ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.442.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 442/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 10. června 2009 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného PhDr. M. L. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. 12 To 60/2008, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 8/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 16 T 8/2006, byl obviněný PhDr. M. L. uznán vinným ad 1) trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea prvá tr. zák. ve spojení s §143 tr. zák. a ad 2) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a byl odsouzen za uvedené trestné činy a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 5. 2006, č. j. 31 T 17/2006-235, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 10. 2006, č. j. 23 To 556/2006-262, a to podle §140 odst. 2 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §60a odst. 1, 2 tr. zák., §58 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let a současně byl nad obviněným vysloven dohled. Podle §60a odst. 3 tr. zák. mu bylo uloženo, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestnými činy způsobil. Podle §53 odst. 1 tr. zák. a 54 odst. 3 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 1.000.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 5. 2006, č. j. 31 T 17/2006-235, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku poškozeného na náhradu škody.
Obviněný se trestných činů dopustil tím, že ad 1) v přesně nezjištěné době od března 2001 do 1. 3. 2004 na nezjištěném místě v neúplné směnce výstavce V. S., na směnečníka V. S., na řad M. L., akceptované V. S., na směnečný peníz 250.000,- Kč se splatností 5. 7., bez vědomí a dohody s V. S., pozměnil dopsáním číslice „0“ na sedmou pozici zleva údaj o směnečném penízu z částky 250.000,- Kč na částku 2.500.000,- Kč, dále doplnil slovní vyjádření částky „dvamilionypětsettisíckorun“, datum vystavení „15. ledna 2003“, a doplnil údaj „bez protestu“, datum splatnosti pozměnil na 15. 7. 2003, a doplnil údaj týkající se směnečného rukojmího „per aval SIMA – SPOL s r. o.“, a to v úmyslu takto upravenou směnku udat jako pravou, respektive vyšší hodnoty a následně ad 2) dne 1. 3. 2004 v Č. B. v úmyslu obohatit se uzavřel jako postupitel se společností DATIN, s. r. o., zastoupenou jednatelem Mgr. S. V., jako postupníkem, smlouvu o postoupení pohledávky, v níž nepravdivě prohlásil, že je na základě směnky věřitelem V. S. s výší pohledávky 2.500.000,- Kč, přičemž touto smlouvou postoupil společnosti DATIN, s. r. o., tuto předstíranou pohledávku za vzájemně ujednanou cenu ve výši 2.200.000,- Kč a současně převedl předmětnou směnku rubopisem na společnost DATIN, s. r. o., čímž docílil toho, že mu byla postupníkem za neexistující pohledávku vyplacena podle smlouvy o postoupení pohledávky dne 19. 4. 2004 částka 1.700.000,- Kč, když zbylá část ve výši 500.000,- Kč uhrazena nebyla a tímto jednáním způsobil společnosti DATIN, s. r. o., škodu ve výši nejméně 1.700.000,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání obviněný proti výroku o vině i trestu a státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o trestu. Z podnětu odvolání státního zástupce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. 12 To 60/2008, podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině odsoudil podle §140 odst. 2 tr. zák. za užití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků. Podle §39a odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §53 odst. 1 tr. zák. a 54 odst. 3 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 1.000.000,- Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 5. 2006, č. j. 31 T 17/2006-235, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vyjádřil přesvědčení, že v jeho případě je možný zásah do skutkového zjištění, neboť je dán zásadní nesoulad mezi soudem učiněným zjištěním na straně jedné a jeho právními závěry na straně druhé. Obviněný nesouhlasí s rozhodnutím soudu prvního stupně učiněným pod bodem ad 1) výroku o vině ani s rozhodnutím pod bodem ad 2).
Pokud jde o jednání pod bodem ad 1) uvedl, že ke zkoumání pravosti, provedení změn a způsobu vzniku směnky byly vyhotoveny dva znalecké posudky. První zpracoval Ing. P. Kokiš. Obviněný napadl tento posudek ze dvou důvodů. Prvním důvodem je skutečnost, že tento znalec byl přibrán k vyhotovení znaleckého posudku již v občanskoprávním řízení, ve kterém učinil určité závazné závěry, které podle obviněného musel v tomto řízení potvrdit. Tuto skutečnost vzal údajně v potaz nalézací soud, který přibral proto ke zpracování dalšího posudku kriminalistický ústav. Obviněný má za to, že znalecký posudek Ing. P. Kokiše bylo možno použít toliko jako listinný důkaz. Obviněný dále v tomto směru nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že není doložena nedostatečná odborná způsobilost tohoto znalce. Podle názoru obviněného z výpovědí znalce u hlavního líčení vyplývá neznalost současných technických možností zkoumání, což podle obviněného dokládá též postup nalézacího soudu a přibrání kriminalistického ústavu k podání posudku.
K posouzení věci jsou tedy podle obviněného zásadní závěry znaleckého posudku zpracovaného kriminalistickým ústavem a výslechy těchto znalců. Jednoznačný je podle něj závěr o pravosti podpisu svědka V. S. na směnce. Za pouze pravděpodobnější byla znaleckým ústavem označena varianta, že nejprve byla vyrobena neúplná směnka na částku 250.000,- Kč a z ní pak dopsáním potřebných údajů (do číselné řady byla vtlačením vepsána poslední nula) směnka na částku 2.500.000,- Kč. Vtlačení nuly ovšem obviněný od počátku řízení sám udával. Znalec dále uvedl, že se nejedná o prvokopii směnek a nelze učinit žádné kategorické závěry o úpravě těchto dvou směnek. Technicky lze upravit jak směnku z 250.000,- Kč na 2.500.000,- Kč tak směnku z částky 2.500.000,- Kč na 250.000,- Kč. Uvedené skutečnosti podle obviněného odporují závěru soudu prvního stupně, že se znalci shodli v tom, že směnka na částku 2.500.000,- Kč byla vyrobena úpravou ze směnky na částku 250.000,- Kč, přičemž opačný postup je málo pravděpodobný. Rovněž nelze podle obviněného souhlasit se závěrem odvolacího soudu o této skutečnosti.
Zásadní podle obviněného jsou další závěry znaleckého ústavu. Neúplné směnky na č. l. 137 tr. spisu, a to horní a dolní jsou kopiemi pravých směnek, kdežto prostřední neúplná směnka na sumu 250.000,- Kč není kopií žádné směnky původní (údajně roztrhané). Podle znaleckého posudku byly kopie neúplných směnek provedeny najednou. S těmito závěry se nalézací soud údajně nedokázal vypořádat. Hodnocení odvolacího soudu pak podle obviněného odporuje provedeným důkazům, zejména výpovědím svědků V. S. a M. S., které oba soudy považují z naprosto věrohodné.
Obviněný dále uvedl, že nejen po zahájení trestního stíhání, ale již při prodeji směnky společnosti DATIN, s. r. o., uvedl, že při jejím vyplňování v numerické částce závazku opomněl na sedmou pozici zleva vypsat číslici nula. Tuto chybu opravil a pokračoval ve vypisování s vědomím dlužníka V. S. s tím, že směnku nevypisoval novou, neboť na směnce byla jednoznačně uvedena suma směnečného peníze i slovy a nemohlo tak dojít k omylu.
Svědek a současně dlužník V. S. v trestním řízení uvedl, že směnka na 2.500.000,- Kč je padělána z první směnky na částku 250.000,- Kč, kterou skutečně podepsal. Skutečnost, že na směnce je suma 2.500.000,- Kč vypsána slovy vysvětluje tak, že se k němu obviněný dostavil, přivezl řádně podepsané a vyplněné směnky z předchozího období, které on skutečně s obviněným podepsal s tím, že tyto byly znehodnoceny politím. Obviněný mu proto předložil nové směnky, na kterých nebyl vyplněn údaj o směnečném penízu slovy. On směnky podepsal, původní směnky roztrhal a vyhodil do koše, odkud je později vyndal. Nově podepsané směnky si okopíroval ještě před předáním obviněnému. Tento děj potvrzuje svědek M. S. Z nové směnky pak byla vytvořena směnka na částku 2.500.000,- Kč.
Pokud by byly tyto výpovědi pravdivé, musela by být obviněným pozměněna směnka, která byla vypsána číselně na sumu 250.000,- Kč. Znalci však podle obviněného uzavřeli, že na předložené kopii směnek jsou spodní a horní směnky kopiemi originálů roztrhaných směnek a směnka, ze které mohlo dojít k úpravě, není žádnou z původně roztrhaných směnek. Tyto skutečnosti podle obviněného vylučují pravdivost výpovědi svědka V. S. a M. S. Ke svědectví svědka M. S. obviněný dodal, že tento svědek jakožto zaměstnanec svědka V. S. je plně existenčně závislý na svědku V. S.
Odvolací soud při svém hodnocení vytváří hypotézu, že obviněný podsunul svědku V. S. soubornou kopii tří biankosměnek. Tato hypotéza je však přebírána odvolacím soudem od svědka V. S., který ji podle obviněného vytváří účelově při hlavním líčení. Obviněný dále poukázal na rozpory ve výpovědích svědka V. S. s tím, že celkovou výpověď tohoto svědka nelze považovat za věrohodnou a stavět na ní jeho vinu. Poukázal na podle něj naprosto nelogický postup padělatele, který měl přijet za poškozeným, předtím složitě vyrábět z originálů neúplné kopie směnek z 5. 5. a z 10. 9. a přitom nevyrobit z originálu také neúplnou kopii směnky na 250.000,- Kč, ale naopak vyrábět naprosto novou neúplnou směnku na 250.000,- Kč za účelem její další úpravy po podpisu tak, aby bylo ihned po jejím dodatečném doplnění zřejmé, že je dopisována poslední nula, když by stačilo při její výrobě posunout čárku za poslední číslicí tak, aby se dala poslední nula vepsat dodatečně zcela bez možnosti rozeznání vepsání. Logický není podle něj ani závěr odvolacího soudu, že musel vytvořit novou směnku proto, aby po předělání směnky na 2.500.000,- Kč, mohl ještě použít i směnku na 250.000,- Kč. Odvolací soud tak údajně nebral v úvahu jeho tvrzení, že nikdy žádné směnky neměnil, žádná z takto nedostatečně vyplněných směnek nebyla nikde použita a nebyla ani jako originál doložena.
Naprosto logický by byl podle obviněného postup, kdy by byla naopak svědkem V. S. vyrobena prostřední neúplná kopie směnky na č. l. 137 z pravé směnky vystavené na částku 2.500.000,- Kč.
Soudy se dále podle obviněného nevypořádaly ani se skutečností, že roztrhané listiny předložené svědkem V. S. nejsou politím znehodnoceny tak, aby byla nutná jejich výměna. Pokud by obviněný, tak jak je tvrzeno, připravoval padělání směnky, nebylo by pro něj těžké poškodit směnky tak, aby byly skutečně bez výměny neplatné.
Nalézací soud uvěřil tvrzení svědka V. S. či jeho právního zástupce, že neexistuje důvod, proč by svědek V. S. či jiný pověřený zhotovitel měl upravovat směnku o doplnění rámečku a slova akceptant. Podle obviněného se však jedná o naprosto logický postup. Naopak jako nelogické spatřuje, že by v případě, že by směnku padělal z prostřední kopie směnky na č. l. 137 odstranil slovo akceptant a rámeček, neboť by na směnce nevadil a odstranění by bylo naprosto protismyslné.
Uvedené rozpory nelze podle obviněného nahradit závěrem obou soudů, že svědek V. S. prokázal, že s obviněným má narovnány veškeré dluhy a tudíž neměl důvod podepisovat směnku na částku 2.500.000,- Kč. Obviněný v této souvislosti zopakoval, že napadá pouze zásadní nesoulad mezi soudem učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Dále obviněný napadá nerovnost stran v procesu, když soudy vyhodnotily jím navržené důkazy jako nepodstatné pro rozhodnutí.
Podle obviněného soudy obou stupňů vycházely při rozhodování o jeho vině ze závěru, že V. S. měl s obviněným narovnány veškeré dluhy. Hlavním důkazem v tomto směru byly podle obviněného jakési rukou psané poznámky o částkách, které mu byly hrazeny. Obviněný uvedl, že uvedené doklady však nejsou řádnými účetními doklady, které by prokazovaly skutečnou výši splátek, které obdržel. Obviněný nikdy nepopíral, že část splátek mu byla vyplacena, nikoli však celý dluh, jak tvrdí V. S. Obviněný v dovolání dále popisoval okruhy půjček, které poskytoval V. S. Zmínil, že mezi nimi byly podepsány dvě dohody o narovnání, a to dne 15. 9. 1999 a v únoru 2001. Obviněný dále poukázal, že smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 17. 9. 2000 odkoupil od Komerční banky pohledávku za V. S. ve výši 3.500.000,- Kč, kterou V. S. prodal za částku 2.500.000,- Kč. Směnka na 2.500.000,- Kč byla podle obviněného vystavena proto, že dlužník V. S. opět dluh z druhé dohody o narovnání plnil pouze dílčím způsobem a tak se dohodli na konečném narovnání v částce 2.500.000,- Kč, které zajistili směnkou. Dalšími důkazy, které podle obviněného vyvracejí tvrzení V. S., že má veškeré závazky k obviněnému vyrovnány, jsou směnky předložené obviněným, jejichž pravost V. S. při hlavním líčení popřel. Po provedení znaleckého posudku však bylo zjištěno, že podpisy V. S. jsou pravé. Tím je podle obviněného vyvráceno tvrzení, že mezi nimi neexistovaly žádné půjčky.
Nalézací soud také vycházel z tvrzení V. S., pokud jde o účel půjčky ve výši 4.000.000,- Kč. V. S. uvedl, že půjčka nebyla na nákup pozemků vojenského cvičiště, ale byla součástí společného projektu s obviněným, a to na nákup drůbežárny. Obviněný pak od projektu odstoupil a V. S. koupil drůbežárnu sám. Podle obviněného je důležité vyhodnocení tohoto rozporu, neboť půjčka byla skutečně určena na nákup pozemků vojenského cvičiště a V. S. ji použil jiným způsobem, a tak byli on i svědek V. obelháni. Soud prvního stupně pak znemožnil řádnou obhajobu obviněného tím, že svědectví svědka V. vyhodnotil jako účelově zkreslené ve prospěch obviněného. Nalézací soud dále nepřipustil svědectví JUDr. E. M., likvidátorky ZD H., která by osvětlila, kdo drůbežárnu skutečně kupoval. Dalším důkazem, který nebyl řádně vyhodnocen je i směnka zajišťující dluh pro svědka V.
Ve prospěch V. S. byly, jak již obviněný uvedl, také dvě dohody o narovnání. První dohoda ze dne 15. 9. 1999 nebyla podle obviněného naplněna, ačkoli V. S. tvrdí, že byla. Druhá dohoda z února 2001 deklaruje nevypořádané nároky z dohody první, což podle obviněného odporuje tvrzení V. S. a závěrům soudů o vyrovnání všech závazků. Tvrzení svědka V. S. i závěrům soudů, že tato dohoda se týkala i částky za odkoupenou pohledávku komerční banky, odporuje podle obviněného obsah smlouvy i dlužná částka uvedená v dohodě. Na dluh z pohledávky od Komerční banky byla opět vystavena směnka, pokud by byla smlouva uzavřena z dluhu od KB, nemělo by vystavení směnky smysl. Proti padělání směnky svědčí podle obviněného i uvolnění zástavy nemovitostí, když samotná realizace této zástavy místo jejího uvolnění by postačovala k umoření dluhu namísto složitého padělání směnky. Proti tvrzení V. S., že dluh za odkup pohledávky z KB byl předmětem druhé dohody, svědčí údajně i výpověď JUDr. V. Závěru soudů o narovnání všech závazků odporuje podle obviněného i doložené zjištění, že dlužník V. S. nebyl schopen splatit pohledávku vzniklou ručením u Komerční banky evidovanou na společnost SIMA již od února 1998, kdy nakonec dojednal odkoupení tohoto závazku obviněným.
Důležitým důkazem, který nalézací soud nehodnotil, je podle názoru obviněného rozhodnutí obchodního soudu ve věci žalobce firmy DATIN proti V. S. o směnečný peníz ze směnky na 2.500.000,- Kč. Rozhodnutí tohoto soudu však podle obviněného nelze použít, neboť bylo učiněno na základě nedostatečného posudku Ing. P. Kokiše. Závěry tohoto znaleckého posudku byly vyvráceny už znaleckým posudkem kriminalistického ústavu v Praze po právní moci civilního rozsudku. Zásadní závěr tohoto soudu spočívá v tom, že žalobci, firmě DATIN, přiznal směnečný peníz ve výši 250.000,- Kč, který musí V. S. uhradit. Obviněný je přesvědčen, že konstatování z rozhodnutí tohoto soudu je v rozporu se závěrem odvolacího soudu o pravdivosti výpovědi V. S. Prokazuje, že výše plateb ani splátky neodpovídají dohodě o narovnání a tedy potvrzuje tvrzení obviněného, že dohoda nebyla narovnáním všech sjednaných půjček mezi ním a V. S., a že se druhá dohoda netýkala dluhu z prodeje pohledávky KB.
Podle obviněného nelze souhlasit ani se závěrem odvolacího soudu, že svědectví poškozeného je potvrzeno výpověďmi dalších osob (M., S., N., N., L. a M.) a jejich nevěrohodnost nelze dovozovat z toho, že se jedná o osoby blízké. Obviněný v této souvislosti uvedl, že proti věrohodnosti těchto svědků brojil již ve svém odvolání, zejména pro rozpory v jejich výpovědích. Na druhé straně obviněný poukázal na skutečnost, že soud prvního stupně zamítl jeho návrh na výslech svědků JUDr. E. M. a J. Soud svým rozhodnutím podle názoru obviněného vytvořil nerovnost stran v procesu, přičemž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se nejednalo o důkazy, které by mohly ovlivnit rozhodování soudu.
Pokud jde o jednání pod bodem ad 2) výroku o vině, je toto závislé na jednání pod bodem ad 1). Způsob postoupení napadené směnky na částku 2.500.000,- Kč potvrzuje ve shodě s obviněným také svědek Mgr. S. V., odpovědný zástupce společnosti DATIN, který rovněž uvedl, že mu bylo obviněným vysvětleno, jak vzniklo dopsání nuly na této směnce a že se s tím obviněný netajil.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že jím namítaná výjimka z obecné vázanosti dovolacího soudu skutkovým stavem věci, podmíněná takovým nedostatkem rozsahu a obsahu skutkových zjištění, který brání jejich správnému a tedy všech pochybností prostému právnímu posouzení, nenastala. Podle ní je zřejmé, že námitky obviněného se nedotýkají jím proklamovaného poměru, resp. namítaného nesouladu mezi opatřenými skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením v duchu výroku o jeho vině, ale jsou založeny pouze na výtkách týkajících se hodnocení provedeného dokazování, resp. na námitkách, že v dané věci nehodnotily soudy některé důkazy tak, jak tomu v souladu s přesvědčením obviněného mělo být. Ostatně obviněný již v úvodu svého dovolání konstatoval, že rozsudek nalézacího soudu je v první řadě postaven na vyhodnocení důkazů, které se vztahují k výroku pod bodem I.) rozsudku. Podle státní zástupkyně obviněný v této návaznosti pak zpochybnil výchozí skutková zjištění ad I. výroku o vině a uvedený skutkový závěr nepřijal s poukazem na zpochybnění kvality a vypovídací hodnoty listinných důkazů (viz znalecké posudky z oboru kriminalistiky – technické zkoumání listin a písmoznalectví – ruční písmo), věrohodnost poskytnutých svědectví (viz výpovědi V. S. a M. S.) a taktéž připojil i skutkové alternativy postupu možného padělatele směnky. Odmítl i ten navazující skutkový závěr soudů, podle kterého přisouzené padělání cenného papíru na cenný papír desetinásobně vyšší hodnoty odpovídá chybějící V. S. motivaci podepisovat dovolateli směnku na částku 2.500.000,- Kč za stavu, že v té době s ním měl narovnány veškeré dluhy. Ve zbývajícím textu své podrobné dovolací argumentace se v naprosté shodě se svými předchozími odvolacími výtkami podrobně zabýval zpochybněním vzniku, vývoje a řešení závazků poškozeného podle jeho verze, která s poukazem na dokazování, které ve věci provedeno bylo, byla podle jeho názoru vyvrácena právě ve prospěch jeho skutkové verze o tom, že směnka na 2.500.000,- Kč byla vystavena jako výraz jejich „konečného narovnání“ poté, co V. S. závazky z doposud uzavřených dohod o narovnání byly plněny jen z části.
Z dovolacích námitek je podle státní zástupkyně patrno, že jsou založeny pouze na zpochybnění rozhodných skutkových zjištění, která se stala základem pro závěr o vině obviněného. Za daného stavu věci nemohou být indikací výjimečně přípustného zásahu do přisouzeného skutkového stavu věci, který má právě s přihlédnutím k ustálené rozhodovací praxi Ústavního soudu ČR (viz např. III. ÚS 78/05) svoje pravidlo, jehož porušením by docházelo k nahrazování činnosti spadající do nalézacího řízení.
Pokud obviněný zpochybnil výrok o své vině v celém jeho rozsahu tím, že přehodnotil veškeré ve věci provedené dokazování, podporující stěžejní skutkový závěr o tom, že i přes poměrně spletitý vývoj a rozmanitý právní základ závazkových vztahů s poškozeným v rozhodné době žádnou konkrétní pohledávku za poškozeným ve výši 2.500.000,- Kč ve smyslu sporné směnky neměl, pak je třeba poukázat na postup soudů obou stupňů, jakým se s odlišnými skutkovými verzemi jak jeho, tak i poškozeného, v uvedeném směru zabývaly. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že vycházely ze stěžejního usvědčujícího důkazu v podobě přesvědčivé, neměnné a dalšími důkazy podepřené výpovědi poškozeného V. S. (výpovědi svědků, listinné důkazy, závěry znalců), která narozdíl od verze obviněného obsahovala naprosto transparentní vývoj jejich vzájemných obchodních vztahů od roku 1996, informace o tom, jaké závazky z nich na jeho straně vznikly, kdy a jak byly vyrovnávány a v neposlední řadě i okolnosti, za kterých dovolateli podepsal bianco směnku, která jím byla později zneužita. Hodnotící úvahy obou soudů není podle státní zástupkyně důvodu jakkoliv doplňovat za stavu, že jsou z hlediska formální logiky plně akceptovatelné.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu dovolání obviněného ale vyplývá, že jím uplatněné námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti úplnosti dokazování, hodnocení důkazů provedeného soudy a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Této skutečnosti si je nakonec vědom sám obviněný, když v úvodu svého obsáhlého dovolání v podstatě předeslal, že uplatněné námitky se týkají výhradně skutkových zjištění s tím, že v jeho případě je dán zásadní nesoulad mezi soudem učiněným skutkovým zjištěním a jeho právními závěry. Je tedy zřejmé, že obviněný uplatnil v dovolání námitky, které neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání, protože mají výhradně skutkový charakter. Obviněný popírá svou vinu v plném rozsahu, přehodnocuje veškeré provedené důkazy a snaží se dosáhnout změny skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, přičemž těmito námitkami se řádně zabývaly již tyto soudy, když dovolání obviněného obsahuje námitky, které uplatnil již ve svém odvolání, a které byly součástí celé jeho obhajoby. Opakováním svých námitek také v dovolání, obviněný v podstatě staví Nejvyšší soud do role soudu odvolacího.
Obviněný svými námitkami, kterými brojí proti závěrům obou ve věci vypracovaných znaleckých posudků, zejména pak proti posudku Ing. P. Kokiše, námitkami, že soudy následně závěry znaleckých posudků nesprávně posoudily, neboť dospěly k závěrům, které obviněný odmítá, námitkami stran věrohodnosti a účelovosti výpovědí poškozeného a svědků, či námitkami, že se soud nevypořádal s rozpory mezi jednotlivými důkazy (mezi znaleckými posudky, dohodami o narovnání, mezi výpověďmi jednotlivých svědků) a přijal některá skutková zjištění, která nemají oporu v dokazování, námitkami, že se obviněný trestné činnosti nedopustil nebo že poškozený V. S. nemluví pravdu pokud tvrdí, že všechny závazky vůči obviněnému byly vyrovnány, pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními soudů. Námitkou, že soud zamítl návrhy obhajoby na výslech svědkyně JUDr. E. M. a svědka J. a naopak připustil naprosto účelovou a nevěrohodnou výpověď svědka M., čímž soud vytvořil nerovnost stran procesu, obviněný namítá údajné porušení procesních pravidel a v podstatě brojí proti správnosti a úplnosti provedeného dokazování.
Obviněný tak v dovolání opakovaně popisuje svoji verzi průběhu skutkového děje, napadá výpovědi poškozeného V. S., považuje je za nepravdivé a předkládá soudu motivy jednání tohoto poškozeného tak, aby svou osobu vyvinil. Z provedených důkazů (které soudy údajně nesprávně hodnotily), pak vyvozuje své vlastní závěry podporující jeho verzi průběhu skutkového děje, že směnka na částku 2.500.000,- Kč byla vystavena s vědomím poškozeného V. S., jako zajištění dosud nevyrovnaných závazků. Obviněný tak zcela pomíjí skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Z konkrétních námitek obviněného je zřejmé, že skutek zjištěný soudem popírá, považuje ho za neprokázaný, zcela přehodnocuje provedené důkazy a neuvádí jedinou konkrétní námitku, která by zpochybňovala právní posouzení skutku tak, jak je uveden ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.
Za dané situace přicházelo v úvahu odmítnout dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jediným důvodem opodstatňujícím zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění (jak se obviněný domáhá) může být pouze případ existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé. Nejvyšší soud tedy v posuzovaném případě zkoumal, zda nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Nezjistil ale žádný důvod pro závěr o existenci zmíněného nesouladu. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Své závěry o vině obviněného soudy obou stupňů přesvědčivě odůvodnily.
Z obsahu spisu a z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že soudy v předmětné věci provedly rozsáhlé dokazování a důkazy pak hodnotily v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. Podle právní věty výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně se obviněný trestného činu ad 1) padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea prvá tr. zák. ve spojení s §143 tr. zák. dopustil tím, že pozměnil cenný papír v úmyslu udat jej jako cenný papír vyšší hodnoty a trestného činu ad 2) podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. tím, že ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku takovým činem značnou škodu. Jeho jednání pak spočívalo v podstatě v tom, že v daném časovém období (viz citovaná skutková věta výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně) popsaným způsobem neoprávněně pozměnil směnku, na jejímž základě nepravdivě předstíral existenci pohledávky vůči poškozenému V. S. a vylákal uzavření smlouvy o postoupení pohledávky za úplatu v úmyslu obohatit se, přičemž větší část sjednané úplaty za postoupení pohledávky mu byla proplacena. Z obsahu spisu je zřejmé, že od počátku proti sobě stály dvě verze průběhu skutkového děje, a to tvrzení obviněného PhDr. M. L. a poškozeného V. S. Soudy obou stupňů pak na základě rozsáhlého a pečlivého dokazování posoudily, která z těchto verzí je podporována dalšími věrohodnými důkazy.
Pokud jde o verzi poškozeného, tento tvrdil, že směnku tak, jak byla postoupena společnosti DATIN a uplatněna v civilním řízení, nepodepsal. Vysvětlil, že v okamžiku, kdy ji v neúplné podobě podepisoval, zněla na částku 250.000,- Kč a byla jednou ze tří směnek, které byly vystaveny na žádost obviněného za směnky znehodnocené politím tekutinou v souvislosti s dluhem ohledně něhož byla uzavřena dohoda o narovnání ze dne 27. 2. 2001. Poškozený trval na tom, že dohoda o narovnání se týkala dluhu, který odkoupil obviněný od Komerční banky jako pohledávku vůči poškozenému V.S. Podle poškozeného v době údajného podepisování sporné směnky neměl k obviněnému závazek ve výši 2.500.000,- Kč.
Obviněný naproti tomu tvrdil, že předmětná směnka byla vystavena na částku 2.500.000,- Kč a pokrývala dluhy, které měl poškozený vůči obviněnému v době vystavení (konec roku 2002, popř. počátek roku 2003). Obviněný popisoval tři okruhy půjček V. S. a tvrdil, že dohody o narovnání nepokrývaly všechny tyto dluhy, ale vždy jen část. Pokud jde o spornou směnku obviněný uvedl, že při jejím vyplňování opomněl napsat jednu nulu, kterou tam s vědomím poškozeného vepsal, jakož i číslovku slovy a ostatní náležitosti a tuto poškozený V. S. podepsal. Tuto směnku poté obviněný prodal společnosti DATIN, s. r. o.
V souvislosti s dalšími provedenými důkazy soudy posoudily jako věrohodnou výpověď poškozeného V. S. Jeho verze průběhu skutkového děje byla podpořena zejména znaleckými posudky vypracovanými pro účely trestního řízení a výslechy znalců (znalecký posudek z oboru kriminalistika – technické zkoumání listin a písmoznalectví – ruční písmo vypracovaný Ing. P. Kokišem na č. l. 22 a násl. tr. spisu a znalecký posudek Kriminalistického ústavu Praha z oborů písmoznalectví a technické zkoumání dokladů a písemností na č. l. 611 a násl. tr. spisu), z nichž vyplývá v podstatě shodný závěr znalců, že směnka na částku 250.000,- Kč (jejíž kopie se nachází na č. l. 137 tr. spisu uprostřed) byla doplněna na směnku znějící na částku 2.500.000,- Kč a doplněna o další uvedené náležitosti a naopak shledali velmi nepravděpodobným, že by ze směnky úplné, znějící na 2.500.000,- Kč byla vyhotovována směnka neúplná na 250.000,- Kč. Dalším velmi důležitým zjištěním znalce Ing. P. Kokiše bylo, že pravé podpisy poškozeného V. S. na sporné směnce na částku 2.500.000,- Kč odpovídají podpisům poškozeného z let 2001 – 2002 a odlišují se od srovnávacích podpisů poškozeného z roku 2003, kdy měla být směnka vystavena (č. l. 479 tr. spisu). S tím koresponduje i konstatování ústavního znaleckého posudku o proměnlivosti a variabilitě jeho srovnávacích podpisů.
Z obsahu spisu je dále zřejmé, že výpovědi poškozeného v průběhu trestního řízení obsahovaly transparentní vývoj vzájemných obchodních vztahů mezi ním a obviněným od roku 1996, přičemž objektivně dokládal vzniklé závazky a také způsob jejich vyrovnávání, jakož i logicky popsal okolnosti, za nichž došlo k podepsání neúplných směnek, z nichž jedna z nich byla později zneužita. Svědectví poškozeného jsou pak podporována v daných částech výpověďmi jednotlivých svědků. Výpověď K. M. se týkala okolností postoupení pohledávky Komerční banky obviněnému. Tento svědek se vyjadřoval ke své vědomosti o tom, že poškozeným byla obviněnému poskytnuta za tím účelem částka 1,4 mil. Kč a zbytek dlužné částky byl zajištěn třemi směnkami. Dále byl informován, že směnky byly na jaře 2001 vyměněny z důvodu jejich polití. Svědek M. S. byl přítomen tomu, když obviněný kontaktoval poškozeného v jeho kanceláři se žádostí a nové vystavení směnek z důvodu jejich polití. Svědkyně J. N., J. L. a V. K. jako administrativní pracovnice či účetní ve společnosti poškozeného ve svých výpovědích potvrzovaly obchodní praxi mezi poškozeným a obviněným, přičemž v řadě případů doložily vyrovnávání závazků ze strany poškozeného. Výpověď svědka JUDr. I. N. pak popisuje okolnosti sepsání první dohody o narovnání ze dne 15. 9. 1999, kterou vyhotovil z podnětu obou účastníků s tím, že touto dohodou byly vyrovnávány veškeré závazky, které mezi sebou účastníci měli. V neposlední řadě svědek J. M. ve své výpovědi popisuje okolnosti, za nichž se od obviněného dozvěděl o skutečnostech týkajících se odkupu pohledávky Komerční banky vůči poškozenému včetně skutečností ohledně zajištění této pohledávky prázdnou směnkou.
V souvislosti s listinnými důkazy provedenými při hlavním líčení obstojí výlučně verze poškozeného ohledně vývoje závazkových vztahů s obviněným. Poškozený v této souvislosti uvedl také důvody obou postupně uzavřených dohod o narovnání, zvláště pak druhé v pořadí ze dne 27. 2. 2001, kterou byly narovnány veškeré jejich doposud vzniklé a vzájemně nevypořádané nároky s tím, že tyto budou na jejím podkladě zcela vyrovnány a její účastníci – kromě závazků z této dohody tzn. dluh ve výši 676.000,- Kč (který byl podle bankovních dokladů v plné výši uhrazen, a to platbami uskutečněnými v rozmezí měsíců srpna až listopadu 2001) – již nebudou ničeho požadovat. Celý dluh byl zajištěn směnkami v částkách 250.000,- Kč splatné dne 5. 5. 2001, 250.000,- Kč splatné do 5. 7. 2001 a směnkou na částku 176.000,- Kč splatnou do 10. 9. 2001. Jako správný považuje Nevyšší soud závěr soudů, že druhá dohoda o narovnání datovaná dnem 27. 2. 2001 se týkala jen úhrady pohledávky, kterou měla původně Komerční banka vůči poškozenému a kterou od banky odkoupil obviněný za 1.400.000,- Kč. Pokladním dokladem ze dne 15. 12. 2000 (č. l. 81 tr. spisu) je pak prokázáno, že poškozený V. S. uhradil obviněnému částku 1.440.000,- Kč na tuto pohledávku. Poškozený pak ve shodě s obsahem druhé dohody o narovnání hovoří o zbývající části dluhu ve výši 500.000,- Kč a 176.000,- Kč jako provizi obviněnému. Tato část dluhu se stala obsahem právě druhé dohody o narovnání. Tuto skutečnost potvrzuje rovněž žádost obviněného PhDr. M. L. (datovaná stejným dnem jako druhá dohoda o narovnání, dnem 27. 2. 2001, na č. l. 475 tr. spisu) jako zástavního věřitele o zrušení zástavy váznoucí na nemovitosti (jíž byla zajištěna pohledávka Komerční banky vůči poškozenému V. S.) adresované katastrálnímu úřadu. Jako důvod zrušení zástavy je zde uvedena skutečnost, že společnost SIMA, spol. s r. o., dne 15. 12. 2000 (datum shodné s datem na pokladním výdajové dokladu na částku 1.440.000,- Kč na č. l. 81 tr. spisu) uhradila své závazky. Jako nelogická a nevěrohodná se v souvislosti s výše uvedeným jeví verze obviněného, že sporná směnka znějící na částku 2.500.000,- Kč vystavená až v lednu 2003 řešila dosud neuhrazené závazky, když z provedených důkazů je zcela zřejmé, že smluvní povinnosti z druhé dohody o narovnání byly vypořádány již v listopadu 2001 a poté dokumentované obchodní kontakty obou účastníků zcela ustaly. Verze obviněného o údajných paralelních dluzích poškozeného, které podle tvrzení obviněného nebyly zahrnuty do dohod o narovnání, však nebyla doložena žádnými důkazy. Rozhodující je dále zjištění, že obviněný měl ve své dispozici všechny tři pravé směnky vystavené na základě druhé dohody o narovnání a byl to obviněný, kdo posléze předložil poškozenému tři nové avšak neúplné směnky (výměnou za původní směnky), které poškozený k jeho žádosti podepsal. Obviněný si poté originály neúplných směnek s podpisy poškozeného odnesl. Jednu z nich, a to znějící na částku 250.000,- Kč splatnou dne 5. 7. pozměnil výše uvedeným způsobem (způsob pozměnění vyplývá shodně i ze závěrů obou znaleckých posudků). Námitka obviněného, že směnky nebyly tak poškozené, aby musely být vystavovány nové, je pak ve světle dalších provedených důkazů nepodstatná.
V souvislosti s výše uvedeným Nejvyšší soud nesouhlasí s námitkami obviněného v podaném dovolání, když shodnými námitkami se zabývaly již soudy obou stupňů v rámci obhajoby obviněného a jeho řádného opravného prostředku. Obviněný svými námitkami brojí proti závěrům znaleckých posudků a vyvozuje z nich své vlastní závěry, brojí proti výpovědím svědků a poškozeného a považuje je za nepravdivé, účelové a nevěrohodné, podává svou verzi průběhu obchodních vztahů s poškozeným s tím, že poškozený neuhradil celý dluh, přehodnocuje obsah obou dohod o narovnání a hovoří o dalších paralelních dluzích poškozeného. Pokud jde o námitky obviněného, že soudy zamítly jeho návrhy na provedení výslechu svědků JUDr. E. M. a J., Nejvyšší soud pouze dodává, že v souladu s rozhodovací činností Ústavního soudu je zřejmé, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další). K tomu lze ještě dodat, že totéž platí v případě, že navrhovaný důkaz má objasnit okolnost, kterou soud považuje pro své rozhodnutí za nepodstatnou. O takovou situaci se nepochybně jednalo také v daném případě, kdy odvolací soud neshledal žádná pochybení stran úplnosti a správnosti provedeného dokazování, jakož i potvrdil přiléhavost právní kvalifikace jednání obviněného.
V trestním řízení nebylo sporu o tom, že údaje do sporné směnky vyplnil obviněný PhDr. M. L., avšak provedeným dokazováním byla vyvrácena jeho obhajoba, že dluh ve výši 2.500.000,- Kč, na který byla vystavena směnka, v roce 2003 skutečně existoval a že původní částka 250.000,- Kč byla jím do směnky vypsána nedopatřením a že o doplnění další nuly poškozený V. S. věděl.
Na verzi obviněného po pečlivém zvážení soudy obou stupňů nepřistoupily a jeho obhajobu považovaly za vyvrácenou. Jím uváděný průběh skutkového děje nepřijímá ani Nejvyšší soud. Z obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů je totiž zřejmé, které skutečnosti vzaly za dostatečně prokázané a jejich závěry logicky vyplývají z provedeného dokazování.
Pro úplnost je nutno uvést, že důkazy provedené soudy hodnocené v souhrnu i jednotlivě vedly ke zjištění skutkového stavu o němž nebyly důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí soudů. Nejvyšší soud tedy dodává, že soudům obou stupňů nelze nic vytýkat, pokud jde o rozsah provedeného dokazování a následné vyhodnocení provedených důkazů. Souhlasí rovněž s právní kvalifikací zjištěného skutkového stavu.
Nejvyšší soud uzavírá, že jednání obviněného za okolností výše shrnutých plně odpovídá právnímu posouzení ve výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně jako ad 1) trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 věta prvá tr. zák. ve spojení s §143 tr. zák., jakož i ad 2) související trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jehož skutkový základ ani jeho právní posouzení nebyly podaným dovoláním zpochybněny. Obviněný tedy svým jednáním v neúplné směnce výstavce V. S. na směnečníka V. S., na řad M. L., na směnečný peníz 250.000,- Kč se splatností 5. 7., bez vědomí a dohody s V. S., pozměnil dopsáním číslice „0“ na sedmou pozici zleva údaj o směnečném penízu z částky 250.000,- Kč na částku 2.500.000,- Kč, dále doplnil slovní vyjádření částky „dvamilionypětsettisíckorun“, datum vystavení „15. ledna 2003“, a doplnil údaj „bez protestu“, datum splatnosti pozměnil na 15. 7. 2003, a doplnil údaj týkající se směnečného rukojmí „per aval SIMA – SPOL s r. o.“, a to v úmyslu takto upravenou směnku udat jako pravou, respektive vyšší hodnoty.
Pokud jde o druhý skutek, který je navazující, obviněný v úmyslu obohatit se uzavřel jako postupitel se společností DATIN, s. r. o., zastoupenou jednatelem Mgr. S. V., jako postupníkem, smlouvu o postoupení pohledávky, v níž nepravdivě deklaroval pravost pohledávky ze směnky za V. S., tuto předstíranou pohledávku postoupil za vzájemně ujednanou cenu ve výši 2.200.000,- Kč, přičemž mu byla postupníkem za neexistující pohledávku vyplacena podle smlouvy o postoupení pohledávky dne 19. 4. 2004 částka 1.700.000,- Kč.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že obviněný se námitkami uvedenými v dovolání domáhá změny skutkových zjištění učiněných soudy, nabízí k posouzení svoji verzi průběhu skutkového děje, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle ní dojít i ke změně právního posouzení skutku. Takovými námitkami však obviněný deklarovaný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnil. Namítaný zásadní nesoulad přitom Nejvyšší soud ve věci neshledal. Rovněž namítanou nerovnost stran v procesu nemůže založit postup soudu, který s ohledem na ostatní provedené důkazy přizná důkazům navrženým obhajobou menší důkazní význam pro rozhodnutí, nebo některé navržené důkazy neprovede, protože je považuje za nadbytečné.
Proto bylo dovolání obviněného PhDr. M. L. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Dovolání obviněného bylo na základě výše uvedeného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. června 2009
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš