ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.816.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 816/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2009 dovolání, které podala obviněná L. T., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 8 To 352/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 T 429/2007, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné L. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. 9 T 429/2007, byla obviněná L. T. uznána vinnou, že
dne 30. 6. 2007 kolem 00.05 hod. řídila osobní automobil tov. zn. Opel Corsa, rz:, majitelky B. T. v P. po J. s. ve směru od B. m. k odbočce do ulice S. a prostorem, kde jsou na vozovce vyznačeny šikmé vodorovné čáry, oddělující od sebe vozovku J. s. od sjezdu na ulici S., zleva předjížděla pomalu jedoucí osobní automobil tov. zn. Audi Avant, rz:, který řídila B. B. a v důsledku nepřiměřené rychlosti jízdy nestačila reagovat na výstražnými světly označené vozidlo tov. zn. VW Transporter, rz:, které jeho majitel J.L.tlačil v úrovni volantu směrem k benzínovému čerpadlu a narazila do zadní části tohoto vozidla, přičemž srazila P. S., který vozidlo tlačil u levé zadní části karoserie a L. S., která jej tlačila u pravé zadní části karoserie, tím porušila ustanovení §4 písm. a), b), §5 odst. 1 písm. b) a §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. a ustanovení §23 písm. b) vyhlášky č. 30/2001 Sb., a při tomto střetu poškozený P. S. utrpěl otevřenou tříštivou zlomeninu střední části levé kosti holenní a lýtkové, dvojitou příčnou zlomeninu střední části pravé kosti holenní, vymknutí 3. prstu pravé nohy s pohmožděním nártu, tržnou ránu nad hlezenním kloubem a pod kolenem a další drobnější poranění a oděrky v oblasti levého bérce, tedy zranění, která vyžadují léčení v době 5 až 8 měsíců a poškozená L. S. pak utrpěla pouze drobnější povrchová zranění, která nedosahují intenzity ublížení na zdraví, při střetu byla také způsobena hmotná škoda na vozidlech B. T., J. L., dopravní značce a a sloupku v majetku T. P. a světelného transparentu v majetku Ö. Č., s. r. o.
Takto zjištěné jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a obviněnou odsoudil podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §53 odst. 2 písm. b) tr. zák. byl obviněné uložen peněžitý trest ve výši deset tisíc korun. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvaceti dnů. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání čtyř let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozenému P. S., bytem P., P., škodu ve výši 126.595,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti konstatovanému rozsudku podali obviněná L. T. a poškozený P. S. odvolání, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 8 To 352/2008, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Citované usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, a to výroky o vině i trestu, napadla obviněná L. T. (dále jen „obviněná“) prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřela o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jejího názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněná v podrobnostech shrnula dosavadní průběh trestního řízení. Konstatovala, že soudy obou stupňů chybně vyložily ustanovení §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., neboť nedůvodně rozšířily jeho výklad ve směru povinnosti přizpůsobit rychlost jízdy dopravní situaci i na stav, kdy jízdní pruh vozovky byl zúžen, zastíněn vozidlem Audi a měla reagovat na tlačené vozidlo VW Transporter. Upozornila, že rychlost jízdy jejího vozidla odpovídala stavu a povaze vozovky, jejím schopnostem i rozhledu na dosvit tlumených světel, byla přiměřená a tento její názor nebyl vyloučen. Závěr soudu o tom, že rychlost jízdy jejího vozidla nebyla podstatná, není opřen o znalost technického průběhu nehodového děje a je zcela nestandardní, neboť odhlíží od konkrétního chování všech účastníků dopravní nehody. Ve svém důsledku vede k nepřípustné interpretaci zákona (zejména §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb.) a k presumpci absolutní odpovědnosti řidiče za způsobený následek. Obviněná uvedla, že pokud při každém nehodovém ději bude v platnosti zásada, že rychlost vozidla není rozhodující, ať by řidič jel jakoukoliv rychlostí, tak bez ohledu na individualitu jednotlivých událostí v dynamickém ději, dojde-li ke kolizi, řidič by vždy jel rychlostí nepřiměřenou. Poznamenala, že se soudy obou stupňů shodly na tom, že s ohledem na fakt, že rychlost jejího vozidla byla pro rozhodnutí o její vině nepodstatná, je i nepodstatný jakýkoliv znalecký posudek z oboru silniční dopravy, který by nic nemohl změnit, neboť v průběhu řízení bylo vše prokázáno.
Dále obviněná označila za nereálnou představu, že by řidič měl jet jen tak rychle, aby mohl reagovat na děj odehrávající se náhle a nečekaně v jeho jízdním koridoru, kdy mu tuto dráhu náhle zastíní jiné vozidlo a navíc před tímto vozidlem je další nefunkční vozidlo tlačené jeho posádkou, bez řádné viditelnosti [§34 odst. 8 zák. č. 361/2000 Sb. – povinnost označit vlečené vozidlo (analog. tlačené) vzadu viditelně umístěným výstražným trojúhelníkem, přičemž je chybou zapnutí výstražných světel u vlečeného vozidla, protože tak se řidič vozidla zbavuje informovat ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích o změně směru jízdy a dochází ke kolizím – (viz zákon o silničním provozu komentáře a judikatura vyd. Praha – Leges ISBN 978-80-87212-03-05 k 1. 6. 2008 str. 194 k odst. 8 komentář)].
V dovolání obviněná zdůraznila, že osoby z vozidla VW Transporter, které se při jeho tlačení pohybovaly v oblasti zadních světel (resp. všech koncových světel) bez reflexních vest, bez označení situace technické závady výstražným trojúhelníkem a nepoučeny řidičem, měly velký podíl viny na průběhu a výsledku události, neboť vyvolaly nebezpečnou situaci. Z hlediska jejího případného nedbalostního zavinění je nezbytné vyhodnotit, zda mohla takové chování dalšího účastníka silničního provozu předpokládat a počítat s ním.
Podle mínění obviněné nelze z rozhodnutí soudu jednoznačně zjistit, že by nezachovala míru povinné opatrnosti, tj. že by řídila automobil vyšší rychlostí, než jaká by odpovídala možnosti zastavit jej na vzdálenost odpovídající dosvitu použitých potkávacích světel a situaci v místě. Pokud jde o individuální opatrnost, která byla subjektivně vymezena možností předvídat vznik shora popsané nebezpečné situace, je třeba vycházet z toho, že na daném místě a za daných podmínek (rovný úsek silnice při přímém výjezdu z dálnice) nijak nemohla počítat s takovou situací, jako hlavním důvodem pro snížení rychlosti použitím brzd (k odvrácení hrozícího následku), když o pohybu takového vozidla ve vozovce v době bezprostředně předcházející dopravní nehodě nevěděla ani vědět nemohla. Důvod k její reakci na vozidlo VW Transporter, jež se pomalu pohybovalo ve vozovce, proto vyvstal teprve v okamžiku, kdy za daných výhledových podmínek byla schopna je spatřit. Za tohoto stavu byl střet s ním (i při její okamžité a bezprostřední reakci brzděním – viz brzdné stopy na plánku) a korekcí směru jízdy (viz vybočení do vodorovného značení na vozovce zjištěné soudem) neodvratitelný. Obviněná připomněla, že výrazné překročení nejvyšší povolené rychlosti jízdy motorového vozidla v obci (např. o více než 70%) je porušením důležité povinnosti uložené řidiči motorového vozidla právními předpisy (§18 odst. 4 zák. č. 361/2000 Sb.), neboť takové porušení má zpravidla za následek velmi reálné nebezpečí pro lidský život a zdraví. Rychlost jejího vozidla však byla přiměřená, nebyla rozhodně překročena o oněch 70% nad právní normu, aby nastalo porušení důležité povinnosti.
V daném případě nebyla podle obviněné naplněna ani subjektivní stránka trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., neboť nebylo možno dovodit žádnou z forem nedbalostního zavinění v §5 písm. a), b) tr. zák. Uvedla, že kritériem nedbalosti je zachování určité míry opatrnosti, která je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska, při předvídání ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Nastolila otázku, z čeho je vlastně vyvozována její nedbalost, když rychlost vozidla je irelevantní a ve vztahu k události a na vzniklou situaci reagovala okamžitě. V daném místě a za daných provozních podmínek neměla důvod být si vědoma, že může ohrozit život či zdraví jiných osob, když v jejím zorném úhlu se takové osoby nevyskytovaly a ani je nebylo možno v daném místě a chvíli reálně předpokládat. Není dán ani formální znak porušení důležité povinnosti uložené jí podle zákona v rámci tzv. kvalifikované skutkové podstaty, především v důsledku nedostatečného posouzení podílu na zavinění L. a P. S., ve vztahu k materiální stránce uvedeného trestného činu.
Obviněná poznamenala, že v rámci dovolacího řízení nezpochybňuje skutkové závěry učiněné soudem prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací a vychází z jejich skutkového zjištění. Nemůže se však identifikovat s právními úvahami o příčinné souvislosti mezi jejím zaviněním na způsobeném následku, o míře tohoto zavinění, o porušení důležité povinnosti uložené její osobě podle zákona a o společenské nebezpečnosti spáchaného činu. Připomněla, že za porušení důležité povinnosti uložené podle zákona ve smyslu §224 odst. 2 tr. zák. není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoliv (dopravního) předpisu, neboť význam porušení řidičské povinnosti je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci. Současně zmínila některé příklady, kdy je jednání řidiče soudní praxí považováno za porušení důležité povinnosti uložené mu zákonem s tím, že u její osoby se o takovou situaci nejedná. Podle obviněné je třeba spolehlivě dovodit, zda mezi jejím jednáním a následkem trestného činu je příčinná souvislost, neboť z obsahu spisu vyplývá, že na vzniku úrazu se taktéž podíleli i poškození. Uvedla, že jde o trestný čin se způsobením těžké újmy na zdraví, který lze spáchat konáním či opomenutím ve smyslu §89 odst. 2 tr. zák. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje nedbalost [§5 písm. a), b) tr. zák.], přičemž zavinění není vyloučeno spoluzaviněním poškozeného. Mezi jejím zaviněným jednáním a způsobeným následkem by měl být příčinný vztah, i když kromě něj vedlo k následku i jednání posádky vozidla VW Transporter. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku, je důležité, aby např. její konkrétní jednání bylo pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Výrazné spoluzavinění poškozeného na vzniku dopravní nehody může při náležitém zhodnocení okolností činu ze všech dalších hledisek uvedených v §3 odst. 4 tr. zák. snižovat stupeň nebezpečnosti činu obviněného natolik, že nebude splněna materiální podmínka §88 odst. 1 tr. zák. pro přihlédnutí k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §224 odst. 2 tr. zák., jež záleží v tom, že obviněný porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona.
Závěrem dovolání obviněná konstatovala, že skutkový stav zjištěný soudem nevykazuje znaky objektivní stránky trestného činu. Rozsudek konstruuje trestní odpovědnost chybně, jako odpovědnost za následek, a nikoli též jako odpovědnost za jednání a příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem. Soudy obou stupňů nesprávně a v její neprospěch vyhodnotily rozhodné skutkové okolnosti, které se týkají subjektivní stránky trestného činu a v důsledku toho učinily nesprávný závěr o nedbalostním zavinění (§5 tr. zák.).
S poukazem na popsané skutečnosti obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 8 To 352/2008, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhla, aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Státní zástupce konstatoval, že obviněná deklaruje, že nezpochybňuje skutkové závěry učiněné soudem prvního stupně. Ve skutečnosti tak však činí, neboť soudům obou stupňů vytýká, že se nezabývaly její obhajobou, nerealizovaly návrhy na doplnění dokazování, zejména na provedení vyšetřovacího pokusu a opatření znaleckého posudku z oboru silniční dopravy. Námitky obviněné směřují především do oblasti skutkových zjištění, když stejně jako v odvolání proti rozsudku prvostupňového soudu opětovně zdůrazňuje, že ve věci nebyla učiněna úplná a správná skutková zjištění a v důsledku toho jsou jejich rozhodnutí vadná. Státní zástupce uvedl, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož vymezení v zákoně citoval, připouští namítat nesprávné právní posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem. Nepřipouští však namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení důkazů, neúplnost dokazování apod. Dovolání podané s odkazem na tento dovolací důvod je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva a nikoli z hlediska procesních předpisů. Podle státního zástupce tvrdí obviněná, a to v rozporu s hmotně právní povahou uplatněného dovolacího důvodu, že soudy při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. ř. Zdůraznil, že se domáhá toho, aby dovolací soud hodnotil stávající důkazy jiným, pro ni příznivějším způsobem, a činí tak prostřednictvím polemiky s tím, jak soud prvního stupně hodnotil rozhodné skutkové okolnosti. Vzhledem k tomu, že obviněná učinila v převažující míře obsahem dovolání výhrady, jež již dříve uplatnila v řádném opravném prostředku, odkázal na obsah usnesení odvolacího soudu, který se – po podrobném konstatování obsahu odvolání obviněné – s nimi vypořádal na str. 7 až 10 rozhodnutí.
Ve vztahu k menší části námitek obviněné, které jsou alespoň po formální stránce způsobilé naplnit dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce poukázal na obsah odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, zejména na skutečnosti popsané na str. 6 až 8 rozhodnutí. Bylo prokázáno, že poškození J. L. a L. a P. S. tlačili nepojízdné, řádně osvětlené vozidlo VW Transporter směrem k benzinové stanici v situaci, kdy vozovka byla tvořena jedním jízdním pruhem, v němž se za nimi pomalu pohybovalo řádně osvětlené vozidlo Audi Avant. V tu chvíli obviněná, protože nepřizpůsobila rychlost svého vozidla a způsob své jízdy situaci před ní (v jediném pruhu se pohybovala dvě pomalu jedoucí a řádně osvětlená vozidla), se snažila vozidlo Audi Avant objet zleva, řízení nezvládla, narazila na obrubník a do tlačeného vozidla VW Transporter. Státní zástupce zdůraznil, že o porušení povinností obviněné jako řidičky, jak jsou vyjmenovány ve výroku rozsudku obvodního soudu, nelze mít pochybnosti. Kritického dne okolo půlnoci byl na J. s. v P. velmi slabý provoz, nebyly zde žádné překážky, které by obviněné bránily ve výhledu a znemožnily jí, aby své chování přizpůsobila situaci. Přestože mohla již z dálky tlačený automobil vidět, nezdržovala se čekáním, než se její jízdní pruh uvolní a snažila se vozidlo Audi Avant předjet zleva v místech, kde to bylo dopravním značením zakázáno. V porušení několika ustanovení pravidel v silničním provozu (majících zpravidla za následek zvýšené ohrožení pro život a zdraví) soudy správně shledaly porušení důležité povinnosti uložené podle zákona.
Z popsaných důvodů státní zástupce ve vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil za podmínek zakotvených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanoveních §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možno podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V mimořádném opravném prostředku obviněná vznáší námitku, která obsahově deklarovaný dovolací důvod naplňuje, neboť zpochybňuje právní posouzení předmětného skutku jako trestného činu, jímž byla pravomocně uznána vinnou [vytýká absenci jeho jednak objektivní stránky (zejména příčinného vztahu mezi jejím jednáním a následkem dopravní nehody) a jednak subjektivní stránky (uvádí, že v jejím činu chybí nedbalostní zavinění), dále odmítá porušení důležité povinnosti uložené podle zákona (naplnění její formální i materiální stránky) a rovněž tvrdí, že na vzniku dopravní nehody se podstatnou měrou spolupodíleli i poškození, což mělo být při právním posouzení vzato v úvahu]. Současně je nutno, a to z důvodů konstatovaných v předchozím odstavci tohoto usnesení, označit za irelevantní tu část dovolání, pokud obviněná sice uplatňuje tvrzené právní námitky, avšak spojuje je s jinými než v soudním řízení učiněnými skutkovými zjištěními, popř. pomíjí některá rozhodná skutková zjištění, jak bude zmíněno níže. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda skutek popsaný v rozsudku obvodního soudu a rozvedený v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů byl správně právně posouzen.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt a tento čin spáchá proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. se těžkou újmou na zdraví rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví delší dobu trvající porucha zdraví.
Zákon v §88 odst. 1 tr. zák. stanoví, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Podle §5 písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel věděl, že může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí.
Ve stručnosti lze připomenout, že za porušení důležité povinnosti ve smyslu znění §224 odst. 2 tr. zák. nelze mechanicky považovat porušení jakéhokoliv ustanovení zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále v tomto rozhodnutí jen „zák. č. 361/2000 Sb.“), ale jen takové povinnosti, která je důležitá a jejíž porušení podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Porušení důležité povinnosti při provozu na pozemních komunikacích je zejména takové porušení povinnosti řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost a hmotnost motorových vozidel může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (srov. rozhodnutí č. 33/1972 Sb. rozh. tr.). Pro spolehlivý závěr o porušení důležité povinnosti uložené řidiči podle zákona je soud vždy povinen zkoumat, zda mezi porušením takové povinnosti a následkem trestného činu je příčinná souvislost (srov. např. rozhodnutí č. 5/1962, 39/1963, 31/1996 Sb. rozh. tr.).
Při posuzování okolností, které může či nemůže řidič předvídat, je třeba vycházet z konkrétní dopravní situace. Z hlediska zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu, zde existuje i její subjektivní vymezení, vztahující se k míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (viz rozhodnutí č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Obvodní soud pro Prahu 2 (následně v odvolacím řízení i Městský soud v Praze) v rozporu s trestním zákonem, když skutek, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku (viz jeho doslovná citace konstatovaná v úvodu tohoto rozhodnutí) a podrobně rozveden zejména v jeho odůvodnění a argumentačně doplněn v odůvodnění usnesení odvolacího soudu, kvalifikoval jako trestný čin, jímž byla obviněná uznána vinnou.
Ze skutkových zjištění vyplývá, že poškození J. L., L. S. a P. S. tlačili nepojízdné a výstražnými světly označené vozidlo tov. zn. VW Transporter, r. z. , směrem k benzinové stanici. Za nimi byla vozovka tvořena jedním jízdním pruhem, v němž se za tlačeným automobilem pomalu pohybovalo vozidlo tov. zn. Audi Avant, r. z., které řídila B. B. Jiný legální prostor pro jízdu vozidel nebyl. V té době se k místu blížil automobil tov. zn. Opel Corsa, r. z., který řídila obviněná. V této souvislosti soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku k jednání obviněné konstatoval: „Nepřizpůsobila rychlost a způsob své jízdy situaci, že před ní, v jednom jízdním pruhu, se pohybují dvě pomalu jedoucí a řádně osvětlená vozidla. Snažila se vozidlo Audi Avant objet zleva, řízení však nezvládla a narazila na obrubník a do tlačeného vozidla. Při nárazu způsobila nejen velkou hmotnou škodu na tlačeném vozidle, ale srazila i tři osoby. Lze považovat za šťastnou shodu okolností, že při nehodě byl vážně zraněn “pouze“ poškozený P. S.“ Současně prvostupňový soud oprávněně zdůraznil: „Obžalovaná svou jízdou porušila několik konkrétních ustanovení zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích“ (vše na str. 6 rozsudku).
Je potřebné připomenout i skutečnost, která je pominuta v dovolání, že pomalu jedoucí automobil tov. zn. Audi Avant, jenž řídila B. B., obviněná předjížděla způsobem, při němž její motorové vozidlo projíždělo prostorem, kde jsou na vozovce vyznačeny šikmé vodorovné čáry oddělující od sebe vozovku J. s. od sjezdu na ulici S. Z ustanovení §23 písm. b) vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích a úprava a řízení provozu na pozemních komunikacích, vyplývá, že jde o vodorovnou dopravní značku \"Šikmé rovnoběžné čáry\" (č. V 13a), které vyznačují plochu, do které je zakázáno vjíždět nebo nad ni nákladem zasahovat, pokud to není nutné k objíždění, odbočování na místo ležící mimo pozemní komunikaci nebo vjíždění na pozemní komunikaci z místa ležícího mimo pozemní komunikaci; přitom nesmějí být ohroženi ostatní účastníci provozu na pozemních komunikacích. Nerespektováním této dopravní značky obviněná porušila ustanovení §4 písm. c) zák. č. 361/2000 Sb., které pro každého účastníka provozu na pozemních komunikacích stanoví povinnost mimo jiné řídit se dopravními značkami.
Jak již bylo řečeno, obviněná jela rychlostí, jež byla nepřiměřená konkrétní dopravní situaci. V této souvislosti prvostupňový soud v odůvodnění rozsudku mimo jiné uvedl: „…okolo půlnoci byl na J. s. slabý provoz, nebyly zde žádné překážky, které by obžalované bránily ve výhledu a znemožnily jí, aby své chování přizpůsobila situaci, když se před ní v jejím jízdním pruhu pohybovala dvě pomalu jedoucí vozidla. Jestliže svědkyně B. B. mohla tlačené vozidlo již z dálky vidět a přizpůsobit tomu rychlost a způsob své jízdy, pak obžalovaná měla stejnou možnost. Obžalovaná se však zachovala zcela bezohledně. Nezdržovala se čekáním, až se její jízdní pruh uvolní a snažila se vozidlo B. B. objet.“ Obvodní soud vyhodnotil, a to s poukazem na svědecké výpovědi, za vyvrácenou obhajobu obviněné, že motorová vozidla tov. zn. Audi Avant a tov. zn. VW Transporter byla neosvětlena, přičemž pokud si těchto automobilů nevšimla, tak se nevěnovala plně řízení motorového vozidla a nesledovala situaci v provozu na pozemní komunikaci. K jízdě obviněné podtrhl: „…neměla na před ní jedoucí osvětlená vozidla výhled ničím omezen, a proto měla včas snížit rychlost své jízdy tak, jak to učinila řidička B. Jestliže nestačila na před ní jedoucí vozidla včas reagovat, pak nemohla jet přiměřenou rychlostí…“ (vše na str. 6 a 7 rozsudku). Taktéž Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení na str. 10 zdůraznil: „Podstatné je, zda obžalovaná v inkriminované době mohla a měla vidět vozidlo VW Transporter, které mělo zapnuto výstražné osvětlení, přičemž vina obžalované v tomto směru byla bez jakýchkoli pochybení prokázána, stejně jako nepřiměřená rychlost, jež je patrna ze způsobu její jízdy…“. Nejvyšší soud musí poznamenat, že i tyto prokázané a podstatné skutečnosti nebere dovolání v úvahu.
S poukazem na v soudním řízení učiněná skutková zjištění je nutno označit za bezpředmětné dovolací námitky, které obviněná vznesla ohledně osvětlení tlačeného vozidla tov. zn. VW Transporter a o spoluzavinění osádky tohoto automobilu na způsobeném škodlivém následku.
Obviněná nerespektovala ustanovení §4 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb., které ukládá řidiči povinnost mimo jiné chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní a chování přizpůsobit situaci v provozu na pozemních komunikacích. Porušila i ustanovení §5 odst. 1 písm. b) a §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. Jako řidička totiž nedodržela zákonem uloženou povinnost jednak věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích a jednak rychlost jízdy nepřizpůsobila situaci v silničním provozu; řidič smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.
V příčinné souvislosti s jednáním obviněné došlo k předmětné dopravní nehodě, při které poškozený P. S. utrpěl otevřenou tříštivou zlomeninu střední části levé kosti holenní a lýtkové, dvojitou příčnou zlomeninu střední části pravé kosti holenní, vymknutí 3. prstu pravé nohy s pohmožděním nártu, tržnou ránu nad hlezenním kloubem a pod kolenem a další drobnější poranění a oděrky v oblasti levého bérce, tj. zranění, které svým charakterem, délkou léčení a doby, po kterou trvala vážná porucha zdraví u jeho osoby, očividně naplňuje znak těžké újmy na zdraví podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. Proto je třeba odmítnout tvrzení obviněné zpochybňující objektivní stránku předmětného trestného činu. Současně je nutno připomenout, že porušením výše zmíněných zákonných ustanovení často dochází k dopravním nehodám se závažnými následky včetně následků na lidském zdraví. V posuzovaném případě, a to pro svou závažnost zvyšují zjištěné skutečnosti, jež se týkají konkrétního porušení několika těchto povinností obviněnou, podstatně stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost ve smyslu znění §88 odst. 1 tr. zák. Proto skutek byl důvodně posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., čemuž odpovídá v rozsudečném výroku o vině v rozhodnutí soudu prvního stupně i tzv. právní věta. Z hlediska obligatorního znaku subjektivní stránky tohoto trestného činu – nedbalostního zavinění, které zjevně zahrnuje všechny znaky jeho objektivní stránky (jednání, následek a příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem), obviněná jednala ve formě nedbalosti vědomé, jak je definována v §5 písm. a) tr. zák. Věděla, že svým způsobem jízdy, kdy nerespektovala několik povinností, které řidičům ukládá zákon o provozu na pozemních komunikacích, může porušit zájem chráněný trestním zákonem, kterým je lidské zdraví, ale bez přiměřených důvodů spoléhala, že takové porušení nezpůsobí. Obviněná nedodržela jak míru povinné opatrnosti vyplývající z předmětných zákonných ustanovení, tak i míru opatrnosti, kterou jako řidička byla schopna v konkrétním případě vynaložit.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že dovolací námitku, kterou obviněná ohledně právního posouzení skutku formálně relevantně uplatnila, nelze akceptovat. Výrok o vině v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, s nímž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil též Městský soud v Praze, nevykazuje tvrzenou právní vadu. S poukazem na tento závěr Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. srpna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k