ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.214.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 214/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2009 dovolání, které podal obviněný Z. E., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. 10 To 77/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 63 T 9/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. E. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. 63 T 9/2008, byl obviněný Z. E. (dále jen „obviněný“) uznán vinným pokračujícím trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí pod bodem I. 1) až 7) uvedeno. Za tento trestný čin byl obviněný podle §234 odst. 2 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci – revolveru Power Alarm, ráže 9 mm Knall.
Naproti tomu byl obviněný:
- v bodě II. výroku rozsudku podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek uvedený na str. 4 rozhodnutí,
- v bodě III. výroku rozsudku podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek uvedený na str. 4 rozhodnutí.
Podle §228 odst. 1, §229 odst. 1 a §229 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených subjektů na náhradu škody.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný Z. E. odvolání.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. 10 To 77/2008, byl napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku pod bodem I. Dále odvolací soud podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl:
I.
obviněného uznal vinným, že:
1) dne 6. července 2007 kolem 16.30 hod. v P., v prodejně Č. – T. firmy A., s. r. o., přistoupil k prodejnímu pultu, z opasku vytáhl pistoli, kterou namířil na prodavače J. O., požadoval na něm vydání tržby, poškozený v obavě o svůj život mu vydal finanční částku 1.800,- Kč, obžalovaný se dále dožadoval větší finanční hotovosti, avšak vzhledem k tomu, že do prodejny přišli další zákazníci, od svého jednání upustil, z prodejny odešel a tímto jednáním způsobil firmě A, s. r. o., škodu ve výši 1.800,- Kč,
2) dne 13. července 2007 kolem 11.00 hod. v P., vstoupil do prodejny H. – s. s., namířil na prodavačku N. N., pistoli, a donutil ji k vydání finanční hotovosti ve výši 4.000,- Kč ke škodě majitele prodejny M. H.,
3) dne 3. srpna 2007 kolem 00.55 hod. v P., v Hotelu F. vstoupil do recepce v hotelu s hadrem přes ruku, bylo zřejmé, že pod hadrem drží zbraň, kterou namířil na recepčního P. K., a se slovy: „Nehraj si na hrdinu, nebo to zmáčknu“, požadoval vydání finanční hotovosti z pokladny recepce, přičemž poškozený z obavy o svůj život a zdraví mu pod touto výhrůžkou vydal finanční hotovost ve výši 12.197,- Kč a valuty v hodnotě 12.911,30 Kč, celkem 25.108,- Kč ke škodě L. O. B. I., s. r. o., Hotel F.,
4) dne 3. srpna 2007 kolem 17.20 hod. v P., v prodejně firmy G., s. r. o., s motocyklovými potřebami po předchozí prohlídce zboží přistoupil k prodavačce V. B., se slovy: „Votevři kasu, nebo tě zabiju“, přitom měl ruku zastrčenou pod bundou a naznačoval, že tam má střelnou zbraň, přičemž poškozená z obavy o svůj život a zdraví mu vydala z pokladny prodejny finanční hotovost ve výši 16.000,- Kč ke škodě společnosti G., s. r. o.,
5) dne 7. srpna 2007 kolem 14.55 hod. v P., v prodejně A., s. r. o., vyzval prodavačku D. V., k vydání finanční hotovosti se slovy: „Chci všechny peníze“, přičemž na ni mířil plynovým revolverem značky Power Alarm, poté, co poškozená vydala pouze mince, z prodejny odešel bez finanční hotovosti,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně, sp. zn. 11 T 168/98, ze dne 24. srpna 1999, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, sp. zn. 7 To 441/99, ze dne 25. 11. 1999, odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců a část tohoto trestu vykonal dne 2. března 2007.
Takto zjištěným jednáním podle odvolacího soudu obviněný spáchal pokračující trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin byl podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci - revolveru Power Alarm, ráže 9 mm Knall. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozeným A., s. r. o., částku 1.800,- Kč, M. H., částku 4.000,- Kč a L. O. B. I., s. r. o., částku 25.108,- Kč.
II.
Podle §226 písm. c) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby pro skutky popsané na str. 4 rozhodnutí. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byla G. p. a. s., se svým nárokem na náhradu škody ve výši 492.280,- Kč odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
III.
Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. V podání připomněl dosavadní průběh trestního řízení ve věci a vymezení jím uplatněných dovolacích důvodů v zákoně.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný shledal tom, že pro posouzení jeho osoby jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák. nebyly splněny zákonné materiální podmínky. Vzhledem k délce doby, která uplynula od jeho posledního odsouzení, nedošlo k podstatnému zvýšení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Obviněný připomněl, že od odsouzení pro trestný čin podle §234 odst. 1 tr. zák. v roce 1999 uplynula doba více než osmi let. Pokud odvolací soud poukázal v napadeném rozhodnutí na jeho další odsouzení, nejsou tato předcházející odsouzení z hlediska trestně právní kvalifikace sama o sobě způsobilá podpořit kvalifikaci jeho osoby jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák. Bez právního významu obviněný shledal i vývody odvolacího soudu o následných přeměnách a dokončení výkonu trestů, z nichž byl v minulosti podmíněně propuštěn. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2001, sp. zn. 3 Tz 69/2001, podle něhož nelze při posuzování materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy ponechat stranou komplexní hodnocení osoby obviněného, jeho dosavadní způsob života a charakter trestné činnosti, pro kterou byl dřívějším rozsudkem potrestán. Zmínil též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 7 Tdo 768/2004, ve kterém bylo uvedeno, že délka doby, která uplynula od posledního odsouzení, je pouze jedním z hledisek pro splnění materiální podmínky pro aplikaci ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. Při jejím posuzování je nutno přihlédnout i k tomu, jakou část z dřívějšího trestu uloženého za zvlášť závažný úmyslný trestný čin pachatel již skutečně, a to v době spáchání projednávaného trestného činu, vykonal. Taktéž je třeba porovnat závažnost způsobu provedení dřívějšího a nyní posuzovaného trestného činu a jimi způsobené následky, jakož i jejich další okolnosti opodstatňující naplnění formálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy.
V návaznosti na to obviněný vytkl, že vrchním soudem nebylo dostatečně zohledněno, že jeho odsouzení rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 8. 1999, sp. zn. 11 T 168/98, pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. bylo odsouzením, k němuž došlo před dlouhou dobou a za jediný skutek podle této právní kvalifikace, při kterém nedošlo ke zranění poškozeného. Taktéž v nyní projednávané trestní věci nedošlo ke zranění nebo jiné újmě žádného poškozeného a vzniklá škoda byla nízká až nulová. Obviněný namítl, že odvolací soud nesprávně vyměřil samotnou délku trestu. V porovnání se soudem prvního stupně jej odsuzoval za menší počet skutků [především za absence skutku pod bodem I. 4) v rozsudku městského soudu] a při jiné právní kvalifikaci. Přesto ale odvolací soud zvolil výměru trestu totožnou s prvostupňovým soudem, tj. při polovině avšak v horní části zákonné trestní sazby podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. Podle obviněného byl při absenci odvolání státního zástupce potrestán přísnějším trestem, než který by volil soud prvního stupně, pokud by jej odsuzoval ve stejném rozsahu jako soud odvolací.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uvedl, že již v rámci přípravného řízení upozorňoval orgány činné v trestním řízení na ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., jeho důkazní návrhy však byly zamítnuty bez jakéhokoli zdůvodnění. Žádal o přezkoumání postupu policejního orgánu ze dne 30. 4. 2008, ten však byl dozorující státní zástupkyní shledán důvodným (sdělení ze dne 19. 5. 2008). Ani prvostupňový soud se s jeho návrhem ze dne 3. 6. 2008, aby byly v rámci předběžného projednání obžaloby podle §188 odst. 1 tr. ř. vzaty do úvahy neprovedené důkazní návrhy obhajoby a jeho námitky k důkazům provedeným, nevypořádal. Naopak sám v hlavním líčení neprovedl pro jeho obhajobu podstatné důkazy. Jednalo se o výslech svědků J. U., S. V. a L. V., přičemž nebyly ani čteny jejich výpovědi z přípravného řízení. V tomto postupu obviněný shledal ze strany orgánů činných v trestním řízení porušení práva na obhajobu. Bylo proto rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku odvolacím soudem proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, resp. nové rozhodnutí odvolacího soudu respektovalo dosavadní chybný postup předcházejícího řízení.
Dále obviněný uvedl, že po seznámení se spisovým materiálem dne 29. 4. 2008 předložil návrhy na doplnění dokazování (v dovolání specifikované), a to k prokázání jeho obhajoby včetně skutků pod body 3) a 4) odsuzující části rozsudku odvolacího soudu. Podotkl, že pojal nedůvěru k provádění rekognic in natura, neboť orgány činné v přípravném řízení postupovaly při jejich provádění podle fotografií účelově, fotografie osob zařazených do poznávacích alb byly diametrálně odlišné od jeho osoby. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. III. ÚS 623/2000, a vyslovil výhrady k vyhodnocení rekognice u skutků pod body 1) a 3) v rozsudku vrchního soudu. Navíc spáchání skutku pod bodem 1) rozsudečného výroku bylo s ohledem na skutkové okolnosti krajně nepravděpodobné. Za samostatnou důkazní skupinu obviněný označil nález pachových stop u skutku pod bodem 4) v rozsudku odvolacího soudu. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu namítl, že takový osamocený důkaz nemůže vést k uznání viny žalovaným skutkem. Zmínil odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 10/02, i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 4 Tz 107/2002. V návaznosti na to uvedl, že navrhl výslech znalce z oboru odorologie, k možnosti přenosu pachových stop především s ohledem na jím tvrzené odcizení jeho osobních věcí nedlouho před žalovanou trestnou činností. I tento důkazní návrh však soudy obou stupňů zamítly. Současně obviněný citoval podstatnou část z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 4 Tz 107/2002. Závěrem konstatoval, že v předmětné věci je pozitivní vyhodnocení pachových stop v rámci skutku pod bodem 4) rozsudečného výroku osamoceným důkazem, který není žádným jiným důkazem potvrzen.
Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. 63 T 9/2008, a tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Současně sdělil, že souhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.
Státní zástupkyně shrnula dosavadní průběh řízení a obsah obviněným uplatněných námitek. Konstatovala, že ze základních obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné. Současně uvedla, že s námitkami obviněného se podrobně vypořádal odvolací soud, který jednak provedl další dokazování stran trestné činnosti, když v důsledku toho zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a nově jej uznal vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a pro část trestné činnosti jeho osobu viny zprostil.
Podle státní zástupkyně z dostupných spisových materiálů vyplývá, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Pokud jde o dovolací námitku týkající se posouzení jeho osoby jako zvlášť nebezpečného recidivisty, uvedla, že pro tuto právní kvalifikaci byly splněny nejen formální, ale i materiální podmínky. Připomněla, že obviněný byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze 24. 8. 1999, sp. zn. 11 T 168/98, pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., přičemž převážnou část trestu vykonal dne 2. 3. 2007, kdy byl z jeho výkonu propuštěn. Konstatovala, že předchozí výkony trestů odnětí svobody nesplnily svůj účel, když z přílohových spisů, jimiž soud prvního stupně provedl důkaz, vyplynulo, že pokud byl podmíněně propuštěn, bylo následně rozhodnuto o výkonu zbytku trestu. Dopustil se též útěku z výkonu trestu, za což byl rovněž odsouzen; na útěku páchal další trestnou činnost. Pokud byl v průběhu trestu přeřazen do mírnějšího typu věznice, bylo toto záhy změněno a převážnou část posledního trestu vykonal ve věznici s ostrahou. Státní zástupkyně zdůraznila, že předmětné trestné činnosti se obviněný dopustil velmi krátce po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a předchozí trest vykonával pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin ve smyslu §41 odst. 2 tr. zák. Protože nyní byl projednáván pro stejný trestný čin, avšak s daleko větším rozsahem, pokud jde o četnost útoků a způsobenou škodu, je zřejmé, že u obviněného došlo ke gradaci trestné činnosti a předchozí trestní postih nepřinesl žádný výsledek.
Závěrem vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S konáním neveřejného zasedání vyslovila souhlas [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] i pro případ jiného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
h) obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho opravný prostředek v případě odvolání zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitosti obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
U obviněného však o takový případ nejde, neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní výhrady obviněného, prostřednictvím kterých v podrobnostech brojí proti správnosti skutkových zjištění u dílčích skutků (útoků) pod body 1), 3) a 4) odsuzující části napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů. Jak již bylo shora řečeno, v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. Vznesené procesní námitky nelze podřadit nejen pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný z dalších v zákoně taxativně zakotvených (§265b tr. ř.) důvodů dovolání.
V dovolání obviněný též vytýká, že pro posouzení jeho osoby jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák. nebyly splněny materiální podmínky. Tato námitka obsahově odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadené rozhodnutí je zatíženo vytýkanou právní vadou.
Předně je potřebné pro úplnost uvést, že skutek, jak je popsán pod body 1) až 5) výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Praze, naplňuje všechny zákonné znaky pokračujícího trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Toto konstatování je namístě, neboť obviněný proti jinému užil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci (peněz). Správnému právnímu posouzení skutku odpovídá v rozsudečném výroku odvolacího soudu i příslušná část tzv. právní věty. V tomto směru ani nebyly v dovolání vzneseny žádné námitky.
Podle §41 odst. 1 tr. zák. platí, že pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Podle §41 odst. 2 tr. zák. zvlášť závažnými trestnými činy jsou trestné činy uvedené v §62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let.
Spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu v minulosti předpokládá, že pachatel byl takovým trestným činem pravomocně uznán vinným, vykonal alespoň část uloženého trestu odnětí svobody a že šlo o některý z trestných činů uvedených v §41 odst. 2 tr. zák. Při hodnocení předchozího odsouzení pachatele za zvlášť závažný úmyslný trestný čin bude rozhodující výrok rozsudku o jeho dřívějším odsouzení. Potrestáním se rozumí alespoň částečný výkon trestu v minulosti, pokud s jeho výkonem není spojena zákonná fikce zahlazení nebo pokud odsouzení k takovému trestu již nebylo zahlazeno. Přitom lze přihlížet pouze k tomu trestu, který byl vykonán před spácháním nové trestné činnosti, za jejíž spáchání má být pachatel označen jako zvlášť nebezpečný recidivista. K naplnění pojmu potrestání stačí i jediné předchozí potrestání, jde-li o výkon trestu odnětí svobody za trestný čin uvedený v §41 odst. 2 tr. zák.
Materiální předpoklad zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. je splněn jen tehdy, když opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu (konkrétní projevy recidivy) je tak závažné, že zvyšuje stupeň nebezpečnosti nyní posuzovaného trestného činu pro společnost podstatně. Z uvedeného vyplývá, že pro uznání pachatele za zvlášť nebezpečného recidivistu nepostačuje formální naplnění ostatních znaků uvedených v §41 odst. 1 tr. zák. Při hodnocení materiální podmínky podle §41 tr. zák. je nutno přihlížet zejména k délce doby, který uplynula od posledního odsouzení. Délku přitom nelze předem vymezit, ani není možné paušálně stanovit, kdy ještě bude podstatně zvyšovat stupeň společenské nebezpečnosti, neboť vždy bude záležet na posouzení všech rozhodných okolností konkrétního případu. Vedle doby, která uplynula od posledního odsouzení, je nutno přihlížet též k době, která uplynula od skončení výkonu posledního trestu odnětí svobody. Důležité je zhodnocení následků trestného činu, způsobu jeho spáchání, motivace a délky páchání trestné činnosti. Dále je nutné ve vzájemných souvislostech posoudit význam a závažnost všech okolností celkové trestné činnosti, tj. i trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, způsob života mezi pácháním jednotlivých trestných činů, působení jiných opatření. Významné je v této souvislosti zejména zjištění, kolikrát byl pachatel v minulosti potrestán a za kolik trestných činů, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů a jak dlouhé byly intervaly mezi jejich výkonem. Rovněž komplexní zhodnocení osobnosti pachatele, jeho celkového osobnostního profilu, vlastností a věku je závažným hlediskem.
Skutečnost, že splnění materiálního předpokladu nelze dovozovat ze samotných okolností, které naplňují formální podmínky ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., však neznamená, že nelze přihlížet k tomu, s jakou intenzitou byly formální znaky zvlášť nebezpečné recidivy naplněny. Tato intenzita bude důležitým hlediskem, zda jde o podstatné zvýšení stupně společenské nebezpečnosti. V uvedeném směru je nutno posoudit i konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jak trestného činu předchozího, tak trestného činu nyní souzeného, a to podle hledisek stanovených v §3 odst. 4 tr. zák. V konkrétních případech může splnění formální podmínky spočívající ve spáchání trestného činu uvedeného v §41 odst. 2 tr. zák. vykazovat podstatné rozdíly co do závažnosti a konkrétního stupně společenské nebezpečnosti. Při hodnocení materiální stránky trestného činu je proto nutno zvážit i intenzitu naplnění všech ostatních formálních znaků, neboť na nebezpečnost osoby pachatele lze usuzovat jen při současném komplexním uvážení dalších okolností případu – následku a způsobu provedení trestného činu, skutečností charakterizujících subjektivní stránku trestného činu včetně motivace jednání, bezprostředních pohnutek a psychických impulsů.
V soudním řízení bylo zjištěno, že obviněný byl v minulosti rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 8. 1999, sp. zn. 11 T 168/98, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 1999, sp. zn. 7 To 441/99, uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., přičemž byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců. Pro výkon trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Od 28. 6. 1998 do 2. 3. 2007 vykonával další nepodmíněné tresty odnětí svobody včetně v předchozí větě uloženého trestu.
S poukazem na tyto skutečnosti není pochyb o naplnění tzv. formální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., neboť obviněný se v nyní posuzovaném případě dopustil trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jenž spadá do okruhu zvlášť závažných úmyslných trestných činů podle §41 odst. 2 tr. zák., ačkoliv již dříve byl pro takový zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán.
V rámci posouzení splnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy vzal Vrchní soud v Praze v úvahu, že předchozí tresty odnětí svobody nesplnily u obviněného svůj účel. Z přílohových spisů, jimiž soud prvního stupně provedl důkaz, vyplývalo, že pokud byl obviněný podmíněně propuštěn, bylo následně rozhodnuto o výkonu zbytku trestu. Dopustil se též útěku z výkonu trestu, za což byl rovněž odsouzen. Na útěku obviněný páchal další trestnou činnost. Pokud byl v průběhu výkonu trestu přeřazen do mírnějšího typu věznice, bylo toto záhy změněno a převážnou část posledního trestu vykonal ve věznici s ostrahou. Současně odvolací soud zdůraznil: „…předmětné trestné činnosti se obžalovaný dopustil velmi krátce po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (propuštěn byl 2. 3. 2007, trestnou činnost počal páchat již 6. 7. 2007, tedy cca 4 měsíce po propuštění). Předchozí trest vykonával pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin ve smyslu §41 odst. 2 tr. zák., nyní je projednáván pro stejný trestný čin, avšak s daleko větším rozsahem, pokud jde o četnost útoků a způsobenou škodu. Je tak zřejmé, že u obžalovaného dochází ke gradaci trestné činnosti a předchozí trestní postih nepřinesl žádný výsledek“ (vše na str. 12 rozsudku soudu druhého stupně).
Z konstatovaných skutečností je evidentní, že při posouzení, zda byl stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost podstatně zvýšen, bylo u obviněného přihlédnuto jak k délce doby, která uplynula od posledního výkonu trestu odnětí svobody u jeho osoby, přičemž byly brány v úvahu i další zmíněné okolnosti.
Nejvyšší soud považuje za potřebné výše popsanou argumentaci doplnit. Předně je nutno uvést, že obviněný začal s pácháním trestné činnosti již jako mladistvý. V opisu z Rejstříku trestů má evidováno celkem devět záznamů, především šlo o úmyslnou trestnou činnost majetkového charakteru. V této souvislosti lze též připomenout, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. 4. 1991, sp. zn. 2 T 14/90, byl obviněný odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců. Naposledy byl rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 1 T 182/2002, uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák., maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. e) tr. zák., neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. a poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let se zařazením k jeho výkonu do věznice s ostrahou. (vše na str. 1007 až 1010 spisu). Dále nelze pominout, že trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 8. 1999, sp. zn. 11 T 168/98, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 1999, sp. zn. 7 To 441/99, byl spáchán obdobným způsobem, jako nyní posuzovaná trestná činnost. Již Městský soud v Praze konstatoval: „Trestného činu se dopustil dne 3. dubna 1998 v B. v prodejně obkladů, kde společně s R. C. poté, co přiložili k hlavě prodavače pistoli, odcizili z příruční pokladny finanční hotovost ve výši 13.850,- Kč“ (str. 14 rozsudku prvostupňového soudu). V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že závažnost v jednání obviněného spočívala i v tom, že při páchání loupeže v roce 1998 a v roce 2007 šlo o hrozbu bezprostředního násilí, jež spočívalo v použití střelné zbraně (viditelné či skryté). Při tomto druhu hrozby je poškozená osoba vystavena mimořádně stresující situaci a utrpěné trauma ji může zatěžovat i velmi dlouho po události [viz lékařská zpráva o psychickém stavu V. B. – č. l. 1083 spisu]. Rovněž nelze bagatelizovat peněžní částky získané trestnou činností, jak je to činěno v dovolání. Zejména, když u dílčích skutků (útoků) pod body 3) a 4) výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu šlo o finanční částky (25.108,- Kč, 16.000,- Kč), které jsou pro mnohé spoluobčany i za měsíc pracovní činnosti nereálné. V případě obou trestných činů loupeže, a to jak v minulosti spáchaného, tak i nyní posuzovaného, obviněný jednal ve vyšší formě zavinění – v úmyslu přímém podle ustanovení §4 písm. a) tr. zák. S ohledem na dřívější množství úmyslné trestné činnosti nelze jeho osobu hodnotit kladně. I když byl obviněný za předchozí trestný čin loupeže odsouzen v roce 1999, tak je nutno zdůraznit, že z důvodu následných výkonů trestů odnětí svobody měl až do dne 2. 3. 2007, kdy byl z výkonu trestu propuštěn, značně omezené možnosti další trestnou činnost páchat. „Délkou doby, která uplynula od posledního odsouzení, nutno rozumět nejen dobu, jež uplynula od právní moci rozsudku, nýbrž i dobu, která uplynula od podmíněného propuštění nebo po odpykání trestu“ (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 6/1963 Sb. rozh. tr.).
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Vrchní soud v Praze v rozporu s trestním zákonem, když skutek pod body 1) až 5) rozsudečného výroku kvalifikoval tak, že obviněný spáchal trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Shledaná speciální recidiva, celková závažnost předchozího i nynějšího trestného činu loupeže, dále vyšší míra zavinění v protiprávním jednání, které svým rozsahem i škodlivými následky vykazuje výrazně narůstající závažnost, velmi krátká doba mezi propuštěním z výkonu trestu odnětí svobody a spácháním dalšího (v pořadí již třetího) zvlášť závažného úmyslného trestného činu a celkově negativní hodnocení osoby obviněného, jsou ve svém souhrnu rozhodně skutečnostmi, které podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný uplatnil ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vznesl výtku spočívající v tvrzení, že mu byla rozsudkem Vrchního soudu v Praze nesprávně vyměřena samotná délku trestu. Namítl, že v porovnání se soudem prvního stupně jej odvolací soud odsuzoval jednak za menší počet skutků a jednak při jiné právní kvalifikaci [absence skutku pod bodem I. 4) v rozsudku městského soudu]. Přesto zvolil výměru trestu totožnou s prvostupňovým soudem, tj. při polovině, avšak v horní části zákonné trestní sazby podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. Podle obviněného byl, a to při absenci odvolání státního zástupce, potrestán trestem přísnějším, než který by volil soud prvního stupně, pokud by jej odsuzoval ve stejném rozsahu jako soud odvolací.
Tato námitka, která se týká porušení zákazu reformace in peius (§259 odst. 4 tr. ř.), však uplatněné důvody dovolání a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený dovolací důvod obsahově nenaplňuje. Současně lze poukázat na níže popsané skutečnosti.
Podle §42 odst. 1 tr. zák. platí, že horní hranice trestní sazby odnětí svobody stanovené v trestním zákoně se u zvlášť nebezpečného recidivisty zvyšuje o jednu třetinu. Zvlášť nebezpečnému recidivistovi soud uloží trest v horní polovině takto stanovené trestní sazby odnětí svobody.
Jelikož obviněnému byl napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze uložen trest odnětí svobody v trvání deseti roků a šesti měsíců, je zjevné, že mu nebyl uložen trest, který zákon nepřipouští ani trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v zákoně na trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Byl mu totiž ukládán trest odnětí svobody v trestní sazbě dané ustanovením §234 odst. 1 tr. zák., která byla s ohledem na ustanovení §42 odst. 1 věty první tr. zák. zvýšena na sedm let a osm měsíců až třináct let a čtyři měsíce, přičemž ve smyslu znění §42 odst. 1 věty druhé tr. zák. byl jeho osobě trest uložen v horní polovině takto stanovené trestní sazby odnětí svobody.
Podle §259 odst. 4 věty před středníkem tr. ř. platí, že v neprospěch obžalovaného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného.
S poukazem na trest uložený obviněnému soudem prvního stupně (odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou), nelze považovat trest, který mu byl v odvolacím řízení uložen (odnětí svobody v trvání deseti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou), za porušení ustanovení §259 odst. 4 tr. ř.
Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. března 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k