádění regresního factoringu pohledávek č., na jejímž základě se zavázal sjednaným způsobem postupovat společnosti L. F., a. s., existující, ale dosud nesplatné pohledávky vůči svým odběratelům, v rámci této smlouvy pak postoupil společnosti L. F., a. s., tyto údajné pohledávky:
- pohledávky za společností D., s. r. o., IČ:, v celkové výši 1.959.720,- Kč, které vyplývaly z faktur č. a jejichž existenci potvrdil v dokladech o ověření správnosti faktur;
- pohledávky za společností E., s. r. o., IČ:, v celkové výši 1.498.160,- Kč, které vyplývaly z faktur č. a jejichž existenci potvrdil v dokladech o ověření správnosti faktur;
- pohledávky za společností K., spol. s r. o., IČ:, v celkové výši 1.293.000,- Kč, vyplývající z faktur č., a jejichž existenci potvrdil v dokladech o ověření správnosti faktur;
- pohledávky za společností P., s. r. o., IČ:, v celkové výši 1.492.060,- Kč vyplývající z faktur č. a jejichž existenci potvrdil v dokladech o ověření správnosti faktur;
- pohledávky za společností T. P., a. s., IČ:, v celkové výši 1.393.240,- Kč, které vyplývaly z faktur č. a jejichž existenci potvrdil v dokladech o ověření správnosti faktur;
ačkoliv uvedeným subjektům fakturovaná plnění ve skutečnosti neposkytl, žádné takové pohledávky vůči nim tudíž nevznikly a ani nebyly nikdy uhrazeny, a na základě takto předstíraných pohledávek si nechal od společnosti L. F., a. s., převést na bankovní účet své společnosti č. jako zálohu za výše uvedené pohledávky dne 15. 3. 2004 částku 900.360 Kč, dne 22. 3. 2004 částku 935.740 Kč, dne 5. 4. 2004 částku 928.420 Kč a dne 17. 5. 2004 částku 192.760,- Kč, celkem tedy 2.957.280,- Kč, tyto peníze následně v hotovosti vybral a použil je nezjištěným způsobem a tímto svým jednáním způsobil společnosti L. F. C., a. s., škodu ve výši 2.957.280,-Kč;
a svým jednáním tak oběma factoringovým společnostem způsobil škodu ve výši 6.009.470,- Kč.
Takto zjištěné jednání soud prvního stupně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a obviněného odsoudil podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost Č. F., a. s., dříve O., a. s., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný P. S. odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 12 To 45/2008, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný P. S. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V mimořádném opravném prostředku obviněný shrnul dosavadní průběh řízení. Namítl, že „soudy obou stupňů závažným způsobem pochybily při závěrech o realizaci skutkové podstaty trestného činu podvodu z pohledu naplnění její objektivní, zejména však subjektivní stránky způsobením úmyslně zaviněné konkrétní, alespoň minimální škody pachatelem“. Zdůraznil, že se nedopustil žádného vědomého jednání, které by k podobnému protiprávnímu jednání směřovalo. Vytkl, že nesprávný hmotně právní závěr o naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. bezprostředně vedl k chybnému závěru o zaviněném způsobení škody, její výši a o naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty téhož trestného činu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Soudy obou stupňů se náležitě nevypořádaly ani s problematikou materiální stránky trestného činu podvodu zakotvenou v §88 odst. 1 tr. zák.
Podle názoru obviněného Městský soud v Praze nesprávně právně posoudil žalovaný skutek v rozporu s ustanovením §250 odst. 1, 4 tr. zák., §9 odst. 2 tr. zák., §89 odst. 11 tr. zák. a §88 odst. 1 tr. zák. a tato ustanovení obecné i zvláštní části trestního zákona porušil svým postupem v odvolacím řízení rovněž Vrchní soud v Praze. Ten v prvé řadě pochybil tím, že plně nedostál své zákonné přezkumné povinnosti (§254 odst. 1, 3 tr. ř.), z podnětu odvolání obviněného pochybení prvostupňového soudu ohledně jeho osoby neodstranil a popřípadě sám uvedené vady nenapravil či alespoň neučinil k nápravě potřebné relevantní procesní kroky.
Za důležitou okolnost obviněný označil, že nebyl proveden důkaz grafologickým rozborem jeho podpisů na dokumentech, které pro něj připravoval svědek Z. a které byly jedním z hlavních důkazů proti němu. Provedení tohoto důkazu navrhoval z důvodu, že měl doložit činnost jmenovaného, který podle obviněného sám trestnou činnost, a to přičítanou dovolateli, prováděl. Tomu nasvědčuje znalost obchodů s pohledávkami, kdy se zdá být velmi nepravděpodobné, aby poškození (profesionální tzv. factoringové obchodní společnosti) odkupovaly pohledávky bez bližšího ověření, pouze na základě skutečností poskytnutých prodejcem pohledávek.
V závěru mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud shora uvedené nedostatky rozhodnutí soudů obou stupňů konstatoval a podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil ohledně jeho osoby jak část o zamítnutí odvolání dovoláním napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 12 To 45/2008, tak odsuzující část jemu předcházejícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 4 T 17/2006. Současně navrhl, aby zrušil všechna další rozhodnutí na tyto odsuzující části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla svého podkladu a Městskému soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Dále obviněný požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby podle §265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání odložil výkon trestu odnětí svobody, který mu byl uložen.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Státní zástupce konstatoval, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě pouze těch vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto se v jeho rámci nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje tento důvod dovolání je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně.
Pokud jde o argumentaci obviněného, v jejímž rámci napadá zejména nedostatečný rozsah provedeného dokazování, resp. vůbec zpochybňuje, že by se předmětného jednání dopustil, státní zástupce s poukazem na předchozí výklad uvedl, že tato se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými. Ve zbývající části svých námitek obviněný tvrdí, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily jeho jednání jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., přičemž zpochybňuje naplnění znaků objektivní a subjektivní stránky, respektive výši způsobené škody a poukazuje na nesprávné vyhodnocení stupně jeho společenské nebezpečnosti ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Současně státní zástupce upozornil, že v této souvislosti obviněný neuvádí žádné konkrétní argumenty, jimiž by své tvrzení odůvodňoval, čemuž proto přizpůsobil následné stručné vyjádření. Připomněl, že podle učiněných skutkových zjištění obviněný se ziskuchtivým motivem uzavřel jako jednatel společnosti R., s. r. o., s poškozenými společnostmi factoringové smlouvy, v souvislosti s nimiž jim nepravdivě tvrdil, že svým odběratelům poskytl plnění, jež jim vyfakturoval a které bude uhrazeno, ač se tak ve skutečnosti nestalo. Tyto fiktivní pohledávky potom úplatně převedl na poškozené společnosti, které za ně obviněnému (jeho společnosti) uhradily celkovou částku 6.009.470,- Kč. S ohledem na jejich fiktivnost ovšem poškozené společnosti na pohledávkách na údajných odběratelích společnosti obviněného ničeho nevymohly. Státní zástupce zdůraznil, že obviněný uvedl zástupce poškozených společností v omyl, když s nimi sjednával převod údajně reálných pohledávek, jež však byly fiktivní. Takto nepravdivě informovaní zástupci poškozených společností v přímé návaznosti na jednání obviněného učinily majetkovou dispozici, kterou akceptovaly úplatné postoupení pohledávek na poškozené společnosti za současného vyplacení určitého finančního obnosu obviněnému. Je zřejmé, že pokud by zástupci poškozených společností byli plně a pravdivě informováni o skutečném stavu věcí (o fiktivnosti pohledávek), s jejich postoupením by nesouhlasili. Protože však byli uvedeni obviněným v omyl, celý obchod se popsaným způsobem realizoval, přičemž v jeho důsledku se obviněný neoprávněně na úkor poškozených společností obohatil. Svým jednáním tudíž naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., jak správně vyslovily soudy dříve činné ve věci.
Podle státního zástupce, je namístě akceptovat závěry soudů i stran posouzení materiální stránky činu obviněného, a to s ohledem na ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě (§3 odst. 4 tr. zák.) ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (srov. rozhodnutí publikované pod č. 34/1976-I. Sb. rozh. tr.). Současně státní zástupce uvedl, že obviněný svým jednáním naplnil okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu §250 odst. 4 tr. zák. (znak způsobení škody velkého rozsahu) zcela standardním způsobem, za absence jakýchkoli skutečností, jež by měly společenskou nebezpečnost tohoto jednání snižovat natolik, aby jeho materiální stránka nedosahovala úrovně běžných případů formálně naplňujících znaky téhož ustanovení. Soudy dříve činné ve věci proto postupovaly v souladu se zákonem, pokud jednání obviněného P. S. posoudily jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., přičemž jeho dovolací argumentaci nelze v žádné její části přisvědčit.
Závěrem vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. S ohledem na tyto závěry taktéž uvedl, že není namístě akceptovat návrh obviněného na postup podle §265o odst. 1 tr. ř. a odložit výkon vydaného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného P. S. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, je možno vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní výhrady obviněného P. S. jednak, že nebyl proveden důkaz grafologickým rozborem jeho podpisů na dokumentech, jež pro něj připravoval svědek P. Z., které byly jedním z hlavních důkazů proti jeho osobě a jednak, že se předmětného jednání nedopustil. Těmito námitkami je zpochybňován v soudním řízení zjištěný skutkový stav včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů. Jak již bylo shora řečeno, v uvedeném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.
V dovolání obviněný rovněž uvádí, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily jeho jednání jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Zpochybňuje, že u tohoto trestného činu byly naplněny znaky objektivní a subjektivní stránky, znak jeho kvalifikované skutkové podstaty a že soudy nesprávně vyhodnotily stupeň společenské nebezpečnosti ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Zmíněné námitky obsahově uplatněný dovolací důvod naplňují. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí vykazují tvrzené právní vady.
Trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. spáchá ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč. Podle §4 písm. a) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.
Ve stručnosti lze připomenout, že při uvedení někoho v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Využitím omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, pokud neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat a může se týkat i skutečností, které teprve mají nastat. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, přičemž zákonný znak obohacení jiného je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby nebo skupiny osob (srov. např. rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.). Škoda na cizím majetku představuje jak zmenšení majetku (hodnotu, o kterou byl majetek zmenšen), tak i ušlý zisk (hodnota, o kterou by jinak byl majetek oprávněně zvětšen), přičemž musí být zjištěno, že pachatel jednal v úmyslu způsobit jiné osobě škodu, a to již v době, kdy se dopustil podvodného jednání.
Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchaný, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska, včetně doznání obviněného, pokud existuje. Se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) zákon nepřikládá a priori žádnému důkazu zvláštní význam. Není proto možné jen ze skutečnosti, že obviněný skutek popřel, vyvodit, že zjištění přímého úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, tak jako jiné formy zavinění, je možno zjistit i na podkladě jiných důkazů, nejen z doznání obviněného (viz rozhodnutí č. 60/1972-IV Sb. rozh. tr.).
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Praze (viz jejich doslovná citace konstatovaná výše), vyplývá naplnění všech zákonných znaků trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., jímž byl obviněný P. S. uznán vinným, včetně jeho objektivní a subjektivní stránky. Pokud jde o objektivní stránku, je z popisu skutku pod body 1) a 2) rozsudečného výroku zjevné, že při uzavírání předmětných smluv obviněný uváděl zástupce poškozených společností O. , a. s., a F., a. s., v omyl ohledně skutečného obsahu smluvního ujednání (v rozporu s realitou předstíral, že jde o skutečné pohledávky). Zástupci jmenovaných společností učinili v tomto omylu majetkovou dispozici, když v návaznosti na zmíněné smlouvy bylo za postoupení neexistujících pohledávek obviněnému poskytnuto finanční plnění, přičemž v důsledku převedení peněžních prostředků na jeho účet, došlo ke škodě na majetku factoringových společností v celkové výši 6.009.470,- Kč a k obohacení obviněného v téže finanční částce. Současně je dána existence příčinné souvislosti jednak mezi omylem zástupců poškozených společností a jimi učiněnou majetkovou dispozicí a jednak příčinná souvislost mezi touto majetkovou dispozicí na straně jedné a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele na straně druhé. Dále je ze skutkových zjištění očividné naplnění i subjektivní stránky, neboť v návětí tzv. skutkové věty rozsudečného výroku, které uvozuje popis dílčích skutků (útoků) pod body 1) a 2), se k jednání obviněného P. S. uvádí, že tak činil: „jako jediný jednatel a společník společnosti R. s. r. o., IČ, se sídlem v P., M., ve snaze vylákat od factoringových společností finanční prostředky…“. Tím je v jednání obviněného vyjádřeno úmyslné zavinění, a to ke všem podstatným znakům objektivní stránky trestného činu. Přitom nejde jen o slovní vyjádření, ale o zjištění, které má podklad v provedených důkazech a v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Byť obviněný spáchání trestné činnosti popřel, tak na úmyslné zavinění soudy usuzovaly ze zjištěných okolností objektivní povahy.
Již Městský soud v Praze v odůvodnění rozsudku k jednání obviněného P. S. mimo jiné konstatoval: „…již na počátku spolupráce s factoringovými společnostmi neměl v úmyslu vzniklé pohledávky hradit, a to zejména z toho důvodu, že žádné faktické obchody s jednotlivými uvedenými obchodními partnery neprobíhaly a ani jednou se nepotvrdilo, že by údaje uvedené ve fakturách odpovídaly skutečnosti a zástupci odběratelů, kteří byli vyslechnuti, uvedli, že i přesto, že například obžalovaný S. jim sliboval zajištění různých zařízení, jim nikdy žádná nedodal. Tuto skutečnost nejdříve zjistili factoringové společnosti při šetření faktur poté, kdy jim faktury nebyly hrazeny a později byly tyto skutečnosti prokázány i fyzickými výpověďmi“ (str. 59 rozsudku).
Se skutkovými zjištěními prvostupňového soudu se v odvolacím řízení ztotožnil Vrchní soud v Praze, přičemž mimo jiné uvedl: „…obžalovaný věděl, že se žádné obchody neuskuteční, že faktury budou fiktivní a tedy již na počátku spolupráce s factoringovými společnostmi neměl v úmyslu vzniklé pohledávky hradit, a to zejména z toho důvodu, že žádné faktické obchody s jednotlivými uvedenými obchodními partnery neprobíhaly a ani jednou se nepotvrdilo, že by údaje uvedené ve fakturách odpovídaly skutečnosti“ (str. 6 usnesení).
I když není v rozhodnutí soudů obou stupňů výslovně uvedena konkrétní forma úmyslného zavinění, tak ze skutkových zjištění je zjevné, že obviněný P. S. trestný čin spáchal v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák., neboť prokázaným cílem jeho jednání bylo na úkor obchodních partnerů se obohatit, tj. porušit zájem chráněný trestním zákonem v oblasti majetkových práv. Nejvyšší soud současně připomíná, že k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 4 tr. zák., tj. ohledně způsobení škody velkého rozsahu, postačuje ve smyslu ustanovení §6 písm. a) tr. zák. i zavinění z nedbalosti.
Rovněž nelze akceptovat dovolací námitku obviněného P. S., že nebyla naplněna materiální stránka kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným.
Zákon v §88 odst. 1 tr. zák. stanoví, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě (§3 odst. 4 tr. zák.) ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (viz rozhodnutí č. 34/1976-I. Sb. rozh. tr.).
Okolnosti, jež by v konkrétním případě stupeň nebezpečnosti činu obviněného P. S. pro společnost snižovaly do té míry, aby jeho jednání nemohlo být posouzeno jako předmětný trestný čin Nejvyšší soud neshledal a ani z provedeného dokazování nevyplývají. Obviněný, jinak osoba, na kterou je nutno hledět jako na osobu bezúhonnou (k předchozím konfliktům se zákonem nelze přihlížet), trestnou činností porušil zájem společnosti v oblasti majetkových práv, v protiprávním jednání pokračoval po dobu několika měsíců a čin spáchal vyšší formou úmyslného zavinění. Pokud současně trestným činem způsobil škodu v celkové výši 6.009.470,- Kč, tak soudy obou stupňů rozhodně pochybily, když shledaly, že tato okolnost podstatně zvyšuje nebezpečnost trestného činu pro společnost ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění popsaná ve výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Praze objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného P. S. jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., neboť ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a tímto činem způsobil škodu velkého rozsahu. Správnému právnímu posouzení předmětného skutku, s nímž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil i Vrchní soud v Praze, odpovídá v rozsudečném výroku i aplikovaná právní věta. Námitky obviněného, jež byly v mimořádném opravném prostředku formálně relevantně uplatněny, tudíž nelze akceptovat.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného P. S. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
V dovolacím řízení Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného na odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, neboť takový návrh mohla podat pouze předsedkyně senátu soudu prvního stupně (§265h odst. 3 tr. ř.), která jej ale neučinila. Současně nebyl ve věci shledán důvod k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. ledna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k