ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.293.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 293/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2009 o dovolání, které podal obviněný J. H., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. 9 To 454/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 7 T 215/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 7 T 215/2006, byl obviněný J. H. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 28. 4. 2005 kolem 22.20 hodin na křižovatce ulic M. a S. u obce B., okres K. V., řídil osobní automobil typu Ford Mondeo, RZ:, do křižovatky vjížděl z ulice S., která je před křižovatkou označena dopravní značkou P4 – „Dej přednost v jízdě“ a je tedy vedlejší silnicí, v křižovatce zamýšlel odbočit vlevo a pokračovat v jízdě po M. ulici směrem k přehradě, při vjetí do křižovatky nedal přednost v jízdě osobnímu automobilu typu VW Passat, RZ:, řízenému Z. K., který s vozidlem do křižovatky vjížděl po hlavní silnici – M. ul. ve směru od přehrady, v důsledku toho došlo v křižovatce ke střetu vozidel, při kterém byly ve vozidle VW Passat zraněny spolujezdkyně N. Ch., která utrpěla zlomeninu dolního konce obou kostí pravého předloktí s posunem úlomků, pohmoždění obou bérců, bolestivý syndrom s omezením v běžném způsobu života nejméně do 10. 6. 2005, G. Ž., která utrpěla zhmoždění a hematom pravého stehna, pohmoždění obou bérců s léčbou do 20. 5. 2005, G. K., která utrpěla tržnou ránu čela, pohmoždění pravé poloviny hrudníku a levého bérce bez výraznějšího omezení v běžném způsobu života, M. K., která utrpěla pohmoždění a oděrky obou bérců bez omezení v běžném způsobu života, řidič vozidla VW Passat, Z. K., při nehodě utrpěl tržnou ránu hlavy, zhmoždění pravého předloktí, zhmoždění levého kolena a zhmoždění a odřeniny pravého bérce s léčbou do 6. 5. 2005“. Podle §37 tr. zák. bylo upuštěno od uložení dalšího trestu, a to ve vztahu k trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 63 T 4/2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2002, sp. zn. 5 To 121/2001.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. 9 To 454/2008, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný dovolání „z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. c) trestního řádu a dále také z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu pro důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. b), c) a d) trestního řádu, a to ve vztahu k výroku o vině v prvoinstančním rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech.“
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že ve věci v prvním stupni rozhodl vyloučený orgán, konkrétně soudkyně Okresního soudu v Karlových Varech JUDr. K. S. Podle jeho názoru lze mít u této soudkyně (stejně jako u ostatních soudců Okresního soudu v Karlových Varech) pochybnost, že pro poměr k osobě poškozeného Z. K. a státního zástupce a znalce, kteří se k poškozenému chovali familiérně, nemůže nestranně rozhodovat. V podrobnostech odkázal na svá vyjádření v daném ohledu uplatněná v průběhu předchozího řízení.
Dále namítl, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení u Okresního soudu v Karlových Varech, když mu soudem nebylo umožněno zúčastnit se celého hlavního líčení a aktivně se hájit. Poznamenal, že soud nezákonně konal hlavní líčení bez přítomnosti řádně omluveného obviněného, přestože věděl, že se nemůže v dané době hlavního líčení zúčastnit pro závažnou zdravotní indispozici (dialýza, řada těžkých operací atd.) a navíc z vývoje věci, jeho (obviněného) námitek a shromážděných podkladů bylo zřejmé, že bez přítomnosti obviněného po celou dobu u hlavního líčení nelze věc spolehlivě rozhodnout a dosáhnout účelu trestního řízení. Dodal, že kromě toho za daného zdravotního stavu jeho osoby, zejména vzhledem k náročným operacím a dialýze, což ho nejen fyzicky ale i psychicky závažným způsobem paralyzovalo ve vztahu k řádné obhajobě, měl mít soud objektivně pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit a měl považovat za nutné, aby měl obhájce. Shledal, že evidentně byly dány důvody nutné obhajoby podle §36 odst. 2 tr. ř. a že Okresní soud v Karlových Varech tuto skutečnost nerespektoval a nezajistil, aby měl obhájce.
V neposlední řadě argumentoval porušením ustanovení trestního řádu o nutné obhajobě ve veřejném zasedání konaném u Krajského soudu v Plzni. Prohlásil, že byť byly dány zákonné důvody nutné obhajoby podle §36 odst. 2 tr. ř. již při hlavním líčení a odvolací soud věděl o tom, že se (obviněný) dříve nemohl a ani v době veřejného zasedání nemůže (zejména vzhledem ke svému tělesnému a duševnímu stavu, danému vážnými nemocemi a náročnými lékařskými zákroky) řádně hájit, nebo objektivně musel mít alespoň pochybnost o jeho způsobilosti řádně se hájit, a měl považovat za nutné, aby měl obhájce také v rámci odvolacího řízení a při veřejném zasedání, této skutečnosti nedbal, čímž došlo k porušení §36 odst. 2 tr. ř.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. 9 To 454/2008, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 7 T 215/2006, podle §265k odst. 2 druhá věta tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušení, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Karlových Varech věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co stručně zrekapituloval rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, uplatněné důvody dovolání a dovolací argumentaci obviněného, uvedl, že obviněný především tvrdí, že samosoudkyně soudu prvního stupně JUDr. K. S. měla být podle §30 odst. 1 tr. ř. vyloučena z vykonávání úkonů v této věci. Přitom shledal, že obviněný v dovolání k odůvodnění svého tvrzení jen neurčitě dovozuje, že samosoudkyně JUDr. K. S. (údajně stejně jako ostatní soudci Okresního soudu v Karlových Varech) pro poměr k poškozenému nemůže nestranně rozhodovat. V této souvislosti připomněl, že obviněný námitku podjatosti v podstatě bez jakékoli relevantní argumentace uplatnil již v průběhu řízení (současně s odvoláním) a že o této samosoudkyně JUDr. K. S. rozhodla usnesením ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. 7 T 215/2006, tak, že vyloučena není. Toto usnesení napadl obviněný stížností, v níž k posuzované problematice toliko sdělil, že má za to, že poškozený ovlivnil Okresní soud v Karlových Varech. Zmíněná stížnost byla usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. 9 To 455/2008, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta. Následně státní zástupce vyložil ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. v kontextu s ustanovením čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod s tím, že vyloučení soudce z projednávání již přidělené věci je nutno považovat za výjimečný postup, jenž musí být odůvodněn závažnými skutečnostmi. Poté konstatoval, že z popsaných okolností je zřejmé, že obviněný žádné závažné skutečnosti nepředkládá, když, zjednodušeně řečeno, existenci podjatosti pouze bez dalšího tvrdí. Vzhledem k tomu, že z rozhodnutí vydaných v této souvislosti ani z jiných okolností žádné důvody ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. na straně některého ze soudců činných ve věci také nevyplývají, je podle státního zástupce namístě dovodit, že ve věci vyloučený orgán nerozhodl, a tedy ani nedošlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
K tvrzení obviněného v tom smyslu, že mu nebylo umožněno účastnit se v plném rozsahu hlavního líčení, které bylo konáno v jeho nepřítomnosti, k níž došlo z důvodu jeho zdravotních obtíží, státní zástupce podotkl, že ze spisového materiálu vedeného ve věci vyplývá, že hlavní líčení bylo konáno ve dnech 30. 5. 2007 a 8. 8. 2007, kdy byli vyslechnuti obviněný a svědci a byl slyšen znalec, a že těchto hlavních líčení se obviněný osobně a aktivně účastnil. Poté bylo konáno hlavní líčení již jen dne 28. 5. 2008, kdy již v podstatě žádné zásadní dokazování prováděno nebylo. Tohoto úkonu se obviněný neúčastnil, neboť se ze zdravotních důvodů omluvil a žádal o provedení hlavního líčení bez jeho přítomnosti. Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že takovému postupu s ohledem na okolnosti věci a ustanovení §202 tr. ř. nic nebránilo. Ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení tedy nebyla porušena a ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. není dán.
K tomu státní zástupce dodal, že z týchž listin (protokolů) současně vyplynulo, že obviněný se zejména v průběhu hlavního líčení aktivně hájil, aniž by tak byl dán jakýkoli podklad pro dovození podmínek nutné obhajoby ve smyslu §36 odst. 2 tr. ř. Navíc podle jeho názoru nelze přehlédnout, že ani obviněný sám žádný takový požadavek nevznesl. Proto rovněž existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., resp. dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., konstatovat nelze.
Státní zástupce uzavřel, že soudy dříve činné ve věci postupovaly správně a v souladu se zákonem, že dovolací argumentaci obviněného není možné v žádné její části přisvědčit a že má za naznačených podmínek za to, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně, pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro přezkumnou činnost podle §265i odst. 3 tr. ř. či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. 9 To 454/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod však nelze použít, když tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
V návaznosti na to Nejvyšší soud konstatuje, že zásadně (s výjimkou níže uvedenou) jsou námitky obviněného vztažené k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. formálně právně relevantní. To ovšem neplatí pro tu jejich část, týkající se „ostatních soudců Okresního soudu v Karlových Varech“, neboť v tomto rozsahu nesměřují proti orgánu, který ve věci rozhodl.
K obviněným tvrzené podjatosti samosoudkyně Okresního soudu v Karlových Varech JUDr. K. S. pak Nejvyšší soud poznamenává následující. Z předloženého trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že obviněný ve svém odvolání ze dne 22. 7. 2008 proti rozsudku soudu prvního stupně (viz odvolání na č. l. 379 spisu) mimo jiné uvedl: „Žádám Krajský soud o přidělení nového soudního znalce v oboru dopravních nehod z důvodu nevěrohodnosti původního znalce. Zároveň nechci, aby Okresní soud v Karlových Varech dále projednával moji záležitost z důvodu zaujatosti.“ a že v dalším podání ze dne 3. 8. 2008 (založeno na č. l. 380 spisu) označeným jako „Doplnění stížnosti 7 T 215/2006“ (v návaznosti na výzvu samosoudkyně k upřesnění jeho námitky podjatosti) poznamenal, že: „V době, kdy probíhal soud a místní šetření, mohu svědecky prokázat, že státní zástupce a soudní znalec v oboru autodoprava se znali s poškozeným p. K. Taktéž se domnívám, že p. K. má u OS Karlovy Vary známé.“ O této námitce rozhodla podle §31 odst. 1 tr. ř. samosoudkyně Okresního soudu v Karlových Varech JUDr. K. S. usnesením ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. 7 T 215/2006, tak, že z projednávání předmětné věci vyloučena není (viz usnesení na č. l. 382 a 383 spisu). Proti tomuto usnesení podal obviněný dne 18. 9. 2008 stížnost (založena na č. l. 386 spisu), kterou zdůvodnil tím, že: „Soud v Karlových Varech tvrdí, že jsem nezdůvodnil řádně žádost o vyloučení. To není pravda, poukazoval jsem na skutečnosti, které teď budu uvádět. Po havárii na dotaz policisty, kdo je vinen, řekl jednoznačně řidič vozu pasat/taxi/. Na tento výrok jsou svědci? A za půl roku je to jinak. Při rekonstrukci havárie byl přítomen státní zástupce, policie a soudní znalec a pan K. /poškozený/ všichni jmenovaní se znali!!! Zase to můžu dokázat. Mám za to, že p. K. ovlivnil i soud v Karlových Varech. Proto žádám, aby další soudní stání bylo přesunuto k jinému okresnímu soudu. Dále žádám, aby byl vypracován nový znalecký posudek…“. Tuto stížnost obviněného Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. 9 To 455/2008, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl (viz usnesení na č. l. 411 a 412 spisu). Lze přitom konstatovat, že soudy obou stupňů se s podáními obviněného vypořádaly zákonným způsobem. Z tohoto hlediska je možno na předmětná rozhodnutí a jejich odůvodnění odkázat.
Nejvyšší soud považuje dále za potřebné uvést, že podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále ve smyslu odst. 2 citovaného zákonného ustanovení vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného, přitom po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba. Podle §30 odst. 3 tr. ř. platí, že z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.
Nutno doplnit, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (srov. přiměř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).
V souladu s ustálenou judikaturou poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká byly projednávanou trestnou činností poškozeny, případně byly jinak této činnosti účastny (např. jako svědci, tlumočníci) nebo v případech, kdy vzniká pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na výsledku trestního řízení. Za poměr k projednávané věci podle §30 odst. 1 tr. ř. ovšem nelze považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru, resp. hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se právního posouzení skutku, resp. hodnocení důkazů (srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001).
Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení), bude vyloučen soudce nebo přísedící, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak nepřátelském. Pochybnosti o možnosti soudce nestranně rozhodnout tak může vzbudit jedině velice blízký osobní poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (viz přiměř. rozhodnutí č. 30/2007 Sb. rozh. tr.).
Shodně se státním zástupcem lze dodat, že rozhodnutí o vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení postupem podle §30 odst. 1 tr. ř. je průlomem do ústavně stanovené zásady popsané v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Vyloučení soudce z projednávání již přidělené věci je tudíž nutno považovat za postup výjimečný, jenž musí být odůvodněn závažnými skutečnostmi, které odpovídají průlomu ústavní zásady.
V návaznosti na výše rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že z dovolání (a ani z předchozích podání, jež v posuzované trestní věci obviněný učinil) žádné konkrétní a podložené skutečnosti, jež by mohly tvořit způsobilý základ pro závěr, že stran samosoudkyně Okresního soudu v Karlových Varech JUDr. K. S. byla naplněna některá z okolností uvedených v §30 tr. ř., nevyplývají. Je třeba přisvědčit státnímu zástupci, že obviněný žádné závažné skutečnosti nepředkládá a podjatost jmenované soudkyně pouze bez dalšího tvrdí. Ostatně, podle obsahu spisového materiálu důvody pro vyloučení jmenované soudkyně z vykonávání úkonů v posuzované trestní věci nejsou dány. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. tedy nebyl dovolacími námitkami obviněného naplněn.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít.
Jde o případy, kdy nebyla dodržena příslušná zákonná ustanovení upravující případy nutné obhajoby, tedy zejména ustanovení §36 tr. ř. Právo na obhajobu totiž patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Proto je též porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) a §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. však nenaplňuje jakékoliv porušení práva na obhajobu, resp. porušení citovaných ustanovení, ale naplňují jej pouze některé případy [tento dovolací důvod je užší, protože jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu]. Jestliže obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho podle zákona měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 3 Tdo 143/2008). Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán pouze v těch případech, kdy skutečnost, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, mohla mít faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 11 Tdo 407/2008).
Pokud obviněný ve svém dovolání argumentoval, že ačkoliv byly z důvodu jeho špatného zdravotního stavu v nalézacím a odvolacím řízení naplněny zákonné předpoklady nutné obhajoby podle §36 odst. 2 tr. ř., soudy nižších stupňů této skutečnosti nedbaly a nezajistily mu obhájce, pak takovou argumentaci je možné označit z pohledu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. [s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.] za formálně právně relevantní.
Podle §36 odst. 2 tr. ř. musí mít obviněný obhájce také tehdy, považuje-li to soud a v přípravném řízení státní zástupce za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit.
V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že z obsahu předloženého spisového materiálu vyplývá, že obviněný se trestního řízení aktivně (ať již osobně či písemnou formou) zúčastnil a sám se aktivně hájil [v této souvislosti lze upozornit zejména na odpor proti trestnímu příkazu (na č. l. 280 spisu), žádost obviněného o odročení hlavního líčení (na č. l. 286 spisu) či jeho omluvy neúčasti u hlavního líčení popř. veřejného zasedání (na č. l. 295, č. l. 368, č. l. 397 spisu), aktivní účast u hlavních líčení konaných ve dnech 30. 5. 2007 a 8. 8. 2007 (viz protokoly na č. l. 304 až 308 a č. l. 312 až 318 spisu), písemný souhlas s podmíněným zastavení trestního stíhání (na č. l. 324 spisu), odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (na č. l. 379 spisu), žádost o doplnění dokazování (č. l. 395 až 397 spisu) atd.]. Přitom právě již s poukazem na způsob, jakým obviněný svoji obhajobu vedl (počínal si přiléhavě a orientovaně), nelze soudům nižších stupňů oprávněně vytýkat, že v dané trestní věci nedovodily podmínky nutné obhajoby ve smyslu §36 odst. 2 tr. zák. Dodat lze, že neúčast obviněného na některých z prováděných úkonů za popsaného stavu nutnou obhajobu ve smyslu citovaného zákonného ustanovení neodůvodnila. Na okraj je možné ještě připomenout, že obviněný byl v průběhu řízení opakovaně poučen o svých právech včetně práva na obhájce (viz protokol o jeho výslechu v přípravném řízení ze dne 13. 6. 2005 na č. l. 253 až 256 spisu a protokol o hlavním líčení konaném dne 30. 5. 2007 na č. l. 304 až 308 spisu) a že požadavek na obhájce v průběhu řízení před soudem prvního a druhého stupně neuplatnil a teprve ve svém dovolání tvrdí, že měl být obhájcem zastoupen.
Nejvyšší soud uzavírá, že za tohoto stavu není možno přiznat dovolací argumentaci obviněného, jíž deklaroval naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., resp. dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., žádné opodstatnění.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, a došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces.
Namítl-li obviněný, že mu soudem nebylo umožněno zúčastnit se celého hlavního líčení a aktivně se hájit, resp. že soud přes řádnou omluvu nezákonně konal hlavní líčení bez jeho přítomnosti, přestože věděl, že se nemůže v dané době hlavního líčení zúčastnit pro závažnou zdravotní indispozici, a navíc z vývoje věci, jeho námitek a shromážděných podkladů bylo zřejmé, že bez jeho přítomnosti po celou dobu u hlavního líčení nelze věc spolehlivě rozhodnout a dosáhnout účelu trestního řízení, pak takové námitky je třeba považovat ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. za formálně právně relevantní.
Podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení, jsou upraveny v ustanovení §202 tr. ř. Podle §202 odst. 2 tr. ř. lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom
a) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán, a
b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání(§160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.).
Podle §202 odst. 4 tr. ř. platí, že hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného nelze konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V případech nutné obhajoby (§36) nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce. Podle §202 odst. 5 tr. ř. se ustanovení první věty odstavce 4 neužije, pokud obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti.
Se zřetelem k ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny má soud vážit, zda konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného i tehdy, jsou-li podmínky ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. splněny. Zpravidla proto nebude na místě provést hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného v případě, kdy mu objektivní důvody skutečně brání v osobní účasti u hlavního líčení, obviněný existenci těchto důvodů soudu včas sdělí a řádně doloží a požádá, aby hlavní líčení bylo odročeno (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. Beck, svazek 26/2004, pod č. 621).
Nejvyšší soud z předloženého trestního spisu zjistil, že první hlavní líčení bylo v posuzované trestní věci nalézacím soudem konáno dne 30. 5. 2007 (hlavní líčení nařízená na 8. 1. 2007 a na 21. 3. 2007 byla odročena, aniž by v nich bylo provedeno jakékoliv dokazování). U tohoto hlavního líčení, jakož i u následujícího hlavního líčení, jež proběhlo dne 8. 8. 2007, byl obviněný přítomen (viz protokoly o hlavním líčení na č. l. 304 až 308 a č. l. 312 až 318 spisu). V této souvislosti nutno zdůraznit, že ze shora uvedených protokolů je zřejmé, že obviněný se obou hlavních líčení aktivně účastnil (mj. se vyjadřoval k provedeným důkazům a navrhoval provedení důkazů dalších). Posléze bylo konáno hlavní líčení již jen dne 28. 5. 2008 (hlavní líčení nařízené na 21. 4. 2008 bylo z důvodů na straně soudu odročeno ještě před svým zahájením). Obviněný byl k tomuto hlavnímu líčení včas a řádně předvolán (viz doručenka na č. l. 367 spisu). Dne 13. 5. 2008 však soudu první instance došla jeho omluva: „Omlouvám se, že se nemohu dne 28. 5. 2008 dostavit k hlavnímu líčení. Důvodem je dialýza. Jsem poslední dobou odkázán na umělou ledvinu. Jsem schopen jen v pondělí! Před dialýzou, po dialýze, která je třikrát týdně nejsem schopen uvažovat ani cestovat. Případné dotazy ohledně mého zdravotního stavu Vám poskytne můj ošetřující lékař MUDr. J., B. u T. Pokud dojde k přelíčení, žádám o předvolání svědka p. F. M., P. B. u T. Dále přizvání soudního znalce, aby posoudil míru zavinění úrazů ve voze taxi pasat, protože pasažéři nebyli připoutáni.“ (viz omluva obviněného na č. l. 368 spisu). Dne 28. 5. 2008 vyhlásila samosoudkyně nalézacího soudu, s ohledem na zjištění, že obviněný se k hlavnímu líčení nedostavil, usnesení, že podle §202 odst. 2 tr. ř. bude jednáno v nepřítomnosti obviněného. Následně byl podle §219 odst. 3 tr. ř. zopakován podstatný obsah dosavadního hlavního líčení a vedle citované omluvy obviněného byly pouze podle §213 odst. 1 tr. ř. čteny listinné důkazy. Po závěrečné řeči státního zástupce byl vyhlášen rozsudek, jímž soud prvního stupně uznal obviněného vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 369 až 371 spisu).
Nejvyšší soud pak konstatuje, že formální podmínky pro provedení hlavního líčení dne 28. 5. 2008 v nepřítomnosti obviněného podle §202 odst. 2 tr. ř. byly v dané trestní věci splněny, tedy, že obžaloba byla obviněnému řádně doručena (viz doručenka na č. l. 271 spisu), tento byl k hlavnímu líčení, jež v dané trestní věci proběhlo dne 28. 5. 2008, včas a řádně předvolán (viz doručenka č. l. 367 spisu), o skutku, který je předmětem obžaloby, byl už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut (viz protokol o výslechu obviněného na č. l. 253 až 256 spisu), rovněž bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (viz usnesení na č. l. 252 spisu) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (viz přípis a doručenka na č. l. 263 spisu). Vadným neshledal Nejvyšší soud ani závěr soudu prvního stupně, že existovaly také materiální předpoklady pro aplikaci §202 odst. 2 tr. ř., neboť bylo možné věc spolehlivě rozhodnout a dosáhnout účelu trestního řízení i bez přítomnosti obviněného při hlavním líčení konaném dne 28. 5. 2008. Zde je na místě upozornit mimo jiné právě na to, že podstatné části řízení před nalézacím soudem (hlavních líčení) se obviněný aktivně zúčastnil a v tomto rámci měl dostatečnou možnost se k věci vyjádřit, přičemž jeho stanovisko bylo zřejmé z jeho dosavadních výpovědí a vyjádření (včetně písemných podání). Postup nalézacího soudu nekolidoval ani s ustanovením §202 odst. 4 tr. ř., neboť obviněný nebyl v době konání předmětného hlavního líčení ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody a byl trestně stíhán pro trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let.
S ohledem na shora rozvedené skutečnosti a se zřetelem k tomu, že obviněný ve své omluvě neúčasti u předmětného hlavního líčení nepožádal o jeho odročení, naopak na základě obsahu této omluvy je možno učinit závěr o jeho srozumění se skutečností, že hlavní líčení bude dne 28. 5. 2008 konáno v jeho nepřítomnosti, Nejvyšší soud dospěl nejen k závěru, že všechny zákonné podmínky pro konání hlavního líčení dne 28. 5. 2008 v nepřítomnosti obviněného byly splněny, ale také k závěru, že postup nalézacího soudu nebyl v kolizi ani s ústavně zaručeným právem na spravedlivý (fair) proces ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny, a tedy že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. není dán.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k výše stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedeným důvodům Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. března 2009
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý