ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.43.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 43/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2009 o dovolání obviněných T. M. a M. M, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 9. 2004, sp. zn. 3 To 125/2004, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 5/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných T. a M. M. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. 39 T 5/2000, byli obvinění (dále též „dovolatelé“) uznáni vinnými, že:
„I. M. M.: jako zplnomocněná zástupkyně společnosti F., spol. s r. o., s cílem získat nadměrný odpočet při vývozu zboží do zahraničí, zajistila, bez vědomí společnosti Z. s. r. o. 11 faktur, jimiž byl v rozporu se skutečností vykázán nákup zboží, nábytku od této firmy, za účelem jeho vývozu fiktivnímu zájemci v Polsku, firmě Z. J. G., P., T., F., spol. s r. o., bylo v době od 3. 3. 1994 do 17. 5. 1994 u Finančního úřadu Brno IV nárokováno vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, došlo k vyplacení, na základě toho byla způsobena škoda České republice, Finančnímu úřadu Brno IV, ve výši 3.324.368,30 Kč,
II 1) M. M. a T. M.: od ledna do listopadu 1994 u Finančního úřadu v Tišnově, okr. Brno – venkov, T. M. jako společník a jednatel a M. M. jako zaměstnankyně P. C., spol. s r. o., v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty při vývozu zboží do zahraničí, neoprávněně uplatnili nadměrné odpočty daně z přidané hodnoty za vývoz zboží, které mělo být dodáno, v rozporu se skutečností, firmou P. s. r. o., která nevyvíjela činnost, na základě toho byla vyplacením částky 58.976.359,- Kč způsobena škoda České republice, Finančnímu úřadu Tišnov,
II 2) M. M. a T. M.: od ledna do března 1995 na Finančním úřadu v Tišnově T. M. jako společník a jednatel a M. M. jako zaměstnankyně P. C., spol. s r. o., v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty při vývozu zboží do zahraničí, neoprávněně uplatnili nadměrné odpočty daně z přidané hodnoty ve výši 8.253.388,- Kč za vývoz zboží, které ve skutečnosti nebylo ani nakoupeno, ani prodáno, ani vyvezeno do zahraničí, Finančním úřadem Tišnov výše uvedená částka vyplacena nebyla“.
Takto popsané jednání obou obviněných soud právně kvalifikoval jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, 4 tr. zák.
ve znění zák. č. 265/2001 Sb., dílem dokonaný v bodech I, II 1), dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. v bodě II 2), a podle §148 odst. 4 tr. zák. každému z nich uložil trest odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, pro jehož výkon každého z nich podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému T. M. navíc podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu působit ve statutárním orgánu obchodní společnosti a družstva, na dobu pěti let.
Citovaným rozsudkem soud zároveň zprostil obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. obviněného P. M. pro skutek, v němž obžaloba spatřovala trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávka podle §148 odst. 1, 3 tr. zák. ve znění zák. č. 290/1993 Sb.
Proti odsuzujícímu rozsudku podali oba obvinění odvolání, o nichž Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 8. 9. 2004, sp. zn. 3 To 125/2004, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
S rozhodnutím odvolacího soudu se neztotožnil ani jeden z obviněných a prostřednictvím obhájce JUDr. P. P. proti němu podali dovolání, v němž uplatnili dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), e) tr. ř. Přestože jde o dvě podání, důvody v nich uvedené jsou téměř identické.
Oba obvinění k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shodně namítli, že jejich jednání popsané ve skutkové větě výroku o vině nevykazuje zákonné znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Zdůraznili, že pro rozhodnutí o vině je nutné především náležitě objasnit, jakého konkrétního protiprávního jednání se měli dopustit, tedy stanovit objektivní stránku předmětné trestné činnosti. Z rozsudku soudu prvního stupně ani z rozhodnutí odvolacího soudu však nevyplývá, v čem jejich údajné protiprávní jednání mělo spočívat, jakého konkrétního dílčího jednání se každý z nich měl dopustit, jakým konkrétním způsobem měl každý z nich uplatnit nadměrné odpočty DPH a v čem konkrétně spočívalo jejich spolupachatelství.
Obviněná M. M. k tomu dodala, že v jejím případě není z rozsudku zřejmé, jakým způsobem a případně od koho měla zajistit 11 faktur, jimiž byl v rozporu se skutečností vykázán nákup zboží. Mohla je totiž od někoho dostat v domnění, že jsou pravé a pak mohla jednat jako živý nástroj. Samotné zajištění faktur navíc není jednání podřaditelné pod skutkovou podstatu jmenovaného trestného činu.
Také k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. oba obvinění uplatnili totožné námitky. Akcentovali, že trestní řízení v jejich věci trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, neboť přípravné řízení začalo již v roce 1995 a trvalo pět let, a po podání obžaloby došlo k nařízení hlavního líčení po dalších třech letech. Takový postup však porušuje ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). V této souvislosti oba obvinění odkázali na řadu případů projednávaných Evropským soudem pro lidská práva a dále uvedli, že v průběhu hlavního líčení žádné podstatné průtahy nezavinili. Protože průtahy byly na straně vyšetřujících orgánů státu, vyjádřili přesvědčení, že jejich trestní stíhání je ve smyslu §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. nepřípustné.
V závěru svých podání obvinění shodně navrhli, aby Nejvyšší soud postupoval ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. a napadená rozhodnutí, zejména pak rozhodnutí odvolacího soudu, zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. příslušnému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K oběma dovoláním se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Učinil tak v jediném podání a k oběma dovolatelům současně.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uvedl, že přiměřenost délky řízení byla v minulosti Evropským soudem pro lidská práva (dále jen „Soud“) opakovaně posuzována, přičemž z ustálené judikatury Soudu se podává, že právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 Úmluvy žádnou výslovnou sankci, kterou by stíhal porušení práva na rozhodnutí v přiměřené době, nestanoví. K nápravě porušených práv jsou určeny prostředky podle čl. 13 Úmluvy, přičemž státům je zde dán prostor k posouzení, jaký prostředek zvolí. Soud ve svých rozhodnutích v zásadě konstatuje porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžité náhrady. Nápravu porušení tohoto práva ve formě zastavení řízení však Soud v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl.
Dále státní zástupce konstatoval, že v souladu s touto praxí Soudu je i judikatura Ústavního a Nejvyššího soudu. Poukázal přitom na některá taková rozhodnutí – např. na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 215/96, III. ÚS 70/97 a II. 32/03, a na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 345/2003, 11 Tdo 421/2003, 6 Tdo 1172/2003 a 5 Tdo 1081/2003. Své úvahy k tomuto dovolacímu důvodu uzavřel tím, že dovolání obviněných jsou v tomto bodě zjevně neopodstatněná.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že oběma obviněným je sice možno přisvědčit v tom, že skutek je ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsán poněkud nevýstižně, avšak ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky souzeného trestného činu vyjadřují. Obdobně za určitou nepřesnost či neúplnost popisu skutku považoval také to, že výrok o vině neobsahuje explicitně konkrétní skutková zjištění, která by výstižně naplňovala zákonný znak „společným jednáním“. Rozsudek tím sice nevyhovuje požadavkům ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., ale nejedná se o nesprávné právní posouzení skutku. Soud totiž příslušná skutková zjištění, že oba obvinění jednali společně, učinil na podkladě provedeného dokazování (po vzájemné dohodě podávali daňová přiznání, oba přinášeli fingovaná daňová přiznání na finanční úřad, oba vybírali finanční prostředky v bance apod.). Také z daňových a bankovních dokladů, ze zpráv finančních úřadů a z výslechu jejich pracovníků, ze zpráv I. a p. b. a řady dalších listinných důkazů byla fiktivnost nákupu zboží a jeho vývozu do zahraničí jednoznačně prokázána.
Jelikož státní zástupce také v tomto bodě považoval dovolací námitky obou obviněných za zjevně neopodstatněné, navrhl, aby Nejvyšší soud obě podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud takové rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je vhodné poznamenat, že spisový materiál byl předložen Nejvyššímu soudu k rozhodnutí až s odstupem cca čtyř let poté, co obvinění dovolání podali. Poprvé se tak stalo na konci roku 2008 (tehdy bylo nesprávně předloženo pouze dovolání obviněného T. M.) a podruhé 13. 1. 2009, kdy po předcházejícím upozornění dovolacího soudu již byla předložena dovolání obě. Nejvyšší soud v důsledku toho rozhodoval za situace, kdy obviněný T. M. větší část uloženého trestu odnětí svobody vykonal a z jeho výkonu byl (v květnu 2006) podmíněně propuštěn.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obou obviněných jsou přípustná §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými §265d odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze tato podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a splňují i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Oba dovolatelé uplatnili v prvé řadě dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který je naplněn, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Tak je tomu tehdy, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů podle §11 odst. 1, 4 nebo §11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Tento dovolací důvod spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2, ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolací důvod se zde týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech podle §11 odst. 1 nebo podle §11a, neboť výlučně v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání.
Právo, aby věc byla projednána v přiměřené lhůtě, je nedílnou součástí požadavků na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy, podle něhož každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Právní řád České republiky obsahuje ještě několik dalších ustanovení, ve kterých je zakotveno právo na projednání věci bez zbytečných průtahů. Tímto ustanovením je především článek 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož každý má právo, aby jeho věc byla soudem projednána a rozhodnuta bez zbytečných průtahů, a rovněž §2 odst. 4 tr. ř. (zásada oficiality) odráží požadavek projednávat trestní věci co nejrychleji.
V čl. 6 Úmluvy je zakotveno právo na spravedlivý proces, jímž se podle tohoto článku rozumí soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Soudu posuzována podle konkrétních okolností případu s přihlédnutím ke kritériím zakotveným v judikatuře Soudu, jimiž jsou především složitost případu, chování stěžovatele a chování příslušných státních orgánů. Pro tento účel se přihlíží popřípadě též k tomu, co je pro stěžovatele v sázce (viz např. Philis proti Řecku, 1997; Portington proti Řecku, 1998; Kudla proti Polsku, 2000). Soud však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval obecně závaznou dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou délku řízení považovat.
Článek 6 odst. 1 Úmluvy neobsahuje žádnou konkrétní sankci, kterou by stíhal porušení tohoto práva, a to ani v té podobě, že by stanovil konkrétní pozitivně stanovený důvod pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v jejím článku 13, přičemž smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, jaký prostředek zvolí. Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek, jehož lze dosáhnout u Soudu, tedy konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého zadostiučinění. Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje Soud v zásadě tak, že konstatuje porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady (viz např. rozsudky Santos proti Portugalsku, 1999; Iwanczuk proti Polsku, 2001). Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z článku 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil, a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, což je na druhé straně i logické, neboť Soud takto rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy ve vztahu k průtahům v řízení (viz např. rozsudek ve věci Santos proti Portugalsku, 1999).
S touto judikaturou Soudu je v souladu i konstantní rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky. Tento soud např. v usnesení ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. II. ÚS 32/03, týkajícím se průtahů v řízení, jednoznačně potvrdil svoji rozhodovací praxi a konstatoval, že v případě nepřiměřené délky řízení a porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, nemohou být tyto průtahy v řízení důvodem pro zastavení trestního stíhání, neboť zákon nedává možnost přiznání jiné satisfakce, než je vyslovení, že právo na projednání věci v přiměřené lhůtě bylo porušeno,
a připomněl dosavadní judikaturu, podle které je nepřiměřenost délky řízení důvodem toliko pro spravedlivé zadostiučinění formou finanční náhrady, případně možnosti přikázat příslušnému orgánu veřejné moci nepokračovat v dosavadních průtazích v řízení, a ve věci rozhodnout (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96, sp. zn. III. ÚS 70/97, sp. zn. I. ÚS 5/96 a sp. zn. II. ÚS 445/98). Je nutno zdůraznit, že v žádném ze svých rozhodnutí Ústavní soud nezvolil postup, který by odpovídal závěru přijatému v napadeném usnesení, přičemž možnost takového postupu vůbec ani nenaznačil.
Nejvyšší soud v této věci, a to i v návaznosti na výše uvedená rozhodnutí, ve shodě s právním názorem vyjádřeným např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 6 Tdo 578/2002, v této souvislosti připomíná, že v otázce dodržení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nelze nalézt obecný model řešení, neboť každý konkrétní případ musí být hodnocen individuálně v závislosti na jeho okolnostech. V případě porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nelze absolutně vyloučit nápravu zastavením trestního stíhání, avšak na takové rozhodnutí je třeba nahlížet jako na řešení zcela výjimečné až extrémní s ohledem na konkrétní okolnosti každého takového případu, které musí být individuálně, zevrubně a především přesvědčivě odůvodněno s přihlédnutím nejen k zájmům obviněného, ale i k zájmům dalších osob bezprostředně zúčastněných na řízení, zejména poškozených, kteří mají také právo na spravedlivý proces s obviněným, který je prost neodůvodněných průtahů a vede ke spravedlivému rozhodnutí.
Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem, podle něhož je porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejen odporuje smyslu práva obviněného, ale i poškozeného (srov. slovo „každý“ v článku 6 odst. 1 Úmluvy) na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. Současně je však nutno zdůraznit, že porušení tohoto práva samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy. Článek 6 Úmluvy je třeba v prvé řadě považovat za výzvu signatářským státům, aby organizovaly své soudnictví tak, aby principy soudnictví v Úmluvě zakotvené byly respektovány.
Nejvyšší soud připomíná, že podle ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. je účelem trestního řízení zejména to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni, přitom má působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití. Trestní řízení je ovládáno základními zásadami zaručujícími naplnění popsaného účelu trestního řízení, které se uplatní nejen z pohledu samotného obviněného, ale i z pohledu práv a povinností ostatních subjektů a stran trestního řízení. Zejména s ohledem na práva těchto ostatních subjektů, popř. stran na trestním řízení zúčastněných (poškozených, obětí trestných činů) je akceptace závěru o možnosti orgánu činného v trestním řízení, po konstatování průtahů v trestním řízení, trestní stíhání zastavit, nepřijatelná. Tímto postupem by byla nežádoucím způsobem modifikována zásada oficiality, z níž vyplývá, že každý orgán činný v trestním řízení má povinnost z vlastní iniciativy učinit vše pro naplnění účelu trestního řízení. Zároveň by se tak oslabovaly funkce trestního práva v obecném smyslu, zejména funkce ochranná.
Zastavení trestního stíhání, které svou délkou porušuje právo obviněného na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě, lze proto akceptovat pouze v některých velmi výjimečných až extrémních případech skutečně výrazného porušení uvedeného práva,
a to jen kdyby zákonná úprava výslovně takovou možnost připustila a jestliže by určité trestní stíhání vykazovalo značné průtahy a jeho délka by se výrazně vymykala lhůtě, kterou ještě lze v konkrétním případě považovat za přiměřenou. Tak tomu v dané věci ještě nebylo. Trestní stíhání obou dovolatelů bylo sice vedeno cca devět let (trestní stíhání bylo zahájeno v roce 1995 a rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno v září 2004, přičemž od podání obžaloby v roce 2000 do pravomocného skončení věci uplynuly cca čtyři roky) a průtahy v řízení byly způsobeny převážně státem (zejména personální situací u soudu prvého stupně, nedostatečným počtem jednacích síní pro vyřizování tohoto druhu agendy a vysokým stavem neskončených věcí), avšak právě z těchto důvodů byla místopředsedou soudu v souladu s ustanovením §181 odst. 3 tr. ř. opakovaně prodlužována lhůta k vyřízení věci (č. l. 3375, 3376, 3377, 3378 spisu). K samotnému projednání věci před soudem prvého stupně nakonec došlo během cca sedmi měsíců.
Nejvyšší soud tak uzavírá, že v posuzovaném trestním řízení sice došlo k průtahům, které dovolatelé svým jednáním nezavinili, zároveň však nebyly splněny podmínky pro použití ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., neboť žádná vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví nutnost (ani možnost) trestní stíhání zastavit.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud výhrady obou dovolatelů vztahující se k tomuto dovolacímu důvodu považoval za zjevně neopodstatněné.
Oba obvinění dále uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Oba obvinění v rámci tohoto dovolacího důvodu shodně namítli, že popis skutku ve skutkové větě rozsudku soudu prvého stupně je nedostatečný a že jejich jednání tam popsané zákonné znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., a to zejména objektivní stránky, nenaplňuje.
Takové námitky Nejvyšší soud sice považoval za relevantní, shledal však, že jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytvářejí znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku je uvedený v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková věta i právní věta výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Jakkoliv argumentaci obviněných by bylo možno přisvědčit v tom smyslu, že skutek popsaný ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvého stupně není zcela výstižný a nepochybně mohl být formulován pregnantněji, na druhé straně je třeba konstatovat, že skutková věta rozsudku spolu s jeho poměrně podrobným odůvodněním (dále doplněným a rozvedeným zejména soudem odvolacím) podává podrobný popis trestné činnosti obou obviněných, takže o naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. nelze pochybovat.
Pokud jde o skutek popsaný pod bodem I., z výpovědí svědků bylo prokázáno, že dovolatelka M. M. byla společností F., spol. s r. o., zplnomocněna k vyřizování všech celních záležitostí spojených s vývozem zboží touto společností do zahraničí. Podle výpovědi účetní společnosti F., spol. s r. o., jí dodávala faktury od společnosti Z., s. r. o., právě obviněná, ta také vyřizovala celní záležitosti a byla zainteresována na prosperitě společnosti ze strany obviněného. Společnice a jednatelka společnosti Z., s. r. o., však vypověděla, že tato společnost nikdy s nábytkem neobchodovala ani jej nevyráběla, že daňové identifikační číslo na fakturách nesouhlasilo se skutečností a stejně tak použité razítko a podpis. Společnost Z., s. r. o., navíc používala jiné formuláře na faktury a dodací listy (srov. str. 5 až 7 odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně). Byla to obviněná, která vypisovala jednotlivé celní deklarace s nepravdivými údaji. Vozidla, která měla zboží převážet, buď vůbec neexistovala nebo k převozu nebyla určena. Konečně bylo zjištěno, že ani společnost Z. J. G., která měla zboží odebírat, neexistovala.
Z celého souhrnu provedených důkazů tedy vyplývá protiprávní jednání dovolatelky, která dodávala fiktivní doklady o realizaci fiktivních transakcí do účetnictví společnosti F., spol. s r. o., když bylo prokázáno, že společnost, se kterou mělo být obchodováno, vůbec předmětné zboží neprodukovala ani s ním neobchodovala a odběratelská společnost vůbec neexistovala. Byla to také obviněná, která vypisovala celní deklarace a uváděla v nich nepravdivé údaje. Všechny tyto dokumenty pak sloužily jako podklady k daňovým přiznáním, z nichž plynul požadavek na nadměrný odpočet DPH.
Stejně tak bylo prokázáno jednání obou dovolatelů popsané pod bodem II odsuzujícího rozsudku. Zejména bylo zjištěno, že oba obvinění vyplňovali prázdné doklady společnosti P., s. r. o., která fakticky nevyvíjela žádnou činnost, podepisovali jednotlivá celní prohlášení týkající se neexistujících obchodních transakcí, obviněný T. M. podepisoval příslušná daňová přiznání, a oba obvinění přinášeli příslušná fingovaná daňová přiznání na finanční úřad a následně vybírali finanční prostředky jím zaslané jako nadměrné odpočty DPH z účtů.
Určitým nedostatkem výroku rozsudku sice je, že ve skutkové větě není dostatečně výstižně vyjádřeno, v čem konkrétně spočívalo „společné jednání“ obou dovolatelů, nejde však o takovou neúplnost v popisu zjištěného skutku, která by mohla být důvodem pro zrušení rozsudku. Nejedná se totiž o nesprávné posouzení skutku, nýbrž jen o dílčí formulační nepřesnost, resp. neúplnost v jeho popisu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je však naprosto evidentní, že oba obvinění (pokud jde o skutek pod bodem II odsuzujícího rozsudku) jednali po vzájemné dohodě, tedy společně a jako spolupachatelé ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák.
Nejvyšší soud proto přisvědčil správnosti závěru soudů nižších stupňů, že oba obvinění zjištěným jednáním naplnili všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., a to jak po stránce objektivní, tak po stránce subjektivní.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obou obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. března 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a