ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1256.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1256/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2009 o dovolání obviněné V. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 8 To 148/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 202/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné V. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. 5 T 202/2008 (ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 28. 2. 2009, sp. zn. 5 T 202/2008), byly obviněné V. K. a H. M. uznány vinnými, že:
„V. K. jako finanční poradkyně společně s M. H. (stíhanou samostatně) za pomoci H. M. po vzájemné domluvě s cílem získat pro sebe finanční prospěch od počátku měsíce února 2007 do 8. června 2007 v B. a na dalších místech při schůzkách v restauracích a jiných místech kontaktovaly pod smyšlenou záminkou snadného výdělku J. V., kdy využily jeho nezkušenosti a neznalosti a nabídly mu uzavření hypoteční smlouvy jako alternativu snadného výdělku částky 100.000,- Kč a po celou dobu vyřizování úvěru jej instruovaly o tom, jakým způsobem, kde a které dokumenty má podepsat, přímo jej doprovázely či organizovaly schůzky vedoucí k uzavření smlouvy, přestože věděly, že údaje uvedené v podkladech pro banku jsou falešné. J. V. poté dne 21. května 2007 požádal v Č. s., a. s., o uzavření úvěrové smlouvy za účelem nákupu nemovitostí na částku 2.511.250,- Kč, přičemž při žádosti o uzavření úvěrové smlouvy uvedl falešné údaje o jeho zaměstnání a o výši čistého měsíčního příjmu, kdy uvedl, že pracuje ve firmě M., s. r. o., jako zedník – obkladač a má čistý měsíční příjem za poslední tři měsíce ve výši 25.931,- Kč a za posledních 12 měsíců ve výši 26.200,- Kč, ačkoli v danou dobu nikde nepracoval a nepobíral žádný příjem, kdy toto falešné potvrzení mu za účelem získání úvěru obstarala H. M. od M. D., který tuto skutečnost na potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance dne 21. 5. 2007 potvrdil, přestože věděl, že J. V. v jeho firmě nikdy nepracoval a nepobíral žádný příjem, kdy žádost o úvěr poté V. K. jako bezproblémovou a ověřenou předala spolupracovníkovi Č. s., a. s., L. V. ke zpracování, a následně dne 8. června 2007 J. V. smlouvu o úvěru s Č. s. na částku 2.511.250,- Kč uzavřel, kdy ze sjednaného úvěru pak byla částka ve výši 2.200.000,- Kč vyplacena na účet, který je veden na osobu M. H., ke které měla po následných finančních operacích přístup V. K. a částka ve výši 300.000,- Kč byla vyplacena na účet M. H., a částka 11.250,- Kč představovala poplatek za uzavření úvěrové smlouvy, přičemž na sjednaný úvěr byla poté v nepravidelných splátkách uhrazena celkem částka 32.284,50 Kč, čímž tak byla způsobena škoda Č. s., a. s., celková škoda ve výši 2.478.965,50 Kč“.
Takto popsané jednání obviněné V. K. soud právně kvalifikoval jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. spáchaný formou účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. a podle §250b odst. 4 tr. zák. jí uložil trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu nad obviněnou. Podle §60a odst. 3 tr. zák. jí dále uložil povinnost, aby dle svých sil ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradila škodu, kterou trestným činem způsobila, podle §53 odst. 1 tr. zák. jí rovněž uložil peněžitý trest ve výměře 400.000,- Kč a podle §54 odst. 3 tr. zák. stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán.
Dlužno dodat, že obviněná H. M. byla tímto rozsudkem uznána vinnou týmž trestným činem a za něj a za sbíhající se trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a trestný čin padělání veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák., kterými byla uznána vinnou rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 12 T 29/2007, za sbíhající se trestné činy úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. a poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterými byla uznána vinnou rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 10 T 257/2006, a za sbíhající se trestné činy úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. a úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák., kterými byla uznána vinnou rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 11 T 27/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 7 To 490/2008, jí byl podle §250b odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou. Soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 11 T 27/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 7 To 490/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud prvního stupně rovněž uložil oběma obviněným povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené Č. s., a. s., škodu ve výši 2.478.965,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podaly obě obviněné odvolání. Krajský soud v Brně o nich rozhodl rozsudkem ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 8 To 148/2009, tak, že v bodě I. z podnětu odvolání obviněné H. M. podle §258 odst. 1 písm. b) a d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o souhrnném trestu, včetně způsobu jeho výkonu, včetně výroku o zrušení výroku o trestu z rozsudku Městského soudu Brno, sp. zn. 11 T 27/2008, a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině této obviněné uložil podle §250b odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon ji podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem.
Naproti tomu soud druhého stupně v bodě II. odvolání obviněné V. K. podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněná V. K. (dále převážně jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasila a prostřednictvím obhájce JUDr. M. T. podala proti němu dovolání, které opřela o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolatelka spatřovala v tom, že hlavní líčení před soudem prvního stupně je postiženo zásadní procesní vadou. Namítala, že přestože byla dne 12. 1. 2009 přítomna před i při zahájení hlavního líčení, byla do jednací síně vpuštěna až za účelem svého výslechu po provedení výslechů obviněných a svědků. Nemohla tak na výslechy reagovat, radit se s obhájcem a následně ke své obhajobě klást vyslýchaným otázky k prokázání své neviny. Na tuto procesní vadu poukázala již ve svém odvolání a krajský soud konstatoval, že byla s výslechy seznámena, aniž by však uvedl jak. Poukázala i na to, že její obhájce žádal o zaslání protokolu z jednání, právě aby ji mohl seznámit s obsahem výslechů, tento však neobdržel.
Obviněná dále poukazovala na to, že podniká jako finanční poradce v oboru vypracování a kompletace žádosti o povolení úvěru. Služby poskytuje ve své kanceláři v obchodní domě V., kam za ní docházejí její klienti. Klienta J. V. do její kanceláře přivedla paní M. H., která podnikala ve shodném oboru. Jistě nikoliv proto, aby si vydělala obviněná a ne ona, ale proto, že tento její klient měl dluhy, kdy jejich výše vylučovala poskytnutí úvěru, a měla vědomost, že v rámci svých služeb je obviněná schopna zajistit překlenovací úvěr na oddlužení. Zdůraznila, že poskytla své služby, když postupovala shodně jako v desítkách dalších obchodních případů.
Dovolatelka upozornila na to, že během hlavního líčení všem státní zástupkyní navrženým a soudem předvolaným svědkům a dalším obviněným položila dvě otázky: „1. Paní K. Vám dávala nějaké pokyny co máte, nebo nemáte dělat ohledně nepravdivých údajů pro úvěrové řízení? 2. Máte nějakou vědomost z doslechu, že by paní . někomu takové pokyny dávala?“. Všichni vyslechnutí svědci (jmenovitě uvedla svědky H. M., J. V., M. D., D. C., L. V., E. K., D. P. a M. H.) na obě otázky odpověděli „ne“. Přesto státní zástupkyně konstatovala, že obviněná byla svědky během hlavního líčení ze své trestné činnosti usvědčena.
Obviněná poukazovala i na to, že tito svědci vypovídali shodně i v přípravném řízení, přesto je v obžalobě a k jejímu „zděšení i v rozsudku tvrzeno“, že tito svědci ji z trestního jednání usvědčují. V obou rozsudcích pak nikde není uvedeno jmenovitě kým byla z trestního jednání usvědčena. Takový usvědčující důkaz výpovědí svědka nelze najít ani ve spisu.
Dovolatelka rovněž vytkla to, že v obžalobě je na straně šest v posledním odstavci tvrzeno, že její trestná činnost je prokazována všemi listinnými důkazy, které jsou součástí spisového materiálu. U hlavního líčení však jí ani svědkům nebyla předložena jediná listina s požadavkem, aby se k této vyjádřili, zejména aby se vyjádřili, jak listina vznikla a zda dávala někomu pokyny ohledně nepravdivých údajů v obsahu listiny, nebo že listinu sama vyhotovila, nebo její výrobu objednala, nebo alespoň iniciovala.
Obviněná zdůraznila, že dokonání trestného činu bylo státní zástupkyní deklarováno originálním tvrzením, že peníze půjčené od svědka M. H. a poskytnuté J. V. na překlenovací úvěr byly z poskytnutého úvěru vráceny věřiteli svědkovi (M. H.). Absurdně vymezeno, nevrácení dluhu by v tomto případě bylo zřejmě důkazem její neviny. Ve světle těchto tvrzení opět neobstojí jí citované tvrzení, „… že částka 2,2 mil. Kč začíná reálně existovat právě v okamžiku, kdy je zaslána M. H. …“. Potom by M. H. musel být spolupachatel, protože jedině on mohl peníze následně reálně rozdělovat mezi pachatele trestné činnosti. V návaznosti na to dovolatelka uvedla, že M. H. peníze převedl na ni a ta je předala proti účetnímu dokladu M. H. s tím, že ta je poskytne J. V., jak bylo dohodnuto. J. V. po obdržení půjčky vrátil peníze bezhotovostním převodem zpět M. H. Během hlavního líčení pak nebylo prokázáno, že to vše proběhlo jinak, zejména nebylo jasně deklarováno, kdy a jakým způsobem měla (dovolatelka) vytvořit pro sebe majetkový prospěch a v jaké výši, a jak se potom dostala k hotovosti. Stěžejní úkon pak byl podle ní proveden v notářské kanceláři matky M. H.
Dovolatelka rovněž uvedla, že v odůvodnění rozhodnutí se opakovaně uvádí, že trestná činnost jako hlavní organizátorky jí byla prokázána. Důkazy jsou však jen naznačovány, aniž by byly jakkoliv konkretizovány. Za zcela absurdní považuje úvahu soudu, že má být „ústřední postavou“ proto, že „… právě K. kompletovala podklady pro banku“. Akcentovala, že „jak jinak, kompletovala, kompletuje a bude kompletovat podklady pro banky, protože je to její předmět podnikatelské činnosti a za odborně zkompletované a předané podklady dostává od bank provizi“. Zcela však postrádá jasný a nevyvratitelný důkaz, že při této činnosti dávala komukoliv pokyny, aby jí předávali listiny s nepravdivými údaji a jak tyto listiny mají být vystrojeny.
Obviněná poukázala i na to, že v rozsudku nalézacího soudu jsou další absurdní situace (například z toho, že D. C. docházel do její kanceláře v obchodním domě V., soud prvního stupně dovodil, že na celém případu participovala). V té souvislosti namílala, že se nejen s D. C., ale ani s J. V. či s dalšími svými klienty mimo svoji kancelář nikdy nescházela, když o každém jednání v její kanceláři je vyhotoven záznam. Rovněž namítala, že nikdy nepředávala dál žádosti o úvěr s vyjádřením, že přílohy ověřila. Pokud banka požadovala ověření listin nebo podpisů, žadatelé o úvěr tak činili u notářů a nikdy u ní.
Závěrem svého podání obviněná navrhla (aniž citovala konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a uložil jim její trestnou činnost řádně objasnit a zejména prokázat.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně (dále jen „státní zástupce“) a k dovolatelkou uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tř. ř. uvedl, že ten je dán pouze v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolání z citovaného důvodu je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, tedy v nesprávném právním posouzení skutku podle hmotného práva, přičemž předmětem posouzení je skutek tak, jak jej zjistil soud prvního, resp. druhého stupně.
Pod tento dovolací důvod nelze podle státního zástupce podřadit poměrně široce rozvedenou argumentaci dovolatelky ohledně závěrů, které učinila státní zástupkyně činná v prvním stupni ve vztahu k výpovědím obviněných a svědků H. M., J. V., M. D., D. C., L. V., E. K., D. P. a M. H., jakož i konstatování dovolatelky, že „Shodně tito svědci vypovídali i v přípravném řízení, přesto je v obžalobě a k mému zděšení i v rozsudku tvrzeno, že tito svědci paní K. z tr. jednání usvědčují.“ Jedná se totiž o polemiku se skutkovými úvahami soudů prvního a druhého stupně, z nichž se pak odvíjel právní závěr, že se obviněná dopustila organizátorství k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., respektive o komentář těch závěrů, k nimž měl po proběhnuvším hlavním líčení dospět intervenující státní zástupce.
Dále státní zástupce zdůraznil, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje ani další argumentace dovolatelky, kterou napadá skutkové závěry, k nimž dospěly soudy obou stupňů např. na základě výpovědí svědka D. C. či spoluobviněného J. V. ohledně role obviněné v celé trestní věci, a to takovým způsobem, že skutkové závěry soudu cituje z odůvodnění příslušného soudního rozhodnutí a následně k nim zaujímá komentovaný negativní postoj.
Za předpokladu, že by obviněná podala dovolání výlučně z těchto důvodů, o nichž se domnívá, že tvoří dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo by je nutno podle názoru státního zástupce odmítnout je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Státní zástupce se rovněž vyjádřil k dovolatelkou uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tř. ř. a uvedl, že námitky obviněnou vymezené je sice možné pod tento dovolací důvod subsumovat, nicméně jde o výhrady zjevně neopodstatněné. Je tomu tak zejména z důvodu, že hlavní líčení v předmětné trestní věci skutečně proběhlo i dne 12. 1. 2009, z protokolu o něm je však zřejmé, že obviněná tehdy byla přítomna jednání soudu od samého počátku. Navíc zdůraznil, že toho dne nebyla obviněná vůbec vyslýchána a tudíž její argumentace vztahující se k tomuto termínu je naprosto iracionální.
Z kontextu spisového materiálu, který měl k dispozici, státní zástupce usoudil, že argumentace dovolatelky se může vztahovat k hlavnímu líčení nařízenému předsedou senátu soudu prvního stupně na den 3. 11. 2008. Podle protokolu o hlavním líčení z tohoto dne je totiž zřejmé, že právě v průběhu tohoto hlavního líčení byla obviněná vyslýchána, přičemž soud přistoupil k výslechu obviněných, mezi kterými byla i obviněná, poté, co rozhodl o postupu podle §208 tr. ř.
Státní zástupce k tomu uvedl, že podle §208 tr. ř. platí, že je-li obviněných několik, předseda senátu může učinit opatření, aby obviněný byl vyslýchán v nepřítomnosti spoluobviněných. Obviněného však je třeba vždy ještě v průběhu dokazování seznámit s obsahem výpovědí spoluobviněných, kteří byli vyslýcháni v jeho nepřítomnosti. Odděleným výslechem se může čelit vzájemnému nežádoucímu ovlivňování a přizpůsobování výpovědí obviněných a v důsledku toho oslabování jejich důkazní hodnoty. Tímto způsobem výslechu lze předejít i tomu, aby některý z obviněných neodmítal výpověď jen z důvodu, že nechce vypovídat v přítomnosti ostatních spoluobviněných, nebo aby neváhal uvádět skutečnosti usvědčující ostatní obviněné.
V dané trestní věci je podle státního zástupce zřejmé, že účelem postupu podle §208 tr. ř. bylo čelit právě nežádoucímu vzájemnému ovlivňování a přizpůsobování výpovědí obviněných, jejichž zájmy se v předmětné věci střetávaly (když to zejména platí o obviněné na jedné straně a obviněným J. V. na straně druhé). Z protokolu o hlavním líčení, které se konalo dne 3. 11. 2008, rovněž vyplývá, že obvinění, figurující v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 202/2008, byli po skončení svých výslechů se svými výpověďmi seznámeni, přičemž je také zřejmé, že konkrétně obviněná byla přítomna realizaci všech dalších důkazů, které byly v předmětné trestní věci postupně provedeny v hlavních líčeních konaných dne 3. 11. 2008 a dne 12. 1. 2009.
Z výše uvedeného je tak podle státního zástupce zřejmé, že nebylo porušeno právo obviněné zakotvené v čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod na to, aby její věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu, a k důkazům, na nichž je založena, včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh.
Státní zástupce s ohledem na výše uvedenou argumentaci navrhl, aby Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že pokud obviněná své dovolání opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., činí tak způsobem zjevně neopodstatněným, což odůvodňuje vydání rozhodnutí o odmítnutí předmětného dovolání jako celku podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Rovněž uvedl, že tento postup může navrhovat také z toho důvodu, že uvedené rozhodnutí by zcela evidentně bylo možné učinit pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, a není třeba opatřovat další vyjádření dovolatelky či ostatních stran řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. ř. Zvlášť také upozornil, že podle ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. může Nejvyšší soud učinit v neveřejném zasedání rozhodnutí o odmítnutí dovolání (§265i tr. ř.), respektive o zrušení napadeného rozhodnutí (§265k tr. ř.) a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí (§265l odst. 1, 2 tr. ř.), je-li zřejmé, že vadu nelze odstranit ve veřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas nejvyššího státního zástupce (a odkázal na ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. s ustanovením §265r odst. 1 tr. ř.). Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelkou spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněná ve svém podání uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. Nejvyšší soud se nejdříve zabýval námitkami, v nichž dovolatelka spatřovala naplnění druhého z nich.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byla obviněná uznána vinnou. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu námitky, které obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnila, nemohou obstát, neboť představují pouhou polemiku se způsobem, jakým soudy obou stupňů hodnotily ve věci provedené důkazy, stejně jako polemiku se správností či nesprávností skutkových závěrů, které soudy právě na podkladě procesního postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. v posuzované věci učinily. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku, jímž byla obviněná uznána vinnou. Protože námitky skutkové, resp. procesní žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
V této souvislosti je vhodné zmínit, že zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a ve vztahu k dovolatelce učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. V podrobnostech stačí odkázat na úvahy obsažené v zevrubném vyjádření státního zástupce, s nimiž se Nejvyšší soud takřka bezezbytku identifikoval.
Jestliže by uvedené výhrady obviněné měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Pokud by obviněná uplatnila pouze tento dovolací důvod, Nejvyšší soud by musel její dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněná však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnila také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., když tvrdila, že přestože byla dne 12. 1. 2009 přítomna před i při zahájení hlavního líčení, byla do jednací síně vpuštěna až za účelem svého výslechu po provedení výslechů obviněných a svědků.
Takovouto námitku lze považovat za relevantně uplatněnou, a proto se jí Nejvyšší soud zabýval. Shledal však, že je zjevně neopodstatněná.
Uvedený dovolací důvod je dán v případě, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
V návaznosti na argumentaci obviněné je třeba připomenout ustanovení §208 tr. ř., podle něhož je-li obviněných několik, předseda senátu může učinit opatření, aby obviněný byl vyslýchán v nepřítomnosti spoluobviněných. Obviněného však je třeba vždy ještě v průběhu dokazování seznámit s obsahem výpovědi spoluobviněných, kteří byli vyslýcháni v jeho nepřítomnosti.
Důvod pro takový zákonný postup je zcela logický. Odděleným výslechem se například může čelit vzájemnému nežádoucímu ovlivňování a přizpůsobování výpovědí obviněných a v důsledku toho oslabování jejich důkazní hodnoty. Tímto způsobem výslechu lze rovněž předejít tomu, aby některý z obviněných neodmítal výpověď jen z toho důvodu, že nechce vypovídat v přítomnosti ostatních spoluobviněných, nebo aby neměl zábrany vypovídat o skutečnostech, které usvědčující ostatní spoluobviněné.
Jak na to správně poukázal již státní zástupce, uplatněná námitka obviněné se nemůže vztahovat na hlavní líčení konané dne 12. 1. 2009. Z protokolu o něm (č. l. 499 až 506 spisu) se totiž podává, že tehdy obviněná ani nikdo ze spoluobviněných vyslýchán nebyl. Šlo o závěrečné hlavní líčení, při němž soud nejprve rozhodl podle §23 odst. 1 tr. ř. o vyloučení trestní věci spoluobviněných M. D. a J. V. k samostatnému projednání a posléze přečetl listinné důkazy a znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví počítačová kriminalita. Tím bylo dokazování skončeno, soud udělil stranám slovo k závěrečným řečem a po poradě senátu vyhlásil rozsudek.
Jelikož námitky dovolatelky se evidentně vztahovaly k hlavnímu líčení dne 3. 11. 2008, Nejvyšší soud tuto její termínovou nepřesnost toleroval a soustředil svou pozornost právě na toto hlavní líčení. Z protokolu o jeho konání (č. l. 459 a násl. spisu) zjistil, že poté, co státní zástupkyně přednesla obžalobu, soud zahájil dokazování, přistoupil k výslechu obviněných (bezprostředně před tím rozhodl o postupu podle §208 tr. ř.) a postupně všechny přítomné vyslechl (včetně dovolatelky). Po skončení jejich výslechů předsedkyně senátu zaprotokolovala, že obvinění byli „seznámeni se svými výpověďmi navzájem“ (srov. stranu 9 protokolu o hlavním líčení).
Z uvedeného je proto naprosto jednoznačné, že uplatněné námitky obviněné jsou nepřípadné a zjevně neopodstatněné. Ostatně sama dovolatelka si v použité argumentaci odporuje, když na jedné straně tvrdí okolnosti shora uvedené a na straně druhé současně uvádí, že „… během hlavního líčení všem státní zástupkyní navrženým a soudem předvolaným svědkům a dalším obviněným položila dvě otázky … (kteří) … na obě otázky odpověděli …“.
Nejvyšší soud tak uzavírá, že právo obviněné zakotvené v čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod na to, aby její věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v její přítomnosti a aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům, nebylo porušeno. Nebyla porušena ani ustanovení trestního řádu o přítomnosti obviněné(ho) v hlavním líčení (nebo ve veřejném zasedání). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. tak obviněná uplatnila evidentně nedůvodně.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265h odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné jako celek odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. října 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a