ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1366.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1366/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. listopadu 2009 o dovolání obviněného V. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 9 To 24/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 17/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. 49 T 17/2006, byl obviněný V. H. uznán vinným skutky blíže popsanými v tzv. skutkové větě výroku [pod body 1. až 8. (které měl spáchat sám) a pod body 9. až 15. (které měl spáchat společně s dalšími spoluobviněnými)], které soud právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaný dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., dílem ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., dílem jako člen organizované skupiny podle §250 odst. 3 písm. a) tr. zák., a podle §250 odst. 3 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému (samotnému a rovněž společně s jinými spoluobviněnými – J. M., J. H. a R. H.) uložil povinnost nahradit škodu poškozeným společnostem Š., s. r. o., se sídlem v P., P., společnosti sA., a. s., se sídlem v P., S., a společnosti C., a. s., se sídlem v P., V. Podle §229 odst. 2 tř. ř. tyto poškozené společnosti odkázal se zbytky jimi uplatněných nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dlužno dodat, že tímto rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu i ohledně dalších obviněných. Obviněný O. (O.) T. H. byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaným dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., dílem ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., dílem jako člen organizované skupiny podle §250 odst. 3 písm. a) tr. zák. [skutky popsané ad. 14. až 15. a 17. a 18. (společně s V. H., P. K. a J. F.) a skutkem popsaným ad. 16. (sám)], za což mu byl podle §250 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit škodu poškozeným společnostem Š., s. r. o., se sídlem v P., P., ve výši 156.936,- Kč a společnosti sA., a. s., se sídlem v P., S., škodu ve výši 349.930,- Kč. Podle §229 odst. 2 tř. ř. pak byly poškozené společnosti odkázány se zbytky jejich nároků na náhradu škody ve věcech občanskoprávních. Obviněný A. B.T. byl uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. [skutky popsané ad. 19. a 20.], za což mu byl podle §250 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Obviněný J. M. byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., [skutky popsané ad. 9. a 10. (společně s V. H.)], za což mu byl podle §250 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a podle §59 odst. 2 tr. zák. mu byla uložena povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena rovněž povinnost (společně a nerozdílně s V. H.) nahradit škodu poškozeným společnostem Š., s. r. o., se sídlem v P., P., ve výši 390.102,- Kč a společnosti sA., a. s., se sídlem v P., S., škodu ve výši 378.188,- Kč. Podle §229 odst. 2 tř. ř. byla poškozená společnost sA., a. s., se sídlem v P., S., odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Obviněný J. H. byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaným dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. [skutky popsané ad. 11. a 12. (společně s V. H.)], za což mu byl podle §250 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let a podle §59 odst. 2 tr. zák. mu byla uložena povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost (společně a nerozdílně s V. H.) nahradit škodu poškozeným společnosti C., a. s., se sídlem v P., V., ve výši 236.167,- Kč. Obviněný R. H. byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. [skutek popsaný ad. 13. (společně s V. H.)], když podle §25 tr. zák. soud upustil od potrestání a podle §72 odst. 1, 4 tr. zák. mu uložil ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost (společně a nerozdílně s V. H.) nahradit škodu poškozeným společnosti sA., a. s., se sídlem v P., S., ve výši 390.785,- Kč. Obviněný P. K. byl uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. [skutek popsaný ad. 17. (společně s O. (O.) T. H.)], za což mu byl podle §250 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Týmž rozsudkem byli M. N. (N.), A. B. T. a O. (O.) T. H. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutky blíže popsané v části II. výroku rozsudku pod body 1. až 18.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný V. H. odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 9 To 24/2009, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. ohledně tohoto obviněného zrušil rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným skutky blíže popsanými ve výroku rozsudku pod body 1. až 15., které právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., a uložil mu podle §250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost nahradit škodu poškozeným společnostem Š., s. r. o., se sídlem v P., P., ve výši 294.872,- Kč, téže společnosti společně a nerozdílně s L. Š. škodu ve výši 239.850,- Kč, téže společnosti společně a nerozdílně s J. M. škodu ve výši 390.102,- Kč. Obviněnému samotnému byla rovněž uložena povinnost nahradit škodu společnosti sA., a. s., se sídlem v P., S., ve výši 368.735,- Kč, téže společnosti společně a nerozdílně s J. M. škodu ve výši 378.188,- Kč, téže společnosti společně a nerozdílně s R. H. škodu ve výši 390.785,- Kč.
Konečně je třeba uvést, že odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. za použití §261 tr. ř. ohledně obviněného O. (O.) T. H. zrušil napadený rozsudek v celé odsuzující části a nově rozhodl o jeho vině a trestu. Ohledně obviněného J. H. zrušil napadené rozhodnutí ve výroku o povinnosti nahradit škodu poškozené společnosti C., a. s., se sídlem v P., V.
Obviněný V. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. K. H. podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., když uvedl, že „napadeným rozhodnutím nebyla odstraněna pochybení nalézacího soudu, přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí nalézacího soudu byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2008. sp. zn. 49 T 17/2006, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který je obsažen v jeho výroku o vině“.
Dovolatel naplnění uplatněných dovolacích důvodů spatřoval v tom, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, je popsán ve výroku pravomocného rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění tak, že nevykazuje všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. K tomu, aby se jednalo o tento trestný čin, by (obviněný) nesměl splňovat podmínky účastníka trestného činu ve smyslu §10 tr. zák., což prý zcela nepochybně splňuje, neboť i podle názoru odvolacího soudu skutky nebyly spáchány ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a obviněný nebyl ani členem organizované skupiny podle §250 odst. 3 písm. a) tr. zák.
Obviněný v návaznosti tvrdil, že není pochyb o tom, že (tak jako všichni spoluobvinění) porušil všeobecné leasingové podmínky předáním automobilu leasingové společnosti třetí osobě, což však ve smyslu zákona není trestným činem. Pokud však soud dospěl k závěru, že k porušení leasingových podmínek a tím i spáchání trestného činu došlo úmyslným nesplácením leasingových splátek, nebylo prokázáno, že by o úmyslu cizinců nehradit splátky věděl. V průběhu trestního řízení bylo prokázáno, že poškozené společnosti, ani společně s ním trestně stíhané leasingové nájemce, nikdy sám neoslovil za účelem jejich získání k uzavření leasingové smlouvy za úplatu ve prospěch třetí osoby. Naopak to byl on, kdo jimi byl za tímto účelem prokazatelně jednotlivě vyhledáván. Za této situace je zřejmé, že byl účastníkem trestného činu ve smyslu §10 tr. zák., tak jak to ve svém rozsudku naznačil odvolací soud vypuštěním spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a členství v organizované skupině podle §250 odst. 3 písm. a) tr. zák.
Dovolatel je proto přesvědčen, že v jeho jednání nelze spatřovat naplnění znaků trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., ale „opíraje se o judikát Rt 61/96, dle kterého účastenství podle §10 odst. 1 tr. zák. na trestných činech různých pachatelů nelze posoudit jako jeden pokračující trestný čin účastenství, byť by byly jinak splněny podmínky takovéhoto posouzení všech útoků uvedené v §89 odst. 3 tr. zák.“. Z uvedeného důvodu může proto jít nanejvýš o trestný čin podvodu podle §250 odst. 2 tr. zák., pokud by již soud neakceptoval obhajobu vycházející z předpokladu, že jde o jednání beztrestné, neboť obviněný jednal v dobré víře.
Konečně dovolatel Vrchnímu soudu v Praze vytknul, že když projednával jeho odvolání, v němž upozorňoval na nesprávnost právního posouzení skutků, neodstranil uvedené vady rozsudku prvního stupně, ačkoli tak měl a mohl učinit.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 9 To 24/2009, zrušil. Současně učinil „alternativní návrh“, aby poté buď podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí ve věci se závazným právním názorem, aby stíhaný skutek byl posouzen jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., nebo aby podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu rozhodl.
K podanému dovolání se nejvyšší státní zástupkyně ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný uplatnil ve svém podání v první řadě dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. K tomu je zapotřebí uvést, že podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Obviněný zřejmě chtěl své dovolání opřít o tu část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku …, byl-li v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.“, tj. o druhou ze dvou alternativ uvedených v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Takto vymezený dovolací důvod se vztahuje mimo jiné na ty případy, kdy byl řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, tj. jeho odvolání, jako nedůvodný zamítnut poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně a ztotožnil se s ním.
O takovou situaci se však v posuzovaném případě nejednalo. Odvolací soud z podnětu odvolání obviněného meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, ve vztahu k dovolateli jej v celém rozsahu zrušil a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. učinil ve věci nové rozhodnutí. Odvolání obviněného nebylo zamítnuto, proto ani nemohl být splněn základní předpoklad uvedeného dovolacího důvodu. Obviněným uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tak v dané věci není naplněn, protože v uplatněné alternativě vůbec nepřicházel v úvahu.
Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle §265b dost. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byla obviněná uznána vinnou. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu některé námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, nemohou obstát. Jde především o výhrady, že soudy nepostupovaly v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř., když nesprávně hodnotily ve věci pořízené důkazy. Takové výhrady představují pouhou polemiku se způsobem, jakým soudy obou stupňů hodnotily ve věci provedené důkazy, případně polemiku se správností či nesprávností skutkových závěrů, které soudy právě na podkladě procesního postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. v posuzované věci učinily. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku, jímž byl obviněný uznána vinným. Protože námitky skutkové, resp. procesní žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
V této souvislosti je vhodné zmínit, že zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a ve vztahu k dovolateli učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry, jak na to bude dále poukázáno.
Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Dovolatel však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také námitky, které již jsou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné. Jednalo se především o argumenty, že skutek, jak byl popsán ve výroku rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, nevykazuje všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., neboť „aby se jednalo o tento trestný čin, nesměl by obviněný splňovat podmínky účastníka trestného činu ve smyslu §10 tr. zák., což zcela nepochybně splňuje, neboť i dle názoru odvolacího soudu skutky nebyly spáchány ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., obviněný nebyl ani členem organizované skupiny podle §250 odst. 3 písm. a) tr. zák.“. Pod shora citovaný dovolací důvod je rovněž podřaditelná námitka obviněného o absenci jeho úmyslu.
Nejvyšší soud však současně shledal, že takovéto relevantně uplatněné výhrady jsou zjevně neopodstatněné.
V této souvislosti je vhodné upozornit jednak na skutečnost, že v podstatě stejnou obhajobu obviněný uplatňoval již v předcházejícím řízení, jednak na rozhodnutí publikované pod č. 17/2002 – T 408 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.
V obecné rovině je zapotřebí alespoň stručně uvést, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, užije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, spáchá-li tento čin jako člen organizované skupiny.
Jedná se o úmyslný trestný čin (§4 tr. zák.).
Organizovanou skupinou se rozumí sdružení více osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivými členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (srov. rozhodnutí č. 53/1976-II., č. 45/1985 Sb. rozh. trest.). Skupina nemusí mít trvalý charakter a tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena skupiny nebo výslovné přistoupení ke skupině. Postačí, že se pachatel do skupiny fakticky včlenil a aktivně se na její činnosti podílel.
Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ je vhodné připomenout, že soudy obou stupňů na základě provedených důkazů zjistily, že obviněný nejen že měl od počátku vědomost, že leasingové splátky nebudou leasingovými nájemci hrazeny, ale jednal ve všech případech i po objektivní stránce tak, že to odpovídá znakům spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., když pro jednotlivé podvodné transakce získal fiktivní leasingové nájemce, uzavřel s nimi faktickou dohodu o jejich úloze v celé věci a o jejich odměně za takovou činnost, dále s autoprodejci v různých autosalonech v P. předjednával uzavření konkrétních leasingových smluv, včetně typů a technických parametrů vozidel, leasingové nájemce dopravil do autosalonů, kde v podstatě za ně dojednal uzavření leasingových smluv, vozidla pak buď osobně ihned v autosalonech převzal a poté je předal osobám a. národnosti, případně zprostředkoval kontakt mezi „bílými koni“ a těmito osobami a. národnosti, které vozidla osobně převzaly. V některých případech leasingovým nájemcům bezprostředně před odběrem vozidel předal peníze na zaplacení akontace a první splátky. Zpravidla také vozil a doprovázel leasingové nájemce na příslušné magistráty za účelem registrace podvodně vylákaných vozidel.
Namítal-li obviněný, že byl účastníkem trestného činu ve smyslu §10 tr. zák., jak to prý ve svém rozsudku naznačil odvolací soud vypuštěním spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., je zapotřebí uvést, že podle naposledy citovaného ustanovení platí, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. O společné jednání jde podle právní nauky i praxe soudů tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti (články řetězu) směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (k tomu viz rozhodnutí č. 36/1973, 15/1967 Sb. rozh. trest.). Platí také, že spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu.
Naproti tomu účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu podle §10 odst. 1 tr. zák. je, kdo úmyslně spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor) [písm. a)], navedl jiného k spáchání trestného činu (návodce) [písm. b)], poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník) [písm. c)]. Podle odst. 2 se na trestní odpovědnost a trestnost účastníka užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže tento zákon nestanoví něco jiného.
Rozdíl mezi účastenstvím a spolupachatelstvím spočívá v tom, že účastenství podle §10 odst. 1 tr. zák. není součástí společného jednání přímo směřujícího k provedení činu, tedy k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je to pouze podporující činnost pachatele, která nevykazuje znaky společného jednání ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. (srov. rozhodnutí č. 45/1963 Sb. rozh. trest.).
Z dokazování provedeného před soudy obou stupňů ovšem nevyplynulo, že by obviněný na zjištěné trestné činnosti podílel nějakou formu účastenství. Naopak bylo prokázáno, že se aktivně podílel na uzavření podvodných leasingových smluv, a to vyhledáváním konkrétních vozidel, vyhledáváním leasingových nájemců, vyřizováním všech náležitostí potřebných k uzavření leasingových smluv a převedení vozidel, přebíráním vozidel, jejich předáváním dalším osobám, případně přímo převozem těchto vozidel mimo území České republiky. Při takovém zjištění námitky obviněného, že jeho jednání mělo být posouzeno toliko jako účastenství na trestném činu podvodu, jsou zcela liché, neboť jeho jednání popsané v tzv. skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu pod body 14. a 15. vykazuje všechny zákonné znaky spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto i v tomto směru správné a nelze mu ničeho vytknout.
Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani další námitce obviněného, že jeho jednání mělo být posouzeno jen jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 2 tr. zák., neboť neměl být členem organizované skupiny. Jednání, jímž byl obviněný uznán vinným a které je popsáno v tzv. skutkové větě výroku a blíže konkretizováno v odůvodnění napadeného rozsudku, vykazuje všechny znaky dělby úkolů mezi jednotlivými členy skupiny, stejně jako prvky značné koordinovanosti a plánovitosti jednání. I tyto závěry odvolacího soudu ve světle výše uvedeného obstojí a je třeba považovat je za správné.
Pokud obviněný dále namítal, že na jeho straně nebylo dáno zavinění ve formě úmyslu, je k tomu zapotřebí uvést, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (srov. strany 10 a 11) uvedl, že „… z okolností, kontextu i sériové povahy jednání obžalovaného vyplývá, že od počátku jednal s vůlí a vědomím, že leasingové smlouvy nebudou dodrženy, zejména nebudou hrazeny leasingové splátky, odebraná vozidla nebudou vrácena majitelům a budou vyvezena do zahraničí a stanou se tak pro jejich vlastníky nedostupná“, přičemž následně rozvedl důvody, které jej k tomuto závěru vedly, zejména když se ztotožnil s těmi skutkovými zjištěními, které učinil nalézací soud a popsal je zejména na straně 42 svého rozsudku. Nejvyšší soud nemá důvod ani tento právní závěr odvolacího soudu jakkoliv zpochybňovat.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. listopadu 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a