ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.568.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 568/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. května 2009 o dovolání, které podal obviněný S. P. B., alias S. P. Y., alias I. P. B., alias S. P. I., alias S. P. B., alias S. P. H., , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 9 To 313/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 133/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 3 T 133/2007, byl obviněný S. P. B., vystupující pod dalšími pěti shora uvedenými jmény (dále jen „obviněný“), uznán vinným [v bodě 1)] trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 25. 3. 2007 v době kolem 12.45 hod v P., H., před vstupem na diskotéku S., společně s neztotožněným pachatelem, po předchozí slovní rozepři, hrozil střelnou zbraní nezjištěného typu pracovníku ostrahy M. V., a to tím způsobem, že mu mířil střelnou zbraní na hlavu a poté na koleno, současně jej druhou rukou udeřil pěstí do obličeje, přičemž ho nutil, aby je vpustil do předmětného objektu, což jmenovaný poškozený odmítl a při následné fyzické potyčce vyšla rána, která ožehla poškozenému malíček levé ruky a poškodila jeho oděv“.
Dále [v bodě 2)] byl uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., neboť „od přesně nezjištěné doby do 25. 3. 2007 pobýval na území Č. r., v P. i jinde, přičemž v obvodu P. se dopustil skutku uvedeného pod bodem ad)1 žalobního návrhu, a to přesto, že byl pravomocným rozsudkem Obvodního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2000, sp. zn. 3 T 205/1999, odsouzen mimo jiné k trestu vyhoštění na dobu neurčitou se stanovením 14ti denní lhůty k vycestování a dne 20. 2. 2002 bylo odborem azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR pod čj. OAM 1244/BL-10-2000 rozhodnuto o neudělení azylu, přičemž za účelem ztížení kontroly jeho pobytu na území republiky a zjištění jeho totožnosti se nechal v B. opakovaně úředně přejmenovat a změnit datum svého narození, kdy k těmto novým jménům si nechal vystavovat i nové cestovní pasy B. r., čímž rovněž dosáhl v rozporu s platnými právními předpisy dne 13. 9. 2003 uzavření sňatku s českou občankou A. H.“.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 9 To 313/2008, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, když soudy posoudily skutek jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., přestože tímto trestným činem není. Prohlásil, že je všeobecně známou skutečností, že prokazování subjektivní stránky trestného činu je velmi složité, resp. že zvláště nesnadné je prokazovat nepřímý úmysl, zejména jeho složku spočívající ve srozumění pachatele s tím, že poruší nebo ohrozí chráněný zájem. Dodal, že tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi nebo tím, že se projeví v chování pachatele. Podle jeho slov v dané trestní věci poškozený M. V. potvrdil, že se on (obviněný) a jeho společník dožadovali vstupu do podniku, když jeho (obviněného) verbální projev spočíval ve výzvě, aby odstoupil a uhnul, nikoliv ve výhrůžce použitím zbraně. Shledal, že je tedy velmi složité z hlediska subjektivní stránky prokázat jeho (obviněného) úmysl, že právě k tomuto účelu měl pistoli u sebe, a že již vůbec nelze použít právní kvalifikaci, že bylo k trestnému činu použito zbraně, neboť i sám poškozený velmi podrobně popisuje, jak k výstřelu došlo, že ho (obviněného) chtěl násilím odzbrojit tím způsobem, že mu páčil pistoli proti prstům ven. Argumentoval, že pokud právě při této potyčce došlo k výstřelu, který podle balistického posudku směřoval k zemi a stačil ožehnout malíček levé ruky poškozeného a poškodit mu kalhoty, nelze jej považovat za útok na poškozeného, stejně jako původní bezvýsledné namíření zbraně. Vyslovil názor, že v popisu skutku není uvedena žádná okolnost týkající se jeho zavinění, přičemž z ničeho ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá jeho zavinění vztahující se k relevantnímu trestněprávnímu následku. Skutková věta rozsudku soudu prvního stupně tak podle něho neobsahuje úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu ve smyslu §120 odst. 3 tr. ř. Uzavřel, že na zjištěný skutkový stav byla provedena nesprávná aplikace příslušného ustanovení trestního zákona, resp. že zjištěné podklady při nepřísnějším posuzování připouští podřadit jeho jednání pod skutkovou podstatu podle §202 odst. 1 tr. zák.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 9 To 313/2008, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že uplatněné námitky v podstatě odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu, vzápětí ovšem dodal, že je nepovažuje za důvodné. Připomněl, že trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a spáchá takový čin se zbraní, přitom upozornil, že trestný čin vydírání je spáchán se zbraní ve smyslu §235 odst. 2 písm. c) tr. zák. nejen tehdy, jestliže pachatel užije zbraň k přímému fyzickému násilí proti osobě, ale i tehdy, jestliže užije zbraň k zastrašování pohrůžkou, že užije zbraň k fyzickému útoku vůči napadenému, nesplní-li to, k čemu ho nutí. Pohrůžka přitom nemusí být vyjádřena výslovně, stačí i konkludentní jednání. Z povahy věci vyplývá, že k okolnosti podmiňující vyšší trestní sazby spočívající ve spáchání trestného činu se zbraní ve smyslu §235 odst. 2 písm. c) tr. zák. se musí vztahovat úmyslné zavinění na straně pachatele.
Následně poznamenal, že v případě, kdy je pachatel odsuzován za úmyslný trestný čin, nemusí být úmyslné zavinění na straně pachatele v tzv. skutkové větě vyjádřeno výslovně. Postačuje, jsou-li zde uvedeny takové okolnosti, ze kterých existence úmyslného zavinění na straně pachatele nepochybně vyplývá. V souvislosti s tím uvedl, že ze skutkového zjištění, jak je formulováno v tzv. skutkové větě (výroku rozsudku soudu prvního stupně), vyplývá, že obviněný (mimo násilí spočívajícího v úderu pěstí) konkludentně učiněnou pohrůžkou spočívající v namíření střelné zbraně nutil poškozeného k tomu, aby obviněnému umožnil vstup do objektu diskotéky. Z charakteru jednání obviněného při tom logicky plyne, že šlo o jednání úmyslné. Vylíčení skutku v tzv. skutkové větě tedy obsahuje okolnosti odpovídající všem znakům obsaženým ve větě právní, podle které obviněný jiného násilím i pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal, a takový čin spáchal se zbraní. Státní zástupce ještě doplnil, že obviněnému lze přisvědčit v tom, že jeho úmyslné zavinění nepokrývá okolnost, že došlo k výstřelu ze zbraně. Akcentoval však, že skutková podstata trestného činu vydírání v kvalifikované skutkové podstatě podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. byla naplněna již předcházejícím jednáním obviněného, při kterém mířil na obviněného střelnou zbraní a domáhal se vstupu na diskotéku.
Pokud se týká obviněným uváděné právní kvalifikace trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., pak podle mínění státního zástupce nebylo zcela vyloučeno, aby skutek byl právně kvalifikován jako trestný čin vydírání spáchaný s trestným činem výtržnictví v jednočinném souběhu. Nepřicházelo však v úvahu, aby skutek byl kvalifikován pouze jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Tato právní kvalifikace by vůbec nepostihovala skutečnost, že obviněný napadl jiného, tj. poškozeného V., proto, aby působil na svobodu jeho rozhodování a přinutil ho tomu, aby obviněnému umožnil vstup do objektu diskotéky.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 9 To 313/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V návaznosti na to je třeba konstatovat, že dovolací námitky obviněného jsou ve své podstatě z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně právně relevantní. Nejvyšší soud ovšem shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 2 písm. c) citovaného zákonného ustanovení naplní pachatel, který spáchá takový čin se zbraní.
Objektem trestného činu vydírání je svobodné rozhodování člověka.
Objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval (srov. přiměřeně č. 1/1980 Sb. roz. tr.).
Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí je tedy pohrůžka násilí širší, ježto může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času. Na rozdíl od loupeže stačí u vydírání pohrůžka násilí nikoli bezprostředního (např. dopisem, telefonicky apod.) (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004, s. 1389).
Podle ustanovení §89 odst. 5 tr. zák. je trestný čin spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším.
Za zbraň se v daných souvislostech považuje nejen zbraň v technickém smyslu slova (např. střelná zbraň, sečná zbraň jako šavle, bodná zbraň jako kord apod.), ale jakýkoliv předmět způsobilý přivodit zranění. V konkrétním případě to může být i malý kámen, železná tyč, vidle, klacek, elektrický proud i motorové vozidlo či jízdní kolo, pokud jím pachatel najíždí na jinou osobu. Užitím zbraně k útoku nebo k překonání či zamezení odporu je nejen užití zbraně k fyzickému násilí (např. bodnutí, vystřelení proti tělu poškozeného), ale i její užití k působení na psychiku poškozeného, tedy k hrozbě (např. nápřah tyčí apod.).
Trestný čin vydírání je tak podle praxe soudů spáchán se zbraní ve smyslu §235 odst. 2 písm. c) tr. zák. nejen tehdy, užije-li pachatel zbraň k přímému fyzickému násilí vůči osobě, aby dosáhl svého cíle, ale i tehdy, jestliže užije zbraň k zastrašování pohrůžkou, že užije zbraň k fyzickému útoku vůči poškozenému, nesplní-li to, k čemu ho nutí (srov. rozhodnutí č. 25/1983-II. Sb. rozh. tr.). Pohrůžka přitom nemusí být vyjádřena výslovně, stačí i konkludentní jednání.
Po subjektivní stránce je u trestného činu vydírání třeba úmyslného zavinění. Z povahy věci vyplývá, že úmyslné zavinění na straně pachatele se musí vztahovat i k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající ve spáchání trestného činu se zbraní ve smyslu §235 odst. 2 písm. c) tr. zák.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
Pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha :C.H.Beck, 2004, s. 47-52).
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy. Závěr o úmyslu tak lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na to je třeba znovu připomenout, že podle skutkových zjištění, jak jsou popsána pod bodem 1) v tzv. skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný: „… před vstupem na diskotéku … společně s neztotožněným pachatelem, po předchozí slovní rozepři, hrozil střelnou zbraní nezjištěného typu pracovníku ostrahy M. V. … a to tím způsobem, že mu mířil střelnou zbraní na hlavu a poté na koleno, současně jej druhou rukou udeřil pěstí do obličeje, přičemž ho nutil, aby je vpustil do předmětného objektu…“.
Jsou-li shora uvedená skutková zjištění soudu prvního stupně hodnocena v kontextu s výše rozvedenými teoretickými východisky, je možno konstatovat, že nalézací (ani odvolací) soud nepochybil, dospěl-li k závěru, že obviněný jednáním popsaným v bodě 1) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty (včetně subjektivní stránky) trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. Obviněný totiž jiného (poškozeného M. V.) pohrůžkou násilí (mířil poškozenému střelnou zbraní na hlavu a poté na koleno) a násilím (udeřil poškozeného pěstí do obličeje) nutil, aby něco konal (vpustil jej do objektu diskotéky) a takový čin spáchal se zbraní (střelnou zbraní nezjištěného typu). Výše popsané skutečnosti objektivní povahy pak nepřipouštějí jiný závěr, než že obviněný v posuzovaném případě jednal i ve vztahu k použití zbraně úmyslně, a to ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák. – vědomě a cíleně (záměrně) použil zbraň jako prostředku nátlaku na vůli poškozeného (jak trefně poznamenal státní zástupce, představa, že by obviněný mířil střelnou zbraní nejdříve na hlavu a posléze na koleno poškozeného neúmyslně, resp. z nedbalosti, je naprosto neudržitelná až absurdní). K tomu lze dodat, že v případě, kdy je pachatel odsuzován za úmyslný trestný čin, nemusí být úmyslné zavinění na straně pachatele v tzv. skutkové větě vyjádřeno výslovně. Postačí, jsou-li zde uvedeny takové okolnosti, ze kterých existence úmyslného zavinění na straně pachatele nepochybně vyplývá.
V daných souvislostech není od věci zmínit, že trestný čin vydírání je spáchán se zbraní ve smyslu §235 odst. 2 písm. c) tr. zák. také tehdy, užije-li pachatel střelnou zbraň, kterou má u sebe např. ukrytou pod oděvem, v průběhu fyzického napadání poškozeného a vyhrožování použitím dalšího násilí, aby ho tak donutil konat podle požadavků pachatele, přičemž postačí, jestliže poškozenému pouze ukáže tuto střelnou zbraň jako prostředek k zesílení nátlaku na jeho vůli a ke zdůraznění pronášených výhrůžek, aniž je třeba, aby pachatel na poškozeného např. namířil střelnou zbraní, popřípadě výslovně vyhrožoval jejím použitím. Tento způsob jednání pachatele je užitím zbraně ve smyslu ustanovení §89 odst. 5 tr. zák. (viz rozhodnutí č. 53/2007 Sb. rozh. tr.).
Pro úplnost je vhodné dodat, že právní kvalifikace předmětného skutku toliko jako trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. není na místě, neboť by vůbec nevyjádřila povahu a podstatu předmětného skutku – vůbec by nepostihovala skutečnost, že obviněný za použití zbraně hrozil jinému násilím a fyzicky jej napadl proto, aby působil na svobodu jeho rozhodovávání, aby ho donutil něco konat.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti formálně právně relevantní argumentace dovolání.
Nejvyšší soud tedy (i se zřetelem tomu, že posuzovaný skutek vykazoval ustanovením §88 odst. 1 tr. zák. požadovaný stupeň společenské nebezpečnosti) konstatuje, že mezi právními závěry soudů nižších stupňů a skutkovými závěry, jež na podkladě provedených a zhodnocených důkazů učinily, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. května 2009
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý