ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.898.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 898/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2009 dovolání, která podali obvinění B. B., a M. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 3 To 21/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 21 T 74/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných B. B. a M. P. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 21 T 74/2008, byli obvinění B. B. a M. P. uznáni vinnými, že
dne 5. 2. 2007 mezi 9.00 hod. a 10.10 hod. v M. v prostoru hraničního přechodu mezi Č. r. a R. s. r. ve funkcích policejních inspektorů při výkonu služby hraniční kontroly na výjezdu z Č. r. v rozporu s ustanovením §6 odstavec 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR a §45 odstavec 1 písmeno b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, po předchozí domluvě odstavil pprap. M. P. motorové vozidlo tovární značky Ford Galaxy, reg. zn., řízené Dr. K. K. M., občanem P., do vedlejšího pruhu tak, aby nebylo zachyceno kontrolními kamerami systému Look a pod záminkou, že má neplatnou technickou prohlídku, vyzval jmenovaného řidiče, aby s ním šel do odbavovací buňky, v níž mu pprap. B. B. sdělila, že má zaplatit vysokou pokutu a vozidlo odtáhnout zpět do P., avšak pokud jim předá 2.000,- Kč, propustí je do R., načež ho instruovala, kam má zajet pro hotovost, přičemž si ponechala doklad totožnosti jeho manželky D. E. M.; poté manželé M. odjeli zpět do M., kde u O. B. v bankomatu Č., a. s. číslo, prostřednictvím platebních karet M. č. a č., každý z nich vybral 1.000,- Kč a po návratu na hraniční přechod v odbavovací buňce po převzetí 2.000,- Kč, vrátila pprap. B. B. Dr. M. zadržený doklad jeho manželky a umožnila jim odjezd do R.
Takto zjištěné jednání obviněných soud prvního stupně kvalifikoval jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. l písm. a) tr. zák. v souběhu s trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák., oba spáchané formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Za tyto trestné činy byli odsouzeni:
- obviněná B. B. podle §160 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněné uložen peněžitý trest ve výši 10.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu služby v ozbrojených silách a v ozbrojených sborech na dobu tří let.
- obviněný M. P. podle §160 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 5.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtrnácti dnů. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu služby v ozbrojených silách a v ozbrojených sborech na dobu dvou let.
Proti konstatovanému rozsudku podali oba obvinění odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 3 To 21/2009, byl podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ohledně obou obviněných ve výroku o uloženém trestu zákazu činnosti. Dále odvolací soud podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl a oběma obviněným uložil podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu služby v bezpečnostních sborech, a to u obviněné B. B. na dobu tří roků a u obviněného M. P. na dobu dvou roků.
Vůči citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi, a to do všech výrokových částí, podali oba obvinění prostřednictvím společného obhájce dovolání, přičemž jako dovolací důvody uvedli ustanovení §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř.
Obvinění konstatovali, že byť byla formálně dodržena ustanovení trestního řádu o nutné obhajobě, přesto byli v určitých fázích řízení před soudem prvního stupně v pozici, jako by obhájce neměli a nebyl by přítomen. Uvedli, že z pohledu Evropské unie i celého demokratického světa je ve všech soudních řízeních respektována zásada tzv. rovnosti zbraní, což znamená, že postavení procesních stran by mělo být stejné a žádná by neměla být vědomě diskriminována, ať postupem soudu nebo zněním procesních předpisů, v daném případě trestního řádu. Po přečtení obžaloby státním zástupcem, tj. kvalifikovaným právníkem, totiž zcela přehlíží právo na obhajobu a princip rovnosti zbraní, když vůbec neumožní obhájci vyjádřit se k obžalobě a ukládá soudu, aby po přečtení obžaloby (a vyjádření se poškozených) vyslechl obžalovaného, aby se k obžalobě a vzneseným nárokům poškozených vyjádřil. Tento průběh úvodu hlavního líčení obvinění označili jako diskriminační, neboť na straně obžaloby vystupuje kvalifikovaný právník a obžalovanému je v zásadě odepřena možnost kvalifikované právní obrany, neboť i když má obhájce, není mu umožněno vyjádřit se k obžalobě a přednést obranu. Podle jejich názoru vytváří zmíněná okolnost faktickou situaci, a to i při tzv. nutné obhajobě, což byl i předmětný případ, že je porušováno právo na obhajobu a fakticky jde o situaci, jakoby obžalovaný žádného obhájce neměl. V popsaných skutečnostech shledali dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť hlavní líčení probíhalo v úvodní fázi za situace, jako by v řízení obhájce neměli, ač ho fakticky měli a dokonce byl přítomen.
Dále obvinění poznamenali, že „nerovnost zbraní“ v jejich věci a v trestním řízení obecně je zcela zjevná i v postupu, jakým soud hodnotí důkazy. Státní zástupce, zastupující obžalobu, vystupuje se svým tvrzením o vině obžalovaných a jako důkazů se dovolává výpovědí poškozených. Je zde tedy procesně oddělena role v rámci povinnosti tvrzení a povinnosti dokazování. Naopak, u obžalovaného, a to na rozdíl od poškozených, není jeho výpověď považována za důkaz, ale pouze za obranu. Stanoviska obhájce jsou rovněž považována pouze za obranu – obhajobu, které se věří jen, byla-li prokázána. Proto na straně obžalovaného splývá jeho role a role obhájce v jedno a jejich vyjádření jsou považována toliko za tvrzení, nikoliv za důkazy. Tuto skutečnost obvinění označili jako zjevný nesoulad a diskriminační situaci. Pokud by se mělo jednat o rovnost zbraní, musel by soud považovat vyjádření obhájce za tvrzení a výpověď obžalovaného za důkaz potvrzující tvrzení obhájce, nebo by měl soud vystoupení státního zástupce jako žalobce a vystoupení poškozené strany považovat pouze za tvrzení, které je třeba podložit důkazy. To se však v praxi soudů obecně neděje a ani se v daném případě nedělo. V případě, že by v trestním řízení vládl princip rovnosti zbraní a zásada in dubio pro reo, tak podle obviněných nemělo k jejich odsouzení dojít na základě výpovědi poškozené strany jako usvědčujícího důkazu. Informace poškozených měly být považovány pouze za součást tvrzení obžaloby, a pokud nebyly podepřeny dalšími důkazy, mělo toto tvrzení být považováno za neprokázané a měli být obžaloby zproštěni.
V rámci dovolacího důvodu zakotveného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obvinění připomněli, že byli uznáni vinnými trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák., tj. podle kvalifikované skutkové podstaty. Poukázali na znění §88 odst. 1 tr. zák. a namítli, že se soudy obou stupňů nezabývaly okolností, která podmiňovala právní posouzení podle kvalifikované skutkové podstaty, tedy materiálním znakem trestného činu, což je zjevně porušením zákona. Jestliže soud neshledal materiální znak pro použití kvalifikované skutkové podstaty (v odůvodnění rozsudku se o něm nezmiňuje), tak měli být uznáni vinnými toliko podle ustanovení §160 odst. 2 tr. zák. Podle názoru obviněných došlo ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Závěrem mimořádného opravného prostředku obvinění uvedli, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou diskriminační a nezákonná. Proto navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Břeclavi i rozsudek Krajského soudu v Brně a „uložil soudům, aby o věci znovu jednaly a rozhodly, jak při respektování principu rovnosti zbraní, tak při respektování zásady in dubio pro reo v rozsahu uvedeném shora, bez ohledu na to, jakým způsobem postup řeší v současné době platný trestní řád a obvyklá praxe soudů“.
K podaným dovoláním se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Státní zástupce připomněl, jak je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. vymezen v zákoně. Podotkl, že obvinění nevznášejí jedinou námitku, ze které by vyplývalo, že by v řízení nebo v některé jeho části zůstali bez obhájce; ve vztahu k řízení před soudem dokonce výslovně konstatují, že ustanovení trestního řádu o nutné obhajobě byla dodržena. Konstatoval, že v dovolání kritizují platnou právní úpravu průběhu hlavního líčení, a to z hlediska postavení obhájce v této fázi řízení. Takovéto námitky se však naprosto vymykají uplatněnému důvodu dovolání i všem ostatním dovolacím důvodům, a proto k nim nelze při rozhodování o dovolání přihlížet.
Dále státní zástupce uvedl, že námitky uplatněné v rámci ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají, nejsou však důvodné. Dodal, že ustanovení §160 odst. 2 tr. zák. je samostatnou skutkovou podstatou, a tudíž nejde o kvalifikovanou skutkovou podstatu ve vztahu k ustanovení §160 odst. 1 tr. zák. Obviněným přisvědčil v tom, že jinak obsáhlé odůvodnění prvostupňového soudu neobsahuje žádné úvahy ohledně existence materiálních podmínek pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty (§88 odst. 1 tr. zák.), neboť argumentace na str. 9 rozsudku se týká toliko formálních znaků souzených trestných činů. Podotkl, že právní úvahy zabývající se věcí z hlediska ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. neobsahuje ani odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Současně ale nelze dovozovat, že by nebyly splněny podmínky i pro posouzení skutku podle §160 odst. 3 písm. b) tr. zák. V této souvislosti státní zástupce připomněl, že již stanovením určité okolnosti podmiňující použití kvalifikované skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty.
Ve vyjádření státní zástupce připomněl, že podle ustanovení §160 odst. 3 písm. b) tr. zák. je trestný pachatel, který spáchá čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 jako veřejný činitel. K naplnění formálních znaků této kvalifikované skutkové podstaty není nutné, aby veřejný činitel úplatek žádal (§160 odst. 2 tr. zák.). Postačuje, aby úplatek přijal nebo si úplatek dokonce pouze nechal slíbit, a to i tehdy, kdy např. veškerá iniciativa k poskytnutí úplatku vzejde ze strany podplácející osoby a veřejný činitel nabídku akceptuje až na naléhání takové osoby. V této spojitosti státní zástupce upozornil, že v předmětné trestní věci si obvinění počínali značně aktivně a iniciativně. Ze skutkových zjištění vyplývá, že v postavení veřejných činitelů vykonávali svoji pravomoc takovým způsobem, že poskytnutí úplatku aktivně požadovali, resp. spíše vynucovali. Za této situace nelze v žádném případě dospět k závěru, že by konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost nedosahoval ani stupně společenské nebezpečnosti nejlehčích v praxi se vyskytujících korupčních jednání veřejných činitelů. Po věcné stránce byly proto splněny materiální podmínky pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty, přičemž dílčí neúplnost odůvodnění soudních rozhodnutí nemůže být důvodem k jejich zrušení v dovolacím řízení.
Z popsaných důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněná a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyjádřil souhlas [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí, než je navrhováno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádných opravných prostředků předně shledal, že dovolání obviněných B. B. a M. P. jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Jelikož dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
c) obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je zapotřebí uvést, že tento důvod dovolání dopadá nejen na případy porušení ustanovení o nutné obhajobě (§36 a §36a tr. ř.), ale i na případy, kdy obviněný sice zvoleného nebo soudem ustanoveného obhájce má, avšak orgány činné v trestním řízení neplní zákonné povinnosti z této situace vyplývající, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti plnil.
Podle názoru Nejvyššího soudu je nutno označit za irelevantní všechny námitky obviněných, jež uplatnili v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť obsahově nenaplňují jimi deklarovaný a ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou taxativně zakotveny v §265b tr. ř. V dovolání není vytýkáno, že by obvinění B. B. a M. P. neměli v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měli, nebo že by orgány činné v trestním řízení neplnily zákonné povinnosti z této situace vyplývající, které mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti plnil. Jejich výhrady v podrobnostech směřují vůči zákonné úpravě, jež je obsažena v trestním řádu (označují ji za diskriminační, porušující zásadu tzv. rovnosti zbraní z hlediska postavení státního zástupce a obhájce) a určující průběh hlavního líčení, který následuje po jeho zahájení. Pokud by obvinění uplatnili jen tyto výtky, bylo namístě podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V dovolání obvinění rovněž připomínají, že byli uznáni vinnými trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák., přičemž vytýkají absenci materiální podmínky zakotvené v §88 odst. 1 tr. zák. pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty u tohoto trestného činu. Tato námitka obsahově odpovídá důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda soudní rozhodnutí jsou zatížena tvrzenou právní vadou.
Trestný čin přijímání úplatku podle §160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák. spáchá ten, kdo v souvislosti s obstaráním věcí obecného zájmu žádá úplatek a spáchá takový čin jako veřejný činitel. Podle §88 odst. 1 tr. zák. platí, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Břeclavi, je očividné, že obvinění naplnili všechny zákonné znaky trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák. Při výkonu služby policejních inspektorů v prostoru hraničního přechodu mezi Č. r. a R. s. r., a to po předchozí domluvě, odstavil pprap. M. P. osobní motorové vozidlo řízené Dr. K. K. M. do vedlejšího pruhu a „pod záminkou, že má neplatnou technickou prohlídku, vyzval jmenovaného řidiče, aby s ním šel do odbavovací buňky, v níž mu pprap. B. B. sdělila, že má zaplatit vysokou pokutu a vozidlo odtáhnout zpět do P., avšak pokud jim předá 2.000,- Kč, propustí je do R.“. Tento požadavek jmenovaný a jeho manželka D. E. M. následně splnili. Ze stručně připomenutých skutkových zjištění předně plyne, že obvinění v souvislosti s obstaráním věcí obecného zájmu žádali úplatek. V tomto směru, a to ohledně znaků naplňujících ustanovení §160 odst. 2 tr. zák., nebyly ani v dovolání vzneseny žádné výhrady. Současně je očividné, že takový čin spáchali jako veřejní činitelé, neboť v jejich jednání byla po formální a materiální stránce naplněna i kvalifikovaná skutková podstata ustanovení §160 odst. 3 písm. b) tr. zák., jak bude rozvedeno níže. Podaným dovoláním lze přisvědčit pouze v tom směru, že v odůvodnění soudních rozhodnutí absentují úvahy o naplnění materiální stránky kvalifikované skutkové podstaty zmíněného trestného činu. To však neznamená, že by tato zákonná náležitost nebyla splněna.
Konstrukce skutkových podstat trestných činů uvedených v zákoně míří na typické, běžně se vyskytující činy určitého druhu. Již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě (§3 odst. 4 tr. zák.) ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (srov. rozhodnutí č. 34/1976 a č. 26/1994 Sb. rozh. tr.).
Ze skutkových zjištění vyplývá, že v době trestného činu byli obvinění ve smyslu ustanovení §89 odst. 9 tr. zák. veřejnými činiteli, neboť jako příslušníci Policie ČR, tj. bezpečnostního sboru, se podíleli na plnění úkolů společnosti a státu a používali přitom pravomoci, která jim byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. Současně tato okolnost pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Byť jde u obou obviněných o osoby, jež před spácháním trestné činnosti žily řádným životem, tak současně je nutno vzít v úvahu, že jejich protiprávní jednání jako policistů se vyznačovalo promyšleností, vzájemně na sebe navazující součinností a dokonce vynucením si částky 2000,- Kč od poškozených. Taktéž nelze pominout vyšší formu úmyslného zavinění v jednání obviněných, přičemž zjevnou pohnutkou k jejich činu bylo získat finanční prospěch.
Nejvyšší soud konstatuje, že napadená soudní rozhodnutí netrpí právní vadou, v níž obvinění spatřovali nesprávné právní posouzení předmětného skutku, neboť vykazuje všechny zákonné znaky trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák. Jejich námitce, jež byla v tomto směru prostřednictvím ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně relevantně uplatněna, tudíž nelze přiznat opodstatnění. Pro úplnost je možno poznamenat, že se dovolací soud nezabýval tím, zda předmětný skutek byl správně posouzen i jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť v tomto směru nebyly v mimořádném opravném prostředku vzneseny žádné výhrady.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných B. B. a M. P. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. srpna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k