ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.750.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 750/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2009 dovolání, které podal obviněný R. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. 7 To 63/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 1 T 69/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 1. 2009, sp. zn. 1 T 69/2008, byl obviněný R. K. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno.
Za tyto trestné činy byl obviněný podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o jeho povinnosti uhradit poškozené osobě škodu.
Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 odvolání, a to v neprospěch obviněného.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. 7 To 63/2009, byl podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a obviněného R. K. uznal vinným, že:
dne 7. 7. 2008 mezi 15.00 a 16.00 hod. v P., M., přiměl poškozeného K. G., nastoupit do vozidla zn. VW Golf, černé barvy, kde ho napadl dvěma údery pěstí do hlavy a donutil ho vydat 250,- Kč, klíče od bytu a mobilní telefon Samsung SGH – M 300, IMEI, v hodnotě 750,- Kč, přičemž mu rozsekl pravé obočí, následně s pomocí odděleně trestně stíhaného J. L., který toto vozidlo řídil, odvezli poškozeného před jeho bydliště v P., O., kde ho obžalovaný K. donutil pod pohrůžkou násilí jít do jeho bytu a zde ho násilím spočívajícím v kroucení ruky, házením poškozeného na zem a kopanci donutil vydat televizor zn. Philips LCD v hodnotě 5.408,- Kč, DVD přehrávač zn. Sony v hodnotě 973,- Kč, luxusní kazetu s plnícími pery v hodnotě 3.200,- Kč, kolečkové brusle zn. Filla v hodnotě 1.600,- Kč, finanční hotovost 16.000,- Kč, kterou obžalovaný K. našel za knihami v krabičce, větrák zn. T. v hodnotě 150,- Kč a několik DVD nezjištěné hodnoty a přikázal poškozenému, aby tyto věci uložil do dvou tašek zn. I. a odnesl vše před dům do připraveného vozidla, v němž čekal J. L., přičemž si poškozený všiml, že z vozidla jsou odstraněny SPZ, obžalovaný K. pak opět silou natlačil poškozeného do tohoto vozidla, ale poté, co se poškozený po krátké jízdě ve vozidle pozvracel, ho shora uvedení vysadili v P., M. s tím, že mu obžalovaný přikázal dodat peníze, což blíže nespecifikoval a následně oba s vozidlem odjeli do ulice Ř. a poškozený vyhledal ošetření tržné rány pravého obočí v délce 1,5 cm v nemocnici K. V., P., a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 12. 2002, sp. zn. 2 T 124/2002, odsouzen mimo jiné i pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. (který nabyl právní moci dne 8. 1. 2003) k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, který v době spáchání trestného činu vykonal od 17. 1. 2003 do 10. 5. 2006.
Takto zjištěným jednáním podle odvolacího soudu obviněný spáchal jednak trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1, 2 tr. zák., jednak trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. Za tyto trestné činy byl podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1, 2 tr. zák. odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému K. G., částku ve výši 21.050,- Kč.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu (výrok o vině i trestu) napadl obviněný R. K. („dále jen „obviněný“) prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V podání obviněný připomněl, jak bylo ve věci rozhodnuto soudy obou stupňů. Uvedl, že od počátku trestního řízení trvá na tom, že poškozeného zná, občas se vídali a také ví, že bere pervitin. Konstatoval, že jej i jeho přítelkyni obtěžoval a domáhal se zjištění nějakého zdroje drog. Odmítl tvrzení poškozeného, že se vůbec neznají, o čemž svědčí i celý průběh popisované události. Jelikož byl opakovaně poškozeným kvůli drogám obtěžován, a to naposledy asi dva dny před inkriminovanou událostí, řekl svému příteli J. L., že se u něj zastaví. Když vystoupil z auta, poškozený vycházel z domu a sedl si s ním do auta. Jelikož se domníval, že mu poškozený chce vyhrožovat (hovořil o thajském boxu) a vydírat ho kvůli zajištění drog, tak jej udeřil hřbetem ruky do obličeje. Poškozenému prasklo obočí a začala mu téci krev, a protože majitel vozidla měl obavy ze znečištění vozu, snažil se K. G. z něj vystoupit a začal v autě vyhazovat věci jako mobilní telefon, klíče a dvousetkorunovou bankovku. Následně jej poškozený zval k sobě do bytu s tím, že mu dá svoji televizi a dva přehrávače. Obviněný zdůraznil, že s ním šel ne proto, aby si vzal věci, ale aby se podíval na jeho krvácející zranění. V bytě se jen procházel, žádného násilí se na poškozeném nedopustil. V této souvislosti zmínil, že v předchozí době dodal K. G. nějaké přípravky. Nebyly to však drogy, ale steroidy, anabolika apod., které mu poškozený, po tomto zjištění, odmítl zaplatit. Následně se snažil dluh uhradit právě předměty, o kterých vypověděl a jež si od něho vzal. Obviněný připustil, že jeho přístup k poškozenému byl trochu tvrdší a mohl by být kvalifikován jako vydírání podle §235 tr. zák. Rozhodně však nešlo o trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Dále obviněný zpochybnil věrohodnost poškozeného a jeho tvrzení, neboť po vážném zranění, o němž hovořil, odjel po ošetření v nemocnici nikoliv domů, ale do pizzerie v P. Rovněž je přesvědčen, že nemůže obstát názor, že jeho trestná činnost zakládá použití ustanovení §41 tr. zák., neboť mezi spácháním trestného činu, za který trest vykonal a nyní posuzovaným jednáním uplynula dlouhá doba. Po propuštění z výkonu trestu žil dva roky řádným životem, ničeho se nedopustil a nebýt toho, že jej poškozený v podstatě vyprovokoval, nedopustil by se žádného závadného jednání. Soud nevzal v úvahu, že se mimo to staral i o svou družku a své nezletilé dítě. Obviněný vyjádřil nesouhlas s tím, že byl odvolacím soudem uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1, 2 tr. zák. Požádal, aby dovolací soud přešetřil celou věc v tom směru, zda nejde pouze o trestný čin vydírání podle §235 tr. zák. a zdůraznil, že rozhodně není důvod pro aplikaci ustanovení o zvlášť nebezpečném recidivistovi.
Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze i rozsudek prvostupňového soudu, uznal jej vinným trestným činem vydírání podle §235 tr. zák. a uložil mu trest v rámci této zákonné sazby.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Státní zástupce shrnul dosavadní průběh řízení a obsah obviněným uplatněných námitek. Připomněl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.). Podle státního zástupce obviněný sice vytýká nesprávnou právní kvalifikaci svého jednání jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., avšak nevznáší žádné námitky, které by se týkaly nesouladu skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků uvedeného trestného činu. Dodal, že obviněný provádí vlastní hodnocení důkazů, zejména výpovědi poškozeného a prosazuje vlastní verzi průběhu celého incidentu, která je zásadně odlišná od skutkové verze vylíčené ve výroku o vině. Některé jeho námitky se dokonce s obsahem tzv. skutkové věty míjejí, neboť se v ní hovoří o tržné ráně obočí, nikoli o nějakém vážném zranění poškozeného. Státní zástupce zdůraznil, že teprve na podkladě těchto námitek, které směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění, je v dovolání zpochybňováno použití právní kvalifikace trestného činu podle §234 odst. 1 tr. zák. Tyto námitky však deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani jinému důvodu dovolání obsahově neodpovídají, a proto k nim nelze přihlížet.
Dále státní zástupce uvedl, že pod uplatněný dovolací důvod lze obsahově podřadit výhrady, kterými obviněný zpochybnil existenci materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy. Podotkl, že ani v tomto směru nelze přihlížet k námitkám, podle kterých byl obviněný ke spáchání trestného činu vyprovokován, neboť těmito výtkami opět prosazuje vlastní skutkovou verzi incidentu. Jedinou relevantní námitkou zůstává tvrzení, podle kterého nebyla namístě aplikace ustanovení trestního zákona o zvlášť nebezpečné recidivě proto, že od spáchání dřívějšího a nyní souzeného trestného činu uplynula dlouhá doba a že obviněný žil po propuštění z posledního výkonu trestu odnětí svobody po dva roky řádným životem. Tuto námitku státní zástupce shledal za nedůvodnou. Poukázal na ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. a připustil, že od spáchání dřívějšího zvlášť závažného úmyslného trestného činu obviněným uplynula delší doba. Délku této doby je však vždy nutno posuzovat v kontextu s délkou doby, která uplynula od výkonu posledního trestu odnětí svobody, neboť ve výkonu tohoto trestu měl obviněný značně omezenou možnost opakovat trestnou činnost. Délku doby uplynulé od posledního odsouzení nebo odpykání trestu, při které je ještě dána materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy, nelze paušálně stanovit a je nutno ji posuzovat v kontextu se všemi rozhodnými okolnostmi konkrétního případu. Státní zástupce konstatoval, že obviněný opakoval spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu asi dva roky poté, kdy na něho bylo působeno několikaletým výkonem nepodmíněného trestu odnětí svobody. Nově spáchaný trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. byl jiného druhu než dřívější trestná činnost. Šlo však o trestnou činnost s vysokým stupněm konkrétní společenské nebezpečnosti, když trestný čin byl spáchán za použití brutálního násilí a poškozenému byla způsobena škoda přesahující 25.000,- Kč. Za této situace nelze podle státního zástupce dovodit, že doba uplynulá od spáchání dřívějšího trestného činu, a to v kontextu s dobou asi dvou let uběhlou od propuštění obviněného z výkonu posledního nepodmíněného trestu odnětí svobody, by byla natolik dlouhá, aby z ní bylo možno vyvozovat absenci materiálního znaku zvlášť nebezpečné recidivy. Dodal, že některými judikaturou stanovenými hledisky pro posuzování materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy (např. chování obviněného ve výkonu trestu odnětí svobody, celkový osobní profil pachatele) se odvolací soud výslovně nezabýval. V tomto směru však ani dovolání žádnou konkrétní argumentaci neobsahuje. Z argumentace samotného obviněného by bylo možno dovozovat, že se před spácháním souzené trestné činnosti zabýval obchodováním s látkami jako jsou anabolika a steroidy, když motivem trestné činnosti bylo právě vymáhání dluhu z tohoto obchodu. Obchodování s takovýmito látkami se s řádným životem příliš neslučuje, byť podle současné právní úpravy (s výjimkou případu v §218a tr. zák.) není trestně postižitelné.
Závěrem vyjádření státní zástupce konstatoval, že dovolací námitky obviněného zčásti obsahově neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zčásti jde o námitky zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] i pro případ jiného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní výhrady obviněného, prostřednictvím kterých v podrobnostech podává vlastní verzi celého skutkového děje. Těmito námitkami totiž brojí proti správnosti skutkových zjištění včetně hodnocení provedených důkazů (zejména ohledně svědecké výpovědi poškozeného), přičemž z tvrzených procesních nedostatků (v podstatě nedodržení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.) dovozuje, že se nedopustil trestného čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a že jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin vydírání podle §235 tr. zák. Jak již bylo výše řečeno, v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. Vznesené výhrady nelze podřadit nejen pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný z dalších v zákoně taxativně zakotvených důvodů dovolání. Pokud by obviněný uplatnil pouze zmíněné námitky, bylo by nutno podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, a to jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V dovolání obviněný též vytýká, že pro posouzení jeho osoby jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1, 2 tr. zák. nebyly splněny materiální podmínky. Tato námitka obsahově odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadené rozhodnutí je zatíženo vytýkanou právní vadou.
Předně je potřebné pro úplnost uvést, že skutek, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Praze, naplňuje, a to kromě trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., všechny zákonné znaky i trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Toto konstatování je namístě, neboť obviněný proti jinému (poškozenému, kterým byl K. G.) užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci (jeho peněžní hotovosti a dalších věcí). V tomto směru ani nebyly v dovolání vzneseny žádné relevantní námitky.
Podle §41 odst. 1 tr. zák. platí, že pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Podle §41 odst. 2 tr. zák. zvlášť závažnými trestnými činy jsou trestné činy uvedené v §62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let.
Spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu v minulosti předpokládá, že pachatel byl takovým trestným činem pravomocně uznán vinným, vykonal alespoň část uloženého trestu odnětí svobody a že šlo o některý z trestných činů uvedených v §41 odst. 2 tr. zák. Při hodnocení předchozího odsouzení pachatele za zvlášť závažný úmyslný trestný čin bude rozhodující výrok rozsudku o jeho dřívějším odsouzení. Potrestáním se rozumí alespoň částečný výkon trestu v minulosti, pokud s jeho výkonem není spojena zákonná fikce zahlazení nebo pokud odsouzení k takovému trestu již nebylo zahlazeno. Přitom lze přihlížet pouze k tomu trestu, který byl vykonán před spácháním nové trestné činnosti, za jejíž spáchání má být pachatel označen jako zvlášť nebezpečný recidivista. K naplnění pojmu potrestání stačí i jediné předchozí potrestání, jde-li o výkon trestu odnětí svobody za trestný čin uvedený v §41 odst. 2 tr. zák.
Materiální předpoklad zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. je splněn jen tehdy, když opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu (konkrétní projevy recidivy) je tak závažné, že zvyšuje stupeň nebezpečnosti nyní posuzovaného trestného činu pro společnost podstatně. Z uvedeného vyplývá, že pro uznání pachatele za zvlášť nebezpečného recidivistu nepostačuje formální naplnění ostatních znaků uvedených v §41 odst. 1 tr. zák. Při hodnocení materiální podmínky podle §41 tr. zák. je nutno přihlížet zejména k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení. Délku přitom nelze předem vymezit, ani není možné paušálně stanovit, kdy ještě bude podstatně zvyšovat stupeň společenské nebezpečnosti, neboť vždy bude záležet na posouzení všech rozhodných okolností konkrétního případu. Vedle doby, která uplynula od posledního odsouzení, je nutno přihlížet též k době, která uplynula od skončení výkonu posledního trestu odnětí svobody. Důležité je zhodnocení následků trestného činu, způsobu jeho spáchání, motivace a délky páchání trestné činnosti. Dále je nutné ve vzájemných souvislostech posoudit význam a závažnost všech okolností celkové trestné činnosti, tj. i trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, způsob života mezi pácháním jednotlivých trestných činů, působení jiných opatření. Významné je v této souvislosti zejména zjištění, kolikrát byl pachatel v minulosti potrestán a za kolik trestných činů, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů a jak dlouhé byly intervaly mezi jejich výkonem. Rovněž komplexní zhodnocení osobnosti pachatele, jeho celkového osobnostního profilu, vlastností a věku je závažným hlediskem.
Skutečnost, že splnění materiálního předpokladu nelze dovozovat ze samotných okolností, které naplňují formální podmínky ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., však neznamená, že nelze přihlížet k tomu, s jakou intenzitou byly formální znaky zvlášť nebezpečné recidivy naplněny. Tato intenzita bude důležitým hlediskem, zda jde o podstatné zvýšení stupně společenské nebezpečnosti. V uvedeném směru je nutno posoudit i konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jak trestného činu předchozího, tak trestného činu nyní souzeného, a to podle hledisek stanovených v §3 odst. 4 tr. zák. V konkrétních případech může splnění formální podmínky spočívající ve spáchání trestného činu uvedeného v §41 odst. 2 tr. zák. vykazovat podstatné rozdíly co do závažnosti a konkrétního stupně společenské nebezpečnosti. Při hodnocení materiální stránky trestného činu je proto nutno zvážit i intenzitu naplnění všech ostatních formálních znaků, neboť na nebezpečnost osoby pachatele lze usuzovat jen při současném komplexním uvážení dalších okolností případu – následku a způsobu provedení trestného činu, skutečností charakterizujících subjektivní stránku trestného činu včetně motivace jednání, bezprostředních pohnutek a psychických impulsů.
V soudním řízení bylo zjištěno, že obviněný byl v minulosti rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 12. 2002, sp. zn. 2 T 124/2002, který nabyl právní moci dne 8. 1. 2003, odsouzen mimo jiné i pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, jenž vykonal dne 10. 5. 2006.
S poukazem na tyto skutečnosti není pochyb o naplnění tzv. formální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., neboť obviněný se v nyní posuzovaném případě dopustil trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jenž spadá do okruhu zvlášť závažných úmyslných trestných činů podle §41 odst. 2 tr. zák., ačkoliv již dříve byl pro jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin – ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. – potrestán.
Při posuzování materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy je nutno vzít v úvahu, že předchozí zvlášť závažný úmyslný trestný čin – ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. – vykazoval vysoký stupeň společenské nebezpečnosti v jednání obviněného. V této souvislosti lze připomenout, že podle tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 12. 2002, sp. zn. 2 T 124/2002, obviněný fyzicky napadl poškozeného P. Ch. jednobřitým zavíracím nožem s délkou čepele 8,5 cm a způsobil mu čtyři bodnořezná poranění a počínající úrazový šok z krevní ztráty. Ze soudně lékařského hlediska znamenala tato poranění u poškozeného „vážnou, život ohrožující a déle než šest týdnů trvající poruchu zdraví a poškození důležitých orgánů – středně silných tepen, končetin…“ (str. 1 a 2 rozhodnutí). Při posuzování stupně společenské nebezpečnosti jednání obviněného obvodní soud v odůvodnění předmětného rozsudku na str. 11 mimo jiné zdůraznil: „…způsobil poškozenému vážná zranění, která budou mít trvalé následky“. Taktéž upozornil na způsob provedení trestného činu, který navíc obviněný spáchal v době, kdy se nacházel ve dvou lhůtách podmíněně odloženého výkonu trestu odnětí svobody s dohledem.
Rovněž nelze pominout, jakým konkrétním způsobem obviněný v posuzované trestní věci jednal vůči poškozenému, jímž byl K. G. Ze skutkových zjištění vyplývá, že proti jeho tělu – hlavě použil údery pěstí, házel poškozeným o zem, kopal jej a kroutil mu rukou, a to vše proto, aby ho donutil vydat různé věci, přičemž nelze přehlédnout i jejich celkovou hodnotu. V daném případě vykazuje i toto jednání obviněného, které se vyznačovalo zmíněnou bezohledností a výraznou brutalitou, vysoký stupeň společenské nebezpečnosti.
Dále považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že obviněný začal páchat trestnou činnost již jako mladistvý. Z opisu Rejstříku trestů na č. l. 308-309 spisu vyplývá, že byl v minulosti několikrát odsouzen. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. 7. 1999, sp. zn. 14 T 57/99, byl jako mladistvý odsouzen pro trestné činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2, 3 tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu dvou let, za současného vyslovení probačního dohledu nad jeho osobou. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. 11. 2001, sp. zn. 3 T 30/2001, byl obviněný odsouzen pro trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu dva a půl roku, za současného vyslovení dohledu nad jeho osobou. Trest odnětí svobody byl následně změněn na trest nepodmíněný se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 10. 5. 2007. Dále rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 1. 2002, sp. zn. 4 T 141/2001, byl obviněný odsouzen pro trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu čtyř let. Ve zkušební době, které byla prodloužena o jeden rok, se osvědčil. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 9 T 81/2002, byl obviněný odsouzen pro trestné činy zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců nepodmíněně, se zařazením k jeho výkonu do věznice s dozorem. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 12. 2002, sp. zn. 2 T 124/2002, byl obviněný odsouzen pro trestné činy ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let nepodmíněně, se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 9 T 81/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jak již bylo výše řečeno, tento trest vykonal dne 10. 5. 2006.
Z popsaného přehledu je zřejmé, že obviněný byl již vícekrát odsouzen za úmyslnou trestnou činnost, a to zejména majetkového charakteru. K jeho nápravě přitom nevedly nejprve potrestání k trestům odnětí svobody, jejichž výkony byly podmíněně odloženy na příslušnou zkušební dobu eventuálně s dohledem nad jeho osobou, a ani tresty odnětí svobody nepodmíněné, včetně natolik důrazného postihu, jakým je výkon takového trestu v trvání čtyř roků ve věznici s ostrahou. Na tento trest navazoval výkon trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku v témže typu věznice. V případě nyní posuzovaného zvlášť závažného úmyslného trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. obviněný jednal ve vyšší formě zavinění – v úmyslu přímém podle ustanovení §4 písm. a) tr. zák. S ohledem na dřívější množství úmyslné trestné činnosti nelze jeho osobu hodnotit kladně. I když odsouzení za předchozí zvlášť závažný úmyslný trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. nabylo právní moci dnem 8. 1. 2003, tak je nutno zdůraznit, že z důvodu následného výkonu dvou trestů odnětí svobody měl obviněný až do dne 10. 5. 2007, kdy byl z výkonu trestu propuštěn, značně omezené možnosti další trestnou činnost páchat. „Délkou doby, která uplynula od posledního odsouzení, nutno rozumět nejen dobu, jež uplynula od právní moci rozsudku, nýbrž i dobu, která uplynula od podmíněného propuštění nebo po odpykání trestu“ (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 6/1963 Sb. rozh. tr.).
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Městský soud v Praze v rozporu s trestním zákonem, když skutek uvedený v rozsudečném výroku kvalifikoval tak, že obviněný spáchal, a to kromě trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1, 2 tr. zák. Celková závažnost předchozího i nynějšího zvlášť závažného úmyslného trestného činu, dále vyšší míra zavinění v protiprávním jednání u trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., které svým charakterem i škodlivými následky vykazuje výrazně narůstající závažnost (k útokům proti cizímu majetku v minulosti navíc přibylo brutální násilí) a nepříliš dlouhá doba mezi propuštěním z výkonu posledního trestu odnětí svobody a spácháním druhého zvlášť závažného úmyslného trestného činu i celkově negativní hodnocení osoby obviněného, jsou ve svém souhrnu rozhodně skutečnostmi, které v daném případě podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. pro společnost. Správnému právnímu posouzení skutku koresponduje ve výroku o vině napadeného rozsudku i tzv. právní věta. Námitku obviněného, kterou v mimořádném opravném prostředku formálně relevantně uplatnil, tudíž nelze akceptovat.
Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. června 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k