ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.845.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 845/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17.prosince 2009 dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně ve prospěch obviněného P. J., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 10 To 36/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 1 T 81/2006, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 24. 11. 2008, sp. zn. 1 T 81/2006, byl obviněný P. J. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., a to na pokladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti řízení všech motorových vozidel na dobu pěti let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené společnosti Česká kancelář pojistitelů, se sídlem Štefánikova 32, Praha 5 a Vojenská zdravotní pojišťovna, se sídlem Bělehradská 130, Praha 2, odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Berouně ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 2 T 63/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný P. J. a v jeho neprospěch státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Berouně.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 10 To 36/2009, bylo rozhodnuto:
I. Podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. byl napadený rozsudek zrušen. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný P. J. (dále jen „obviněný“) je vinen, že
dne 3. 6. 2005 v 18.45 hodin řídil motocykl Yamaha XZ 550, bez registrační značky, nepovolenou rychlostí nejméně 68 km/hod po silnici č. II/605 Plzeňskou ulicí v Berouně směrem od centra města ke čtyřramenné křižovatce s účelovou komunikací od obchodu Delvita a s Kollárovou ulicí, a v důsledku této rychlosti čelně narazil do pravé zadní části osobního vozu Škoda Fabia, RZ, řízeného Ing. P. V., který vjel do křižovatky zleva z účelové komunikace se záměrem přejet do protilehlé ulice, přičemž při dodržení povolené rychlosti jízdy motocyklu by se vozidla bez kolize minula; při střetu utrpěl spolujezdec obžalovaného L. R., těžké zranění spočívající v pohmoždění mozku při zlomeninách lebních kostí, kterému dne 6. 6. 2005 podlehl.
Takto zjištěný skutek odvolací soud posoudil jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. a obviněného odsoudil podle §224 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále podle §49 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené společnosti Česká kancelář pojistitelů a Vojenská zdravotní pojišťovna odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání státního zástupce zamítnuto.
Vůči citovanému rozsudku odvolacího soudu, a to výroku pod bodem I., jímž byl zrušen rozsudek okresního soudu a obviněný byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., podala nejvyšší státní zástupkyně (dále též „dovolatelka“) ve prospěch obviněného dovolání, které opřela o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jejího názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatelka konstatovala, že popis skutku, jehož znění připomněla, doznal v rozsudku odvolacího soudu určitých, i když nikoliv zásadních změn. Podotkla, že okresní soud označil za zásadní příčinu dopravní nehody nedovolenou a nepřiměřenou rychlost jízdy obviněného na motocyklu a poukázal na to, že kdyby jel maximální povolenou rychlostí (50 km/hod), ke střetu s vozidlem, které řídil poškozený, by vůbec nedošlo. Pokud by totiž obviněný jel nejvyšší povolenou rychlostí, přijel by do místa střetu až poté, když by vozidlo Škoda Fabia opustilo hlavní komunikaci. Podle prvostupňového soudu si obviněný počínal v rozporu s právními předpisy, neboť řídil motocykl rychlostí 68 km/hod v místě, kde je maximální povolená rychlost 50 km/hod, čímž nerespektoval pravidla silničního provozu. Ke spoluvině poškozeného okresní soud vůbec nepřihlédl, a to ani za situace, když v rozhodnutí konstatoval, že řidič vozidla Škoda Fabia vůbec neviděl motocykl, ač ho vidět měl a mohl. Uvedený závěr o absenci spoluviny poškozeného dovodil především z principu omezené důvěry v dopravě.
Dále dovolatelka poznamenala, že krajský soud, a to na rozdíl od okresního soudu, nedovodil výlučné zavinění obviněného na dopravní nehodě, ale zhodnotil i spoluzavinění poškozeného Ing. P. V., a to zejména proto, že jmenovaný měl dostatečný výhled na přehlednou hlavní silnici, tedy na blížící se vozidla, kterým měl dát v jízdě přednost, přičemž v době, kdy se do křižovatky rozjížděl, mohl přijíždějící motocykl vidět, neboť byl vzdálen v rozmezí 51-80 m, když navíc za uvedené dopravní situace obviněný již nemohl střetu zabránit, zatímco řidič osobního vozu mohl odvrátit střet ještě zastavením u středu vozovky. Podle názoru odvolacího soudu nelze rychlost jízdy obviněného – 68 km/hod označit za překračující dovolenou rychlost tak výrazně, aby pozbylo na významu nedání přednosti v jízdě druhého účastníka dopravní nehody. Též připomněl, že nejprve byl jako viník nehody stíhán Ing. P. V. – řidič osobního vozidla Škoda Fabia, které vjíždělo do křižovatky z vedlejší ulice, přičemž jeho trestní stíhání bylo usnesením státní zástupkyně podle §172 odst. 1 písm. c) tr. ř. pravomocně zastaveno. Krajský soud tudíž dospěl k závěru, že zavinění na nehodě lze přičíst oběma jejím účastníkům, neboť obviněný porušil svým způsobem jízdy ustanovení §18 odst. 1, 4 zák. č. 361/2000 Sb., avšak i další účastník dopravní nehody, Ing. P. V., nejednal v souladu s ustanovením citovaného zákona, pokud nedal přednost v jízdě přijíždějícímu motocyklu. Proto zhodnotil, že spoluzavinění řidiče osobního vozu je okolností, která snižuje společenskou nebezpečnost jednání obviněného ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. a skutek je možné právně kvalifikovat pouze jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák.
Podle dovolatelky nenaplňuje jednání obviněného, jak je popsáno ve výrokové větě rozsudku soudu druhého stupně, ani znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným. Soudům obou stupňů vytkla nedostatečné zhodnocení příčinné souvislosti mezi porušením dopravních předpisů jednotlivými účastníky dopravní nehody a vzniklým následkem – předmětnou havárií. Mezi porušením bezpečnostního předpisu a následkem musí být mimo příčinného vztahu ještě další vztah mezi účelem předpisu a následkem vyplývajícím z toho, že smyslem bezpečnostního předpisu je zabránit právě následkům toho druhu, který v konkrétním případě nastal, což se typicky týká trestných činů v dopravě. V případě, že předpis poruší oba účastníci silničního provozu, rozhodující je, že účelem předpisu, který byl porušen, bylo zabránit právě tomu následku, respektive účinku, který v daném případě nastal. Mezi porušením konkrétního ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích a následkem musí vedle příčinného vztahu existovat ještě vztah k účelu daného ustanovení. Dojde-li k dopravní nehodě a k následnému ublížení na zdraví po střetu dvou motorových vozidel, z nichž vozidlo jedoucí po hlavní silnici narazilo do vozidla, které krátce předtím vjelo na hlavní silnici z vedlejší silnice, je třeba z hlediska zavinění řidičů obou vozidel vyřešit především otázku, zda řidič vozidla vjíždějícího z vedlejší silnice na hlavní silnici splnil svou povinnost, dal přednost v jízdě řidiči vozidla jedoucímu po hlavní silnici, která je upravena v §22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu. Jestliže se tak nestalo a povinnost dát přednost v jízdě splněna nebyla, je třeba zkoumat, zda řidič vozidla vjíždějícího z vedlejší silnice na hlavní silnici nevytvořil porušením této povinnosti náhlou překážku pro řidiče jedoucího po hlavní silnici, kterou tento řidič nemohl předvídat a ani na ni včas a odpovídajícím způsobem reagovat (rozhodnutí č. 43/1982 Sb. rozh. tr.). Teprve poté je třeba přihlédnout i k tomu, zda a jakým způsobem, případně v jakém rozsahu dopravní nehodu a její následky zavinil, případně spoluzavinil, řidič vozidla jedoucího po hlavní silnici, v konkrétním případě tím, že nedodržel dovolenou rychlost jízdy. Jestliže řidič přijíždějící po vedlejší silnici nedal přednost v jízdě řidiči přijíždějícímu po hlavní silnici, odpovědnost za jejich střet a případné další následky je zásadně na řidiči, který přijel do křižovatky po vedlejší silnici. Uvedené neplatí pouze za situace, jestliže řidič na hlavní silnici jede rychlostí výrazně překračující maximální povolenou rychlost, čímž řidiči přijíždějícímu do křižovatky po vedlejší silnici znemožní, popřípadě podstatně ztíží, aby mu dal přednost v jízdě. Teprve poté není vyloučena odpovědnost řidiče jedoucího zjevně nepřiměřenou a nedovolenou rychlostí za vzniklou kolizi.
V mimořádném opravném prostředku dovolatelka uvedla, že svědek Ing. P. V. přijížděl ke křižovatce po vedlejší silnici, přičemž skutečnost, že jde o silnici vedlejší, byla zřejmá již ze svislé dopravní značky „Dej přednost v jízdě!“. Současně hodlal pokračovat v přímém směru na další vedlejší silnici za křižovatkou, přejížděl tedy třípruhovou silnici o celkové šíři téměř 11 m. Řidič vozidla Škoda Fabia Ing. P. V. před vjezdem na hlavní silnici dával nejprve přednost vozidlům přijíždějícím zleva. Když byl s vozidlem přední částí již mimo výseč křižovatky, v pravé polovině hlavní komunikace ve směru jízdy motocyklisty, tj. v jeho jízdním pruhu, ucítil náraz do zadní části vozidla. Motocyklistu předtím vůbec nespatřil. Dovolatelka připomněla, že z revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu člena skupiny Dekra Automobil, a. s., vyplynulo, že řidič vozidla Škoda Fabia mohl dopravní nehodě zabránit zastavením před koridorem jízdy motocyklu, pokud by si přijíždějícího motocyklu všimnul nejpozději v čase 2,0 až 1,6 sekund od počátku rozjezdu, a to nevjížděním na hlavní silnici a vyčkáním průjezdu motocyklu, pokud by si jej všimnul ještě před rozjezdem svého vozidla, přičemž motocyklistu vidět mohl. Poznamenala, že svědek Ing. P. V. tedy mohl v době, kdy najížděl, respektive vyjížděl na hlavní silnici, sledovat motocykl přijíždějící zprava po hlavní silnici a mohl zabránit střetu tím, že by mu dal přednost v jízdě. Na druhé straně i řidič motocyklu mohl dopravní nehodě zabránit, pokud by jel dovolenou rychlostí, neboť zvolenou rychlostí 68 – 84 km/hod překročil povolenou rychlost v daném úseku, čímž mohlo částečně dojít i k ovlivnění jednání svědka Ing. P. V., když se v době rozjezdu do křižovatky motocykl nacházel ve vzdálenosti 56 až 36,1 m před místem střetu. Při zvolené rychlosti jízdy 68 až 84 km/hod nemohl řidič motocyklu zabránit dopravní nehodě ani včasnou reakcí a náhlým brzděním. V závěru znaleckého posudku znalci uvedli, že pokud řidič vozidla Škoda Fabia mohl předpokládat rychlost jízdy vozidel přijíždějících po hlavní silnici nejvýše 50 km/hod, pak technickou příčinou dopravní nehody byla rychlost jízdy motocyklu Yamaha vyšší o cca 18 až 34 km/hod než povolená rychlost 50 km/hod. Pokud však řidič vozidla Škoda Fabia měl předpokládat rychlost jízdy vozidel přijíždějících po hlavní silnici vyšší než 50 km/hod, pak technickou příčinou dopravní nehody bylo nereagování řidiče vozidla Škoda Fabia na přijíždějící motocykl Yamaha.
S poukazem na znalecký posudek dovolatelka konstatovala, že primárně nezpůsobil dopravní nehodu obviněný, ale svědek Ing. P. V., který vyjížděl z vedlejší silnice na silnici hlavní a byl povinen dát přednost všem vozidlům přijíždějícím po hlavní silnici, což bylo hlavním momentem, pro který došlo ke střetu vozidel. Podle jejího mínění soudy nesprávně zhodnotily uvedenou příčinu a nezhodnotily její důležitost pro následek dopravní nehody. Míra zavinění jmenovaného svědka byla vzhledem k porušení dopravních předpisů zásadní příčinnou dopravní nehody. V posuzované trestní věci byl soudy nesprávně aplikován princip omezené důvěry, na jehož základě byla shledána vina na dopravní nehodě ze strany obviněného. Tento princip znamená, že se řidič při provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci při provozu budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, pokud z konkrétních okolností nebude vyplývat opak. V posuzovaném případě to byl především svědek Ing. P. V., který porušil dopravní předpisy, a to především ustanovení §4 písm. a), b), c) zákona č. 361/2000 Sb., v návaznosti na ustanovení §22 odst. 1 téhož zákona, z něhož jednoznačně vyplývá, že řidič přijíždějící na křižovatku po vedlejší pozemní komunikaci označené dopravní značkou „Dej přednost v jízdě!“, musí dát přednost v jízdě vozidlům přijíždějícím po hlavní pozemní komunikaci. Navíc z konkrétní dopravní situace zcela zřejmě vyplynulo, že řidič vozidla Škoda Fabia měl na přehledné křižovatce dostatečný rozhled, a to asi 120 – 150 m, takže po zastavení v křižovatce mohl motocykl obviněného spatřit. Oproti tomu obviněný jako řidič motocyklu jedoucí rychlostí 68 – 84 km/hod nemohl nehodě zabránit. Z konkrétní dopravní situace vyplývalo, že při prvním možném spatření motocyklisty svědek Ing. P. V. nemohl spoléhat na princip omezené důvěry, a to především za situace, pokud měl na křižovatce, na níž k předmětné dopravní nehodě došlo, popsaný rozhled. Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně posoudil skutek jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., neboť nesprávně zohlednil míru zavinění obviněného na dopravní nehodě vzhledem k účelu dopravního předpisu, který byl v příčinné souvislosti s havárií.
V závěru dovolání nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 10 To 36/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhla, aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Pokud by dovolací soud shledal, že je nutno rozhodnout způsobem předpokládaným v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Předseda senátu Okresního soudu v Berouně nechal ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. doručit opis dovolání nejvyšší státní zástupkyně obviněnému a jeho obhájci s upozorněním, že se mohou k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Dovolací soud však do dne rozhodnutí ve věci vyjádření neobdržel.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Jelikož dovolání lze podat pouze z důvodů zakotvených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda nejvyšší státní zástupkyní vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V mimořádném opravném prostředku nejvyšší státní zástupkyně v podrobnostech vytýká, že Krajský soud v Praze nesprávně posoudil skutek, jímž byl obviněný v odvolacím řízení uznán vinným, jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Tato námitka uplatněný dovolací důvod obsahově naplňuje. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadený rozsudek je zatížen tvrzenou právní vadou.
Trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt. Téhož trestného činu podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt a čin spáchá proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. zakotvuje, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Podle §5 písm. a) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel věděl, že může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí.
Jestliže při vzniku následku uvedeného v §224 tr. zák. spolupůsobilo více příčin (jednání obviněného a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. Jednání obviněného, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí č. 72/1971 Sb. rozh. tr.).
Z ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších právních předpisů (dále v tomto odstavci jen „zákon“ a dále v rozhodnutí jen „zákon č. 361/2000 Sb.“), vyplývá, že řidič je kromě povinností uvedených v §4 zákona povinen věnovat se plně řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích.
Podle §18 odst. 1 zákona platí, že rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.
Ustanovení §18 odst. 4 zákona zakotvuje, že v obci smí jet řidič rychlostí nejvýše 50 km/hod, a jde-li o dálnici nebo silnici pro motorová vozidla, nejvýše 80 km/hod.
Podle §22 odst. 1 zákona platí, že řidič přijíždějící na křižovatku po vedlejší pozemní komunikaci označené dopravní značkou \"Dej přednost v jízdě!\" nebo \"Stůj, dej přednost v jízdě!\" musí dát přednost v jízdě vozidlům nebo jezdcům na zvířatech přijíždějícím po hlavní pozemní komunikaci nebo organizované skupině chodců nebo průvodcům hnaných zvířat se zvířaty přicházejícím po hlavní pozemní komunikaci.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Krajský soud v Praze v rozporu s trestním zákonem, když jednání obviněného, jak je popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, posoudil jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák.
Ze skutkových zjištění plyne, že kritického dne v městě Beroun obviněný řídil motocykl Yamaha XZ 550, bez registrační značky, nepovolenou rychlostí nejméně 68 km/hod Plzeňskou ulicí směrem ke čtyřramenné křižovatce s účelovou komunikací od obchodu Delvita a s Kollárovou ulicí, a v důsledku této rychlosti čelně narazil do pravé zadní části osobního vozu Škoda Fabia, RZ, řízeného Ing. P. V., který vjel do křižovatky zleva z účelové komunikace se záměrem přejet do protilehlé ulice, přičemž při dodržení povolené rychlosti jízdy motocyklu by se vozidla bez kolize minula; při střetu utrpěl spolujezdec obviněného L. R., těžké zranění mozku, kterému dne 6. 6. 2005 podlehl.
Konstatovaným jednáním obviněný očividně porušil ustanovení §18 odst. 1, 4 zákona č. 361/2000 Sb., neboť nejen překročil nejvyšší povolenou rychlost v obci, ale současně při této rychlosti přepravoval na tandemu motocyklu spolujezdce, který neměl v rozporu s ustanovením §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 361/2000 Sb. ochrannou přilbu hlavy (byť tento nedostatek neměl podle skutkových zjištění vliv na vzniklý následek), jak je zjevné z odůvodnění napadeného rozsudku. V této souvislosti je potřebné zdůraznit, že k nedodržení povolené rychlosti došlo při jízdě bezprostředně ke křižovatce, kde navíc byl značený přechod pro chodce (viz fotodokumentace k dopravní nehodě na č. l. 10 a násl. spisu), což obecně od řidiče vyžaduje větší opatrnost a překročení rychlosti bylo též podstatné (při rychlosti 68 km/hod jde o navýšení o 36 %), přičemž je nutno podtrhnout, že bylo ve smyslu důsledného uplatnění zásady in dubio pro reo vycházeno z varianty pro obviněného nejpříznivější. Podle revizního znaleckého posudku z oboru dopravy (ve věci byly postupně podány celkem čtyři znalecké posudky z tohoto oboru), který vypracoval znalecký ústav člen skupiny Dekra Automobil, a. s., s jehož závěry se po provedeném dokazování u hlavního líčení a po vyhodnocení důkazů ztotožnil Okresní soud v Berouně a následně též Krajský soud v Praze, jel obviněný s motocyklem před nehodou rychlostí 68 až 84 km/hod. Z tohoto důkazu rovněž plyne, že obviněný „mohl nehodě předejít, pokud by se pohyboval rychlostí nejvýše 50 km/hod. Při včasné reakci by nemusel vůbec měnit směr nebo rychlost jízdy a do původního místa střetu by rychlostí 50 km/hod dojel v době, kdy by již vozidlo Škoda Fabia opustilo jízdní pruh motocyklu“ (č. l. 524 spisu).
V konkrétním nedodržení ustanovení §18 odst. 1, 4 zákona č. 361/2000 Sb. bylo potřebné formálně spatřovat porušení důležité povinnosti ve smyslu ustanovení §224 odst. 2 tr. zák. Za porušení důležité povinnosti lze považovat porušení jen takové povinnosti, jež má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kde tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. rozhodnutí č. 11/1964 Sb. rozh. tr.), což by právě dopadalo na posuzovaný skutek. Současně je ale zřejmé, že Ing. P. V., jenž řídil automobil Škoda Fabia, porušil ustanovení §5 odst. 1 písm. b) a §22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., neboť dostatečně nesledoval situaci v provozu na pozemní komunikaci (sám uvedl, že motocykl neviděl, ač mu podle skutkových zjištění ve výhledu nic nebránilo) a jako řidič přijíždějící na křižovatku po vedlejší pozemní komunikaci označené dopravní značkou “Dej přednost v jízdě!“ nedal přednost v jízdě motocyklu obviněného jedoucímu po hlavní pozemní komunikaci. Pokud by tak učinil, k dopravní nehodě by nedošlo. Z této skutečnosti vyplývá, že při vzniku následku uvedeného v §224 odst. 1 tr. zák. sice spolupůsobilo více příčin, a to jednání obviněného a svědka Ing. P. V., avšak jednání obviněného zůstalo příčinou nesporně důležitou a svým významem porovnatelnou s jednáním jmenovaného. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, jestliže však jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez které by k následku nedošlo. Příčinná souvislost by se přerušila jen tehdy, kdyby nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). V daném případě bylo porušení dopravního předpisu obviněným v příčinné souvislosti s dopravní nehodou.
S dovoláním je potřebné souhlasit v tom směru, že účelem ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. je zabránit dopravním nehodám, které často vedou, a to kromě materiálních škod, též k újmám na zdraví lidí nebo dokonce i ke ztrátám na jejich životech. To ostatně platí i o ustanovení §18 odst. 4 téhož zákona, pokud nejvyšší povolená rychlost je překročena podstatně, a navíc za výše zmíněných okolností, jak tomu bylo v posuzovaném případě.
Zjištěné, a nutno dodat výrazné spoluzavinění svědka Ing. P. V., bylo odvolacím soudem důvodně zohledněno při právním posouzení skutku, který byl v důsledku toho – s ohledem na nenaplnění ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. – kvalifikován toliko podle §224 odst. 1 tr. zák., jak vyplývá z argumentace na str. 5 dovoláním napadeného rozsudku. V této spojitosti je třeba zároveň podtrhnout, že uvedené překročení povolené rychlosti obviněným nedosáhlo až takové hodnoty, aby to znamenalo, že u jmenovaného svědka již nejde o spoluzavinění dopravní nehody, tj. aby pozbylo významu jeho nedání přednosti v jízdě (srov. rozhodnutí č. 45/2005 Sb. rozh. tr.).
Pro úplnost je možno poznamenat, že nejprve byl trestně stíhán pro trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. jako obviněný Ing. P. V., přičemž usnesením okresní státní zástupkyně v Berouně ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. ZT 351/2005, bylo podle §172 odst. 1 písm. c) tr. ř. trestní stíhání jeho osoby zastaveno (č. l. 164 až 167 spisu). Rozhodnutí nabylo právní moci dne 22. 12. 2005. Z odůvodnění usnesení vyplývá, že podkladem pro rozhodnutí byla shledaná příčina dopravní nehody, a to nepřiměřená rychlost jízdy řidiče motocyklu (podle znaleckého posudku až 91 km/hod).
Nejvyšší soud konstatuje, že v napadeném rozsudku byl odvolacím soudem předmětný skutek důvodně posouzen jako trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, čemuž odpovídá i v rozsudečném výroku na str. 2 aplikovaná tzv. právní věta. Z hlediska naplnění obligatorního znaku subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. – zavinění – obviněný jednal ve formě vědomé nedbalosti, neboť věděl, že může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Obviněný nedodržel vyšší míru povinné opatrnosti, jež ohledně rychlosti motorového vozidla konkrétně zakotvuje zákon č. 361/2000 Sb. Lze zopakovat, že nejen podstatně překročil nejvyšší povolenou rychlost v obci (nejméně o 36%), ale současně při této rychlosti přepravoval na tandemu motocyklu spolujezdce, který neměl ochrannou přilbu hlavy. K nedodržení povolené rychlosti též došlo při jízdě bezprostředně ke křižovatce, kde navíc byl značený přechod pro chodce, což obecně od řidiče vyžaduje větší opatrnost. S ohledem na tyto skutečnosti obviněný rovněž nedodržel míru opatrnosti, kterou měl a byl schopen jako řidič v konkrétním případě vynaložit.
Jednání obviněného, byť osoby na kterou se hledí, jako by nebyla soudně trestána (tresty uložené před spácháním předmětného skutku jsou zahlazeny), je nebezpečné pro společnost, neboť formou nedbalostního zavinění, a to i při uvážení nesporného podílu svědka Ing. P. V. na celé události, způsobilo výše konstatovaný následek. Rovněž nebylo možno zcela pominout, že jde o osobu, která k jízdě použila neevidovaný a nepojištěný motocykl a v minulosti měla problémy s dodržováním povinností řidiče, což je zřejmé ze záznamů v kartě řidiče. Ve prospěch obviněného bylo Krajským soudem v Praze důvodně vzato v úvahu, že od události uplynula delší doba a že trestní řízení není zatíženo průtahy z jeho strany.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání nejvyšší státní zástupkyně jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. prosince 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k