ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.693.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 693/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2009 dovolání, které podala obviněná E. T., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 4 To 112/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 9/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné E. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2008, sp. zn. 1 T 9/2008, byla obviněná E. T. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou, že
dne 19. 4. 2006 vylákala na poškozeném Ing. Z. K. pod příslibem vrácení peněz nejpozději do 15. 8. 2006, včetně částky 110.000,- Kč, co by úroku, částku 1.500.000,- Kč, přičemž tato půjčka byla zajištěna jednak směnkou znějící na částku 1.610.000,- Kč, jednak uzavřením smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti, k bytové jednotce č. o výměře 83 m2 v budově č. p. zapsané na listu vlastnictví č. v katastru nemovitostí vedeném K. ú. p. h. m. P. a na budově č. p. v obci P., části obce V., na pozemku parc. č. zapsané na listu vlastnictví č., ač si byla vědoma absolutní neplatnosti smlouvy, na základě níž byly tyto nemovitosti na ni převedeny, přičemž následně rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 6 C 107/2007, ze dne 20. dubna 2006, který nabyl právní moci dne 15. 5. 2006, bylo stanoveno výlučné vlastnické právo společnosti E., s. r. o., k těmto nemovitostem a smlouva, na základě níž obžalovaná získala vlastnické právo k těmto nemovitostem, byla prohlášena za absolutně neplatnou, přičemž dlužnou částku Ing. Z. K. ve stanoveném termínu nevrátila, zástavní právo ve prospěch Ing. Z. K. ani na opakovaný návrh na vklad zástavního práva nejprve ze dne 19. 4. 2006, následně ze dne 18. 9. 2006 ve prospěch Ing. Z. K. zapsáno nebylo, když K. ú. zápis tohoto zástavního práva odmítl, a teprve poté, co byla nařízena exekuce na majetek obžalované dne 3. 1. 2007, v období od 25. 7. 2007 do srpna 2008 dlužnou částku poškozenému zaplatila.
Takto zjištěné jednání soud prvního stupně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a obviněnou odsoudil podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 4 To 112/2008, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu (výrok o vině) napadla obviněná prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřela o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jejího názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť skutek, pro který byla odsouzena, není trestným činem.
V podání obviněná shrnula dosavadní průběh řízení. Připomněla, že smlouva o půjčce mezi věřitelem Ing. Z. K. a její osobou jako dlužnicí byla podepsána dne 19. 4. 2006. Podle čl. I. smlouvy se věřitel zavázal přenechat dlužníkovi finanční částku ve výši 1.500.000,- Kč, a to nejpozději do dvou dnů ode dne podání návrhu na vklad zástavního práva k nemovitostem uvedeným v čl. II. smlouvy ve prospěch věřitele. Dne 19. 4. 2006 podepsaly obě strany smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem – k bytové jednotce č. a podílu na budově č. p. v obci P., část V., zapsaných na listu vlastnictví č. a č. , vedených K. ú. pro h. m. P., katastrální pracoviště P., katastrální území V., obec P. Smlouvu o zřízení zástavního práva sepisovala advokátka zástavního věřitele, nikoliv dovolatelka. S podpisem zmíněných smluv obviněná podepsala ve prospěch věřitele též směnku, která zněla na vypůjčenou částku. Návrh na vklad zástavního práva byl K. ú. zamítnut pro uvedení chybného podílu ohledně nemovitostí v zástavní smlouvě. V měsíci srpnu 2006 podepsali oba účastníci zástavní smlouvy další zástavní smlouvu, která byla opět K. ú. odmítnuta. Tato smlouva ale nesouvisí se skutkem, který měl být spáchán dne 19. 4. 2006.
Podle obviněné nevylákala půjčku, jak tvrdí rozsudek Městského soudu v Praze, neboť půjčka byla poskytnuta věřitelem na základě smlouvy. Navíc byla jištěna směnkou a v době poskytnutí půjčky byla vlastnicí shora označených nemovitostí. Obviněná připustila, že v době podpisu smluv probíhaly spory o určení vlastnictví nemovitostí, avšak na základě notářského zápisu, který je založen ve spise, mohla důvodně spoléhat na to, že v případě změny vlastnictví jejích nemovitostí jednatel společnosti tyto po splnění zákonných podmínek, tj. opatření posudku znalce, převede zpět do jejího vlastnictví. Tento závazek jednatele byl stvrzen notářským zápisem z usnesení valné hromady (č. l. 71 až 73 spisu). Obviněná zdůraznila, že v době podpisu smlouvy o půjčce i smlouvy zástavní dne 19. 4. 2006 byla vlastnicí nemovitostí a mohla je zastavit. Byla si sice vědoma probíhajícího soudního sporu o určení vlastnictví, dokonce se účastnila jednání soudu, které proběhlo dne 20. 4. 2006, kdy se vzdala odvolání do rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 6 C 107/2005 (v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2008, sp. zn. 1 T 9/2008, je nesprávně uvedena sp. zn. 6 C 107/2007), který nabyl právní moci dne 15. 5. 2006. Odvolání se vzdala jen proto, že měla zájem na co nejrychlejší právní moci rozsudku, aby jednatel společnosti mohl splnit svoji povinnost určenou valnou hromadou, a po opatření znaleckého posudku a ohodnocení nemovitostí jí tyto převedl zpět. Tuto povinnost však nesplnil.
V návaznosti na shora popsané skutečnosti obviněná uvedla, že skutek, za který byla odsouzena, sice vykazuje znaky trestného činu, jeho nebezpečnost je však z konstatovaných důvodů nepatrná, a tudíž nejde o trestný čin podvodu. V době podpisu smlouvy o půjčce, zástavní smlouvy a směnky nesměřoval její úmysl k jejímu obohacení a ani nebyly naplněny zákonné znaky podvodu, když v době podpisu smluv a směnky nezpůsobila žádnou škodu a věřitele neuvedla v omyl. Zopakovala, že byla vlastnicí nemovitostí, které zastavovala a vzhledem k notářskému zápisu mohla důvodně předpokládat, že jí budou vráceny zpět.
Závěrem mimořádného opravného prostředku obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 4 To 112/2008, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2008, sp. zn. 1 T 9/2008, a její osobu zprostil obžaloby.
Předseda senátu soudu prvního stupně nechal ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. doručit opis dovolání obviněné Nejvyššímu státnímu zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Dovolací soud však do dne rozhodnutí ve věci písemné vyjádření neobdržel.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V dovolání obviněná uvádí, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily její jednání jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., neboť nebyly naplněny znaky jeho skutkové podstaty. Rovněž tvrdí, že nebezpečnost jejího jednání pro společnost je nepatrná, a proto nešlo o trestný čin. Zmíněné námitky obsahově naplňují uplatněný dovolací důvod. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda skutek, jímž byla obviněná ve výroku rozsudku Městského soudu v Praze uznána vinnou, byl správně právně posouzen.
Trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. spáchá ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu nikoli malou. Podle §89 odst. 11 tr. zák. platí, že škodou nikoli malou se rozumí škoda dosahující nejméně částky 25 000 Kč. Podle §4 písm. a), b) tr. zák. je trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Ve stručnosti lze připomenout, že při uvedení někoho v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Využitím omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, pokud neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat a může se týkat i skutečností, které teprve mají nastat. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, přičemž zákonný znak obohacení jiného je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby nebo skupiny osob (srov. např. rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.). Škoda na cizím majetku představuje jak zmenšení majetku (hodnotu, o kterou byl majetek zmenšen), tak i ušlý zisk (hodnota, o kterou by jinak byl majetek oprávněně zvětšen), přičemž musí být zjištěno, že pachatel jednal v úmyslu způsobit jiné osobě škodu, a to již v době, kdy se dopustil podvodného jednání.
Aplikují-li se shora popsané obecné argumenty na posuzovanou trestní věc, lze důvodně konstatovat, že soudy obou stupňů postupovaly v souladu s trestním zákonem, když jednání obviněné posoudily jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Praze (viz jejich doslovná citace konstatovaná výše) a rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, je zjevné, že dne 19. 4. 2006 obviněná vylákala na poškozeném Ing. Z. K. částku 1.500.000,- Kč pod příslibem vrácení peněz nejpozději do 15. 8. 2006. Ve snaze získat finanční prostředky totiž předstírala poškozenému, že bude schopna půjčku ve zmíněném termínu vrátit, ač si byla vědoma své špatné ekonomické situace, pro kterou evidentně tomuto slibu nemohla dostát. Současně mu zamlčela podstatnou skutečnost, že její vlastnictví k nemovitostem (k bytové jednotce č. o výměře 83 m2 v budově č. p. zapsané na listu vlastnictví č. v katastru nemovitostí vedeném K. ú. p h. m. P. a k podílu na budově č. p. v obci P., části obce V., na pozemku parc. č. zapsané na listu vlastnictví č.), ohledně nichž uzavřela s poškozeným smlouvu o zřízení zástavního práva, je zpochybněno. V této souvislosti Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení mimo jiné konstatoval: „…obžalovaná si byla již v době předcházející uzavření smlouvy o půjčce s poškozeným dne 19. 4. 2006 vědoma absolutní neplatnosti smlouvy, na základě které na ni bylo vlastnictví nemovitosti převedeno. To vyplývá jednak z výpovědi samotné obžalované, že zhruba za rok po uzavření smlouvy o převodu vlastnictví se dozvěděla, že smlouva je neplatná, a proto bylo třeba v rámci soudního sporu majetek vrátit do s. r. o., aby následně mohl být vyveden řádně, a proto se také u soudu na místě vzdala odvolání, ale i z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, v němž je uvedeno, že nárok uplatněný v žalobě uznala a uvedla, že i ona má naléhavý právní zájem na provedení změny v katastru nemovitostí.“ Odvolací soud k činu obviněné rovněž zdůraznil: „To, že poškozenému tuto podstatnou skutečnost zamlčela, ve svém důsledku vedlo k poskytnutí půjčky, neboť zajištění půjčky řádnou zástavní smlouvou na nemovitost bylo jednou z podmínek poškozeného pro její poskytnutí. Taktéž podtrhl: „K námitce obžalované, že ve spise je založen zápis z valné hromady společnosti, která rozhodla o opětovném převedení bytové jednotky na její osobu po splnění zákonných podmínek, je třeba uvést, že tato valná hromada se dle zápisu konala až 21. 11. 2006, což je sedm měsíců po uzavření smluv s poškozeným“ (vše na str. 5 a 6 napadeného usnesení). S ohledem na v trestním řízení prokázanou špatnou finanční situaci obviněné a velmi krátkou lhůtu k navrácení peněžních prostředků, musela vědět, že její osobou vystavená směnka znějící na částku 1.610.000,- Kč nemůže plnit zajišťovací a uhrazující funkci, jak to požadoval poškozený při uzavírání smlouvy o půjčce.
V jednání obviněné byla očividně dána existence příčinné souvislosti mezi omylem poškozeného (jeho neznalostí všech podstatných skutečností) a jím učiněnou majetkovou dispozicí (uzavřením smlouvy o půjčce a následným poskytnutím peněžních prostředků) a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí na straně jedné a škodou na cizím majetku (u poškozeného v částce 1.500.000,- Kč) a obohacením obviněné (v téže výši) na straně druhé. V činu obviněné bylo důvodně shledáno i úmyslné zavinění [§4 písm. b) tr. zák.], a to ke všem podstatným znakům objektivní stránky spáchaného trestného činu. Věděla, že svým jednáním může způsobit poruchu zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že ji způsobí, byla s tím srozuměna.
Podle §3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Podle §3 odst. 2 tr. zák. platí, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Zákon v §88 odst. 1 tr. zák. stanoví, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Při úvahách o tom, zda obviněná naplnila materiální znak trestného činu, jímž byla uznána vinou, tj. zda v jejím případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Okolnosti, které by v konkrétním případě stupeň nebezpečnosti činu obviněné pro společnost snižovaly do té míry, aby její jednání nemohlo být posouzeno jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Nejvyšší soud neshledal a ani z provedeného dokazování nevyplývají. Společenská nebezpečnost jejího jednání, jinak dosud bezúhonné osoby, spočívá zejména ve významu porušeného zájmu, jímž je ochrana majetkových práv. Současně není možno pominout, že poškozenému Ing. Z. K. způsobila škodu, jež převyšovala zákonný znak škody nikoli malé šedesátkrát! Proto k okolnosti, která podmiňovala použití vyšší trestní sazby, bylo soudy obou stupňů důvodně přihlédnuto, neboť ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. pro svou závažnost podstatně zvyšovala stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že v soudním řízení nebylo shledáno naplnění materiální stránky pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty podle §250 odst. 3 písm. b) tr. zák.
Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění popsaná ve výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Praze a podrobně rozvedená v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů objasňují všechny potřebné skutečnosti pro posouzení jednání obviněné jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., neboť ke škodě cizího majetku sebe obohatila tím, že uvedla někoho v omyl a zamlčela podstatné skutečnosti, a způsobila tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Správnému právnímu posouzení předmětného skutku, s nímž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil i Vrchní soud v Praze, odpovídá v rozsudečném výroku i aplikovaná tzv. právní věta. Námitky, jež byly v mimořádném opravném prostředku formálně relevantně uplatněny, tudíž nelze akceptovat.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. srpna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k