ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1425.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1425/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. prosince 2009 o dovolání obviněných K. F. a J. F. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 14 To 99/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 2 T 146/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných K. F. a J. F. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 2 T 146/2008, byli obvinění K. F. a J. F. (dále jen „obvinění“ příp. „dovolatelé“) uznáni vinnými skutkem blíže popsaným v tzv. skutkové větě výroku, který soud u obou obviněných právně kvalifikoval jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.; za tento trestný čin každému z obviněných uložil podle §235 odst. 1 tr. zák. za použití §53 odst. 2 písm. b) tr. zák. peněžitý trest ve výši 30.000,- Kč, přičemž u každého z nich podle §54 odst. 3 tr. zák. stanovil pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
Proti tomuto rozhodnutí podali oba obvinění odvolání, o nichž Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, rozhodl rozsudkem ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 14 To 99/2009, tak, že podle §258 odst. 1 písm. a), b) a e) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a) a b) tr. ř. nově rozhodl tak, že oba obviněné uznal vinnými, že:
„dne 26. 3. 2008 kolem 13:20 hodin v T., kpt. J. – na ubytovně v N. T., a. s., jako zprostředkovatelé úvěru pro společnosti P. C. C., a. s. (dříve P. r., a. s.), pobočka Č. B., vyhledali klienta výše uvedené společnosti Z. H., na jeho pokoji, upozornili ho, že je v prodlení se splácením úvěru a vyzvali ho k okamžité úhradě dlužné částky, a když jim řekl, že nyní peníze nemá, ale pokusí se získat na mzdové účtárně zálohu, vyzvali ho, aby s nimi šel na chodbu, kde ho jeden z obžalovaných chytil oběma rukama zepředu za tričko, natlačil ho otevřenými dveřmi do kuchyňky, kde byl natlačen rukou na zeď a zároveň mu oba obžalovaní opakovaně zdůrazňovali, že musí dluh zaplatit, a pokud jej nezaplatí, tak se vrátí a bude to ještě horší“.
Takto popsané jednání obou obviněných soud právně kvalifikoval jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a každému z nich uložil podle §235 odst. 1 tr. zák. za použití §53 odst. 2 písm. b) tr. zák. peněžitý trest ve výši 15.000,- Kč; současně u každého z nich podle §54 odst. 3 tr. zák. stanovil pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce.
Obvinění ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasili a prostřednictvím obhájce Mgr. T. R. podali proti němu společné dovolání, které opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jsou přesvědčeni, že odvolacím soudem bylo nesprávně hmotně právně posouzeno jejich jednání jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Dovolatelé především uvedli, že se ničeho protiprávního nedopustili a že celá tato kauza je uměle vytvořená poškozeným s úmyslem vyhnout se povinnosti uhradit dluhy z půjčky, kterou si sjednal u společnosti P. C. C., a. s. Tvrdili, že jsou velmi dobře a mnohokráte proškoleni na to, jak se svými klienty mají jednat, tedy s úctou a zdvořile a že mají vždy klienty navštěvovat ve dvou a při jednání s nimi mají dodržovat etický kodex firmy, ve které pracují. Podotkli, že takovýchto problémových klientů, kteří neznají právo a neznají rizika, která jim hrozí při nesplácení půjčky, navštěvují cca pět set za měsíc po celém J. regionu a je absolutně nelogické a nedůvodné, proč by měli zrovna poškozeného nějak vydírat, tím méně, pokud dluží tak malé peníze, že ve svém objemu tento dluh neznamená pro jejich odměny vůbec nic. Zdůraznili, že u obou soudů připomínali, že nikdy nebyli soudně trestáni a že nebyli nikdy uznáni vinnými z přestupků, které by nějak souvisely s jejich prací. V těch několika málo případech, které jsou zmiňovány nalézacím soudem, byli obvinění z přestupku zproštěni, a to ze stejných důvodů, neboť si dávají velký pozor na to, jak s klienty jednají. Přestupková řízení byla zahajována z podnětu dlužníků právě a jen proto, že si dlužníci mysleli, že se takto vyhnou povinnosti splácet půjčku.
Obvinění rovněž zdůraznili, že poškozený i svědkyně (jeho manželka) jednoznačně při svých výpovědích před soudem prvního stupně uváděli nepravdu. Přestože se prokázalo, že byli nevěrohodní, odvolací soud jim ve zbytku jejich tvrzení uvěřil.
Dovolatelé dále uvedli, že rezolutně nesouhlasí s tím, že by někoho „strkali“ do kuchyňky a jakkoliv někoho natlačovali na zeď, namítali, že samotné přetlačování přeci ve smyslu §235 tr. zák. neznamená užití násilí. Tento nedostatek materiální stránky trestného činu má podle nich za následek to, že nebyla vůbec naplněna skutková podstata trestného činu vydírání. Poukázali rovněž na to, že pokud se jedná o část věty „... tak se vrátí a bude to horší …“, nezaobíral se ani nalézací ani odvolací soud hodnocením těchto vět a jejich významu v dané události. Podle obviněných se jedná pouze o zkratkový závěr poškozeného. Zdůraznili také, že měli za úkol pouze poškozeného upozornit, že pokud nezaplatí, dluhy přerostou částku sto tisíc korun jen díky smluvním úrokům a pokutám, a přijde exekuce, což bude pro poškozeného horší, než kdyby zaplatil řádně splátky. Tedy nikoliv „horší“ ve smyslu fyzické likvidace, ale ekonomické situace.
Obvinění především trvali na tom, že vše vykonávali v rámci svého zaměstnání. Svou práci vykonávali legálně, vůči poškozenému neužili ani násilí, ani pohrůžku násilí. Vyslovili názor, že pokud by dovolací soud hodnotil tuto záležitost v globále a mohl by vidět oba dovolatele na živo, zjistil by, že jsou o hlavu menší než poškozený. Těžko by si kdo mohl představit, že by mohli „pracovat jako vymahači dluhů v pravém slova smyslu“.
Dovolatelé odvolacímu soudu vytkli, že neztotožnil, který z nich měl poškozeného chytit za tričko, natlačit ho do kuchyňky a v ní na zeď, čímž porušil zásadu individuálního trestání. V důsledku toho také skutek ve výrokové části napadeného rozsudku nesprávně hmotně právně posoudil.
Obvinění dodali, že napadený rozsudek je de facto „ořezanou“ citací výpovědi poškozeného, když této výpovědi jako jedinému přímému důkazu odvolací soud neodůvodněně uvěřil, aniž se bezpečně vypořádal s jejich argumentací a ostatními důkazy. Tento rozsudek je proto podle nich co do své argumentace i v rozporu s „nálezem Ústavního soudu č.j.: IV. ÚS 78/02“. Dovolatelé poté odcitovali právní větu tohoto nálezu, která zní: „K tomu, aby bylo možno rozhodnout o vině a trestu je třeba, aby řetězec důkazů nevyvolával důvodné pochybnosti a aby skutková zjištění a z nich vyvozené právní závěry obou stupňů obecných soudů byly alespoň v podstatných částech shodné“. Oba obvinění připraveni hájit se i podáním ústavní stížnosti „vzhledem k porušení zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného, která je i několikrát judikována Ústavním soudem“.
V závěru svého podání oba obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud rozhodl podle §265k tr. ř. ve spojení s §265l tr. ř., tak, že „Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ze dne 28.5.2009 sp. zn. 14 To 99/2009 se zrušuje a věc se vrací soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí“.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl oběma obviněnými uplatněn relevantně v těch částech dovolání, ve kterých uvedli, že „I přes to, že oba odsouzení rezolutně nesouhlasí s tím, že by někoho „strkali“ do kuchyňky a jakkoliv někoho natlačovali na zeď, namítají, že samotné přetlačování přeci ve smyslu ust. §235 tr. zák. neznamená užití násilí. Tento nedostatek materiální stránky trestného činu má za následek to, že nebyla vůbec naplněna skutková podstaty trestného činu vydírání.“, respektive prezentovali, že „... odvolací soud ani neztotožnil, který dosouzený měl poškozeného chytit za tričko a natlačit do kuchyňky a natlačit ho na zeď. Tady byla porušena zásada individuálního trestání, tedy nebylo zjištěno, kdo z obžalovaných trestný čin spáchal, pak ovšem napadený rozsudek ve své výrokové části nesprávně hmotněprávně posoudil celý skutek“. Zároveň však dodal, že jakkoliv tyto námitky odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu, jsou zjevně neopodstatněné.
Státní zástupce poté, co v obecné rovině formuloval podmínky, za nichž se jedná o správné právní posouzení skutku, zdůraznil, že při hodnocení opodstatněnosti dovolání je nutné si ujasnit, zda mezi skutkovou částí výroku o vině a tzv. právní větou výroku (v níž jsou uvedeny zákonné znaky trestného činu, které soud považuje za naplněné) je takový vztah, že každému ze zákonných znaků trestného činu odpovídá nějaká konkrétní skutková okolnost. V tomto ohledu se nabízí dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tehdy, jestliže některý ze zákonných znaků trestného činu nemá odpovídající protipól ve skutkové části výroku o vině. Takovou situaci je ale třeba zhodnotit ještě z toho hlediska, zda opravdu jde o případ, že součástí skutkového stavu zjištěného soudem není zjištění odpovídající skutkové okolnosti, která by uvažovaný zákonný znak trestného činu naplňovala. V takovém případě by dovolací důvod byl dán. Od toho je nutné odlišit případ, že skutek je ve výroku rozsudku jen nedostatečně, nepřesně, neobratně, neúplně či nevýstižně popsán, ačkoli z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že soud příslušné skutkové zjištění učinil. Tehdy by dovolací důvod dán nebyl, protože vadný popis skutku či např. nekompletní vyjádření tzv. právní věty ve výroku o vině rozsudku sám o sobě není porušením hmotného práva, nýbrž porušením procesního ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. o náležitostech rozsudečného výroku.
Státní zástupce dále připomenul, že jestliže spolupachatelstvím je vědomé, týmž úmyslem nesené spolupůsobení několika osob při páchání trestného činu, pak nezáleží na tom, že činnosti těchto osob nejsou stejnorodé a pro způsobení protiprávního účinku rovnocenné. Přitom vědomým, za společným účelem cíleným spolupůsobením při páchání trestného činu může být i pouhá přítomnost osoby na místě a v době trestného jednání jiné osoby. V takovém případě však musí účast osoby, která jinak zůstala nečinnou, na místě, kde jiná osoba v konkrétním okamžiku vyvíjí činnost směřující k určitému protiprávnímu následku, být objektivně i subjektivně součástí děje, kterým má být (případně reálně již je) způsoben podle úmyslu obou těchto osob trestněprávní následek předpokládaný trestním zákonem. Za těchto podmínek lze za spolupachatelství k trestnému činu vydírání podle §9 odst. 2 tr. zák. k §235 odst. 1 tr. zák. považovat již pouhou přítomnost pachatele na místě a v době, kdy jiný pachatel vynucuje určité konání, opomenutí nebo snášení (a odkázal na rozhodnutí č. 4119; Zm I 579/30; Vážný. ročník 1931, svazek XIII: strana 168 – 170).
Státní zástupce v návaznosti na to uvedl, že neshledal, že by jednání kteréhokoliv z obviněných představovalo tzv. exces z jednání, do kterého se jak obviněný K. F., tak i obviněný J. F., zapojili společným, koordinovaným jednáním, kdy násilím a posléze i pohrůžkou násilí jiného nutili, aby něco konal. Pro posouzení trestní odpovědnosti obviněných není při dané míře koordinace rozhodné, že se nepodařilo zjistit, který z pachatelů chytil poškozeného Z. H. zepředu za tričko a natlačil jej otevřenými dveřmi do prostor kuchyňky ubytovny a zde dále na zeď, neboť za určitých podmínek může již samotná přítomnost pachatele na místě, kdy jiný pachatel vynucuje určité konání, zakládat trestní odpovědnost takové osoby za trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. spáchaný formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Státní zástupce rovněž zdůraznil, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit tvrzení obviněných, že „... se ničeho protiprávního nedopustili a že celá tato kauza je uměle vytvořena poškozeným s úmyslem vyhnout se povinnosti uhradit dluhy z půjčky, kterou si poškozený sjednal u společnosti P.“, neboť se jedná o námitky proti skutkovému stavu zjištěnému soudy.
V závěru svého podání státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných v jeho celku odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a upozornil na to, že podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. může Nejvyšší soud učinit takové rozhodnutí v neveřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas státního zástupce (§265h odst. 2 tr. ř. a §265r odst. 1 tr. ř.). Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byli oba obvinění uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda oběma obviněnými uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolateli spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takového zákonného vymezení vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byla obviněná uznána vinnou. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu některé z námitek, jež obvinění ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnili a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřeli, nemohou obstát. Jde především o výhrady, že se jednání kladeného jim za vinu nedopustili, že odvolací soud uvěřil výpovědi poškozeného (jehož obvinění považují za nevěrohodného), nebo že se odvolací soud nevypořádal s jejich argumentací a ostatními vyvracejícími důkazy.
Takové výhrady pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze, neboť představují pouhou polemiku se způsobem, jakým soudy obou stupňů hodnotily ve věci provedené důkazy, stejně jako polemiku se správností či nesprávností skutkových závěrů, které soudy právě na podkladě procesního postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. v posuzované věci učinily. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku, jímž byli obvinění uznáni vinnými. Protože námitky skutkové, resp. procesní žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
V této souvislosti je vhodné zmínit, že zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a ve vztahu k dovolatelům učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry, jak na to bude dále poukázáno.
Jestliže by uvedené výhrady obviněných měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Pokud obvinění namítali, že soud měl postupovat podle zásady in dubio pro reo, pak ani takovou výhradu Nejvyšší soud nemohl považovat za relevantně uplatněnou, neboť směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.
Jestliže by oba obvinění uplatnili pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel jejich dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obvinění však v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnili i námitky další, které již lze pod tento důvod dovolání podřadit. V tomto směru šlo o námitky, které podrobně zmínil již státní zástupce ve svém vyjádření (srov. shora), proto stačí na ně jen odkázat. Jakkoliv takovou argumentaci lze považovat z pohledu uplatněného dovolacího důvodu za právně relevantní, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
V obecné rovině je však nejprve třeba uvést, že trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl.
Objektem trestného činu vydírání je svoboda rozhodování vůbec. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému a ten jej musí vnímat.
Za násilí se považuje použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Násilí zpravidla směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe; lze je však spáchat i proti jiné osobě nebo věci, pokud je prostředkem nátlaku na vůli poškozeného (srov. rozhodnutí publikované pod č. 1/1980 Sb. rozh. trest.).
Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí je tedy pohrůžka násilí širší, ježto může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času.
Vydírání ve smyslu §235 odst. 1 tr. zák. musí (mimo jiné) směřovat ke konání, kterým je nejčastěji vydání peněz nebo jiné věci v budoucnu (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 24/1980 a č. 17/1982 Sb. rozh. trest.), nebo vyklizení bytu atd.
Podle §9 odst. 2 tr zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo také tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (k tomu srov. například rozhodnutí č. 36/1973, č. 15/1967 Sb. rozh. trest.). Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí však vždy naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu.
K naplnění pojmu spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (k tomu srov. například rozhodnutí č. 18/1994, 1/1980, 23/1994 Sb. rozh. trest. aj.). Konečně je třeba zmínit rozhodnutí č. 4119; Zm I 579/30; Vážný. ročník 1931, svazek XIII: strana 168 – 170, jehož právní věta je již citována výše ve vyjádření státního zástupce.
Protože pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku, případně rozvedený v jeho odůvodnění, je třeba připomenout skutková zjištění formulovaná v této větě odvolacím soudem. Z nich vyplývá, že obvinění „…vyhledali klienta … Z. H., … upozornili ho, že je v prodlení se splácením úvěru a vyzvali ho k okamžité úhradě dlužné částky, a když jim řekl, že nyní peníze nemá, ale pokusí se získat na mzdové účtárně zálohu, vyzvali ho, aby s nimi šel na chodbu, kde ho jeden z obžalovaných chytil oběma rukama zepředu za tričko, natlačil ho otevřenými dveřmi do kuchyňky, kde byl natlačen rukou na zeď a zároveň mu oba obžalovaní opakovaně zdůrazňovali, že musí dluh zaplatit, a pokud je nezaplatí, tak se vrátí a bude to ještě horší“. V odůvodnění rozsudku odvolací soud dále uvedl, že „… nelze přesně určit, který z obou obžalovaných natlačil poškozeného do kuchyňky v ubytovně … Je však nade vší pochybnost prokázáno, že fyzického násilí vůči jeho osobě (poškozeného) bylo užito, a že to byli oba obžalovaní, kteří se společně na „přesvědčování“ poškozeného, aby zaplatil, podíleli“.
S ohledem na tato skutková zjištění a shora uvedená teoretická východiska je třeba považovat rozsudek odvolacího soudu za správný. V posuzované věci bylo dostatečně prokázáno, že oba obvinění se dopustili společného, koordinovaného jednání, když násilím a posléze i pohrůžkou násilí nutili poškozeného, aby něco konal (zaplatil dlužné splátky). Proto není při dané míře koordinace rozhodné, že se nepodařilo zjistit, který z nich chytil poškozeného zepředu za tričko a natlačil jej otevřenými dveřmi do prostor kuchyňky ubytovny a zde dále na zeď, neboť vzhledem k teoretickým závěrům citovaným shora (a které lze na souzenou věc plně aplikovat), již samotná přítomnost pachatele na místě, kde jiný pachatel vynucuje určité konání, zakládat trestní odpovědnost takové osoby za trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. spáchaný formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Pokud jde o námitku obviněných, že jejich jednání (které oni sami charakterizovali jako „přetlačování“) nenaplnilo materiální stránku trestného činu (srov. §3 odst. 4 tr. zák.), v důsledku čehož nedošlo k naplnění skutkové postaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., je vhodné poukázat na závěry, které ve svém rozhodnutí přijal soud druhého stupně a jež Nejvyšší soud považuje za zcela správné. Odvolací soud mimo jiné uvedl, že „… míru společenské nebezpečnosti nad úroveň odlišující jednání přestupkové od trestného činu povýšil fakt, že se vydírání dopustili obžalovaní ve spolupachatelství. To je něco, co podstatně zvyšuje pravděpodobnost dosažení cíle, jenž je trestným činem sledován, snižuje to možnost aktivní obrany poškozeného, zároveň to zesiluje psychologické působení na něj. Třebaže nelze mít užité násilí za výrazné, svůj sledovaný účel jistě splnilo. Vedlo k okamžité reakci poškozeného a snaze vyřídit si proplacení zálohy na mzdě. Zároveň bylo jednání obžalovaných signifikantní svým pohrdlivým postojem k poškozenému, kterému bylo masivním způsobem narušeno soukromí vstupem obžalovaných do jím obývaného pokoje v době, kdy zde byla jeho manželka a nezletilé dítě. Nelze odhlédnout ani od vulgarismů na jeho adresu řečených … To vše zvyšuje společenskou nebezpečnost jednání obžalovaných takovým způsobem, že je ji nutno označit za nikoli nepatrnou.“ (srov. str. 7 odůvodnění jeho rozsudku).
S ohledem na další námitky obviněných, že pouze vykonávali své zaměstnání, svou práci, že vykonávali legálně svá práva, nebo že vůči poškozenému neužili ani násilí, ani pohrůžku násilí, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že pokud touto argumentací obvinění směřovali k tomu, že takovým jednáním nemohli spáchat trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. s ohledem na to, že vůči poškozenému jednali oprávněně, neboť jejich cílem bylo pouze domoci se zaplacení dlužných splátek, pak v obecné rovině otázkou oprávněnosti či neoprávněnosti jednání pachatele trestného činu vydírání podle §235 tr. zák. se Nejvyšší soud zabýval již v rozhodnutí publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 24/2003, pod č. T 571, v němž vyslovil právní názor, že „neoprávněnost (protiprávnost) jednání pachatele trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. může spočívat buď v tom, že poškozeného nutí k něčemu, co vůbec není oprávněn po něm požadovat a co poškozený ani není povinen činit, anebo sice je pachatel oprávněn poškozeného nutit k určitému konání, opominutí nebo trpění, ale činí tak prostředky (např. násilím) neodpovídajícími účelu nebo cíli, který má být dosažen“. S ohledem na skutková zjištění učiněná v dané věci je zřejmé, že rovněž uvedená námitka obviněných je zcela neopodstatněná.
Nejvyšší soud proto neměl důvod zpochybňovat právní závěry odvolacího soudu, že jednání obou obviněných naplňuje všechny (formální i materiální) znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Proto z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněných odmítl jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. prosince 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a