ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1268.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1268/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. listopadu 2009 o dovolání obviněného J. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 13 To 212/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 242/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 3 T 242/2007, byl obviněný J. Š. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným skutkem blíže popsaným v tzv. skutkové větě výroku, který soud právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. a uložil mu podle §224 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil a podle §59 odst. 1 tr. zák. stanovil zkušební dobu v trvání dvou let.
Dlužno dodat, že předchozí odsuzující rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 3 T 242/2007, byl k odvolání obviněného usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 2. 10. 2008, sp. zn. 13 To 336/2008, podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně.
Proti v pořadí druhému rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozhodl rozsudkem ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 13 To 212/2009, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že:
„dne 26. 12. 2006 v 19:14 hod. v železniční stanici ČD B. jako výpravčí vnější služby po odjezdu osobního vlaku z koleje 1a ve směru na Č., přestože věděl, že od Č. se do stanice blíží vlak „J. H.“, který v nejbližší době projede stanicí B. po koleji, nevěnoval dostatečnou pozornost cestujícím odcházejícím od osobního vlaku a opouštějícím kolejiště po namrzlých a neposypaných pražcových přechodech k nástupišti, neupozornil cestující na očekávaný příjezd vlaku, ale odešel do dopravní kanceláře, přestože se v prostorách stanice ještě pohybovali cestující L. R. s nezletilou dcerou, které předtím vystoupily z osobního vlaku, a v čase 19:16 hod. na pražcovém přechodu v koleji byla L. R. sražena projíždějícím vlakem, v důsledku čehož poškozená zemřela“.
Takto popsané jednání obviněného odvolací soud právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. a uložil mu podle §224 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil a podle §59 odst. 1 tr. zák. stanovil zkušební dobu v trvání dvou let.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. K. B. podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g), l) tr. ř.
Dovolatel v obecné rovině uvedl, že soudy nerespektovaly zásadu, že orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, a učinily napadená rozhodnutí, která jsou založena „za trvání stavu spočívajícího na porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a porušení zásady veřejnosti trestního procesu, ale i na nesprávném hmotně právním posouzení skutku na úseku dopravy a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení“. Toto nesprávné hmotně právní posouzení předpisů na úseku dopravy spočívá jednak v nesprávné aplikaci těch právních předpisů, kterými se soudy obou stupňů zabývaly, a dále v tom, že neposoudily jednotlivá ustanovení předpisů na úseku dopravy v souvislostech proto, že hmotně právní úpravu obsaženou v těchto předpisech zcela pominuly (obviněný přitom odkázal na zákon č. 266/1994 Sb. v platném znění, služební předpisy ČD, Staniční řád železniční stanice B.).
Obviněný v podrobnostech namítl, že soud (prvního stupně) porušil jeho právo na veřejný proces, a to tím, že za trvání hlavního líčení ve věci vyloučil nedůvodně veřejnost z hlavního líčení při provádění vyšetřovacího pokusu dne 26. 2. 2009 v železniční stanici ČD B. a v souvislosti s tímto procesním úkonem se dopustil dalších procesních pochybení při vyšetřovacím pokusu samém. Zopakoval, že již v podaném odvolání proti odsuzujícímu rozsudku uvedl, že se neztotožňuje s odůvodněním konání vyšetřovacího pokusu s vyloučením veřejnosti, tak jak je v napadeném rozsudku formulováno. I před odvolacím soudem ve veřejném zasedání argumentoval tím, že trestní řád v platné podobě nezná výjimek z provádění dokazování v hlavním líčení ve smyslu konání, jehož se dopustil Okresní soud v Ústí nad Orlicí při projednávání této věci. Tento soud při provádění vyšetřovacího pokusu přitom nepochybně jednal v rozporu s pokynem odvolacího soudu, neboť předpokládal, že soud druhého stupně konání vyšetřovacího pokusu požaduje na nalézacím soudu při splnění všech podmínek trestního řádu na tento procesní úkon. Obviněný proto považoval za nesprávný právní závěr odvolacího soudu, že „... nedošlo k porušení zásady veřejnosti řízení, neboť tento úkon nebyl součástí hlavního líčení …“, čímž se neodůvodněně přiklonil na stranu právního závěru okresního soudu. Podle obviněného zůstalo nezodpovězenou otázkou, v jaké části trestního řízení se vyšetřovací pokus konal, když nebyl konán v přípravném řízení. Odvolací soud sice zaujal názor, že vyšetřovací pokus jako úkon zařazený do třetího oddílu hlavy páté trestního řádu bývá nejčastěji prováděn již v přípravném řízení, současně však sdělil, že může být proveden i v řízení před soudem, ale pokud možno v autentickém prostředí. Souběžně s tím zaujal názor, že mimo jednací síň nebylo možné prosazovat, že jeho průběh bude sledovat početná veřejnost z takové blízkosti, jako dění v jednací síni soudu. Krajský soud konkrétně uvedl, že „… obžalovaný se dovolával ust. §200 tr. řádu, které se však týká problematiky vyloučení veřejnosti v hlavním líčení, vyšetřovací pokus se konal mimo prostory soudu, mimo jednací síň a jeho cílem byla technická zjištění, zaměření času, po který se bude pohybovat poškozená s dcerou ještě před opuštěním kolejiště …“. S takovými závěry soudu dovolatel nesouhlasil, neboť jsou založeny na nesprávné aplikaci právního předpisu na daný skutkový stav ve spojení s konkrétními procesními pochybeními soudu.
Dovolatel dále namítl, že vychází z procesního stavu věci v uvedený den konání vyšetřovacího pokusu, kdy se trestní řízení vedené proti němu nacházelo ve stadiu dokazování v hlavním líčení. Dokazování jako kontinuální stadium trestního řízení je ovládáno zásadou veřejnosti. Při hlavním líčení pak může být veřejnost vyloučena, jen jestliže by byly splněny zákonné podmínky pro takový postup (a odkázal na §200 odst. 1 tr. ř.); o vyloučení veřejnosti přitom rozhodne soud po slyšení stran usnesením, které veřejně vyhlásí. V návaznosti na to obviněný uvedl, že již tento úvodní procesní postup před vyhlášením usnesení o neveřejnosti jednání byl soudem opomenut, když žádné slyšení stran před vydáním shora citovaného usnesení se nekonalo. Soud tak v této části řízení rozhodl, aniž by jeho rozhodnutí předcházel zákonem předpokládaný procesní postup. Dále namítl, že i když by byla veřejnost vyloučena v souladu se zákonem, trestní řád stanoví podmínky, za jakých může soud z důležitých důvodů povolit jednotlivým osobám k hlavnímu líčení přístup. Zejména na žádost obviněného musí být dovolen přístup dvěma jeho důvěrníkům (a odkázal na §200 odst. 2 tr. ř.). Podle ustálené judikatury a soudní praxe je přístup důvěrníkům podmíněn tím, že obviněný o ně požádá.
Dovolatel soudu vytknul, že pominul, že nepřehlédnutelným právem obviněného je takový procesní postup, podle kterého soud má za povinnost jej (a to bez ohledu, zda je zastoupen obhájcem, či nikoliv) o tomto právu poučit (§33 odst. 5 tr. ř.). Protože takový procesní postup se nekonal, dovodil, že předmětný úkon byl učiněn v rozporu s trestním řádem. Obviněný rovněž poukázal na to, že podle §55 tr. ř. jsou stanovena obecná ustanovení o sepisování protokolu. Náležitosti protokolu ve spojení s povinností soudu poučit obviněného jsou trestním řádem dány zcela jednoznačně; proto mělo být nezbytnou součástí protokolu z vyšetřovacího pokusu i poučení o procesních právech a povinnostech obviněného. To se však nestalo a není-li proto takové poučení v předmětném protokolu uvedeno, jedná se o právně neexistující protokol. Jestliže obhajoba nemohla nic namítat proti právně neexistujícímu protokolu, pak i samotný vyšetřovací pokus s vyloučením veřejnosti a neprocesním protokolem je úkonem ve svém důsledku v rozporu se zákonem. Soud tato procesní pochybení přešel, tak jako přešel i to, že povinnost poučit obviněného náleží orgánu činnému v trestním řízení, a konečně přešel i to, že v předmětné věci tak zákonná povinnost poučení obviněného splněna nebyla. Pokud soud zaujal názor, že „… mimo jednací síň nebylo možno prosazovat, že jeho průběh bude sledovat početná veřejnost jako dění v jednací síni soudu …“, pak pro tento názor soudu neexistovala v jeho konkrétním případě žádná právní opora a konečně neexistuje ani žádný věcný důkaz na podporu tohoto závěru soudu.
Obviněný dále uvedl, že soudem bylo přehlédnuto, že v čase provádění vyšetřovacího pokusu byly vytvořeny provozovatelem drážní dopravy (ČD, a. s.) následující podmínky:
- provozovatelem drážní dopravy byla zastavena veškerá doprava v traťovém úseku Ú. – Ch. (železniční stanice B. leží mezi těmito dvěma stanicemi);
- pro jízdu osobních vlaků byla k zajištění bezpečnosti povoláno 6 příslušníků Policie České republiky;
- žádný vlak v době samotného provádění vyšetřovacího pokusu s dopadem do jeho realizace přes železniční stanici B. neprojížděl a ani nezastavoval;
- nad realizací vyšetřovacího pokusu z hlediska bezpečnosti cestující veřejnosti dohlížel sám vrchní přednosta ČD, a. s., uzlové železniční stanice P. s účastí přednosty železniční stanice Ch., pod kterou železniční stanice B. organizačně u ČD, a. s., náleží. V této věci byla tak vykonávána přímá kontrola nad výkonem dopravní služby ve směně pracujících dvou výpravčí železniční stanice B. Zcela nepochybně tak byla zajištěna na maximální možné dosažitelné úrovni bezpečnost cestujících a ostatních osob, které by se na nádraží po nástupišti pohybovaly. Podle předběžného zjištění u provozovatele drážní dopravy měly tyto osoby platné cestovní doklady umožňující jim pohyb na pozemku provozovatele dráhy;
- soud při konání vyšetřovacího pokusu nevyžadoval a to ani předem na provozovateli drážní dopravy, uzavření veřejného prostoru pro cestující z důvodu zájmu ochrany bezpečnosti cestujících a majetku. Je tak zřejmé, že postup soudu byl veskrze účelový.
Podle dovolatele je tak zřejmé, že není pravdivý závěr soudu, že nebylo možno prosazovat sledování vyšetřovacího pokusu přítomnou diváckou veřejností. Pro úplnost připomněl, že Policie ČR neeviduje žádný důkaz o porušování pokynů hlídkující Policie ČR, která z rozhodnutí soudu veřejný prostor uzavřela. Je přesvědčen, že jeho právo bylo soudem porušeno i během provádění vyšetřovacího pokusu, kdy obhájci bylo znemožněno kontrolovat dosažené časy měření stopkami – dokonce v jednu chvíli zhaslo na nástupišti světlo – viz protokol z vyšetřovacího pokusu s námitkou obhájce, že nemá možnost se seznámit s naměřenými časy. Z uvedeného plyne, že tak nebyly transparentní úkony seznámení se s měřenými časy.
Obviněný proto tvrdil, že jestliže obstarání důkazu vyšetřovacím pokusem mohl být přítomen, pak ve světle shora uvedených skutečností nic nebránilo tomu, aby byl i vyšetřovací pokus prováděn veřejně, neb – mimo jiné – se tak konalo na místě veřejnosti přístupném. Za takového stavu věci má za to, že závěr odvolacího soudu, že se jedná pouze o obstarání důkazu mimo hlavní líčení je nejen nepřesvědčivý, ale nemůže ani obstát, neboť zákon nezná právní institut obstarání důkazu ve spojení s vyloučením veřejnosti.
Dovolatel dále namítl, že byl odsouzen za stavu, kdy došlo soudem jak k nesprávnému právnímu posouzení skutku, pro který byl stíhán a souzen, tak i k nesprávnému posouzení skutku spočívajícího v jednání poškozené. Je přesvědčen, že tyto dva skutky, resp. dvě jednání nelze od sebe oddělit tak, jak činily orgány činné v trestním řízení a jak finálně pochybil i odvolací soud.
Obviněný zdůraznil, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v rozhodnutí stojícím na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z obsahu trestního spisu je zřejmé, že skutkem dávaným mu k tíži byl spáchán trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Obviněný není přesvědčen, že soud o tomto skutku správně rozhodl, neboť to prý nebyl on, kdo zaviněným jednáním „jinému z nedbalosti způsobil újmu na zdraví, resp. smrt“ tím, že by umožnil střet vlaku s poškozenou, a to rozsvícením vjezdového návěstidla do stanice B. na návěst VOLNO pro jízdu vlaku a umožněním jízdy vlaku do stanice B. Obsah takového skutku svým jednáním nenaplnil, když svým jednáním ani nemohl způsobit skutek, který je mu přičítán k tíži, neboť tuto činnost vykonal druhý výpravčí ve směně, tedy onen tzv. vnitřní výpravčí, když:
I) vnitřní výpravčí v souladu se svými povinnostmi ověřil volnost nástupu pro cestující,
II) vnitřní výpravčí umožnil vjezd do železniční stanice. Tedy výlučně a právě jeho činností obsluhou staničního releového zabezpečovacího zařízení, a to uvedením vjezdového návěstidla do polohy zeleného signálního světla na návěst VOLNO, byla umožněna jízda na kolej, v době, kdy se tam nacházela poškozená.
Pro úplnost věcné stránky obviněný připomněl, že tento tzv. vnitřní výpravčí při zjišťování volnosti nástupního prostoru, což je jeho povinností a nikoliv povinností obviněného – poukázal na staniční řád železniční stanice B. – nezjistil žádné osoby v kolejišti. Tak jako je rovněž neviděl strojvedoucí vlaku A. M., který prostor sledoval z okénka lokomotivy, a to ještě 20 – 30 m při odjezdu vlaku ze železniční stanice B., a svědek D. D., který potvrdil (nezávisle na výpovědi svědka A. M.) totéž. Je pak zcela protismyslný závěr (který si lze stěží byť jen hypoteticky představit), že by kdokoliv z výpravčích vědomě umožňoval jízdu rychlíku v době, kdy se v kolejišti nachází osoby. Jestliže jmenovaní svědci vypovídali o tom, že kolejiště bylo v čase odjezdu vlaku volné, pak ani problematická výpověď svědkyně M. K., na které staví soudy své závěry o jeho odpovědnosti, nehovoří o tom, že by tato viděla pád osoby v kolejišti; to prý soud přešel bez dalšího odůvodnění. Konečně připomněl, že i z hlediska příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vzniklým následkem za takového stavu věci vztažmo k činnosti druhého výpravčího a k následku usmrcení nemohl ani objektivně přispět (opět jen pro úplnost uvedl, že vnitřní výpravčí nebyl v souvislosti s mimořádnou událostí nikdy jakkoliv, tj. i trestněprávně postižen, a stopy rukou na přechodu nebyly nikdy identifikovány jako stopy rukou poškozené L. R.).
Podle obviněného je nepřehlédnutelné, že soud se nevypořádal ani s právní otázkou aplikace §4a odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, v platném znění, když neposoudil skutek ani v kontextu porušení právní povinnosti poškozené a příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem a dospěl k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení věci. Přitom podle odst. 1 citovaného ustanovení platí, že nikdo nesmí bez povolení provozovatele dráhy vykonávat v obvodu dráhy činnosti, které se považují za podnikání, vstupovat na dráhu a v obvodu dráhy na místa, která nejsou veřejnosti přístupná, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak. Podle odst. 2 písm. c) citovaného ustanovení pak platí, že všechna místa na dráze a v obvodu dráhy jsou veřejnosti nepřístupná s výjimkou prostor určených pro veřejnost, nástupišť a přístupových cest k nim a prostor nacházející se v obvodu dráhy, pokud jsou v nich poskytovány služby související s drážní dopravou.
Dovolatel připomněl, že i kdyby mohla být připuštěna verze skutkového děje, ke které soud dospěl již v rozsudku ze dne 30. 7. 2008 (tu však nepovažuje za reálnou), nemůže mu být rozhodnutím soudu dáváno za vinu, že poškozené způsobil smrtelné zranění. To přivodila poškozená sama sobě tím, že se prokazatelně neřídila přepravní smlouvou, kterou využitím služeb Č. d., a. s., uzavřela. Právní otázkou porušení povinností cestujícího z této smlouvy, a to zaviněným jednáním poškozené, kdy tato poté, co již opustila kolejiště, opětovně do něho vstoupila za jiným účelem, než k nástupu do drážního vozidla, se prý soudy vůbec nezabývaly. Nevypořádaly se ani s tím, že poškozená jednala výhradně na vlastní nebezpečí, ačkoliv byla ze zákona povinna počínat si tak, aby nezpůsobila škodu sobě popř. někomu jinému.
Pro úplnost a na podporu své obhajoby obviněný uvedl, že „… zatímco si sama nezl. na další průběh událostí nevzpomíná, soud zalepil mezeru v nezjištěném skutkovém ději naprosto nepodloženou úvahou hraničící s fantazií, když odůvodnění nalézá ve výpovědi očitého svědka, strojvedoucího vlaku J. K. Ten však před soudem naprosto spontánně vypověděl o nehybném postoji poškozené bokem na pravé kolejnici ve směru jízdy vlaku. Tedy nikoliv ani uprostřed přechodu, když se na místě nenacházela žádná jiná další osoba a kdy ve snaze tuto jedinou osobu varovat stačil použít výstražný zvukový signál. Lze tak jistě uvěřit tomu, že těchto několik sekund si člověk velmi dobře zapamatuje, o čemž i v tomto svědčí výpověď svědka K.“. Je proto přesvědčen, že při prokázání toho, že poškozená již jednou kolejiště bezpečně opustila, nemůže být v jeho skutku spatřován trestný čin, pro který byl odsouzen.
Procesním pochybením, které soud v trestním řízení přešel, je podle dovolatele „účast svědka MUDr. J. Š.“. Odvolací soud se prý vůbec nevypořádal s tím, že v odvolacím řízení, konaném před Krajským soudem Hradec Králové, pobočka Pardubice, dne 22. 8. 2008, došlo k situaci, kdy tento svědek byl již od samého zahájení veřejného zasedání přítomen probíhajícímu jednání v jednací síni, obsah tohoto jednání vnímal a byl tak obšírně seznámen s obsahem spisu a předcházejícím jednáním. Tato skutečnost vyplynula najevo poté i v hlavním líčení před Okresním soudem v Ústí nad Orlicí, kdy „i přes toto zjištění byl soudem výslech tohoto svědka po vrácení věci soudu prvního stupně nadále realizován“. Je proto přesvědčen, že s ohledem na platné zásady trestního řízení pro výpovědi svědků a jejich účasti na jednáních se jedná o závažné procesní pochybení, pro které nemůže být žádná výpověď tohoto svědka považována za procesně legitimní; trestní řízení je tak stiženo vadou se všemi právními důsledky, jež z takového zjištění vyplývají. V této souvislosti uvedl, že je nepřehlédnutelné (a soud se prý ani s touto jeho námitkou nevypořádal), že pokud soud vycházel z neprocesní výpovědi lékaře, pak jeho rozhodnutí „postrádá odůvodnění toho, že V. R. sama od sebe svědkovi nikdy neřekla, co se stalo, když pouze opakovala jen to, co jí svědek říkal, který tak usuzoval na to, co se mohlo stát“. Jestliže tato významná skutečnost v napadeném rozsudku zcela absentuje, pak dovolatel soudu vytknul, že se ani s touto a takto vytěženou informací nevypořádal a svůj postup nikterak neodůvodnil.
Pouze pro úplnost a na podporu své obrany obviněný považoval za potřebné doplnit následující fakta:
- v předmětné věci byl stíhán a odsouzen podle ustanovení §224 odst. 1 tr. zák.,
- během celého trestního řízení však byla dovozována jeho odpovědnost z porušení speciálních právních povinností, kterých se měl dopustit v době, kdy převzetím služby výpravčího vnější služby jednal podle vztažných ustanovení služebních předpisů ČD a staničního řádu železniční stanice B.,
- ač nestíhán podle §224 odst. 2 tr. zák., byl ve skutečnosti odsouzen za jednání, která dopadají pod skutkovou podstatu §224 odst. 2 tr. zák.
Dovolatel tak má za to, že se jedná o nesprávné hmotně právní posouzení skutku, když připomenul judikát Ústavního soudu, že nezbytnými podmínkami spravedlivého procesu je jednoznačný soulad mezi skutkovým stavem zjištěným procesně zákonným způsobem a z něj vyvozenými právními závěry. Postupem odvolacího soudu je utvrzován i v tom, že jak odvolací soud, tak okresní soud přešly jeho obranu stanoviskem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 553/05. Je tak vnitřně přesvědčen a provedeným dokazování s jeho procesními nedostatky a přetrvávajícími rozpory utvrzen v tom, že v jeho případě došlo k jinému hmotně právnímu posouzení, neboť jeho obhajoba nebyla spolehlivě a jednoznačně vyvrácena.
S ohledem na výše uvedená procesní pochybení a vzhledem k tomu, že skutková zjištění svědčí pro jiný právní závěr, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání vyhověl a zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, ¬pobočka Pardubice, ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 13 To 212/2009, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující na toto usnesení (správně měl být „rozsudek“), a přikázal tomuto soudu o věci znovu jednat a rozhodnout.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedl, že ten je dán tehdy, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Dovolatel nevznesl jedinou námitku, která by směřovala k tomu, že mu byla postupem soudů znemožněna účast u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání; naopak výslovně připustil, že i při vyšetřovacím pokusu, který byl podle jeho názoru součástí hlavního líčení, přítomen být mohl. Pokud mínil dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatnit námitky směřující proti provedení vyšetřovacího pokusu s vyloučením veřejnosti (z textu dovolání není zcela zřejmé, ke kterému z uplatněných dovolacích důvodů se měla tato část námitek vztahovat), pak takovéto námitky uvedenému dovolacímu důvodu (ale ani žádnému jinému) obsahově neodpovídají; procesní námitky týkající se porušení ustanovení o veřejnosti hlavního líčení (§200 a násl. tr. ř.) totiž nelze uplatňovat ani v rámci žádného jiného dovolacího důvodu. Totéž se týká námitek, které se týkají údajných procesních vad při provádění vyšetřovacího pokusu.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) ani jiná procesní pochybení. Z dovolacích námitek obviněného však vyplývá, že i v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje zčásti námitky, které deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Jsou to především námitky týkající se procesní nepoužitelnosti výpovědi svědka J. Š. Pouze pro úplnost podotkl, že z žádného ustanovení trestního řádu nevyplývá, že by výpověď svědka, který byl přítomen některému veřejně konanému jednání soudu, byla v dalším řízení absolutně nepoužitelná.
Za námitky primárně skutkového charakteru státní zástupce považoval též námitky, ve kterých dovolatel poukazoval na zavinění poškozené, která „poté, co již opustila kolejiště, opětovně vstoupila do kolejiště za jiným účelem než k nástupu do drážního vozidla“, a v této souvislosti vytknul soudům, že se nevypořádaly s ustanoveními §4a odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, v platném znění. V návaznosti na to uvedl, že podle zjištění obsažených v tzv. skutkové větě rozsudku, byla poškozená L. R. sražena vlakem „na pražcovém přechodu v koleji“, tj. právě na přístupové cestě k nástupišti, nikoli tedy na místě, které by ve smyslu výše citovaných ustanovení bylo veřejnosti nepřístupné (železniční stanice B. je stanicí bez mimoúrovňového přístupu k vlaku, tj. cestující nemají možnost použít podchodu nebo nadchodu). Podle skutkových zjištění rozvedených v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu po vystoupení z vlaku poškozená s nezletilou dcerou odcházely směrem ke kritickému přechodu, kde došlo ke zdržení, neboť nezletilá v důsledku nedostatečného ošetření povrchu přechodu uklouzla a matka jí pomáhala vstát; možnost, že se poškozená poté, co pomohla dceři odejít z přechodu, vrátila na přechod pro odložené tašky, označil odvolací soud pouze za hypotézu, kterou provedené důkazy jednoznačně nepotvrzují (str. 10 a 11 tohoto rozsudku). Z těchto skutkových zjištění nevyplývá, že by se obviněná nedůvodně zdržovala v kolejišti, resp. že by se tam vrátila poté, kdy již kolejiště opustila nebo že by dokonce vstupovala na místa, která nejsou veřejnosti přístupná, a že by tak porušila zákonná ustanovení dovolatelem citovaná. Tvrzení dovolatele o spoluzavinění, resp. výlučném zavinění poškozené na vzniklém následku, tudíž nevycházejí ze skutkových zjištění soudy učiněných (v původním řízení obhajoba dokonce naznačovala, že poškozená spáchala sebevraždu).
Státní zástupce dále uvedl, že deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají ani veškeré další námitky, jimiž dovolatel zpochybňoval skutková zjištění učiněná soudy, popř. prováděl vlastní hodnocení důkazů.
Pod deklarovaný dovolací důvod [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] však podle státního zástupce lze podřadit námitky, kterými dovolatel namítal absenci příčinné souvislosti mezi svým jednáním a vzniklým následkem, neboť vjezd vlaku do stanice a jeho střet s poškozenou byl umožněn výlučně jednáním tzv. vnitřního výpravčího, který rozsvítil vjezdové návěstidlo do stanice na návěst „VOLNO“.
K těmto námitkám státní zástupce uvedl, že obecně platí, že příčinou je každý jev, bez kterého by jiný jev nenastal tak, jak nastal. Určité jednání má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedla další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je tedy dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila následek (např. smrt jiného), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla způsobilá přivodit smrt sama o sobě nebo mohla tento následek způsobit jen ve vzájemném spolupůsobení s jinou příčinou.
Podle státního zástupce je nepochybné, že jednou a podle nalézacího soudu dokonce hlavní příčinou vzniku smrtelného následku bylo povolení vjezdu vlaku do stanice B. v době, kdy cestující, kteří vystoupili z osobního vlaku, dosud neopustili kolejiště. Dovolateli však je přičítáno zcela odlišné jednání spočívající v tom, že při vědomí toho, že stanicí B. v nejbližší době projede vlak, neupozornil cestující na očekávaný průjezd tohoto vlaku, ale odešel do dopravní kanceláře; odvolací soud toto ve skutkové větě obsažené zjištění rozvedl tak, že obviněný si byl vědom toho, že v krátké době má po koleji bližší k nádražní budově projet vlak, přičemž cestující z osobního vlaku vstupovali do míst, která nebyla uspokojivě osvětlena a pohybovali se po kluzkých a neošetřených nástupištích a přechodech; v návaznosti na to pak odvolací soud konstatoval, že „za této situace bylo na místě požadovat po obžalovaném, aby věnoval vystupování a odchodu cestujících od osobního vlaku zvláštní pozornost, důsledně zkontroloval, zda skutečně všichni cestující opustily prostor kolejiště, a aby osoby, které by se případně zdržely při odcházení, upozornil na to, že stanicí projede vlak EC“.
Takto vymezené jednání dovolatele bylo i podle státního zástupce jednou z příčin smrtelného následku, a to i při zohlednění skutečnosti, že se touto příčinou mohlo stát pouze ve spojení s jednáním tzv. vnitřního výpravčího P. S., který ve snaze nezvyšovat zpoždění vlaku umožnil vjezd tohoto vlaku do stanice v neúměrně krátkém časovém intervalu po odjezdu osobního vlaku. (Otázka, zda přicházel v úvahu trestní postih tzv. vnitřního výpravčího, však nemůže být v rámci dovolacího řízení řešena.) Námitky týkající se absence znaku příčinné souvislosti tudíž nepovažoval za důvodné.
Za bezpředmětnou považoval státní zástupce i námitku, podle které byl dovolatel fakticky stíhán za trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. Dovolatel byl již od zahájení trestního stíhání stíhán pro trestný čin ublížení na zdraví spáchaný toliko v základní skutkové podstatě podle §224 odst. 1 tr. zák. Skutečnost, že mu bylo přičítáno porušení povinností vyplývajících z některých ustanovení obecně závazných právních předpisů a interních služebních předpisů Č. d., neznamená, že by mu bylo přičítáno spáchání trestného činu v kvalifikované skutkové podstatě podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. Odpovědnost podle §224 odst. 2 tr. zák. nezakládá každé porušení povinnosti vyplývající pachateli z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené mu podle zákona, ale toliko porušení důležité povinnosti. Při posuzování materiálních podmínek pro použití této kvalifikované skutkové podstaty je nutno přihlížet též k případnému spoluzavinění dalších osob. V tomto směru již nalézací soud přiléhavě konstatoval, že povinnosti zaměstnanců (výpravčích) k zajištění splnění povinnosti vyplývající z ustanovení §72 odst. 2 vyhlášky Ministerstva dopravy č. 173/1995 Sb. (povinnost zajistit ve stanicích bez mimoúrovňového přístupu k vlaku bezpečný přístup cestujících k vlaku s ohledem na pohyb drážních vozidel) jsou interními drážními předpisy stanoveny pouze obecně, a dále poukázal na spoluzavinění vnitřního výpravčího P. S.
Státní zástupce s ohledem na shora uvedené shrnul, že ty dovolací námitky obviněného, které jsou obsahově podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou zjevně nedůvodné.
Konečně státní zástupce uvedl, že jelikož v rámci řízení předcházejícího rozhodnutí odvolacího soudu nebyly dány vady zakládající dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř., není důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné, a aby takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Dovolatel ve svém podání uplatnil hned tři dovolací důvody, a to podle §265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. ř.
Na prvním místě obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., pod který podřadil námitku směřující proti provedení vyšetřovacího pokusu s vyloučením veřejnosti v rozporu s ustanovením §200 tr. ř.
K tomu je zapotřebí uvést, že podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Naplnění tohoto dovolacího důvodu předpokládá, že se v rozporu s příslušnými zákonnými ustanoveními konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna; takovým postupem soudu by byl zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Při takovémto vymezení uvedeného dovolacího důvodu je mimo jakoukoliv pochybnost, že obviněným vznesené námitky tomuto dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Obviněný totiž nevznesl jedinou námitku, která by směřovala k tomu, že mu byla postupem soudů znemožněna účast u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, naopak výslovně připustil, že i při vyšetřovacím pokusu (který považoval za součást hlavního líčení) přítomen být mohl (a dokonce i byl, jak vyplývá z protokolu o provedení vyšetřovacího pokusu). Pokud spatřoval naplnění tohoto dovolacího důvodu v tom, že z provedení vyšetřovacího pokusu byla vyloučena veřejnost, činil tak naprosto nesprávně. Jak přiléhavě vyjádřil již státní zástupce, procesní námitky týkající se údajného porušení ustanovení o veřejnosti hlavního líčení (§200 a násl. tr. ř.) nelze uplatňovat ani podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., ale ani v rámci žádného jiného dovolacího důvodu. To samé se týká dovolatelových námitek, které se vztahují k údajným procesním vadám při vlastním vyšetřovacím pokusu.
Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., když namítal, že „… bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, byť byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. d), g), l)“.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Obviněný, byť to výslovně neuvedl, zřejmě chtěl své dovolání opřít o tu část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku …, byl-li v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.“, tj. o druhou z uvedených alternativ. Takto vymezený dovolací důvod se vztahuje mimo jiné na ty případy, kdy byl řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně (v dané věci odvolání) jako nedůvodný zamítnut poté, co soud druhého stupně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně a ztotožnil se s ním.
O takovou situaci se však v posuzovaném případě nejednalo. Odvolací soud totiž z podnětu odvolání obviněného odsuzující rozsudek soudu prvního stupně meritorně přezkoumal, v celém rozsahu jej zrušil a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. učinil ve věci nové rozhodnutí. Odvolání obviněného tedy nebylo zamítnuto, a proto ani nemohl být splněn základní předpoklad dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Jako poslední obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byla obviněná uznána vinnou. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu některé námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, nemohou obstát. Jde především o výhrady, jimiž dovolatel zpochybňoval skutková zjištění učiněná soudy, když tvrdil, že nepostupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., nesprávně hodnotily ve věci pořízené důkazy a nepřihlédly k jeho obhajobě. Dále jde o námitky vztahující se k procesní nepoužitelnosti výpovědi svědka J. Š. (jen pro úplnost lze poznamenat, že z žádného ustanovení trestního řádu nevyplývá, že by výpověď svědka, který byl přítomen některému hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání, byla v dalším řízení absolutně nepoužitelná), a konečně o námitky, v rámci nichž dovolatel poukazoval na spoluzavinění, resp. výlučné zavinění poškozené na vzniklém následku [s odkazem na ustanovení §4a odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, v platném znění]. Takové námitky mají rovněž skutkový charakter, neboť se neopírají o skutková zjištění soudů. Dovolatel se tu pokusil o vlastní zhodnocení provedených důkazů a o konstrukci takového skutkového stavu věci, který by odpovídal jím předkládané verzi skutkového děje.
Žádnou z těchto výhrad pod uplatněný dovolací důvod rozhodně podřadit nelze, neboť nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku, jímž byl obviněný rozhodnutími soudů uznán vinným. Protože námitky skutkové, resp. procesní žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a ve vztahu k dovolateli učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry, jak na to bude dále poukázáno.
Je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolené a shora citované dovolací důvody. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Dovolatel však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také námitky, které jsou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné. Jednalo se především o argumenty, jimiž namítal absenci příčinné souvislosti mezi svým jednáním a vzniklým následkem, když tvrdil, že vjezd vlaku do stanice a jeho střet s poškozenou byl umožněn výlučně jednáním tzv. vnitřního výpravčího, který rozsvítil vjezdové návěstidlo do stanice na návěst „VOLNO“.
Nejvyšší soud však současně shledal, že takováto relevantně uplatněná výhrada je zjevně neopodstatněná.
V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt. Jde o tzv. nedbalostní delikt, který lze spáchat z hlediska jednání jako znaku objektivní stránky jeho skutkové podstaty jak konáním, tak i opomenutím ve smyslu §89 odst. 2 tr. zák. (podle tohoto ustanovení se jednáním rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen). Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje nedbalost [§5 písm. a), b) tr. zák.].
V návaznosti na vyjádření státního zástupce k problematice příčinného vztahu lze dodat, že příčinný vztah je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu a spojuje jednání pachatele s následkem. Určitá osoba může být proto trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Základním předpokladem trestní odpovědnosti je bezpečné zjištění příčinného působení jednání obviněné osoby na společenské vztahy chráněné trestním zákonem a toho, zda toto jednání nese znaky zavinění ve smyslu trestního zákona (srov. rozhodnutí č. 46/1963 Sb. rozh. trest.). Zavinění totiž musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tj. i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu. Vývoj příčinné souvislosti musí být zaviněním zahrnut alespoň v hrubých rysech (srov. rozhodnutí č. 69/1953, č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. trest.). Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal. Trestní odpovědnost pachatele za tento následek závisí na tom, zda následek i příčinný průběh k němu vedoucí jsou kryty pachatelovým zaviněním či nikoliv (srov. rozhodnutí č. 21/1981 Sb. rozh. trest.). V případě nedbalostního zavinění je dán požadavek, aby si pachatel byl schopen představit, že se příčinný vztah může takto rozvinout.
Se státním zástupcem lze souhlasit rovněž v tom, že určité jednání má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedla další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je tedy dána také tehdy, když vedle příčiny, která způsobila následek (např. smrt jiného), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla způsobilá přivodit smrt sama o sobě nebo mohla tento následek způsobit jen ve vzájemném spolupůsobení s jinou příčinou.
Nejvyšší soud je (ve shodě se státním zástupcem) přesvědčen, že v dané věci bylo jednou z příčin (podle nalézacího soudu dokonce příčinou hlavní) následku v podobě smrtelného zranění poškozené již povolení vjezdu vlaku do stanice B. v době, kdy cestující, kteří vystoupili z osobního vlaku, ještě neopustili kolejiště. Soud druhého stupně však dovolateli přičetl až jednání spočívající v tom, že při vědomí toho, že stanicí B. v nejbližší době projede vlak, nejenže neupozornil cestující na očekávaný průjezd tohoto vlaku, ale dokonce odešel do dopravní kanceláře. Odvolací soud toto zjištění formuloval v tzv. skutkové větě rozsudku tak, že (obviněný) „... jako výpravčí vnější služby po odjezdu osobního vlaku z koleje 1a … přestože věděl, že … se do stanice blíží vlak …, který v nejbližší době projede stanicí … po koleji 2a, nevěnoval dostatečnou pozornost cestujícím odcházejícím od osobního vlaku a opouštějícím kolejiště po namrzlých a neposypaných pražcových přechodech a nástupišti, neupozornil cestující na očekávaný příjezd vlaku EC, ale odešel do dopravní kanceláře …“ a v návaznosti na to konstatoval, že „… za této situace bylo na místě požadovat po obžalovaném, aby věnoval vystupování a odchodu cestujících od osobního vlaku zvláštní pozornost, důsledně zkontroloval, zda skutečně všichni cestující opustili prostor kolejiště, a aby osoby, které by se případně zdržely při odcházení, upozornil na to, že stanicí projede vlak EC“.
Ani Nejvyšší soud nezpochybňuje, že takto vymezené jednání dovolatele bylo jednou z příčin výše popsaného smrtelného následku, neboť rozhodně nebyly vytvořeny náležité podmínky pro bezpečný odchod cestujících po jejich vystoupení z osobního vlaku s vyloučením možnosti jejich ohrožení přijíždějícím vlakem. Pokud jde o otázku zavinění na tomto následku, byl osobou, která měla na starosti situaci na nástupišti, právě dovolatel, který vykonával funkci výpravčího vnější služby a přecházely na něho i povinnosti staničního dozorce. Dovolatel nedostál obecné povinnosti zajistit v konkrétní situaci bezpečný přístup cestujících k vlaku a od vlaku, ačkoliv věděl o nepříznivých podmínkách (zimní období, vstup cestujících do míst, která nebyla uspokojivě osvětlena, jejich pohyb po kluzkém a neošetřeném povrchu nástupiště a přechodů) a předpokládaném příjezdu vlaku v nejbližší době (řádově v minutách).
Soud druhého stupně se v odůvodnění napadeného rozsudku vypořádal i s otázkou zavinění dovolatele na způsobeném následku (účinku). Lze sice připustit, že tak mohl učinit podrobněji, nicméně z formulace, že obviněný „… ač věděl, že za podobných podmínek může dojít k ohrožení odcházejících cestujících blížícím se vlakem, spoléhal bez přiměřených důvodů na to, že k porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, tedy bezpečnosti, životů a zdraví cestujících nedojde …“ (srov. stranu 14) je zřejmé, že dovodil zavinění dovolatele ve formě vědomé nedbalosti ve smyslu §5 písm. a) tr. zák.
Odvolací soud se přitom nepochybně identifikoval s právním závěrem učiněným již nalézacím soudem, že obviněný zjištěným jednáním porušil povinnosti uložené mu v obecné rovině ustanovením §171 odst. 1 zákoníku práce a v konkrétní podobě ustanovením §72 odst. 2 vyhlášky Ministerstva dopravy č. 173/1995 Sb. v tehdy platném znění, články 29, 210 a 520 interního předpisu Českých drah D2 a konečně i články 26, 48 a 56 staničního řádu Železniční stanice B.(srov. strany 10 a 11 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
V posuzované věci soudy obou stupňů samozřejmě nemohly odhlédnout od skutečnosti, že příčinou způsobeného následku bylo i jednání tzv. vnitřního výpravčího, který ve snaze nezvyšovat zpoždění vlaku umožnil jeho vjezd do stanice v neúměrně krátkém časovém intervalu po odjezdu osobního vlaku. Právě ve spojení s tímto jednáním došlo k tomu, že v důsledku uvedených ztížených podmínek nestihli všichni cestující, kteří nedlouho předtím z osobního vlaku vystoupili, bezpečně odejít. To sice může míru zavinění dovolatele poněkud snižovat, v žádném případě jej však nemůže trestní odpovědnosti zbavit.
Nejvyšší soud se ztotožnil rovněž s názorem státního zástupce o nedůvodnosti námitky obviněného, že byl fakticky stíhán za trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. Nehledě na to, že taková námitka není podřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů, z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný byl již od zahájení trestního stíhání stíhán pro trestný čin ublížení na zdraví spáchaný toliko v základní skutkové podstatě podle §224 odst. 1 tr. zák. Formální ani materiální podmínky pro aplikaci i odst. 2 tohoto zákonného ustanovení nebyly žádným z orgánů činných v trestním řízení shledávány a spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. dovolateli kladeno za vinu.
Nejvyšší soud se proto s právním posouzením zjištěného skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. ztotožnil a dospěl k závěru, že výhrady uplatněné v dovolání nemají opodstatnění, neboť rozsudek odvolacího soudu vytýkanými vadami netrpí. Soud druhého stupně v souladu se zákonem vyložil a v návaznosti na rozsudek nalézacího soudu v zásadě správně odůvodnil všechny rozhodné závěry z hlediska jím použité právní kvalifikace.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265h odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. listopadu 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a