ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.466.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 466/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 13. května 2009 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného R. L. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 5 To 604/2008, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 2 T 91/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 2. 6. 2008, sp. zn. 2 T 91/2007, byl obviněný R. L. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a byl odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání čtyři a půl roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Obviněný se trestného činu dopustil tím, že dne 12. 11. 2006 v době kolem 15:40 hodin na silnici II. třídy č. 428 v km 10,537 v katastru obce D. , okr. V. , jako řidič osobního motorového vozidla O. A. , z majetku H. L. , po předchozím požití alkoholu, ve směru od obce P. na obec D. nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, čímž porušil ustanovení §5 odst. 2 písm. b) a ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů ve znění pozdějších předpisů, a při jízdě do kopce a projíždění mírné levotočivé zatáčky nezvládl řízení vozidla, vyjel ze silnice vpravo, kde narazil do travnaté meze a poté byl odmrštěn do levého silničního příkopu, kde se vozidlo převrátilo na střechu, přičemž při dopravní nehodě došlo ke zranění nepřipoutaných spolujezdců J. S. a M. M. , kteří byli po nárazu vymrštěni z vozidla ven, přičemž J. S. utrpěl malé krvácení pod tvrdou plenu mozkovou vpravo, zlomeninu pravé klíční kosti, zhmoždění mozku v čelním laloku vpravo velikosti 9x6 mm a 9x5 mm, tržné ranky na temeni hlavy a prasklinu klenby lební v levé týlní a čelní krajině, zlomeninu 7. krčního obratle a lézi krční míchy s dobou léčení a omezením v obvyklém způsobu života přesahujícím 42 dnů a M. M. utrpěl naražení zad, hlavy, předloktí levé horní končetiny a bederní páteře s dobou pracovní neschopnosti od 14. 11. 2006 do 27. 11. 2006; poškozením vozidla O. A. , z majetku H. L. vznikla škoda ve výši 144.000,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 5 To 604/2008, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný uvedl, že ze zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil nesprávné právní závěry, pokud ho uznal vinným. Soudy obou stupňů neprovedly pro posouzení viny podstatné důkazy, které byly v rámci hlavních líčení navrhovány, a které mohly podle obviněného přispět k objasnění skutkového děje. Poukazuje na skutečnost, že v rámci řízení byly jeho důkazní návrhy činěny toliko ve snaze náležitě objasnit skutkový děj tak, aby o tomto nebyly důvodné pochybnosti, k čemuž však, jak se obviněný domnívá, nedošlo. Soudy tak na základě provedených důkazů dospěly k závěru, že to byl on, kdo vozidlo řídil, avšak s tímto závěrem obviněný nesouhlasil již od počátku. Obviněný se neztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že je to právě řidič, který zcela výjimečně vypadne při dopravní nehodě z automobilu. Podle obviněného z výpovědí svědků vyplynulo, že byl vyprošťován z levé zadní části vozidla a je tedy podle něj více než nepravděpodobné, že to byl on kdo řídil automobil. Podle obviněného měla být provedena rekonstrukce nehodového děje, aby bylo bezpečně prokázáno, kdo byl skutečně v době dopravní nehody řidičem. V tomto směru je podle obviněného dokazování neúplné. Dále dodal, že výslovně poukazoval na možnost vyhodnotit vzorek krve nacházející se po nehodě na airbagu řidiče, tento rozbor proveden nebyl. Soudy se dále nevypořádaly s otázkou, proč osoba, která nebyla pod vlivem alkoholu (M. M. ), souhlasila s jízdou s osobou, která dle jejího vyjádření pod vlivem alkoholu zřejmě byla.
Z provedených důkazů podle obviněného dále vyplynulo, že oba poškození nebyli v době dopravní nehody připoutáni. Tato skutečnost se pak podle jeho názoru promítla do toho, jaké následky při nehodě utrpěli. Došlo-li k porušení silničních předpisů při jízdě samotné, nejednalo se podle obviněného o porušení jediné, neboť k porušení zákonných ustanovení došlo i na straně obou poškozených tím, že nebyli připoutáni. Pokud řídil vozidlo skutečně obviněný, a to v popisovaném stavu, měli poškození nikoli možnost, ale dokonce povinnost do vozidla obviněného nenastupovat, ba dokonce jízdě zabránit, avšak nic z toho poškození neudělali a s obviněným odjeli. Následky předmětné dopravní nehody spočívající v druhu a rozsahu zranění jednotlivých osob ve vozidle, nemohou být podle obviněného bez dalšího kladeny výlučně k jeho tíži. Mělo být podle něj zkoumáno, zda veškeré následky mají jít k jeho tíži, či zda je na místě uvažovat o spoluodpovědnosti dalších osob ve vozidle. Vzhledem k výše uvedenému, jakož i přístupu poškozeného S. k léčbě, má obviněný za to, že měl být uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §223 tr. zák. Zohledněna měla být rovněž skutečnost, že zdravotní stav poškozených měl doznat citelného zlepšení. Obviněný navrhl v tomto směru doplnění dokazování vyžádáním lékařské zprávy o zdravotním stavu poškozených. V návaznosti na uvedené považuje za nesprávný rovněž výrok o uloženém trestu, který podle něj neodpovídá právní kvalifikaci, ke které soudy měly na základě provedeného dokazování dospět. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřila.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoli obviněný deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a obecně namítl, že ze zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil nesprávné právní závěry, uplatnil z velké části námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud ve Vyškově a z nichž vycházel v napadeném rozhodnutí i Krajský soud v Brně. Obviněný navíc obdobné námitky uplatnil již ve svém řádném opravném prostředku a soud druhého stupně se jimi zabýval a vypořádal se s nimi.
Námitkami, že soudy neprovedly pro posouzení jeho viny podstatné důkazy, které jím byly navrhovány, že soudy opřely své závěry především o výpovědi poškozených, že nedošlo k objasnění skutkového děje, o němž nejsou důvodné pochybnosti, obviněný polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními, domáhá se jiného hodnocení rozhodných důkazů, přičemž výsledkem by měla být zcela jiná skutková zjištění. Obviněný především uvedl, že se neztotožnil se závěry soudů, že to byl on, kdo předmětné vozidlo řídil. V této souvislosti však namítal, že podle jeho názoru nedošlo ke zjištění skutkového děje, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to zejména proto, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy. Hodnotí provedené důkazy a vyvozuje z nich své vlastní závěry. Obviněný tak v tomto směru setrvává na své verzi průběhu skutkového děje (že to nebyl on, kdo řídil motorové vozidlo) a zcela pomíjí skutková zjištění soudů učiněná na základě provedeného dokazování, z nichž vyplynuly jednoznačné závěry o tom, že to byl obviněný R. L. , kdo řídil vozidlo v době dopravní nehody. Takové námitky tedy uplatněný dovolací důvod ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. nenaplňují.
V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že v souladu s rozhodovací činností Ústavního soudu je zřejmé, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další). O takovou situaci se nepochybně jednalo také v daném případě, kdy soud druhého stupně neshledal žádná pochybení soudu prvního stupně stran úplnosti a správnost provedeného dokazování a jeho hodnocení, jakož i potvrdil přiléhavost právní kvalifikace jednání obviněného.
Ze shora citovaného dovolání je tedy zřejmé, že tyto námitky obviněného spočívají ve zpochybňování správnosti procesního postupu soudů při zjišťování skutkového stavu. Nejvyšší soud ani neshledal, ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé. Takový rozpor ostatně ani obviněný nenamítal.
Námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný uvedl, že k porušení zákonných ustanovení upravujících provoz na pozemních komunikacích došlo rovněž na straně obou poškozených tím, že nebyli připoutání bezpečnostními pásy, a že tedy následky předmětné dopravní nehody nemohou být kladeny výlučně k jeho tíži. Nejvyšší soud se tedy námitkou týkající se ve své podstatě míry zavinění obviněného na následku zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.
Podstata jednání obviněného spočívala v tom, že jako řidič osobního motorového vozidla O. A. po předchozím požití alkoholu nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, čímž porušil ustanovení §5 odst. 2 písm. b) a ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů ve znění pozdějších předpisů, a při jízdě do kopce a projíždění mírné levotočivé zatáčky nezvládl řízení vozidla, vyjel ze silnice vpravo, kde narazil do travnaté meze a poté byl odmrštěn do levého silničního příkopu, kde se vozidlo převrátilo na střechu, přičemž při dopravní nehodě došlo u nepřipoutaných spolujezdců J. S. a M. M. ke zraněním popsaným v citované skutkové větě výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně, která byla u poškozeného S. shledána jako těžká újma na zdraví.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným. Příčinu a vznik dopravní nehody je možné shledávat výhradně na straně obviněného. Skutková zjištění přesvědčivě vyjadřují i příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem tedy těžkým zraněním poškozeného.
K dané námitce obviněného je především potřeba uvést, že soudy respektovaly, že při objasňování trestného činu ublížení na zdraví spáchaného řidičem motorového vozidla, jsou orgány činné v trestním řízení povinny též zjišťovat, zda osoby sedící na sedadlech povinně vybavených bezpečnostními pásy, které při střetu motorových vozidel utrpěly újmu na zdraví, byly jimi v době střetu motorových vozidel též připoutány a v případě, že nikoli, jaký vliv měla tato okolnost na povahu jejich zranění, neboť toto zjištění je významné z hlediska event. spolupodílení se na následku poškozenými (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 9/1979 Sb. rozh. tr.) a mohlo by mít vliv na snížení míry jeho zavinění a na hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost.
Jak vyplynulo z provedeného dokazování, bylo skutečně shledáno, že oba poškození nebyli v době nehody připoutáni bezpečnostními pásy, což lze považovat za porušení ustanovení §9 odst. 1 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb., podle něhož má přepravovaná osoba povinnost být za jízdy připoutána na sedadle bezpečnostním pásem, pokud jím je sedadlo povinně vybaveno podle zvláštního právního předpisu. Z dokazování však rovněž vyplynulo, a to především ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. M. V. , že u poškozeného S. , ačkoliv nebyl řádně připoután bezpečnostními pásy, by při převracení vozidla na střechu, došlo k nárazu hlavou do střechy vozidla i pokud by byl bezpečnostními pásy připoután (viz znalecký posudek č. l. 254 – 293, svazek I. tr. spisu). Rovněž pokud jde o poškozeného M. soudní znalec připustil, že při uvedeném mechanismu dopravní nehody (převrácení auta na střechu) by poškozený mohl utrpět stejná či obdobná poranění i v případě, že by byl řádně připoután bezpečnostními pásy (viz znalecký posudek č. l. 294 – 324 svazek I. tr. spisu).
Bylo tím prokázáno, že nerespektování povinnosti podle §9 odst. 1 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb. nemělo vliv na vznik těžké újmy na zdraví, a proto tato skutečnost plnou trestní odpovědnost obviněného nikterak nesnižuje.
Ke zranění vzniklému u poškozených, kteří byli spolujezdci obviněného, je nutné dále uvést, že za to, že nebyli při jízdě připoutáni, odpovídá i sám obviněný, který měl jako řidič vozidla ve smyslu §5 odst. 1 písm. j) zák. č. 361/2000 Sb., povinnost zajistit bezpečnost přepravované osoby. Pokud tak neučinil, a umožnil, aby jeho spolujezdec připoután bezpečnostním pásem nebyl, nemůže se své odpovědnosti za vzniklý následek zbavit.
Na základě všech těchto úvah Nejvyšší soud v souladu se závěry, které již učinily soudy nižších stupňů, shledal, že rozhodující a jedinou skutečností, bez níž by škodlivý následek nenastal, tak byla zcela nepřiměřeně riskantní až hazardérská jízda obviněného. Vzhledem ke všem popsaným okolnostem se na vzniku dopravní nehody a jejich následcích nepodílely žádné jiné osoby, které se jí zúčastnily, a proto nic z toho, co obviněný namítal, jeho trestní odpovědnost za trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. nesnižuje, a to ani míru jeho zavinění na vzniklém následku a vůbec již nemůže vyloučit příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a vzniklým následkem. Obviněný je tudíž plně odpovědný za to, že při jízdě s vozidlem O. A. porušil důležité povinnosti vyplývající ze zák. č. 361/2000 Sb., a v příčinné souvislosti s porušením těchto jeho povinností došlo k dopravní nehodě a následnému způsobení těžké újmy na zdraví. Námitka obviněného v tomto směru je tedy zjevně neopodstatněná.
S ohledem na uvedené právní závěry je pak požadavek obviněného, na to, aby jeho jednání bylo posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §223 tr. zák., zcela nepřípadný.
Pokud jde o námitky obviněného proti výroku o trestu, který považuje za nesprávný, Nejvyšší soud uvádí, že tyto vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Obviněný navíc tuto námitku zakládá na jiné právní kvalifikaci jeho jednání pouze podle ustanovení §223 tr. zák., ke které měly soudy podle jeho názoru dojít, pokud by jinak hodnotily provedené důkazy a přihlédly k spoluzodpovědnosti poškozených. Proto se Nejvyšší soud námitkou ohledně trestu nezabýval, když byla zcela mimo uplatněný důvod dovolání.
Protože námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto důvodu z části neodpovídaly a hmotně právní námitku Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou, bylo dovolání obviněného R. L. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil tato rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. května 2009
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš