ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.30.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 30/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. ledna 2009 o dovolání, které podal obviněný P. U., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. 13 To 230/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 1 T 67/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 1 T 67/2008, byl obviněný P. U. (dále jen „obviněný“) uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1, 2 tr. zák. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „přestože byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 2 T 25/82 ze dne 10. 1. 1983 ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 7 To 6/83 ze dne 23. 3. 1983 odsouzen pro tr. čin vraždy podle §219 tr. zákona a tr. čin znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 15-ti let a dále rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih sp. zn. 1 T 75/93 ze dne 12. 5. 1994 odsouzen pro tr. čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona za použití §41 odst. 1, odst. 2 tr. zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista a tr. čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 3 tr. zákona, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 let, který vykonal,
dne 30. 12. 2007 v dopoledních hodinách v K., okr. B., v bytě v O. ul., požadoval po své matce V. U., se kterou žil ve společné domácnosti, finanční hotovost ve výši 1.000,- Kč a když mu peníze dát odmítla, v době kolem 17.00 hod. přiložil jí v kuchyni v podnapilém stavu plynovou pistoli zezadu k hlavě, načež jmenovaná mu z obavy o svůj život požadovaný finanční obnos vydala.“
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to plynové pistole zn. Es Ekol Tuna model 635, ráže 8 mm, výr. č., a jednoho zásobníku. Podle §72 odst. 2 písm. b) tr. zák. mu bylo uloženo ochranné ústavní léčení protialkoholní.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a v jeho neprospěch státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Berouně, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. 13 To 230/2008, jímž podle §256 tr. ř. tato odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud nesprávně právně posoudil zjištěný skutkový stav, když dospěl k závěru, že se (obviněný) dopustil trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1, 2 tr. zák. Namítl přitom, že jedním z kritérií, která odlišují trestný čin vydírání a trestný čin loupeže, je skutečnost, zda násilný útok bezprostředně předcházel získání majetkového prospěchu či zda k získání majetkového prospěchu došlo až následně. V návaznosti na to dovodil, že i za situace, kdy odvolací soud vycházel z výpovědi poškozené, vyznačuje se jeho jednání rysy trestného činu vydírání nikoli trestného činu loupeže. Poznamenal ještě (k výpovědi poškozené), že pokud by se chtěl dopustit vůči své matce trestné činnosti, měl možnost ve společném bydlišti matce peníze odcizit, nicméně žádal zapůjčení peněz, které by v nejbližších dnech, tak jako vždy v minulosti, vrátil.
Dále obviněný vyjádřil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, pokud jeho jednání kvalifikoval i podle §41 odst. 1, 2 tr. zák. Odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. 7 Tdo 768/2004, podle něhož je doba, která uplynula od posledního odsouzení pouze jedním z hledisek pro splnění materiální podmínky pro aplikaci ustanovení §41 tr. zák. V souvislosti s tím namítl, že odvolací soud se nezabýval dalšími, pro posouzení materiální stránky důležitými skutečnostmi, a to, že předmětné jednání vykazovalo nižší stupeň společenské nebezpečnosti, neboť žádal pouze o zapůjčení peněžní částky 1.000,- Kč, navíc celá událost trvala krátce a poškozená věděla, že jde o „poplašňák“. Podle přesvědčení obviněného tak v posuzovaném případě nebyla materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy naplněna. K tomu obviněný dodal, že podle zmíněného usnesení Nejvyššího soudu má být institut zvlášť nebezpečné recidivy zásadně prostředkem postihu pachatelů, kteří se po předchozím potrestání dopustí trestného činu, jenž je spíše závažnější než dřívější trestný čin nebo je alespoň srovnatelný. Uzavřel pak, že trestné činy, jichž se dopustil v minulosti, byly výrazně závažnější, než jednání ze dne 30. 12. 2007.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. 13 To 230/2008, a podle §265l tr. ř. Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K první části argumentace zpochybňující právní posouzení jednání obviněného jako trestného činu loupeže podle §234 tr. zák., zdůraznil, že je zcela nepochybné, že obviněný byl v rámci svého jednání veden záměrem zmocnit se cizí věci, neboť opakovaně, ač byl odmítán, požadoval po poškozené, své matce, vydání peněz. Protože poškozená mu je nevydala dobrovolně, přiložil jí k hlavě pistoli. V bezprostřední návaznosti na toto chování poškozená obviněnému peníze vydala. Obviněný se tak v důsledku svého činu zmocnil cizí věci a svým jednáním zjevně naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Právní kvalifikace vyslovená soudy dříve činnými ve věci je proto správná a zákonná.
K druhé části námitek popsaných v dovolání zpochybňujících existenci materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. státní zástupce především připomněl zjištění soudů nižších stupňů, že obviněný se v minulosti dopustil zvlášť závažných úmyslných trestných činů, zmíněných ve výroku popsaném shora, včetně okolností charakterizujících tyto trestné činy, okolností výkonu uložených trestů a faktu, že následně byl obviněný ještě podroben ústavnímu protialkoholnímu léčení, z něhož byl propuštěn krátce před spácháním nyní projednávané trestné činnosti. V návaznosti na to vyložil materiální podmínku zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák.
Shledal pak, že soudy dříve činné ve věci se naplněním materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. zaobíraly sice pouze velmi stručně, avšak se správným závěrem. Odpovídajícím způsobem především vyhodnotily zákonem výslovně požadovanou okolnost spočívající v krátké délce doby, jež uplynula mezi ukončením posledního výkonu trestu uloženého obviněnému a spácháním nyní projednávané trestné činnosti (obviněný byl propuštěn z výkonu trestu dne 9. 7. 2005, poté byl v ústavní protialkoholní léčbě, trestného činu loupeže se pak dopustil dne 30. 12. 2007). V krátkém mezidobí se obviněný navíc ještě dopustil i dalšího (méně závažného) trestného činu, a to ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák.
Z dalších zjištění potom nepochybně vyplývá, že obviněný je osobou, jež opakovaně páchá zvlášť závažné úmyslné trestné činy. V minulosti již byl pro takové činy i odsouzen, a to i jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák., avšak žádný z těchto postihů evidentně neměl na něho příznivý převýchovný dopad. Obviněný se již dříve dopustil též trestného činu loupeže podle §234 tr. zák., tedy měl relevantní „zkušenost“ právě s tímto deliktem, přesto svým jednáním naplnil příslušnou skutkovou podstatu opětovně. Nelze přehlédnout, že v případě zmíněných trestných činů loupeže byly vždy oběťmi obviněného, narozeného roku 1964, starší ženy (v prvém případě žena narozená roku 1913, v druhém případě narozená roku 1943). V rámci nyní projednávané věci se navíc jednalo o matku obviněného, když ani tato skutečnost neodradila obviněného od spáchání trestné činnosti se ziskuchtivým motivem a se zbraní v ruce. Negativní násilnické rysy osobnosti obviněného přitom byly potvrzeny i výslechem znalce.
Obviněný svým (nyní projednávaným) skutkem opětovně atakoval významný zájem spočívající v ochraně svobody lidského rozhodování a ochraně majetku. Obviněný se činu dopustil se zbraní užitou k pohrůžce formou přiložení k hlavě. Motivem jeho jednání bylo dosáhnout neoprávněného obohacení o peníze, za nevýznamným účelem koupě cigaret a kreditu do mobilního telefonu. Vykonané tresty zůstávají prozatím vůči obviněnému bez efektu, neboť další trestné činnosti se vždy dopustil nedlouho po propuštění (či dokonce podmíněném propuštění) z výkonu trestu.
Za popsaných okolností státní zástupce dovodil naplnění i materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák., neboť opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu v daném případě podstatně zvyšuje společenskou nebezpečnost činu. Rozhodnutí soudů činných dříve ve věci je tudíž třeba vyhodnotit jako správné. Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 7 Tdo 768/2004, na něž obviněný poukazuje v rámci dovolání, jeho závěry tímto nejsou nijak zpochybněny s tím, že porovnání společenské nebezpečnosti jednotlivých činů pachatele, u něhož je zvažována aplikace institutu zvlášť nebezpečné recidivy, je třeba považovat za jeden z více dílčích bodů, jež je v konečném důsledku nutné hodnotit v rámci všech okolností případu. Navíc je možné doplnit, že v nyní projednávaném skutku obviněný, veden záměrem neoprávněně si přisvojit cizí věc (peníze) za užití zbraně, resp. jejím přikládáním k hlavě, nutil poškozenou – svoji vlastní matku – poté, co ho opakovaně odmítla, k vydání věci, to vše za situace, kdy poškozená (jak konstatoval odvolací soud) obviněnému po návratu z dlouhodobého výkonu trestu poskytla zázemí. I společenská nebezpečnost tohoto jednání je proto poměrně vysoká. Argumentaci obviněného tudíž nelze v žádné její části přisvědčit.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro přezkumnou činnost podle §265i odst. 3 tr. ř. či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. 13 To 230/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Z těchto hledisek lze označit námitky, jež obviněný v rámci svého dovolání uplatnil, za formálně relevantní, Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitky (a tím dovolání jako celek) zjevně neopodstatněné.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí, nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Objektivní stránka tohoto trestného činu, který má dva objekty (jednak osobní svobodu a jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit), záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilím se rozumí použití fyzické síly. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžkou takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Nemusí být vyjádřena výslovně, postačí i konkludentní jednání, je-li z něho, jakož i z dalších okolností dostatečně zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí je tedy prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka.
Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci (to je cílem pachatele), přičemž musí zmocnění se věci předcházet. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Není přitom rozhodné, zda směřuje k trvalé či přechodné dispozici s věcí. Jde o faktické převedení moci nad věcí z oprávněné osoby na pachatele. Za zmocnění se považuje nejen stav, kdy pachatel sám napadenému věc odejme, ale i stav, kdy mu napadený věc vydá sám pod vlivem pohrůžky bezprostředního násilí či násilí. Trestný čin loupeže je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1374 - 1376 s.).
V návaznosti na shora stručně rozvedená teoretická východiska a skutkové závěry soudu první a druhé instance Nejvyšší soud konstatuje, že námitce obviněného v tom smyslu, že jeho jednání lze kvalifikovat pouze jako trestný čin vydírání, není možné přisvědčit.
Obviněný byl v rámci svého jednání veden záměrem zmocnit se cizí věci, neboť opakovaně, ač byl odmítán, požadoval po poškozené, své matce, vydání (jejích) peněz. Protože poškozená mu je nevydala dobrovolně, přiložil jí k hlavě plynovou pistoli. Tím vůči ní užil konkludentní pohrůžky bezprostředního násilí, a to právě v úmyslu získat peníze. Poškozená v okamžité návaznosti na toto jednání obviněnému, pod vlivem uvedené pohrůžky bezprostředního násilí, peníze vydala. Obviněný se tak v důsledku svého činu zmocnil cizí věci. Z kontextu soudy zjištěných skutkových okolností přitom spolehlivě vyplývá, že obviněný jednal v úmyslu zmocnit se peněz (cizí věci) v bezprostřední časové návaznosti na užitou pohrůžku bezprostředního násilí. Přitom, jak již shora uvedeno, není podstatné, že mu peníze předala sama poškozená, neboť pachatel se věci zmocní, nejen když ji sám napadenému odejme, ale i když mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá. Rovněž není (v návaznosti na tvrzení obviněného, že se jednalo pouze o půjčku) s ohledem na ustálenou soudní rozhodovací praxi rozhodné, zda si chtěl pachatel věc trvale přivlastnit, nebo jen přechodně užívat (či vypůjčit).
Obviněný tedy naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Podle §41 odst. 1 tr. zák. se za zvlášť nebezpečného recidivistu považuje pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin (§42 odst. 1 tr. zák.), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Kriminálně politickým smyslem institutu zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. je přísněji postihnout „nepoučitelné“ delikventy, dopouštějící se opakovaně zvlášť závažných trestných činů. Mimořádná přísnost trestu je zde zdůvodnitelná tím, že pachatel, ač se mu již v minulosti dostalo trestem náležitého varování, tvrdošíjně opakuje zvlášť nebezpečné protispolečenské útoky, jejichž zavrženíhodnost mu musí být notoricky zjevná. Uložení zostřeného trestu lze v těchto případech ospravedlnit hledisky generální a individuální prevence (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03).
Citované zákonné ustanovení takto vymezuje základní podmínky, za jejichž kumulativního splnění může být pachatel kvalifikován jako zvlášť nebezpečný recidivista. První podmínka (formální) spočívá v tom, že pachatel opětovně spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, přestože již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, tedy přesto, že již v minulosti spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, za který byl potrestán (čímž se rozumí alespoň částečný výkon trestu, z povahy věci – srov. §41 odst. 2 tr. zák. - trestu odnětí svobody) a k tomuto potrestání lze přihlížet.
V posuzovaném případě splnění této podmínky (ve formálním smyslu) vyplývá ze zjištění popsaných v rozsudku nalézacího soudu, podle nichž obviněný spáchal skutek kvalifikovaný jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., přesto, že byl v minulosti odsouzen a potrestán pro shora konkretizované zvlášť závažné úmyslné trestné činy.
Další podmínka (materiální) předpokládá, že okolnost opětovného spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu přes potrestání pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti takového trestného činu pro společnost.
Při posuzování splnění tohoto předpokladu musí být, jak ostatně (demonstrativně) vyplývá z ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., zhodnocena především délka doby od posledního odsouzení do spáchání posuzovaného trestného činu. Přitom délkou doby, která uplynula od posledního odsouzení, nutno rozumět nejen dobu, která uplynula od právní moci rozsudku, nýbrž i dobu, která uplynula od podmíněného propuštění nebo po odpykání trestu (viz rozhodnutí č. 6/1963 Sb. rozh. tr.). V průběhu výkonu tohoto (posledního) trestu měl totiž pachatel značně ztíženou možnost páchání další trestné činnosti. Při zkoumání podmínek, zda se pachatel považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, je délka doby, která uplynula od posledního odsouzení jenom jedním, nikoliv však jediným hlediskem, které je nutno hodnotit v souvislosti s otázkou, zda stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je podstatně zvýšený (viz rozhodnutí č. 33/1968 Sb. rozh. tr.).
Pro úplnost je na místě připomenout, že při posuzování podmínek pro uznání obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák. je třeba, mimo délky doby, která uplynula od posledního odsouzení, přihlédnout také k dalším okolnostem, určujícím stupeň nebezpečnosti recidivy pro společnost, např. ke způsobu provádění trestné činnosti, ke škodám způsobeným nynější i dřívější trestnou činností, k počtu, druhu a výši dřívějších trestů, k pohnutkám a důvodům, které vedly k recidivě. Závažným hlediskem je i celkové posouzení osobnosti pachatele, jeho celkový osobní profil, charakterové a psychické vlastnosti, věk apod. Významné je také zjištění, kolikrát už byl pachatel v minulosti potrestán za zvlášť závažné trestné činy, za kolik takových trestných činů to bylo, za kolik trestných činů je nyní souzen, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů, jak dlouhé jsou intervaly mezi jejich výkonem apod. Důležité je také zhodnocení následků trestného činu. Při hodnocení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy se zhodnotí i konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu, a to jak předchozího, tak nyní souzeného. Přihlédnout je třeba k významu a závažnosti všech trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, k jeho chování ve výkonu trestu, ke způsobu života mezi jednotlivými činy a tresty, k délce trestu dříve uloženého i k trvání jeho skutečného výkonu, k páchání i jiných trestných činů v rozhodné době (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03).
Z rozvedených hledisek je nutné konstatovat, že v současnosti posuzované trestné činnosti se obviněný dopustil sice delší dobu po předchozích odsouzeních pro zvlášť závažné úmyslné trestné činy, avšak již nepříliš dlouho po vykonání trestu uloženého mu pro trestné činy vraždy podle §219 tr. zák. a znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. - propuštěn z výkonu trestu byl dne 8. 7. 2005. Navíc poté byl ještě v ochranném ústavním protialkoholním léčení, z jehož výkonu byl na základě usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 11 To 215/2006, kterým byla přeměněna forma ochranného léčení (na ambulantní), propuštěn dne 30. 6. 2006. K uvedenému je na místě doplnit, že z výkonu trestu, který mu byl uložen za uvedené trestné činy, byl obviněný původně podmíněně propuštěn dne 16. 10. 1991 na zkušební dobu v trvání sedmi let (usnesením Okresního soudu Plzeň – město ze dne 16. 10. 1991, sp. zn. PP 247/91). Ve zkušební době (dne 10. 1. 1993) se však dopustil dalšího zvlášť závažného úmyslného trestného činu - trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., pro který již jako zvlášť nebezpečný recidivista (a dále pro trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 3 tr. zák., jenž spáchal v jednočinném souběhu s uvedeným trestným činem loupeže) byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 12. 5. 1994, sp. zn. 1 T 75/93, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 9. 1994, sp. zn. 6 To 139/94, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let. Tento trest vykonal dne 13. 1. 2001. V návaznosti na to bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu Plzeň – město ze dne 14. 9. 1998, sp. zn. PP 247/91, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 10. 1998, sp. zn. 35 To 9/98, že obviněný vykoná zbytek trestu odnětí svobody, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn. Žádosti obviněného o podmíněné propuštění z výkonu tohoto zbytku trestu a trestu uloženého rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 12. 5. 1994, sp. zn. 1 T 75/93, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 9. 1994, sp. zn. 6 To 139/94, byly opakovaně zamítnuty (usnesením Okresního soudu Plzeň – město ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. 3 PP 105/2001, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 7 To 28/2002, a usnesením Okresního soudu Plzeň – město ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 3 PP 160/2003).
Dále je třeba zdůraznit, že trestné činy vraždy podle §219 tr. zák. a znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. obviněný spáchal zvlášť brutálním způsobem na malém dítěti. Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.(a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 3 tr. zák.) se dopustil ve spolupachatelství s dalšími osobami brutálním, plánovaným a připraveným přepadením poškozené, narozené roku 1913.
V nedlouhém mezidobí mezi propuštěním z výkonu trestu, resp. propuštěním z léčebny, kde vykonával ochranné ústavní protialkoholní léčení, v době, kdy měl vykonávat ochranné protialkoholní léčení ambulantní, konkrétně dne 4. 2. 2007, se obviněný navíc ještě dopustil úmyslného trestného činu, a to ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák., pro který byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 2 T 15/2007, k peněžitému trestu a trestu zákazu činnosti.
Pokud jde o nyní projednávaný skutek, pak je třeba zdůraznit, že obviněný opětovně porušil významný zájem spočívající v ochraně svobody lidského rozhodování a ochraně majetku. Činu se dopustil zbraní, přičemž obětí byla jeho matka, žena ve věku vyšším než 60 let, žijící s ním sama v bytě. Motivem jednání obviněného bylo dosáhnout neoprávněného obohacení o peníze, za nevýznamným účelem koupě cigaret a kreditu do mobilního telefonu. Takové jednání samo o sobě nutno hodnotit jako společensky velmi nebezpečné. Navíc nelze přehlížet, že šlo o trestnou činnost páchanou se značnou rozhodností – jak již zmíněno, obviněný k jejímu spáchání použil zbraně – a že obviněný trestný čin nejen dokonal, ale i dokončil.
Rovněž tyto okolnosti přispívají k závěru o podstatně zvýšeném stupni společenské nebezpečnosti předmětného trestného činu.
Z popsaných zjištění vyplývá, že obviněný je osobou, jež opakovaně páchá zvlášť závažné úmyslné trestné činy. V souvislosti s tím, je nutno znovu zdůraznit, že již v minulosti byl pro takový čin odsouzen jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. Žádný z postihů pro tyto zvlášť závažné úmyslné trestné činy zcela zjevně neměl na něho příznivý převýchovný dopad (zneužil dokonce dobrodiní podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody). Nelze také přehlédnout speciální recidivu v případě zmíněných trestných činů loupeže, a to i s tím, že v případech těchto trestných činů byly vždy oběťmi obviněného starší ženy (v prvém případě žena narozená roku 1913, v druhém případě narozená roku 1943). V rámci nyní projednávané věci se navíc jednalo o jeho matku, přičemž ani tato skutečnost jej neodradila od spáchání trestné činnosti se ziskuchtivým motivem a se zbraní v ruce.
Výše popsané skutečnosti tak dostatečně zřetelně dokládají zřejmou tendenci obviněného k závažné úmyslné protispolečenské činnosti a prokazují, že je ve středním věku již zatvrzelým pachatelem. Je zjevné, že od odsouzení pro zvlášť závažnou trestnou činnost a od výkonu trestu odnětí svobody nedošlo v jeho chování k žádné nápravě, naopak jeho kriminální kariéra dále pokračuje a projevuje se v další (nyní posuzované) zvlášť závažné trestné činnosti.
Lze tedy shrnout, že obviněný jako zatvrzelý, nepoučitelný pachatel opětovně spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin (navíc typově stejný trestný čin – speciální recidiva) za okolností, jež podstatně zvýšily stupeň nebezpečnosti tohoto trestného činu pro společnost.
Vzhledem k těmto skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. byla v případě obviněným spáchaného zvlášť závažného trestného činu naplněna.
Shodně se státním zástupcem lze dodat, že tímto závěrem není zpochybňováno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 7 Tdo 768/2004, na něž obviněný poukazuje v rámci dovolání, neboť porovnání společenské nebezpečnosti jednotlivých činů pachatele, u něhož je zvažována aplikace institutu zvlášť nebezpečné recidivy, je třeba považovat za jeden z více dílčích aspektů, jež je ovšem v konečném důsledku nutné hodnotit v rámci všech okolností konkrétního případu.
Nejvyšší soud proto nemohl přiznat dovolací argumentaci obviněného žádné opodstatnění.
Nejvyšší soud uzavírá, že mezi právními závěry soudů nižších stupňů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad, tedy, že soudy nepostupovaly v rozporu s trestním zákonem, když předmětný skutek kvalifikovaly jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. ledna 2009
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý