ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.805.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 805/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. července 2009 dovolání, které podal obviněný V. S., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 13 To 390/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 16 T 25/2007, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 16 T 25/2007, byl obviněný V. S. uznán vinným pokračujícím trestným činem pohlavního zneužívání dílem podle §242 odst. 1, 2 tr. zák., dílem podle §243 tr. zák., spáchaným v jednočinném souběhu s trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. účinného do 31. 12. 2003. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §242 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2003 k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 13 To 390/2008, byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušen, a to ve výroku o trestu. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině odvolací soud znovu rozhodl a obviněného V. S. odsoudil podle §242 odst. 2, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Citovaný rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu (výrok o vině) napadl obviněný V. S. (dále jen „obviněný“) prostřednictvím obhájkyně dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V podání obviněný shrnul dosavadní průběh trestního řízení. Konstatoval, že podle jeho názoru měly být provedeny veškeré důkazy navrhované při hlavním líčení, především měla být vyslechnuta svědkyně L. S., jeho dcera, která mohla přesně vypovědět o situaci v době, kdy mělo dojít ke spáchání trestného činu. Poukázal na to, že soud při svém rozhodnutí vzal za věrohodnou výpověď poškozené I. H. stejně jako výpovědi svědků, kteří vypovídali jednak o tom, co jim jmenovaná sdělila (výpovědi manželů B. a přítele poškozené J. B., výpověď L. K.) a jednak, jak se jim jevila svým jednáním ve škole a při výpovědi před znalcem v oboru, tzn. mimo odborného stanoviska znalce vypovídali o svých osobních pocitech. Podotkl, že ani jeden ze svědků nepředložil žádný přímý důkaz o spáchání výše uvedených trestných činů.
Obviněný vyslovil nesouhlas s tvrzeními uvedenými v obžalobě. Konstatoval, že při každém výslechu, ať na policii při zahájení trestního stíhání, při zkoumání jeho osoby znalcem a při výslechu před okresním soudem i své obhájkyni vždy tvrdil, že výše uvedené trestné činy nikdy nespáchal a na tomto stanovisku trvá. Současně chce upozornit na některé skutečnosti a výpovědi. Dodal, že okresní soud vycházel především z výpovědi poškozené I. H. a výpovědí svědků – L. K., rodiny B. a učitelů, které jsou však pouze nepřímými důkazy, jež vypovídají o tom, co jim poškozená sama řekla. Svědkyni L. K. to měla poškozená říci jednou v autě, kdy se odmítla vrátit ze školy domů. Náhradní rodině B. to řekla asi v roce 2005, tzn. cca po čtyřech letech, kdy ke spáchání trestných činů mělo podle poškozené dojít. Žádný přímý důkaz neexistuje.
Dále obviněný v podrobnostech vyjádřil pochybnosti o výpovědi poškozené, neboť všechny útoky, jak je popisovala, měly stále stejný průběh, přičemž její popis události na policii, před soudem i znalkyní vzbuzuje dojem přesně naučeného a předem připraveného textu. Opětovně vytkl, že soud odmítl návrh obhájkyně na doplnění dokazování výslechem L. S., jeho nejstarší dcery. Rovněž se nezabýval hodnocením znaleckého posudku znalkyně PhDr. I. W. k posouzení věrohodnosti výpovědi poškozené. V tomto směru se soud neopřel o žádný odborný názor, např. kritéria věrohodnosti – celkem 19 kritérií (uvedeno v knize P. S. – Duševní a behaviorální poruchy) a ani se nezabýval např. Gardnerovým syndromem zavrženého rodiče apod.
Podle obviněného je třeba se zamyslet nad tím, proč poškozená dříve neuvedla, k čemu ji měl nutit. Přitom v době, kdy se rozhodla odejít od své matky a od rodiny, mluvila se sociálními pracovnicemi, ošetřující lékařkou MUDr. D., psycholožkou PhDr. W. a vždy jako důvod odchodu uvedla nepřiměřené trestání matkou a obviněným. Podle výpovědi svědkyně L. B. (náhradní rodina) začala o výše uvedených skutečnostech hovořit až v souvislosti s řešením obdobných případů v K. K této okolnosti obviněný nabídl vysvětlení, že to mohl být jakýsi návod pro poškozenou, jak se vypořádat s tím, co musela snášet v rodině, odkud v prosinci 2003 utekla. Taktéž znalkyně PhDr.W. mimo jiné uvedla, že poškozená lidem nevěří, zklamala se v nich a pokud jí někdo ukřivdí, snaží se mu to ze zásady oplatit. Obviněnému není známo a neumí si vysvětlit, proč poškozená podala trestní oznámení a vypovídala nepravdu před soudem a policií. V této souvislosti vyjádřil domněnku, že nebyla v jejich rodině spokojená, žárlila na jeho vztah k matce a na vztah její matky k němu; negativní vliv na její duševní vývoj měla i její babička. Ani psychologické vyšetření, které se uskutečnilo z podnětu třídního učitele poškozené svědka V., nepotvrdilo žádný ze způsobů zneužívání. Obviněný konstatoval, že v rodině byl nedostatek finančních prostředků a nebylo možné všem dětem kupovat nové oblečení, ani mobilní telefony apod. Vyslovil předpoklad, že mu tuto situaci poškozená dávala za vinu, neboť se mohla domnívat, že kdyby k nim nepřišel, tak by tato zoufalá situace nenastala. Dodal, že stejnou vinu za celou situaci v rodině kladla i na svou matku a oběma jim chtěla něco oplatit. Podle tvrzení poškozené mělo z jeho strany docházet k protizákonnému jednání, když jí bylo 14 let, aniž však dokázala určit bližší časový úsek. Žádný přímý důkaz o páchání trestné činnosti jeho osobou neexistuje, naopak existuje pochybnost i o tom, zda trestné činy, kladené mu za vinu, spáchal v době, kdy I. H. nebylo 15 let.
Závěrem dovolání obviněný zopakoval, že soud při hodnocení důkazů a při svém rozhodování vycházel z výpovědi poškozené a svědků, kteří však uvedli pouze to, co jim sdělila. Neuvedl ani žádný přímý důkaz, podle kterého by mohl bez jakýchkoliv pochybností prokázat, že ke spáchání trestných činů došlo, že se skutečně staly a že je spáchala jeho osoba. Nebylo též prokázáno, zda psychický stav poškozené během docházky do základní školy a následně na střední školu a dalšího jejího života byl důsledkem jeho trestné činnosti či neuspokojivého jednání matky, jeho osoby nebo i sourozenců, či svízelné finanční situace rodiny a její touha přiblížit se svým movitějším spolužákům. Obviněný má za to, že ze strany soudu došlo i k porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. K náležitému objasnění věci totiž nebyly provedeny všechny potřebné důkazy ani důkazy navržené obhajobou, s níž se soud náležitě nevypořádal.
Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §226 písm. a), c) tr. ř. zprostil jeho osobu obžaloby ve smyslu zásady in dubio pro reo, případně, aby zrušil rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 29. 8. 2008, č. j. 16 T 25/2007-219, i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 13 To 390/2008, a podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Pro tento případ obviněný uvedl, že je ochoten vypovídat znovu za použití detektoru lži.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně nechala ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. doručit opis dovolání obviněného Nejvyššímu státnímu zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Dovolací soud však do dne rozhodnutí ve věci písemné vyjádření neobdržel.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný uplatňuje v dovolání výhrady, které jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Obviněný konstatuje, že se žádné trestné činnosti nedopustil a že v soudním řízení nebyly odstraněny pochybnosti o jeho vině. Namítá, že soudy dospěly k závěru o vině toliko na základě svědeckých výpovědí poškozené I. H., které označuje za nepřesvědčivé s možnou snahou mu tímto oplatit odpovědnost za pociťovanou nedobrou finanční situaci v rodině a dále pouze na podkladě nepřímých důkazů – svědeckých výpovědí dalších osob. Tvrdí, že soudy nehodnotily znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, který ve věci vypracovala znalkyně PhDr. W. Rovněž neprovedly důkazy, které navrhoval, nevypořádaly se s jeho obhajobou a vznáší pochybnost, že by k trestné činnosti došlo před tím, než poškozená dovršila věku patnácti let. Nutno zdůraznit, že všechny uplatněné námitky, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků (nedodržení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.) obviněný dovozuje vady ve smyslu uplatněného důvodu dovolání. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.
Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu Praha – východ plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. S těmito závěry se ztotožnil a dále je i rozvedl Krajský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku. Rovněž uvedl, proč nevyhověl návrhu obviněného na provedení dalších důkazů (vše na str. str. 3 až 6 rozhodnutí soudu druhého stupně).
V dovolání obviněný nenamítá, že skutek, jak je uveden ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, který shledal bezchybným i odvolací soud, byl nesprávně právně posouzen nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují výlučně proti konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Okresní soud Praha – východ (následně též Krajský soud v Praze) učinil právní závěr, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky pokračujícího trestného činu pohlavního zneužívání dílem podle §242 odst. 1, 2 tr. zák., dílem podle §243 tr. zák., spáchaného v jednočinném souběhu s trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. účinného do 31. 12. 2003.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. července 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k