ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1590.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 1590/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2009 k dovolání obviněného S. N., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. 3 To 416/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 91/2008, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. 3 To 416/2008, a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 23. 6. 2008, sp. zn. 17 T 91/2008.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu ve Znojmě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 23. 6. 2008, sp. zn. 17 T 91/2008, byl obviněný (dále též „dovolatel“) uznán vinným, že:
„1. dne 15. 3. 2008 v době od 04:00 hod. do 04:10 hod. ve Z. u pěší lávky, nejprve pronásledoval poškozenou J. M. tak, že za ní utíkal, kdy poté, co ji v blízkosti pěší lávky dohonil, tuto povalil na travnatý povrch, zalehl ji a se slovy „já Ti neublížím“ jí svlékl kalhoty, přes její odpor a křik ji osahával na přirození a masturboval, kdy poté, co poškozené opakovaně zazvonil mobil, který držela v ruce, svého jednání zanechal a z místa činu utekl směrem k ulici D.,
2. dne 24. 3. 2008 v době mezi 00:25 hod. až 00:30 hod. ve Z. pronásledoval od nezjištěného místa poškozenou A. B., kterou v prostorách mezi garážemi a kotelnou povalil na břicho, svlékl jí kalhoty a spodní prádlo do poloviny stehen, zezadu ji zasedl, kdy přes aktivní odpor poškozené a křik pokračoval v pokusu sundat jí kalhoty, přičemž masturboval, a to až do okamžiku, kdy mu poškozená sdělila, že má menzes, když poté z místa utekl“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako pokus trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 k §241 odst. 1 tr. zák. a podle §241 odst. 1 tr. zák. mu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Zároveň mu podle §72 odst. 2 písm. a) tr. zák. uložil ochranné sexuologické léčení ve formě ústavní.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. 3 To 416/2008, tak, že je podle §256 tr ř. zamítl.
Obviněný se ani s takovým rozhodnutím neztotožnil a prostřednictvím svého obhájce JUDr. P. K. podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel ve stručném podání především namítl, že hmotně právní hodnocení soudů obou stupňů nespočívalo na provedených důkazech, ale vycházelo pouze z předpokladu možného dokonání trestného činu, bez opory v reálném dokazování. Prý si lze těžko představit, že pokud by byl rozhodnut znásilnit, dal by se odradit na základě neidentifikovaného zazvonění telefonu. Ani z jedné výpovědi poškozených nelze vyvodit, že by jeho jednání mělo směřovat k dokonání trestného činu znásilnění. V rozporu s hodnocením soudů je rovněž prokazovaná intenzita násilí, kterou měl proti poškozeným vyvinout, když objektivně bylo prokázáno, že poškozené žádnou újmu – kromě psychické – neutrpěly. Nesouhlasil ani s hodnocením znaleckého posudku, neboť soudy prý z něho separovaly jen ty části, které byly v jeho neprospěch a zcela eliminovaly tu část, v níž znalec uváděl, že schopnost obviněného ovládat své jednání byla v důsledku jeho psychického onemocnění podstatně snížena.
V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená rozhodnutí a přikázal věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že již tzv. právní věta výroku o vině odsuzujícího rozsudku není přesná co do své úplnosti, a že především skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů neobsahuje přesvědčivě konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky právě pokusu trestného činu znásilnění.
Státní zástupkyně dále uvedla, že podstata jednání obviněného spočívala v tom, že v obou případech chytil poškozené, odhodil je na zem, sundal jim kalhoty a spodní prádlo, osahával je na přirození a masturboval. Při takovém zjištění nepovažovala za sporné, že obviněný proti poškozeným užil násilí. Za sporné ale již považovala, zda takto užité násilí směřovalo k souloži, či k tomu, aby poškozené strpěly sexuálně motivované jednání obviněného. Pokud soudy uzavřely, že jednání obviněného bylo od počátku vedeno přímým úmyslem podle §4 písm. a) tr. zák. vykonat na poškozených soulož, neboť v útocích přestal až poté, co (v prvním případě) zazvonil telefon poškozené, resp. (ve druhém případě) po sdělení poškozené, že má menzes, vyslovila s tím závěrem nesouhlas.
Podle názoru státní zástupkyně lze považovat za oprávněnou námitku, že v popisu skutku (jakkoliv obsahuje zjištění, že obviněný poškozené obnažil) nejsou uvedeny žádné okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit úmysl obviněného, že jím použité násilí a následné sebeukájení stimulované osaháváním poškozených směřovalo k vykonání soulože nebo jinému obdobnému pohlavnímu styku. Obviněný se totiž nesnažil do poškozených pohlavním údem vniknout, nezasouval do jejich přirození ani prsty, naopak po převážnou dobu svého jednání masturboval. Z toho důvodu souhlasila s námitkou obviněného, že jeho čin nevykazuje znaky pokusu trestného činu znásilnění. Jednání popsané ve skutkové větě výroku o vině a další odpovídající okolnosti uvedené v odůvodnění rozhodnutí prvostupňového soudu korespondují znakům trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., protože obviněný násilným jednáním poškozené nutil, aby strpěly jeho sexuální projevy – osahávání, a za tím účelem je částečně obnažil.
Vzhledem k uvedenému státní zástupkyně v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného vyhověl, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně zrušil, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně a rovněž další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Znojmě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaných ustanoveních zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí
a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Východiskem pro posouzení existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vždy bude popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval obviněným uplatněné dovolací námitky a shledal, že většinu výhrad pod jmenovaný dovolací důvod nelze podřadit. Jde zejména o námitky, jimiž obviněný vyjádřil nesouhlas se způsobem hodnocení provedených důkazů ze strany soudů obou stupňů, ať už šlo o svědecké výpovědi obou poškozených nebo o závěry znaleckého posudku. Takové výhrady totiž směřovaly proti aplikaci procesních ustanovení (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), a proto se nemohlo jednat o námitky proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Pokud by dovolatel uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací soud však zároveň shledal, že obviněný současně uplatnil námitky, které již za relevantní lze považovat. Jakkoliv neuvedl explicitně, že jeho výhrady směřují do popisu skutku, který neodpovídá použité právní kvalifikaci, a proti závěru soudů o jeho úmyslu znásilnit obě poškozené, přece jen z obsahu dovolání a použité argumentace lze implicitně dovodit, že právě do těchto oblastí (příp. i do naplnění materiální stránky jeho činu) jeho podání směřovalo.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
Z hlediska napadeného usnesení odvolacího soudu a relevantně uplatněných námitek obviněného je významná především otázka, zda skutek, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a shledán správným odvolacím soudem, vykazuje všechny zákonné (formální i materiální) znaky pokusu trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 tr. zák. k §241 odst. 1 tr. zák., nebo zda je na místě právně jej posoudit podle jiného ustanovení trestního zákona.
V obecné rovině je vhodné nejprve uvést, že trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného.
Podle §8 odst. 1 tr. zák. se pokusem trestného činu rozumí jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Objektem tohoto trestného činu je právo člověka (ženy i muže) na svobodné rozhodování o svém pohlavním životě. Po subjektivní stránce se u pachatele vyžaduje úmyslné zavinění (srov. §4 tr. zák.).
Za násilí ve smyslu §241 odst. 1 tr. zák. se považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení soulože nebo jiného obdobného pohlavního styku proti její vůli. Pohrůžkou bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka (srov. rozhodnutí č. 17/1982, s. 123 Sb. rozh. trest.).
Za tzv. jiný obdobný pohlavní styk se pokládá pohlavní styk, který je způsobem provedení a svou závažností srovnatelný se souloží, přičemž jeho závažnost je třeba hodnotit především z hlediska jeho následků (psychických i fyzických) pro oběť. Z těchto hledisek půjde především o orální či anální pohlavní styk, ale i o tzv. digitální penetraci (tj. opakované proniknutí prstu a jeho následný pohyb v pochvě ženy – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1305/2005), tedy o ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, avšak nikoliv ve všech jeho formách, nýbrž pouze ve formě obdobné souloži. Obdobnost je třeba posuzovat objektivně, a to z hlediska způsobu provedení pohlavního styku a jeho závažnosti pro poškozenou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 11 Tdo 587/2007).
Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky pokusu uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že „obviněný dopustil se jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k donucení násilím k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku“. Takto formulovaná právní věta nejenže není zcela přesná, resp. úplná (srov. shora citaci §241 odst. 1 tr. zák., zejména jeho úvodní části – násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí, a §8 odst. 1 tr. zák., zejména jeho závěru – jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo), ale neodpovídá ani úvahám soudu obsaženým v odůvodnění jeho rozsudku (srov. dále – soud dovodil, že jednání obviněného směřovalo k jinému obdobnému pohlavnímu styku, tedy nikoliv k souloži). Toto konstatování by však samo o sobě zásadní význam pro věcnou správnost odsuzujícího rozsudku mít nemuselo.
Závažnější je, že tzv. skutková věta výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ani ve spojení s odpovídajícími částmi odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů neobsahuje přesvědčivě konkrétní skutková zjištění, která by vyjadřovala zákonné znaky právě pokusu trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 tr. zák. k §241 odst. 1 tr. zák. Podstatou skutkových zjištění totiž je jednání obviněného spočívající v tom, že (stručně vyjádřeno) obě poškozené nejprve pronásledoval, když je dostihl, povalil je na zem a zalehl (ve druhém případě zezadu zasedl), poté jim svlékl kalhoty, příp. spodní prádlo a přes jejich odpor je osahával na přirození (to jen v prvním případě) a masturboval, v čemž přestal v prvém případě poté, co poškozené zazvonil mobil, a ve druhém případě poté, co mu poškozená sdělila, že má menzes.
O tom, že by takové jednání bylo vedeno úmyslem obviněného vykonat na obou poškozených jiný obdobný pohlavní styk (nebo dokonce soulož), není ve skutkové větě rozsudku žádná zmínka. Pouze v jeho odůvodnění (srov. stranu 6) soud prvního stupně uvedl, že sice „jsou pochybnosti, zda úmysl obviněného měl směřovat k souloži, přestože některé jeho úkony k danému mohly směřovat“, ale že „dovodil znaky jiného obdobného pohlavního styku“, neboť obviněný „chtěl olíznout poškozenou J. M. mezi nohama (olizování ženských rodidel dle judikatury)“. K tomu dodal, že „intenzita útoku, doba jeho páchání i víceméně mlčení obviněného po dobu delší než 5 minut (trvání útoků) vyvolaly a musely u poškozených vyvolat ... takový intenzivní a negativní zážitek, který lze poměřovat i s případnou souloží“. S těmito úvahami se ztotožnil i odvolací soud, jenž v odůvodnění svého (až příliš) stručného usnesení (srov. stranu 2) „na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku“ pouze odkázal.
V dané věci není sporné, že obviněný proti oběma poškozeným užil násilí tím, že je povalil na zem, zalehl je (případně zezadu zasedl) a svlékl jim kalhoty (případně i spodní prádlo). Sporné ale již je, zda takto užité násilí směřovalo k jinému obdobnému pohlavnímu styku, jak dovodily soudy obou stupňů, nebo (pouze) k tomu, aby poškozené strpěly sexuálně motivované jednání obviněného popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, jež on sám ani nepopíral. Soud prvního stupně v tomto směru uzavřel (a odvolací soud se s ním opět ztotožnil), že obviněný „jednal v nepřímém úmyslu dle §4 písm. b) tr. zák., neboť věděl, že jedná nedovoleně a byl s tímto srozuměn“ (srov. stranu 6 odůvodnění jeho rozsudku).
S tímto blíže nezdůvodněným závěrem, který je v podstatě jen citací zákona (navíc nepřesnou), se nelze ztotožnit. Obecně platí, že závěr o formě zavinění (§4, §5 tr. zák.) je závěrem právním, musí však vycházet ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování. Skutková zjištění, učiněná v dané věci soudy obou stupňů, pro závěr, že úmysl obviněného směřoval k jinému obdobnému pohlavnímu styku s poškozenými, ovšem nesvědčí. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by se obviněný pokoušel zasunout svůj pohlavní úd do pochvy té které z poškozených, nebo že by se o to pokoušel svými prsty. Sám obviněný vypověděl, že když poškozené povalil na zem, tak jim řekl, že jim nic neudělá, ať nemají strach, že si „jen sáhne a udělá se“, a že oběma poté „šahal na prsa a dolů do rozkroku“. V podstatě totéž uvedly i obě poškozené. J. M. vypověděla, že když ji obviněný povalil na zem, řekl jí, že jí nic neudělá, že jí dal napřed hlavu mezi nohy a pak jednu ruku do kalhotek, podle pohybu (jeho) pravé ruky bylo možné, že masturboval (č. l. 145 spisu). Výpověď A. B. se s výpovědí obviněného rovněž shodovala, pouze si svědkyně už vůbec nevzpomínala, zda na ni obviněný sahal rukama (č. l. 169 spisu).
Soudy nemohly ponechat bez významu ani závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, vypracovaného MUDr. P. S., podle nichž obviněný trpí poruchou sexuální preference typu patologická sexuální agresivita. Tuto poruchu znalkyně charakterizovala tak, že se většinou jedná o přepadávání ze zálohy neznámých žen, aniž jde o pokus navázání kontaktu, cílem je dosažení sexuálního uspokojení ve formě koitální či jiné nekoitální aktivity. I když k prvním projevům této poruchy dochází nejčastěji kolem 20. – 25. roku věku, znalkyně se domnívala, že u obviněného byla predispozice přítomna již dříve, tehdy však v důsledku svých plně zachovalých rozumových a zejména ovládacích schopností byl schopen své nutkání k páchání sexuálně motivovaných deliktů ovládat. Nyní je kontrola těchto rysů oslabena nastupujícím organickým procesem, přičemž podíl na oslabení jeho volní kontroly mohl mít i fakt aktuálně nepřítomné dostatečné partnerské adaptace či spíše pouze sexuální saturace, kdy jeho sexuální apetence nebyla naplněna (č. l. 108 spisu).
Přestože Nejvyšší soud (z důvodů již shora vyložených) zásadně vychází z úvahy, že na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., a že je vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj podkladem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva, neplatí tato zásada bezvýhradně. Nemůže se uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, nález sp. zn. I. ÚS 55/04). O takovou situaci se jednalo i v posuzovaném případě.
Povinností orgánů činných v trestním řízení je hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Napadené usnesení odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně však této povinnosti plně nedostály a nevypořádaly se především s těmi skutkovými okolnostmi, které svědčí ve prospěch obviněného. V popisu skutkových zjištění absentují takové skutkové okolnosti, z nichž by jednoznačně vyplývalo, že čin obviněného, vyznačující se nepochybně užitím násilí, bezprostředně směřoval právě k vykonání jiného obdobného pohlavního styku na poškozených. Úvahy soudů (zejména soudu prvního stupně, navíc obsažené pouze v odůvodnění jeho rozsudku), že se obviněný činu dopustil s úmyslem vykonat na poškozených jiný obdobný pohlavní styk, spolehlivou oporu ve výsledcích důkazního řízení nemají. Bez naplnění tohoto zákonného znaku ovšem nelze učinit právní závěr o spáchání pokusu trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 tr. zák. k §241 odst. 1 tr. zák.
Toto konstatování na druhé straně neznamená, že by posuzované jednání obviněného nemělo být vůbec trestné. Zcela reálně přichází v úvahu právní kvalifikace takového jednání jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., pokud soudy zjistily, že obviněný obě poškozené násilím nutil, aby strpěly jeho sexuální projevy. Objektem tohoto trestného činu totiž je svobodné rozhodování člověka v blíže nespecifikovaných oblastech (není tedy vyloučeno, aby šlo rovněž o oblast sexuální).
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně, stejně jako jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Znojmě. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu ve Znojmě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Shora popsaná pochybení totiž měla základ již v nesprávném postupu tohoto soudu.
Po tomto rozhodnutí se věc vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně. Jelikož Nejvyšší soud neuložil nalézacímu soudu další doplnění dokazování, dostává se tak věc znovu do stadia po dokazování provedeném v hlavním líčení. Na tomto soudu proto bude, aby ze všech hledisek, na něž v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud upozornil, znovu posoudil skutek, pro který je obviněný stíhán, přesně jej vymezil a především bezchybně právně kvalifikoval. Musí přitom dbát nejen ustanovení §265s odst. 1 tr. ř., ale i ustanovení §265s odst. 2 tr. ř., neboť napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Učiněné závěry pak musí náležitě odůvodnit (odůvodnění jeho nového rozhodnutí musí odpovídat požadavkům obsaženým v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř.).
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Jelikož v době tohoto rozhodnutí se na obviněném vykonával nepodmíněný trest odnětí svobody, Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265l odst. 4 tr. ř. rozhodl zároveň o vazbě obviněného. Učinil tak v samostatném usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a