ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.790.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 790/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. července 2009 dovolání, které podal obviněný N. V. C., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 7 To 30/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu Praze pod sp. zn. 47 T 14/2007, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. 47 T 14/2007, byli obvinění N. V. H., N. V. K. a N. V. C. uznáni vinnými, že
dne 7. 11. 2006 v době kolem 15.30 hod. v P., L. ul. v areálu tržnice S. v b. B. po společné dohodě v úmyslu usmrtit za použití mačety o délce 60-70 cm, kterou měl u sebe obžalovaný N. V. H., špičatého nože v délce čepele 25-30 cm, kterého měl u sebe obžalovaný N. V. K. a špičatého kuchyňského nože v délce čepele 25-30 cm se šířkou čepele 5-8 cm, kterého měl u sebe obžalovaný N. V. C., napadli poškozeného N. M. D., a způsobili mu hlubokou sečnou ránu pravého ramene v délce 12-15 cm protínající ramenní svaly a zasahující do klíční kosti, bodnou ránu v levé střední části břicha délky asi 2 cm pronikající do dutiny břišní s výhřezem velké předestěry a dvojitým bodným poraněním žaludku a bodným poraněním horního pólu pravé ledviny, sečnou ránu horní části předloktí vpravo délky 5-8 cm protínající svaly v předloktí s přetětím loketní kosti a přetětím loketního nervu, sečnou ránu pravé tváře se ztrátovým poraněním kůže v průměru asi 3 cm, drobné sečné rány na pravém uchu, odříznutí bříška palce pravé ruky a řeznou ránu ukazováčku pravé ruky, přičemž pokud by poškozenému nebyla poskytnuta včasná odborná lékařská péče, byl bezprostředně ohrožen jeho život, zejména z nadměrných krevních ztrát a zánětu pobřišnice v důsledku dvojité bodné rány žaludku.
Takto zjištěné jednání ve výroku rozsudku soud prvního stupně kvalifikoval u všech obviněných jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. Za tuto trestnou činnost byli všichni obvinění odsouzeni podle §219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti roků, pro jehož výkon byli všichni podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazeni do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. byl všem obviněným uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost rukou společnou a nerozdílnou nahradit škodu ve výši 85.821,- Kč V., K. p. p. H. m. P., N. P., P.
Proti tomuto rozsudku podali obvinění N. V. K. a N. V. C. odvolání, která byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 7 To 30/2008, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Vůči citovanému usnesení podal obviněný N. V. C. (dále jen „obviněný“) prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru byl rozhodnutím soudů obou stupňů porušen zákon, neboť rozhodnutí spočívají na nesprávném hmotně právním posouzení.
V podání obviněný namítl, že v napadeném rozhodnutí dospěl vrchní soud k závěru, že trestní řízení proti jeho osobě bylo vedeno v plném souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, včetně procesních ustanovení zabezpečujících ochranu zákonných práv a zájmů, právo na řádnou obhajobu nevyjímaje. Odvolací soud též konstatoval, že jeho námitky v odvolání nejsou opodstatněné a plně se ztotožnil se závěry soudu první instance s tím, že se odvolatel snaží prostřednictvím irelevantních argumentů zpochybnit svoji účast na předmětném pokusu vraždy.
Obviněný poznamenal, že z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Uvedl, že v rámci tohoto dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, neboť skutkový stav je v řízení o dovolání posuzován jen z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda byly kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Přesto vyslovil názor, že skutkový stav vymezený v napadených rozhodnutích a zjištěný v předcházejícím řízení neobjasňuje některé potřebné skutkové otázky pro použitou právní kvalifikaci.
Vzhledem k tomu, že se odvolací soud v rozhodnutí ztotožnil ohledně uvedeného skutku se závěry prvostupňového soudu a v odůvodnění na ně toliko odkázal, obviněný uvedl, že jeho argumentace vychází z jeho původních odvolacích námitek. Vyslovil nesouhlas s tvrzením odvolacího soudu, že poškozený N. M. D. v průběhu trestního řízení útočníky zcela jednoznačně identifikoval. Odmítl vysvětlení soudu, proč jmenovaný původně zaměnil jeho jméno C. se jménem dalšího bratra T. a vytkl, že se nejednalo pouze o záměnu jména, nýbrž o záměnu osob. Jména bratrů se poškozený dozvěděl až od osob, které ho navštívili v nemocnici deset dnů po napadení. Přesto však při výslechu konaném dne 15. 11. 2006 (tj. osm dnů po napadení) označil útočníky jmény, přičemž hovořil o H., K. a T. Obviněný nastolil otázku, jak se poškozený mohl dozvědět o jménu T., když útočníky jmény neznal a toto nebylo zřejmé z obsahu spisu. V rámci rekognice podle fotografií, jež byla provedena téhož dne bezprostředně po výslechu, poškozený označil v souladu s předchozí výpovědí za útočníky osoby na fotografiích č. 3, 6 a 10, tj. mezi nimi i T. Tuto osobu před samotnou rekognicí podrobně popsal, a poté ji na fotografii označil.
Podle obviněného nelze přisvědčil ani argumentaci odvolacího soudu, že hlavním úkolem identifikace útočníků poškozeným je jejich zhlédnutí v rámci hlavního líčení. Podotkl, že před soudem je poškozený ovlivněn vědomím, že zde stojí osoby, které jsou souzeny za předmětné jednání a zároveň absentuje možnost identifikace útočníků mezi více osobami jako při řádně provedené rekognici. Opětovně poukázal na nedostatky a rozpory v identifikaci své osoby poškozeným, a to zejména v počátku trestního řízení, s tím, že to mělo zásadní vliv i na řízení před soudem. Úkon policie konaný dne 4. 1. 2007, kdy byl poškozenému do V. zaslán soubor fotografií, na kterých měl označit za pachatele jeho osobu a obviněného K., nemá náležitosti rekognice, neboť poškozený nebyl před úkonem vyslechnut o okolnostech, za nichž osobu nebo věc vnímal, a o znacích nebo zvláštnostech, podle nichž by bylo možno osobu nebo věc poznat. K úkonu nebyla přizvána nezúčastněná osoba a nebyl o něm sepsán protokol. Není tudíž objektivně doloženo, za jakých okolností poškozený jeho osobu označil. Podle názoru obviněného nemůže mít takový úkon charakter důkazu a není možné k němu přihlížet. Odvolací soud pominul jeho výtku, že prvostupňový soud úkon označil za rekognici a z tohoto „důkazu“ vyvodil závažné skutkové a právní závěry. Přitom tento úkon mohl rovněž ovlivnit i vnímání poškozeného při hlavním líčení, kdy na výzvu předsedkyně senátu označil všechny obviněné za útočníky.
Z popsaných skutečností obviněný dovodil významné pochybnosti o věrohodnosti identifikace třetího útočníka poškozeným. Konstatoval, že kromě výpovědi poškozeného není jiného důkazu, který by jej jednoznačně označoval za útočníka, a proto nelze učinit kategorický závěr, že se předmětného útoku účastnil a nadevší pochybnost rozhodnout o jeho vině za použití uvedené právní kvalifikace. Způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů označil za exces, který překračuje mez danou ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. (zásada volného hodnocení důkazů).
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 7 To 30/2008, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Státní zástupce připomněl dosavadní průběh řízení a obviněným uplatněné dovolací námitky. Konstatoval, že obviněný v dovolání víceméně opakuje výhrady, kterými argumentoval ve své dosavadní obhajobě. Podotkl, že řízení podle hlavy XVII. trestního řádu není obecným třetím stupněm řízení před soudem, neboť dovolání je striktně vymezeno jako mimořádný opravný prostředek zcela odchylný od řádných opravných prostředků. Kromě toho se k obhajobě obviněného již vyjadřovaly jak soud prvostupňový, tak i soud odvolací, a s jejich argumenty lze vyslovit souhlas. Není důvodu, aby závěry těchto soudů potvrzoval v dovolacím řízení ještě Nejvyšší soud.
Dále státní zástupce uvedl, že obviněný opírá deklarovaný důvod dovolání, jenž je upraven v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o tvrzení nesprávných skutkových zjištění soudu prvního stupně (odvolací soud sám odlišná skutková zjištění neučinil). V dovolání je napadán výlučně způsob, jímž byl obviněný identifikován jako jeden z pachatelů vražedného útoku vůči poškozenému. Podle státního zástupce lze, aniž by bylo třeba opakovat argumentaci vrchního soudu, poukázat na skutečnost, že poškozený záměnu jmen dvou bratrů (T. – C.) spolehlivě a důvěryhodně vysvětlil, přičemž obviněný pouze poukazem na tuto skutečnost nemůže úspěšně zpochybnit správnost skutkových zjištění soudu. Současně upozornil na to, že obviněným napadané zaslání souboru fotografií možných pachatelů poškozenému do V. a jeho vyjádření k obsahu těchto fotografií v rámci výpovědi v hlavním líčení, jak je zachyceno v příslušném protokolu a v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze považovat za rekognici ve smyslu §104b tr. ř. To však neučiní ani městský soud, a pokud o tomto faktoru hovoří, potom pouze v rámci hodnocení výpovědi poškozeného, a tento úkon nehodnotí jako důkaz sám o sobě. Ani této výhradě státní zástupce tudíž nepřisvědčil a zdůraznil, že takovouto formu kontaktu orgánů činných v trestním řízení s poškozeným zdržujícím se po delší dobu v místě velmi vzdáleném nelze a priori zatracovat. S vývojem elektronických komunikací bude zřejmě postupně využívána ve stále větším měřítku (jako pachatelé trestné činnosti ve stále širší míře využívají možností sítě Internet) a de lege ferenda by se tento fenomén měl odrazit i v obsahu procesních norem trestního práva.
Výhradu obviněného stran přetrvávajících pochybností o identitě třetího útočníka s tím, že není-li jiného důkazu vyjma tvrzení poškozeného, nelze učinit kategorický závěr, že by se na útoku podílel, označil státní zástupce za jednostranný názor na možnosti dokazování v trestním řízení, který je zcela odtržený od reality. Poznamenal, že existuje široká oblast trestné činnosti, kdy zpravidla jediným přímým důkazem o vině obviněného bývá pouze výpověď poškozeného, a přece tento důkazní základ k usvědčení pachatele spolehlivě postačuje, jestliže výpověď poškozeného koinciduje s dalšími nepřímými důkazy, tak jak je tomu i v posuzovaném případě. Dovolání obviněného proto neshledal důvodným a uvedl, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání.
Z popsaných důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný uplatňuje v mimořádném opravném prostředku výhrady, které jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Obviněný nesouhlasí se zjištěním soudů, že poškozený N. M. D. jednoznačně identifikoval útočníky svého napadení. V této souvislosti v podrobnostech zpochybňuje některé úkony, které byly ve věci provedeny a jejich hodnocení soudy. Vytýká, že nesprávným postupem soudů došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů. Rovněž uvádí, že přetrvávají pochybnosti o identitě třetího útočníka. Konstatuje, že neexistuje jiný důkaz, než tvrzení poškozeného, který by jej jednoznačně za útočníka označoval. Nutno zdůraznit, že všechny vznesené námitky primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků (nedodržení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.) obviněný dovozuje vady ve smyslu uplatněného důvodu dovolání. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.
Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. S těmito závěry se ztotožnil, popřípadě některé i ve svém rozhodnutí rozvedl Vrchní soud v Praze (vše na str. 3 a 4 usnesení soudu druhého stupně).
V dovolání obviněný nenamítá, že skutek, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a podrobně rozveden v jeho odůvodnění, byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho námitky směřují výlučně vůči konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Městský soud v Praze (následně též Vrchní soud v Praze) učinil právní závěr, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. července 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k