ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.714.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 714/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. září 2009 dovolání, které podal obviněný M. B., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 4 To 94/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 5 T 78/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 5 T 78/2008, byl obviněný M. B. uznán vinným, že
jako jednatel společnosti B., spol. s r. o., D., S., IČ, na základě rámcové kupní smlouvy uzavřené dne 17. 2. 2005 ve S. mezi prodávajícím V., s. r. o., zastoupeném JUDr. P. B. a B., s. r. o., zastoupeném M. B., od společnosti V., s. r. o., N. D., S., odebral stavební materiál dle faktur
č. vystavené dne 23. 8. 2005 na částku 53.792,- Kč, splatnou dne 6. 9. 2005,
č. vystavené dne 23. 8. 2005 na částku 84.586,50 Kč, splatnou dne 6. 9. 2005,
č. vystavené dne 23. 8. 2005 na částku 95.725,- Kč, splatnou dne 6. 9. 2005,
č. vystavené dne 23. 8. 2005 na částku 96.634,- Kč, splatnou dne 6. 9. 2005,
tedy v celkové hodnotě 330.737,50 Kč, který použil na různých stavebních akcích, ale ve splatnosti uvedených faktur ho neuhradil, protože v uvedené rámcové kupní smlouvě jsou upravena pravidla pro koupi a prodej stavebního materiálu a v čl. 3 Přechod vlastnických práv odst. 1 je stanoveno: „Vlastnická práva přecházejí z prodávajícího na kupujícího převzetím zboží, a to až po úplném zaplacení kupní ceny“, nesplnil ani dohodu s poškozeným z uzavřeného splátkového kalendáře ze dne 19. 9. 2007 a s tímto stavebním materiálem, který zpracoval a neuhradil, nakládal tak, jako by byl jeho vlastníkem a uvedeným jednáním způsobil společnosti V., s. r. o., N. D., S., zastoupené jednatelem JUDr. P. B., škodu ve výši nejméně 330.737,50 Kč.
Takto zjištěné jednání okresní soud kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a obviněného odsoudil za tento trestný čin a za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným a odsouzen trestním příkazem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 27. 9. 2007, č. j. 18 T 110/2007-104, doručený mu dne 11. 10. 2007, pravomocný dne 20. 10. 2007, podle §248 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 48 měsíců.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost V., s. r. o., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 27. 9. 2007, č. j. 18 T 110/2007-104, doručený mu dne 11. 10. 2007, pravomocný dne 20. 10. 2007, stejně jako všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný M. B. (dále jen „obviněný“) odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 4 To 94/2009, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájkyně dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V podání obviněný shrnul dosavadní průběh řízení před soudy obou stupňů. Uvedl, že okresní soud rozhodoval ve věci dvakrát. Poprvé rozsudkem ze dne 17. 7. 2008 jej pro stíhané jednání podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostil. K odvolání státního zástupce byl tento rozsudek zrušen a věc byla okresnímu soudu vrácena k dalšímu řízení a rozhodnutí. Obviněný podotkl, že odvolací soud považoval právní názor okresního soudu, že skutek není trestným činem, za nesprávný a při vázanosti právním názorem odvolacího soudu, byl poté uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Jeho odvolání proti tomuto rozsudku bylo zamítnuto s odůvodněním, že pokud by chtěl disponovat s věcí zatíženou výhradou vlastnického práva pro prodávajícího, mohl by tak učinit až po zaplacení kupní ceny. Tím, že zapracoval materiál do stavby dříve, než ho zaplatil, připravil poškozenou firmu o vlastnické právo k němu a tak zmařil smysl výhrady vlastnického práva. Protože věděl o této smluvní podmínce, mohl si smluvně ošetřit zajištění vyplacení zálohy od objednatele díla a z ní uhradit cenu materiálu zatíženého výhradou vlastnického práva. Na takové postupy však podle odvolacího soudu rezignoval a svévolně preferoval splnění svého závazku vůči objednateli stavby před svým závazkem vůči dodavateli materiálu. Obviněný konstatoval, že krajský soud neakceptoval námitky obhajoby, které se týkaly nedostatku subjektivní stránky trestného činu a nedostatku materiálního znaku jeho skutkové podstaty. Naopak dovodil, že za zmíněných okolností musel být srozuměn s tím, že si přisvojuje cizí věc, která mu byla svěřena. Výhradu vlastnického práva označil odvolací soud za vysoké zajištění pohledávky, které však jednání obviněného devalvovalo, neboť případné potíže, jež vyplývaly z nesplnění závazku ze smlouvy o dílo, přesunul na dodavatele materiálu, a toto jednání shledal při hodnocení společenské nebezpečnosti za svévolné a bezohledné.
Obviněný namítl, že se neztotožňuje s právním hodnocením skutku. Uvedl, že na základě rámcové kupní smlouvy byly uzavírány jednotlivé kupní smlouvy o dodávce konkrétního stavebního materiálu a při jeho zapracování do stavby nebylo možné tuto smluvní podmínku dodržet. Pouze první faktura byla vystavena v den, kdy zároveň došlo k plnění ze strany prodávajícího, tj. 23. 8. 2005. Druhá faktura byla rovněž vystavena 23. 8. 2005, ale k plnění došlo již 5. 8. 2005. Podle údajů uvedených v třetí faktuře bylo plněno 15. 8. 2005 a podle čtvrté faktury bylo plněno dokonce 15. 7. 2005. Všechny faktury byly vystaveny prodávajícím v tentýž den, se stejnou lhůtou splatnosti, ale s různými termíny plnění. Obviněný dodal, že pokud stavební materiál byl zapracováván do stavby během 2 – 3 dnů, byl již ve třech případech zapracován v době, kdy teprve prodávající vyúčtoval kupní cenu. Nejedná se tedy jen o nemožnost disponovat s materiálem do okamžiku zaplacení. Podle obviněného nemohl by plnit závazky ze smlouvy o dílo ani v době mezi převzetím zboží a obdržením faktury. Zpracování materiálu, resp. provedení stavebních prací, je totiž předpokladem jejich účtování objednateli, a tudíž jako každý zhotovitel byl závislý na platební morálce objednatele. Jedná se o jinou situaci, než při klasickém prodeji koupeného zboží, kdy pachatel kupní cenu použije pro sebe či pro jiného a z utržených peněz neuhradí prodávajícímu zboží. Obviněný vytkl, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že rekonstrukce a přístavba penzionu, na níž byl materiál použit, představovala plnění za 3 miliony korun. Stavební materiál kupoval od poškozené firmy i od jiných subdodavatelů a snažil se svým smluvním povinnostem dostát. Nebylo přihlédnuto k jeho námitkám, že pro nedostatek finančních prostředků objednatele nemohly být stavební práce na této stavbě v roce 2005 dokončeny a pokračovaly až v září roku 2006. Pro tento skluz v postupu prací, na němž nenesl vinu, se jeho společnost dostala do těžké finanční situace. Odmítl argument, že jednal svévolně a bezohledně. O zpronevěře by bylo možné uvažovat z hlediska naplnění formálních znaků a materiálního znaku skutkové podstaty za situace, pokud by stavbu mohl zhotovitel ve sjednaném termínu dokončit, vyúčtovat a z obdržené ceny za dílo by subdodavateli za stavební materiál nezaplatil. Obviněný zdůraznil, že nebyl veden ani nepřímým úmyslem přisvojit si cizí věc a nezaplatit za ni. Konstatoval, že jakkoli odvolací soud hodnotí negativní vliv na ekonomickou situaci dodavatele materiálu porušením smluvního závazku odběratele a hodnotí jeho zajištění výhradou vlastnického práva, jedná se u poškozeného o nároky podle obchodního zákoníku, a to ještě za předpokladu výhrady vlastnického práva sjednané platně.
V návaznosti na uvedené skutečnosti obviněný zopakoval námitku, že nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu zpronevěry a nebyl naplněn ani její materiální znak. Rozhodnutí soudu proto spočívá na nesprávném posouzení skutku a je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil jeho osobu obžaloby, neboť skutek není trestným činem. Současně vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že obviněný při namítané beztrestnosti svého jednání, v duchu uplatněných hmotně právních výtek a v souladu se svojí obhajobou, která byla původním zprošťujícím rozsudkem soudu prvního stupně respektována, opětovně poukázal na výlučnou obchodně právní povahu ve věci posuzovaných právních vztahů. Ze způsobu, jakým při bližším odůvodnění své námitky komentoval – obchodně právní vztahy, do kterých při své podnikatelské činnosti vstupoval i v daném případě, vyplynulo, že se po stránce věcné řídily jistou tzv. zaběhlou praxí, kterou ostatně z hlediska okolností, jež ovlivňovaly dodržení jeho odběratelské platební morálky, v konkrétech popsal. Přitom se netajil tím, že při uzavírání a naplňování obchodních vztahů s dodavatelskými právními subjekty běžně, a tudíž i v případě společnosti V., s. r. o., nedisponoval takovým rozsahem vlastních finančních prostředků, aby odebraný stavební materiál mohl uhradit za platebních podmínek, které byly při podpisu rámcové kupní smlouvy ze dne 17. 2. 2005 v jejím čl. 3 odst. 1 dohodnuty. Za stavu nedostatku volného finančního kapitálu obviněného, a tím i chybějícího finančního zázemí k výkonu podnikatelské činnosti v rozhodném období, odebral od dodavatelské obchodní společnosti stavební materiál, vědom si skutečnosti, že úhradu kupní ceny dodavateli bude moci uskutečnit až po platbě od objednatele stavebních prací (díla).
Podle státní zástupkyně mohou okolnosti jednání dokonce podporovat reálnost úvahy o existujícím podvodném záměru na straně obviněného. Při formálně limitovaných možnostech posuzování otázky jeho zavinění však zůstává podstatným, že v duchu již zmíněných smluvených podmínek převodu vlastnického práva z dodavatele na odběratele si byl nade vší pochybnost vědom skutečnosti, že za dojednané výhrady vlastnického práva dodavatele stavebního materiálu mu bylo předmětné zboží do doby úhrady jeho kupní ceny ve smyslu §445 obch. zák. toliko svěřeno a že právní režim těchto věcí mu brání s nimi nakládat jako s vlastními. Za daného stavu obviněný věděl, že odebraný stavební materiál má ve vztahu k němu povahu věci cizí. Přesto bez ohledu na vůli vlastníka, týkající se podmínek trvání jeho vlastnického vztahu, které vzal podpisem rámcové kupní smlouvy na vědomí, si takové věci přisvojil. Stalo se to tehdy, když z pozice zhotovitele postupem podle §120 obč. zák. věci zapracoval do stavebního díla svého objednatele a za splněných podmínek ustanovení §446 obch. zák. – nabytí vlastnického práva posledně uvedeného objednatele od nevlastníka – způsobil prolomení sjednané výhrady vlastnického práva dodavatelského obchodního subjektu, kterého svým jednáním poškodil. Tyto podstatné skutkové okolnosti jednání obviněného znamenají, že si stavební materiál, který byl odebrán ke škodě jeho dodavatele s výhradou vlastnického práva, přisvojil, a to za splněných podmínek úmyslu přímého ve smyslu §4 písm. a) tr. zák.
Dále státní zástupkyně zdůraznila, že vyslovený právní závěr koresponduje s jediným možným způsobem posouzení jednání obviněného, jenž je podepřen zcela správnými a ústavní princip „ultima ratio“ plně respektujícími právními úvahami odvolacího soudu, jak plynou z vyčerpávajícího, logického a přesvědčivého způsobu odůvodnění kasačního rozhodnutí (usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 4 To 771/2008), tak i z výše označeného konečného rozhodnutí. Současně poukázala na odůvodnění dovoláním napadeného usnesení, ve kterém se odvolací soud náležitě vypořádal též s námitkou obviněného ohledně stupně společenské nebezpečnosti jeho jednání (str. 3, odstavec třetí rozhodnutí).
Závěrem vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl a podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud rozhodl jiným způsobem, než je uvedeno v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyslovila souhlas [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V dovolání obviněný v podrobnostech vytýká, že jeho jednáním nedošlo k naplnění trestného činu, jímž byl uznán vinným, a to z hlediska subjektivní a materiální stránky. Tyto námitky lze pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí vykazují tvrzené právní vady.
Trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu nikoli malou. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se škodou nikoli malou rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000 Kč. Podle §4 písm. b) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Ve stručnosti lze připomenout, že svěřením věci se rozumí skutečnost, že cizí věc je pachateli odevzdána do faktické moci, aby s ní určitým způsobem nakládal. Není třeba, aby odevzdání věci do faktické moci pachatele bylo spojeno s nějakým zvláštním formálním aktem, jakým je např. písemná smlouva, předávací protokol apod. Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmyslné zavinění.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Okresní soud ve Strakonicích (následně v odvolacím řízení i Krajský soud v Českých Budějovicích) v rozporu s trestním zákonem, když jednání obviněného, jak je popsáno v tzv. skutkové větě výroku rozsudku, kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Z popisu skutku mimo jiné vyplývá, že obviněný odebral na základě rámcové kupní smlouvy uzavřené dne 17. 2. 2005 mezi společnostmi V., s. r. o., a B., s. r. o., stavební materiál podle čtyř faktur vystavených dne 23. 8. 2005 a splatných dne 6. 9. 2005 v celkové hodnotě 330.737,50 Kč, který použil na různých stavebních akcích, ale ve splatnosti uvedených faktur ho neuhradil, přestože v rámcové kupní smlouvě bylo v čl. 3 odst. 1 stanoveno, že „Vlastnická práva přecházejí z prodávajícího na kupujícího převzetím zboží, a to až po úplném zaplacení kupní ceny“, čímž způsobil společnosti V., s. r. o., škodu ve výši nejméně 330.737,50 Kč.
Ze skutkových zjištění je evidentní, že obviněný svým jednáním naplnil objektivní stránku předmětného trestného činu, která spočívá v tom, že si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil takovým činem na cizím majetku škodu nikoli malou ve smyslu ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. Splatnost faktur, které byly vystaveny za zboží zatížené výhradou vlastnického práva, neznamená, že kupující by nemohl zboží zaplatit před splatností faktury, ale určuje okamžik, kdy je nutno nejpozději uhradit kupní cenu. Určení data splatnosti faktury se nikterak nedotýkalo sjednané výhrady vlastnického práva, které bylo třeba respektovat a dodržet, k čemuž v posuzovaném případě zjevně nedošlo. V jednání obviněného je naplněn i obligatorní znak subjektivní stránky – úmyslné zavinění, a to minimálně ve formě podle §4 písm. b) tr. zák., tj. věděl, že svým jednáním může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. V této souvislosti odvolací soud důvodně konstatoval: „Obžalovaný byl srozuměn s tím, že zapracovává do stavby materiál, který mu nepatří. Věděl také, že zapracováním tohoto materiálu do nemovitosti přejde vlastnické právo k materiálu na vlastníka nemovitosti a tím momentem se zmenší objem majetku dodavatele materiálu. Nechtěl-li tedy zmařit smysl výhrady vlastnického práva, měl v ten okamžik vyčlenit ze svého majetku ekvivalent hodnoty zapracovaného materiálu v penězích a tyto peníze odevzdat dodavateli materiálu. Neudělal-li to obžalovaný, byl srozuměn s tím, že si přisvojuje cizí věc, neboť nakládal s materiálem jakoby byl jeho a zcela přehlížel smluvní ujednání mezi ním a dodavatelem materiálu, kterým byl vázán“ (str. 2 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud pouze připomíná, že k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 2 tr. zák., a to ohledně způsobení na cizím majetku škody nikoli malé, postačuje ve smyslu znění §6 písm. a) tr. zák. i zavinění z nedbalosti.
Podle §3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Podle §3 odst. 2 tr. zák. platí, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Okolnosti, které by v konkrétním případě stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost snižovaly do té míry, aby jeho jednání nemohlo být posouzeno jako trestný čin podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Nejvyšší soud neshledal a ani z provedeného dokazování nevyplývají. Společenská nebezpečnost jeho jednání spočívá zejména ve významu porušeného zájmu, jímž je ochrana vlastnictví věci. V tomto směru odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení oprávněně konstatoval: „…obžalovaný přesunul své případné potíže vyplývající pro něho z nesplnění závazku vůči objednateli stavby na třetí subjekt, totiž na dodavatele materiálu a učinil tak zcela svévolně a bezohledně ve vztahu k tomu, co si právě s dodavatelem materiálu sjednal.“ Správně uvedl, že takový postup může mít nezanedbatelný negativní vliv na ekonomické zdraví dodavatele materiálu, což je následek, který nedopadá již jen na smluvní strany, ale může postihovat celou řadu dalších subjektů (počínaje zaměstnanci dodavatele materiálu a konče jeho věřiteli). Právem zdůraznil: „…je-li ve prospěch dodavatele věci sjednána výhrada vlastnického práva k ní, představuje tento institut poměrně vysoké zajištění pohledávky, takže subjekt, jemuž svědčí výhrada vlastnického práva, může odůvodněně spoléhat na to, že uzavírá relativně bezpečný obchod, kdy buďto dojde k úhradě jeho pohledávky, anebo v nejhorším případě se mu dostane zpět do dispozice věc, která výhradou vlastnického práva je zatížena. Jednání obžalovaného však tuto jistotu věřitele zcela devalvovalo“ (vše str. 3 usnesení soudu druhého stupně). Nejvyšší soud považuje za potřebné toliko poznamenat, že s ohledem na celkovou výši škody způsobené na majetku společnosti V., s. r. o., která mnohonásobně převyšuje zákonem v §89 odst. 11 tr. zák. definovaný znak škody nikoli malé, byl i z hlediska ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. naplněn materiální znak pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
Nejvyšší soud konstatuje, že napadená soudní rozhodnutí nevykazují vady, které obviněný v mimořádném opravném prostředku formálně relevantně uplatnil. Správnému právnímu posouzení předmětného skutku, s nímž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil též Krajský soud v Českých Budějovicích a v odůvodnění usnesení, jímž bylo rozhodnuto o odvolání, přiléhavým a výstižným způsobem rozsudek soudu prvního stupně argumentačně doplnil, odpovídá ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích i aplikovaná právní věta.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. září 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k