ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.430.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 430/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. června 2009 o dovolání obviněné J. Ť., proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 6 To 468/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 73/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. Ť. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. 34 T 73/2008, byli obvinění J.V. a J. Ť. uznáni vinnými, že:
„jako osoby jednající za společnost F. Z., spol. s r. o., se sídlem Z., P., aby získali ze zablokovaného účtu vedeného u eB., a. s., peněžní prostředky a vyloučili důsledek provedení exekuce, vypracovali dne 21. 2. 2003 každý za sebe prohlášení o mzdových nárocích zaměstnanců povinného dle ustanovení §304a Občanského soudního řádu, které měly být splatné ve výplatním termínu nejblíže následujícím po dni, kdy byl peněžnímu ústavu doručen výkon rozhodnutí, v tomto uvedli neoprávněný mzdový nárok J. V. ve výši 720.000,- Kč splatný dne 10. 2. 2003, téhož dne tato prohlášení předložili na pobočce eB., a. s., ve Z., na základě těchto prohlášení byla eB., a. s., vyplacena J. Ť. ze zablokovaného účtu finanční částka v celkové výši 737.255,- Kč, se kterou naložili blíže nezjištěným způsobem, čímž zmařili výkon rozhodnutí soudního exekutora JUDr. J. P. pověřeného usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. 12. 2002, č. j. 13 Nc 1184/2002-5, k výkonu exekuce k uspokojení pohledávky oprávněného společnosti Š., a. s., se sídlem P., O. ve výši 2.000.000,- Kč a nákladů exekuce proti povinnému F. Z., spol. s r. o., kdy JUDr. J. P. vydal dne 5. 2. 2003 exekuční příkaz sp. zn. EX-1125/02-35, kterým rozhodl o provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu povinného vedeného eB., a. s., se sídlem N., P., doručený bance dne 7. 2. 2003, protože po výběru této částky již nebyl zjištěn žádný jiný majetek povinného, jehož postižením by mohlo dojít k uspokojení pohledávky oprávněného“.
Takto zjištěné jednání obou obviněných soud právně kvalifikoval jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. spáchaný ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a uložil za to každému z nich podle §171 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání sedmnácti měsíců, jehož výkon u každého z nich podmíněně odložil podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání dvaceti šesti měsíců.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání do výroku o vině i trestu. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, o nich rozhodl usnesením ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 6 To 468/2008, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podala dovolání již jen obviněná J. Ť. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“). Učinila tak prostřednictvím obhájce Mgr. M. Ch. a uplatnila v něm dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčena, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatelka především vytkla soudům obou stupňů nesprávný procesní postup
v rámci dokazování, neboť prý nepostupovaly v souladu s ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. ř., když nesprávně hodnotily ve věci pořízené důkazy a nepřihlédly k její obhajobě.
Obviněná dále namítla, že nebyla naplněna formální stránka trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák., neboť v době, kdy se skutek stal, byly zákonné znaky vymezeny tak, že „Kdo zmaří nebo podstatně ztíží výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnou, zatají cizí nebo odstraní věc, které se takové rozhodnutí týká, ...“. Finanční prostředky na bankovním účtu, o kterém v konečném důsledku šlo, však byly evidovány na základě smlouvy o běžném účtu podle §708 a násl. obchodního zákoníku, jejímž smyslem je uložení peněžních prostředků na účtu, přičemž majitel účtu má kdykoliv zajištěn přístup k těmto prostředkům. Peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném účtu jsou však vždy v majetku peněžního ústavu, a nikoliv v majetku majitele účtu, v jehož prospěch byl tento účet zřízen. V tomto smyslu je tedy nutno považovat peněžní prostředky, které klient svěřil bance, za pohledávku tohoto klienta vůči bance, která je splatná kdykoliv podle příkazu klienta. Pohledávka pak podle názoru obviněné představuje z pohledu právní teorie právo – majetkovou hodnotu, které může být předmětem občansko právních vztahů, připouští-li to jeho povaha, a proto se nejedná o věc v právním smyslu. Protože pohledávka za bankou není objektem skutkové podstaty jmenovaného trestného činu, nemohla se zjištěným jednáním tohoto trestného činu dopustit.
Obviněná rovněž namítla, že usnesení o nařízení exekuce bylo povinné, tedy obchodní společnosti F. Z., spol. s r. o., doručeno až 13. 5. 2003, přičemž do tohoto okamžiku mohla volně nakládat s majetkem společnosti, jejíž jednatelkou byla, tedy i s hotovými finančními prostředky, neboť jí v tom žádný zákonný předpis nebránil. Podle ustanovení §44 odst. 7 zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“) totiž nesmí povinný nakládat se svým majetkem, včetně nemovitosti a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb, udržování a správy majetku po doručení usnesení o nařízení exekuce. Obviněná zdůraznila, že jediný akt představující výkon úředního rozhodnutí, který mohl být mařen, byl exekuční příkaz přikázáním pohledávky z účtu povinné, avšak ten nemohl z formálních důvodů naplnit znaky skutkové podstaty daného trestného činu. Obviněná má za to, že vykonávala právo, které jí bylo umožněno zákonem a poukázala na to, že pokud neporušila žádnou normu práva civilního, pak nemůže nastoupit ani žádná norma práva trestního. Odkázala rovněž na zásadu ultima ratio, která měla být podle jejího názoru aplikována, neboť trestní právo je třeba vnímat jako poslední prostředek nápravy, který nastupuje teprve v případech, kdy normy civilního práva selhávají. Pokud normy civilního práva určité chování výslovně připouštějí, nelze dovozovat, že by stejné jednání mělo být v rozporu s právem trestním. Zásada podpůrné funkce trestní represe jako posledního prostředku nápravy nemůže být vykládána účelově, aby mohlo nastoupit trestní právo, ale musí být v první řadě porušeny normy práva civilního a současně může být zvažována aplikace norem trestně právních, nikoli naopak.
Dovolatelka konečně zpochybnila právní názor obou soudů o tom, že by mzdový nárok spoluobviněného J. V. nebyl po právu, neboť k tomu prý nebyl předložen jediný důkaz (snad jediným důkazem, který byl ve věci proveden, byla právě výpověď jmenovaného, který uvedl, že na výplatu předmětné částky měl nárok). Pokud mu soudy obou stupňů v takovém tvrzení neuvěřily, pak bylo jejich povinností se s ním řádně vypořádat. V návaznosti na to obviněná zpochybnila (ovšem již bez bližší argumentace) rovněž naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, jímž byla uznána vinou.
V závěru svého podání obviněná navrhla (aniž citovala konkrétní zákonné ustanovení), aby Nejvyšší soud v celém rozsahu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, a aby tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že pod uplatněný hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ty námitky obviněné, které představují polemiku se způsobem, jakým soudy obou stupňů hodnotily ve věci provedené důkazy, stejně jako polemiku se správností či nesprávností skutkových závěrů, které soudy na podkladě procesního postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. v posuzované věci učinily.
Na druhé straně však státní zástupkyně poukázala na to, že obviněná ve svém podání věcně namítala, že skutek popsaný ve výrokové větě rozsudku soudu prvého stupně neodpovídá zákonným znakům trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák., protože za věc ve smyslu uvedené skutkové podstaty v době spáchání skutku nebylo možné považovat peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném účtu, že se předmětného trestného činu nemohla dopustit vzhledem k usnesení o nařízení exekuce, který vydal Okresní soud ve Zlíně dne 11. 12. 2002 pod sp. zn. 13 Nc 1184/2002, neboť uvedené rozhodnutí bylo obchodní společnosti F. Z., s. r. o., doručeno až dne 13. 5. 2003 (odkázala přitom na ustanovení §44 odst. 7 exekučního řádu), a že jediný akt představující výkon úředního rozhodnutí, který mohl být mařen a zmařen, byl pouze exekuční příkaz přikázáním pohledávky z účtu povinné, avšak ten nemohl z formálních důvodů naplnit znaky skutkové podstaty daného trestného činu, z čehož (obviněná) dovodila, že pokud neporušila žádnou normu práva civilního, pak nemohla nastoupit ani žádná norma práva trestního.
Uvedenou argumentaci obviněné sice státní zástupkyně označila z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní, současně však shledala, že je zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelkou spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byla obviněná uznána vinnou. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu některé námitky, které obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnila a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřela, nemohou obstát. Jde především o výhrady, že soudy nepostupovaly v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř., když nesprávně hodnotily ve věci pořízené důkazy a nepřihlédly k její obhajobě, nebo když uzavřely, že mzdový nárok spoluobviněného J. V. nebyl po právu. Takové výhrady pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze, neboť představují pouhou polemiku se způsobem, jakým soudy obou stupňů hodnotily ve věci provedené důkazy, stejně jako polemiku se správností či nesprávností skutkových závěrů, které soudy právě na podkladě procesního postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. v posuzované věci učinily. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku, jímž byla obviněná uznána vinnou. Protože námitky skutkové, resp. procesní žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
V této souvislosti je vhodné zmínit, že zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a ve vztahu k dovolatelce učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry, jak na to bude dále poukázáno.
Jestliže by uvedené výhrady obviněné měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Pokud by obviněná uplatnila pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel její dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněná však v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnila i námitky další, které již lze považovat za relevantní. V tomto směru šlo o námitky, že skutek popsaný ve výroku odsuzujícího rozsudku neodpovídá zákonným znakům trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák., protože za „věc“ podle tohoto ustanovení nebylo možné v době spáchání skutku považovat peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném účtu, že se jmenovaného trestného činu nemohla dopustit s ohledem na ustanovení §44 odst. 7 exekučního řádu a shora citované usnesení o nařízení exekuce vydané Okresním soudem ve Zlíně dne 11. 12. 2002, neboť bylo obchodní společnosti F. Z., s. r. o., doručeno v opise až dne 13. 5. 2003, a že jediný akt představující výkon úředního rozhodnutí, který mohl být mařen a zmařen, byl pouze exekuční příkaz přikázáním pohledávky z účtu povinné, avšak ten nemohl z formálních důvodů naplnit znaky skutkové podstaty daného trestného činu, z čehož s poukazem na princip ultima ratio dovodila, že pokud neporušila žádnou normu práva civilního, pak nemohla nastoupit ani žádná norma práva trestního.
Jakkoliv uvedenou argumentaci obviněné lze považovat z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
V obecné rovině je zapotřebí nejprve uvést, že trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. (podle znění účinného v době spáchání skutku) se mohl dopustit pachatel, který zmařil nebo podstatně ztížil výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že zničil, poškodil, učinil neupotřebitelnou, zatajil, zcizil nebo odstranil věc, které se takové rozhodnutí týká (obviněná přitom byla uznána vinnou pro tu variantu trestného jednání, které spočívalo v tom, že „zmařila výkon rozhodnutí soudu tím, že odstranila věc, které se takové rozhodnutí týká“).
Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném výkonu rozhodnutí státních orgánů. Trestněprávní ochrana je citovaným ustanovením poskytována nejen řádnému výkonu pravomocných rozhodnutí, ale též výkonu rozhodnutí, která v době činu sice nebyla pravomocná, ale byla vykonatelná (srov. rozhodnutí č. 13/1996 Sb. rozh. trest.). K trestnosti se vyžaduje úmysl (srov. §4 tr. zák.). Za zmaření se považuje to, že rozhodnutí nelze vůbec vykonat. Věcí se tu rozumí jak věc movitá, tak věc nemovitá. Věc odstraní ten, kdo ji převede nebo přenese jinam, ale uchová si možnost s věcí disponovat. [Srov. blíže Šámal, P., Púry. F., Rizman, S., Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 945 a násl.]
Při aplikaci těchto obecných zásad na posuzovaný případ je třeba konstatovat, že skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která odpovídají tzv. právní větě rozsudku a vyjadřují všechny zákonné znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák.
Ve vztahu k dovolatelce a ke konkrétním jí relevantně uplatněným námitkám je pak významná především otázka, zda peníze na bankovním účtu jsou věcí, nebo naopak jinou majetkovou hodnotou, a zda se jejich odstraněním mohla jmenovaného trestného činu dopustit.
Věci jsou podle §119 odst. 1 občanského zákoníku movité a nemovité. Podle §89 odst. 13 tr. zák. (účinného v době spáchání souzeného skutku) věcí se rozumí i ovladatelná přírodní síla, přičemž ustanovení o věcech se vztahují i na cenné papíry. Judikaturou bylo vymezeno (byť ve vztahu k majetkovým trestným činům podle §247, §248 a §254 tr. zák.), že takovými „cizími věcmi“ mohou být i peníze v hotovosti, nejsou však jimi vklady na účtech a vkladních knížkách, neboť tyto přecházejí do majetku banky, která s nimi může volně disponovat a využít je ke svému podnikání. Mezi vkladatelem a bankou za této situace vzniká závazkový právní vztah, na jehož základě má vkladatel vůči bance pohledávku. Ta je součástí jeho majetku, nikoliv ale věcí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo 40/2004, publikované pod č. 14/2006 – I. Sb. rozh. trest.)
Z tohoto pohledu by bylo možno přisvědčit argumentaci dovolatelky (srov. podrobnosti shora), že v daném případě peníze na účtu č. 929323001/2400 vedeného u eB., a. s., skutečně neměly charakter věci s ohledem na tehdy platnou trestně právní úpravu. Novela ustanovení §89 odst. 13 tr. zák. provedená zákonem č. 253/2006 Sb., podle níž se ustanovení o věcech vztahují i na peněžní prostředky na účtu, totiž nabyla účinnosti až dne 1. 7. 2006 [stejnou novelou a ke stejnému datu bylo novelizováno i ustanovení §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. a doplněno o slova „nebo jinou majetkovou hodnotu“].
Takový závěr však současně neznamená, že jednání obviněné nevykazuje formální zákonné znaky posuzovaného trestného činu. Pokud totiž peněžní prostředky uložené na účtu byly obviněnou vybrány, získaly materializovanou podobu peněz v hotovosti, tedy povahu věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1256/2007, publikované pod č. T 1050 – I. v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, Svazek 41/2008).
Stejně tak tomu bylo i v daném případě. Podle zjištění soudů obou stupňů byla obviněné (poté, co klamavě předstírala mzdové nároky oprávněných osob) „… dne 21. 2. 2003 … vyplacena ze zablokovaného účtu finanční částka v celkové výši 737.255,- Kč“. Právě v tomto okamžiku obviněná odstranila věc, které se týkalo soudní rozhodnutí o exekuci a rozhodnutí exekutora o provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu povinného. Fyzickým výběrem z účtu nabyly peníze materializovanou podobu, staly se věcí (a to takovou věcí, které se rozhodnutí soudu o nařízení exekuce k uspokojení pohledávky oprávněného a exekuční příkaz exekutora o způsobu provedení exekuce týkalo, neboť šlo o prakticky jediný majetek společnosti). Lze tak uzavřít, že uvedená dovolací námitka nebránila soudům nižších stupňů posoudit jednání obviněné jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. (platného a účinného v době spáchání skutku).
Dovolatelka dále vznesla námitku, že jmenovaného trestného činu se nemohla dopustit proto, že usnesení o nařízení exekuce bylo obchodní společnosti F. Z., spol. s r. o., doručeno až 13. 5. 2003, takže do tohoto data mohla jako jednatelka společnosti volně nakládat s veškerým jejím majetkem, tedy i s hotovými finančními prostředky, neboť jí v tom žádný zákonný předpis nebránil (v té souvislosti poukázala na ustanovení §44 odst. 7 exekučního řádu). Lze se domnívat, že právě touto výhradou obviněná zřejmě chtěla zpochybnit také naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byla uznána vinou.
Ani této výhradě obviněné však Nejvyšší soud nemohl přisvědčit. Jakkoliv není pochyb o tom, že usnesení soudu o nařízení exekuce bylo povinné společnosti doručeno až dne 13. 5. 2003, je z obsahu spisu rovněž zřejmé, že soudní exekutor rozhodl již dne 5. 2. 2003 exekučním příkazem sp. zn. EX 1125/02 o provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu povinného vedeného eB., a. s., pod (tento příkaz byl bance doručen dne 7. 2. 2003). Exekuční příkaz má účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu a podle §304 odst. 3 o. s. ř. platí, že „povinný ztrácí okamžikem, kdy je peněžnímu ústavu doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, právo vybrat peněžní prostředky z účtu, použít je k platbám nebo s nimi jinak nakládat, a to do výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství“. Obviněná proto jako jednatelka povinné společnosti od 7. února 2003 nemohla nakládat s peněžními prostředky na shora označeném účtu. Pokud tak (po předchozím klamavém předstírání legálnosti dispozic s peněžními prostředky na účtu, jímž docílila odblokování účtu) učinila, zmařila tím výkon úředního rozhodnutí; odstranila totiž věc, které se takové rozhodnutí týká.
Skutečnost, že usnesení soudu o nařízení exekuce bylo povinné společnosti doručeno až dne 13. 5. 2003, má vliv až na dobu provedení samotné exekuce (podle exekučního příkazu se exekuce provede až po právní moci usnesení o nařízení exekuce), nikoliv na trestní odpovědnost obviněné. Přestože podle §44 odst. 7 exekučního řádu platí, že po doručení usnesení o nařízení exekuce nesmí povinný nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb, udržování a správy majetku, a že právní úkon, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatný, nemůže se obviněná s odkazem na toto ustanovení vyvinit odpovědnosti. Jak správně uvedl již soud prvního stupně, obviněná (se spolupachatelem J. V.) jako osoby jednající za společnost F. Z., spol. s r. o., právě v úmyslu získat ze zablokovaného účtu vedeného u eB., a. s., peněžní prostředky a vyloučit tím důsledek provedení exekuce, vypracovali již dne 21. 3. 2003 každý za sebe prohlášení o mzdových nárocích zaměstnanců povinného podle ustanovení §304a o. s. ř., které měly být splatné ve výplatním termínu „nejblíže následujícím po dni, kdy byl peněžnímu ústavu doručen výkon rozhodnutí“, v tomto uvedli neoprávněný mzdový nárok spoluobviněného J. V. ve výši 720.0000,- Kč splatný dne 10. 2. 2003, poté dne 21. 3. 2003 tato prohlášení předložili na pobočce jmenované banky ve Z. a na základě těchto prohlášení byla eB., a. s., vyplacena obviněné ze zablokovaného (výše uvedeného) účtu finanční částka ve celkové výši 737.255,- Kč. Už z (kurzívou vyznačené) formulace zmíněného prohlášení vyplývá, že dovolatelka musela vědět, že do banky již byl výkon rozhodnutí doručen a peněžní účet společnosti je zablokován. V tomto vědomí byla následně utvrzena překážkovou pracovnicí banky R. K., jíž systém znemožnil požadované peníze obviněné vyplatit. Ani to však obviněnou od záměru dosáhnout výplaty peněz z účtu neodradilo. Obrátila se totiž na osobního bankéře, s jehož pomocí docílila nejprve odblokování účtu a nakonec i výplaty peněz. Především to jsou okolnosti, které jasně svědčí o jejím přímém úmyslu ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. spáchat posuzovaný trestný čin. [V dalších podrobnostech stačí odkázat na strany 4 a 5 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a na strany 3 a 4 odůvodnění usnesení odvolacího soudu.]
Pokud jde o poslední námitku obviněné, že nemohla být uznána vinnou, pokud jejím jednáním nedošlo k porušení žádných norem civilního práva, pak je třeba (ve shodě se státní zástupkyní a také s ohledem na argumentaci rozvedenou již shora) zdůraznit, že její čin vybočil z rámce běžných soukromoprávních vztahů, protože se dotkl zájmů jiných osob chráněných trestním zákonem, tedy především zájmů věřitelské společnosti Š., a. s., která měla pohledávku za společností F. Z., spol. s r. o., ve výši 2.000.000,- Kč. Právě proto, že obviněná byla jednatelkou této společnosti, bylo nezbytné reagovat na něj prostředky trestně právní represe. Princip subsidiarity trestní represe (chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio), kterého se obviněná v dovolání domáhala, sice na straně jedné vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tj. především v těch případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 372/03, publikovaný pod č. 196/2004 USn. ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sešit 35/2004), na straně druhé však nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu také v případě závažného porušení takových povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky. Z výslovné úpravy obsažené v ustanovení §1 tr. zák. je totiž zřejmé, že trestní zákon chrání také soukromé zájmy fyzických a právnických osob, a to i takové zájmy, kterým poskytují ochranu rovněž jiná právní odvětví. Podmínkou posouzení trestnosti nějakého jednání navíc není ani to, že by, pokud jde o sféru soukromoprávních vztahů, muselo dojít k porušení právních předpisů upravujících tuto oblast.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. června 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a